Komentář k ruské „částečné“ mobilizaci

Rusko zachvátila „částečná mobilizace“ lidí, které chce kremelský Z-fašismus vrhnout do válečného mlýnku na maso. Navzdory tomu, že velká část povolaných bojovat moc nechce, stát jim zřejmě nedokáže zajistit odpovídající výcvik, logistiku či výbavu a celkově je společenské přijetí náboru nových vojáků spíš rozpačité.

Pro nás jsou přirozeně nejzajímavější protiválečné protesty, jež prakticky hned po oznámení mobilizace utvořily největší vlnu odporu od jara. Ty jsou ale, jak rozebereme v následujícím textu, spíše špička ledovce nynějšího dění.

Prvotní demonstrace ve středu svolalo liberální opoziční hnutí Vesna s heslem „Ne mogilizaci“ (mogila = hrob). Měly se konat napříč celým Ruskem, tedy obrovskou plochou překrývající jedenáct časových pásem a bezpočet regionů s nejrůznějšími etniky. Jenže se tradičně protestovalo hlavně v místech, kde se dosud do války verbovalo – a patrně nadále bude verbovat – zdaleka nejméně.

Platforma pro sledování represí, OVD, eviduje skoro 1500 zadržených z asi třiceti míst, z výrazné většiny ale v Moskvě a Petrohradu. Z toho vidíme, že jde spíše o oživení protiválečného hnutí z jara než o projev nové lidové nespokojenosti. Protesty byly nejsilnější v západních městech – centru samozvaného impéria, kde jsou sice nejviditelnější, ale současně ukazují na zapojení hlavně lidí spíše ze střední třídy, nikoli těch na periferiích.

Například zprávy od anarchistů v sibiřském Irkutsku byly na hony vzdálené skandujícím davům v Moskvě a Petrohradu: na náměstí se tam sešlo horko těžko šedesát lidí, a než mohli začít něco dělat, přijela policie včetně těžkooděnců z OMONu a akci ukončila. Podobně to vypadalo na dalších místech ve východní části Ruska: minimální účast vzhledem k tomu, že jde o často statisícové až milionové aglomerace, rychlá a nevyhnutelná represe.

Ač si účastníci zaslouží hluboký respekt a je to smutné, musíme zopakovat dřívější konstatování: ať už jsou protesty proti válce jakkoli odvážné a v Moskvě či Petrohradu poměrně viditelné, v nynější formě nejsou schopny režim ohrozit nebo výrazněji zkomplikovat válku. V zásadě totéž platí pro přímé akce a sabotáže. Za poslední dny proběhlo asi deset útoků molotovy na náborová centra armády a další cíle, leč opět: jsou to skvělé činy, jen jich není dost ani nezpůsobují dostatečné škody.

Jako mnohem větší hrozba pro válečné šílenství než stále víceméně titíž lidé v ulicích vychází očekávatelná snaha mnohých mobilizovaných se náboru vyhnout. Ať už skrze úplatky, falešná lékařská potvrzení, skrývání se či v případě movitějších odjezd do zahraničí. Každý další muž odvedený od rodiny navíc samozřejmě zvyšuje politickou tenzi.

Rusové: ani nadšení, ani odpor

Zde je nutné si ve zkratce vyjasnit, že západní chápání toho, jak Rusko vlastně vnímá válku, je od začátku zkreslené. Přestože zmanipulované průzkumy veřejného mínění přisuzují Rusům převážně proválečný postoj, byť se zřetelnými rozdíly u mladších lidí stojících o nezávislé informace, převažujícím jevem je spíš apatie. Kremelský režim se sice snaží na společnost působit bez nadsázky fašistickou propagandou a bez problému dostane tisíce lidí na proválečné manifestace, jeho hlavní silou alespoň dosud ale bylo, že se většiny populace válka přímo netýkala.

Mějme na paměti, že rétoricky stále šlo o „speciální operaci“ vedenou za hranicemi. I na okupovaném Krymu se dalo – alespoň do chvíle, kdy Ukrajina poprvé ostřelovala tamější vojenské letiště – poměrně nerušeně zevlovat. Vojáci se verbovali velkou měrou ze zapadlých chudých regionů a etnik vnímaných často s velkou dávkou vnitroruského rasismu, rozhodně ne mezi moskevskou střední třídou. Nedávné snahy Wagnerovců lákat do války žoldnéře i z řad vězňů odsouzených za násilné zločiny to jen zvýraznily.

Vyhrocené ideologické postoje (zastoupené například Alexandrem Duginem či jeho v srpnu zabitou dcerou) o „Novorusku“ a impériu, které musí pohltit méněcenné Ukrajince, sice značnou část populace nijak nepohoršují, ale aktivně je zastává pravděpodobně jen nevelká, byť hlasitá menšina radikálů. Ti se sdružují kolem vojenských blogerů a obskurních kanálů na Telegramu, kde se postupně propracovali k postojům, které jsou paradoxně ještě hnusnější než ty, jež zastává sám Kreml.

Radikálové, jako je po všech stránkách bizarní hajzl Igor „Strelkov“ Girkin, nejenže válku podporují, ale dokonce kritizují Putina za příliš „mírný“ přístup k Ukrajině. Dlouhodobě jsou naštvaní, že společnost jako taková není mobilizovaná a zcela oddaná válce. Přestože jde o směs fašistů a všeobecně odporných kreatur, radikálové si dobře všímají, že obyčejný Rus odkýve podporu války často hlavně proto, že to nic nestojí, a jeho válečnictví skončí, když by mělo vyjít za hranice obýváku.

Podpora války velkou částí společnosti tedy není úplně iluzorní, ale spíš situační. Dá se domýšlet, že ochota přikyvovat a akceptovat, že Rusko nějakým způsobem bojuje i za cenu ztrát, je vyloženě podmíněná tím, že se zachovává alespoň iluze úspěchu a domů se nevrací ohromné počty mladých etnických Rusů v rakvích nebo zmrzačených. Ostatně ne náhodou vrchní Putinův válečný pohůnek Šojgu při komentářích k mobilizaci podhodnotil ruské ztráty asi desetinásobně.

Tato apatie je dvojsečná pro všechny strany. Neumožňovala alespoň zatím – vedle dalších faktorů – Rusku roztočit válečnou mašinerii na sto procent. Ale také zaručuje Putinovi, že se proti němu nezdvihnou skutečně lidové bouře nad rámec omezeného množství protiválečných aktivistů, které zvládne ukočírovat policejní násilí. Co se stane teď, v moment mobilizace, není jisté.

Kreml podle dosavadních zpráv vychytrale opět bere hlavně z periferií. Zatímco v centrálních městech na západě opět zřejmě povolává hlavně ty, u kterých to avizoval, z chudých a etnicky neruských oblastí na východě od začátku přicházejí zprávy, že verbíři rozdávají povolávací rozkazy prakticky komukoli.

Jako hlavní otázka vyvstává, co přesně se nyní Putin snaží udělat. Minimalistická – a pro všechny zúčastněné asi v podstatě nejmíň strašná – varianta by předpokládala, že částečná mobilizace má sloužit jako právní bič na smluvní (profesionální) vojáky, které dosud nešlo právně čistě donutit do války jít, a současně jako nástroj k legálnímu nasazení branců v rámci povinné vojenské služby. Jenže je to opět trochu složitější.

Putin neverbuje armádu, ale kanónenfutr

Jisté se zdá, že pokud chce Putin ve válce pokračovat, musí verbovat, kde se jen dá. Poté, co Ukrajina bleskově osvobodila Charkovskou oblast, je zjevné, že Kremlu na bojišti chybí to zcela nejzákladnější: lidské síly. A není to „jen“ proto, že Rusů v téhle nesmyslné válce už desetitisíce padly a až několikanásobně tolik utrpělo zranění, často velmi vážná.

Jakkoli je Rusko oproti Ukrajině mnohem větší a stále disponuje velkou převahou v počtu techniky, Ukrajinců je teď vlivem několika částečných mobilizací zkrátka ve zbrani víc, jsou nesrovnatelně motivovanější a vědí, zač a proč bojují. Navíc drží vnitřek země, a mohou se tak v podstatě volně pohybovat mezi frontami, zatímco pro Rusy znamená jakýkoli přesun sil logistické peklo.

Kolik lidí Kreml narve do válečného ohně částečnou mobilizací, se neví: oficiálním cílem je 300 tisíc nových bojovníků, to je ale současně hodně a málo. Hodně proto, že ruský vojenský systém pravděpodobně není na takový počet lidí připraven. Teoreticky by mohl zkusit povolat řádově i miliony lidí, i pokud by se ale dotyční podvolili, systém by se jimi zahltil.

S mobilizacemi počítal Sovětský svaz, jeho kapacity ale není Rusko zdaleka schopno udržovat. Armáda je prolezlá korupcí, chybí infrastruktura i vybavení, výcvik je často potěmkinovský a řada z těch, kteří by měli připravovat nové vojáky, leží mrtvá na Ukrajině. I pokud by se opravdu verbovali pouze záložáci s relevantní vojenskou zkušeností, jak je avizováno, dostat je na Ukrajinu potrvá měsíce. V zimě, kdy dorazí, bude vše mnohem náročnější, vojáky zdeptá mráz a jakýkoli postup zkomplikuje sníh či bahno.

To, čemu se cynicky říká „bojová hodnota“, navíc může být vlivem mizerné organizace, demotivace a nedostatečné výstroje až překvapivě nízké. Proto může být 300 tisíc paradoxně i málo. I pokud Rusko skutečně zmobilizuje tolik lidí, neznamená to, že se čarovně objeví na frontě. S více vojáky vzrostou již tak nezvládané nároky na logistiku a vše ostatní. Už teď se objevují videa, kde novopečení ruští bojovníci nevěřícně ukazují zrezivělé staré kalašnikovy, které vyfasovali jako osobní zbraň, přestože by něčím podobným nevzala za vděk ani ta poslední guerilla v džungli.

A protože se Ukrajinci, stále zjevně v docela dobré kondici a vyzbrojováni modernější výbavou ze Západu, nehodlají vzdát, je vůbec otázka, zda se nalitím nových tisíců lidí do ruského válečného chaosu pro Kreml něco zásadně zlepší. V krajním případě se ruský diktátor samozřejmě může rozhodnout frontu zkrátka zahltit všemi prostředky bez ohledu na ztráty a cenu. To by naznačovaly zatím neověřitelné informace od opozičního portálu Meduza, podle nichž chce režim reálně zmobilizovat ne 300 tisíc, ale 1,2 milionu lidí.

Jestli ale k něčemu povede mobilizace s naprostou jistotou, tak prostě k dalšímu utrpení ve jménu ruského imperialismu. Putin dal najevo, že dokud bude koho posílat na smrt a země se zcela nerozloží, nehodlá ustoupit. Zverbování nových sil je gestem eskalace dovnitř Ruska i směrem na Západ: „nenecháte nás vyhrát ‚speciální operaci‘, tak bude válka“, říká vlastně diktátor a testuje, zda se země NATO leknou. Pokud by toho dosáhl a rozvrátil masivní podporu Ukrajině ze Západu, pro obránce by to mělo možná horší následky než příchod nových invazních jednotek.

Vytrvejme v podpoře ukrajinských pracujících!

Pro nás jako anarchisty a anarchistky je situace složitá a přirozeně frustrující. Jsme proti válce, nicméně nemůžeme jí objektivně zabránit: jediné, co ji ukončí, je porážka Kremlu, potažmo jeho dotlačení do pozice, která už bude zcela neudržitelná. Pokud tedy nebereme jako alternativu zničení Ukrajiny a zmasakrování tamějších lidí včetně našich přátel – podle modelu, který předvedla zvěrstva okupantů v Buči či Izjumu.

Musíme si konečně přiznat, že zde nevidíme nějaký symetrický střet dvou států, ale agresi fašistického Ruska, které se v touze po znovunabytí imperiální moci nezastaví před brutalitou vůči lidem vně i uvnitř státních hranic. Putin nejenže nařídil přepadnout Ukrajinu, ale také soustavně zadupává domácí opozici a s pořádnou dávkou cynického rasismu posílá na smrt bezpočet těch, kteří se mu mohou nejméně bránit – chudých, etnicky diskriminovaných.

Arogance bude dřív či později jeho koncem, a to dost možná koncem patřičně bolestným. Ale do té doby tu zkrátka nemáme žádná příjemná řešení. Válka může trvat ještě dlouho, nicméně navzdory všem dalším problémům – drahotě, inflaci, klimatické krizi – ji zkrátka nejde ignorovat.

Jakkoli si to žádá úsilí a vůli, potřebujeme vydržet v podpoře kamarádů a kamarádek bránících nyní Ukrajinu: ať již se zbraní v ruce, skrze zajišťování podpůrných sítí či humanitární dobrovolnictví. Nejen proto, že je to správně, ale i kvůli zcela zásadní hrozbě, kterou ruský imperialismus představuje pro celý region středovýchodní Evropy.

Jen naivka by si myslel, že se Kreml, který neváhá po měsíce vyhrožovat jadernými zbraněmi a pořádat očividně zmanipulovaná referenda o připojení k Rusku v oblastech, jež ani celé nedrží, zastaví v případě úspěchu na Ukrajině. Kam vede smírný přístup k fašismu, víme z historie. Nemluvě o tom, že Rusko dlouhé roky podporuje (a dostane-li možnost, dál podporovat bude) jako svou pátou kolonu na Západě různé fašoidní a šovinistické spolky, které jsou nám objektivně nepřátelské.

Impérium musí padnout. Jak tomu pomoci, jsme psali ve starších článcích – a pokud si například s posíláním podpory na Ukrajinu nevíte rady, bez obav se nám ozvěte na e-mail.

P. S.: Během dopisování článku proběhla v sobotu 24. září další vlna protestů. Odehrávala se v podobném duchu jako minulá: lidé statečně vyšli na náměstí, aby se setkali s obrovskými počty fízlů a okamžitou represí. Počty zadržených nejsou ještě známé, zatím se ale zdá, že se protestuje v podobných městech jako minule.

P. P. S.: Několik dalších dní ukázalo, že se režim rozhodl k nejbezohlednějšímu scénáři a část mobilizovaných vysílá přímo na frontu bez jakékoli přípravy nebo vybavení. Současně propukly regionálně omezené, ale na ruské poměry razantní protesty v Dagestánu.

Zdroje:
https://www.voxpot.cz/pribeh-o-tom-jak-sociologove-primeli-rusy-aby-si-oblibili-putina-a-valku-na-ukrajine/
https://avtonom.org/author_columns/nemnogo-o-chastichnoy
https://www.voxpot.cz/mobilizace-anexe-a-jaderne-zbrane-putin-sam-sebe-vehnal-eskalace-ktera-mu-muze-byt-osudna/
https://meduza.io/feature/2022/09/23/istochnik-meduzy-v-armiyu-sobirayutsya-prizvat-1-2-milliona-chelovek
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/porusovani-podminek-mobilizace-institut-pro-studium-valky_2209230916_gen
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/podcast-vinohradska-12-rusko-putin-mobilizace-kofron_2209220600_cen
https://pramen.io/en/2022/09/one-for-all-and-each-for-himself/
https://www.24liveblog.com/live/U09Er?n=3147282461015176947

Telegramové kanály
@avtonomorg
@ovdinfo
@avtozaklive
@sotaproject
@pramenby
@anhoirk
@perm36

Související odkazy:
Čtyři měsíce v antiautoritářské jednotce na Ukrajině
Dva nekrology a jedna výzva
Solidarity Collectives pomáhají (II)
Nepolevujme v solidaritě!
Sbírka na auto
Když umře fašoun
ABC-Galicja pomáhá na Ukrajině
O lidi musí jít především
10 úděsných levičáckých argumentů proti ukrajinskému odporu
„Všude vidíte zkázu“
Anarchisté a válka na Ukrajině
Malatesta o válce a národním sebeurčení
Anarchistické sabotáže v Rusku
Bořič mýtů o východní Evropě
Pátý měsíc v obležení
Maxim Butkevič
Solidarity Collectives
Rusko: Podvratné aktivity II.
Anarchisté a válka na Ukrajině
Sociální situace na Ukrajině
Válka na Ukrajině: Deset lekcí ze Sýrie
Bacha na antiimperialismus idiotů!
Chystají se popravy antifašistických „interbrigadistů“?
Ozbrojený odpor anarchistů proti Putinovi je revoluční nutností
Ukrajina znovu volá
Manifest Výboru odporu
Proč chce Finsko do NATO?
ABC Drážďany: pomoc zaslaná na Ukrajinu
Všichni jsme Ukrajinci: antifašistický vzkaz ze stínů CEE
Svoboda, rovnost, sesterství a bratrství nejsou prázdná slova
Nepovyšujme hesla nad životy lidí
Něco málo o naší četě
Na okraj jednoho prohlášení
Anarchisté a válka
Za pracující třídu… na straně Ukrajiny
Pramen: My a válka
Represe v Rusku a Bělorusku
„Díky za veškerou podporu“ (II.)
„Díky za veškerou podporu“ (I.)
Stojíme na straně demokratické společnosti!
Ukrajina: pracovní práva v době války
Z deníku extremisty
Rozhovor: Operace Solidarita na Ukrajině
„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny

27.9.2022 -vc-

World War