Anarchistická federace

Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)

Překlad z webu CrimethInc. příběhu anarchisty protestujícího v Rusku proti válce

Rusko

Navazuje na rozhovor s ukrajinským anarchistou ZDE.

Moje dny v Rusku

Mé dny v Rusku jsou napjaté.

Nechápejte mě špatně, bomby nám na hlavy nepadají. Přesto sledujeme, jak bomby padají na lidi na Ukrajině. Moje rodina papouškuje po ruské televizi: „Zelenskyj ukrývá armádu v civilních městských oblastech – takže je musíme bombardovat.“ Mluvit s našimi rodinami a s lidmi na ulicích je velmi důležité – lidé ve válku ve skutečnosti nevěří, ale často se snaží sami sebe přesvědčit, že tato válka má nějaké opodstatnění. Nechtějí být spoluviníky této noční můry. Z tohoto důvodu může být rozhovor, při kterém se lidé cítí konfrontováni a mohou se cítit ublíženě – a přesto jsou schopni se s vámi ztotožnit a naslouchat tomu, co říkáte – velmi důležitý.

Každodenní represe je intenzivní. Za jakýkoli protest s plakátem bude zatčen kdokoli, dokonce i malé děti. V dnešní době se nemůžete postavit na ulici a držet v ruce kus papíru, ať už je na něm napsáno „válka“ nebo ne – budete zatčeni. V Moskvě a Petrohradě policie mlátí lidi. Nezdá se však, že by to lidi děsilo. Mnozí lidé opět vycházejí ven, hledají způsoby, jak bojovat, organizují se.

Od dnešního dne, 4. března, je trestné protestovat proti válce nebo šířit jakékoli informace o válce, které nepocházejí z oficiálních ruských státních zdrojů. Můžete za to být odsouzeni až na 15 let vězení. Na to reagovaly jedny noviny, které uvedly, že být novinářem je jako pracovat s výbušninami – chybu můžete udělat jen jednou. Státní zastupitelství dokonce vytvořilo speciální jednotky zaměřené na protiválečné hnutí ve všech regionech země.

Přesto, jakkoli je situace těžká, nejsme v pozici, kdy bychom čelili vojenské agresi. Zde má člověk na výběr, zda proti ní bude bojovat, nebo ne. Možná proto se ozbrojený odpor zdá být jaksi jednodušší: člověk vlastně nemá na výběr. Tady v Rusku, aby se postavil na odpor válce, musí každý člověk morálně posoudit a zvážit rizika. Zůstat nečinný opravdu nepřipadá v úvahu, zvláště když se tato agrese děje naším jménem – nebo alespoň jménem naší národnosti, naší domnělé identity. Přesto je to volba, kterou člověk musí učinit. Lidé v Rusku před touto volbou nyní stojí.

Donedávna jsem byl mnoho let mimo Rusko. Než jsem odjel, byly tam represe, ale existovaly způsoby, jak otevřeně organizovat politický boj, jak vyjít do ulic, a nemuseli jsme se příliš obávat zatčení nebo pokut. Ultrapravice byla v některých případech důvodem k obavám, vždy jsme museli myslet na různé aspekty sebeobrany. Ale v roce 2012 jste si nemuseli říkat něco jako: „Jsem anarchista. To znamená, že se musím připravit na vězení a mučení.“

Nyní se naše sebeobranné praktiky týkají otázek typu „Jak se vyhnout zatčení za příspěvek na Telegramu?“. Když o tom takto mluvíme, naše sebeobrana dnes není založena na obraně naší vize kultury, společnosti, vztahů a myšlenek – je založena na tom, abychom se vyhnuli represi, reagovali na to, co dělá stát, zachovali si osobní svobodu, nedostali se do vězení. A to je velký nedostatek našeho hnutí v Rusku, když o něm uvažujeme v dlouhodobé perspektivě, protože se vlastně nemáme kam uchýlit, nikdo nám nemůže nic zaručit. Nemůžeme si zaručit ani to, že budeme stát spolu, držet se za ruce, dívat se jeden druhému do očí a vědět, že ať se stane cokoli, budeme soudruzi a budeme pokračovat v boji. Chybí soudružství, chybí zdroje, infrastruktura, chybí ideologická perspektiva ohledně toho, jak bojovat dnes a jak v tomto boji pokračovat v příštích desetiletích. Chybí nám přesvědčení, že to nejlepší, co můžete udělat pro svou svobodu, pro své štěstí, pro svůj život jako takový, je bojovat. Chybí nám přesvědčení, že když bojujete, i když zemřete nebo půjdete do vězení, stojí to za to a rozhodli jste se správně. Právě tato myšlenka – že boj je život a život je boj –, tato filozofická vize, tento pocit, vám může umožnit vzpamatovat se a udržet si morálku v těch nejtěžších situacích.

Kamarádi, jsme jediní, na koho se můžeme vzájemně spolehnout.

Teď v mém městě daleko od Moskvy jen pro to, abychom vyšli do ulic s pikety a vykřikovali hesla, musíme uspořádat celodenní schůzi, abychom promysleli strategii, vymysleli taktiku a poměřili rizika versus přínosy versus naléhavost udělat okamžitě vše, co je v našich silách. V hlasech kamarádů slyším úzkost a strach. To potlačuje představivost. V těchto chvílích můžeme cítit, že pokud si nedokážeme představit naše vítězství, nemůžeme vyhrát. Nyní se snažíme představit si dokonce i to, jak organizujeme a bojujeme.

To je rozdíl, který vidím tady, teď, když se po nějaké době vracím do Ruska. To je vývoj, který zde proběhl za posledních deset let. Nyní musí každý zvážit, co jsme ochotni dát v sázku, a to jak individuálně, tak kolektivně.

Nyní vidíme, jak se musíme usilovně připravovat a organizovat i v klidných obdobích, nejen ve chvílích naléhavosti. Protože nyní neexistuje žádná struktura, žádné zkušenosti, které by se daly předávat, je jen málo lidí ochotných převzít odpovědnost, protože to za to stojí. Neexistuje žádná organizace, která by předkládala návrhy, jen zmatek, strach, hněv a pocit bezmoci.

Všiml jsem si však jedné věci. Přemýšlím, jestli to vidím proto, že jsem anarchista a přál bych si to vidět, nebo jestli to vidím proto, že se to děje ve skutečnosti – ale zdá se, že lidé mají pocit, že Putin překročil poslední posranou hranici. Vidí, jak jejich vláda všechno popírá, zatímco kolují videa, na nichž jsou ukrajinská města ostřelována raketami a civilisté trháni na kusy. Mají pocit, jako bychom překročili nějaký bod, odkud není návratu, a lidé se probouzejí. Všechno je stále zmatené, ale hluk je příliš hlasitý a příliš přítomný na to, aby se to dalo ignorovat. Zdá se, že se lidé každým dnem probouzejí víc a víc.

Otázky vítězství a porážky byly pro nás anarchisty vždy komplikované. Máme-li si nyní představit porážku Ruska, je dobré položit si otázku, co by to znamenalo. Na jedné straně občanské války obvykle neotevírají možnosti osvobození ani nevedou k sociální revoluci – naopak, obvykle všechny utopí v krvi účastníků. Čistě vojenské vítězství nikdy nebude vítězstvím anarchistů. To, co bychom považovali za vítězství anarchistů, bude vyžadovat generace revolučního úsilí a vývoje ve společnosti, zahrnující mnoho front boje. Vojenské nasazení je pouze jedním dílkem ve skládačce sebeobrany; není možné bez širšího společenského uspořádání a společenských vztahů, které poskytují sebeobraně smysl a účel. Na druhou stranu politická a vojenská porážka ruského státu a jeho ideologie, ať už by vypadala jakkoli, by mohla otevřít trhliny, zlomové linie, brány k formám revolučních společenských změn, které jsou pro lidi v Rusku, „vězení národů“, už asi sto let nemyslitelné.

Pro některé lidi v Rusku je to teď, nebo nikdy.

V tomto ohledu vidím ve feministickém hnutí v Rusku obrovský potenciál. Právě teď vidím, jak se účastnice tohoto hnutí snaží co nejlépe organizovat a přinášet svou perspektivu do ulic a mezi lidi. Pokud jde o představení vize sebeobrany, která spojuje mnoho forem a významů boje v konkrétní filozofii, věřím, že anarchisté a feministky to dokáží lépe než kdokoli jiný. Zejména pokud jde o ozbrojený boj – a dříve či později k němu tak či onak dojde vždy, protože je součástí sebeobrany – musíme pečlivě naslouchat perspektivám našich feministických kamarádek v Rusku a po celém světě, reflektovat jejich přínos a zajistit, aby pro ně existoval prostor pro autonomní organizaci. Mohly bychom využít perspektivy žen a trans a nebinárních osob, které zažily organizování a boj v Rojavě; to by nám mohlo poskytnout vhled do revolučních procesů, k nimž se jinak těžko dostaneme.

Je možné si představit dva scénáře, které se v této situaci vyvíjejí. Buď budeme svědky vzestupu a posílení autoritářského státu způsobem, který naše generace ještě nezažila, nebo se události budou vyvíjet směrem ke svobodnějším zítřkům, kdy se Putinův režim rozpadne a naše společnost bude konečně schopna spolupracovat na změnách a čelit konzervativním pravicovým živlům, které se nechtějí vzdát snu o ruském světě.

Pouhá naděje však k uskutečnění druhého scénáře stačit nebude. Budeme pro to muset udělat spoustu práce již nyní, a to s využitím všech základů, které nám zůstaly z minulých desetiletí, a všech vzorů, které nám zanechaly předchozí generace starších kamarádů.

Pro nás však existuje rozdíl: uprostřed této nejistoty a nestability je nyní čas začít přemýšlet o dlouhodobém horizontu, představit si, kde chceme být za deset, patnáct nebo dvacet let. Můžeme si spočítat kroky, které musíme udělat, zpětně až od budoucnosti, které chceme dosáhnout, k situaci, které čelíme nyní. Tak, abychom zjistili, jaké kroky musíme udělat dnes. Samozřejmě je mnoho věcí, které nemůžeme dopředu předvídat. V tomto cvičení jde ale především o to, abychom k boji přistupovali jako k celoživotnímu závazku, chápali represi a státní vlády, které ji v současnosti nastolují, jako vážné nepřátele, ale také jako epizody v mnohem větším historickém boji, který trvá už dlouho a v němž budou ostatní pokračovat i poté, co už tu nebudeme. Tímto způsobem chápání sebe sama žijeme dál v tomto boji a způsobech, jakými se vyvíjí – prostřednictvím odkazu, který zanecháváme dalším generacím.

Vzhledem k tomu, že represe v Rusku sílí, může nám takové chápání věcí pomoci přežít to, co přichází, a obstát v časech, které nás čekají. Může nám to také pomoci definovat naše vztahy s kamarády, po jejichž boku bojujeme, i s kamarády, které jsme ještě nepotkali. A těch může přijít mnoho – tato situace protíná celou naši společnost a mění úplně všechno.

Tento způsob uvažování by mohl posloužit ke spolupráci a solidaritě tam, kde to dříve nebylo možné, a k propojení nás jako anarchistů s dalšími lidmi, s nimiž bychom mohli spolupracovat na vytváření lepšího světa. Lidé kolem nás jsou to jediné, co máme, a my musíme dobře rozumět současným zlomovým liniím v naší společnosti. Je čas na odvahu a vytrvalost jako nikdy předtím – a právě teď, kdy je těžké si představit, co se stane příští týden, musíme jednat tak, abychom bez ohledu na to, co přijde v příštích měsících a letech, dokázali být sami k sobě upřímní a dokázali si s hrdostí, láskou a úsměvem pohlédnout do očí.


Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2022/03/05/the-view-from-ukraine-the-view-from-russia-an-exile-from-donbas-and-a-protester-in-russia-tell-their-stories

Související odkazy:
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny


Verze pro tisk 15.3.2022 Zahraniční sekretariát AF
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy