Anarchistická federace

Za pracující třídu… na straně Ukrajiny

Překlad textu, který vydal 1. března Antijob, ruský anarchistický web o otázkách práce.

plakát

Všechny části tohoto textu budou začínat frází „Ti, kteří skutky, nikoli slovy“, protože žijeme v zemi totální lži, podobné světu popsanému Orwellem v románu 1984, kde pravda je lež a mír je válka. „Náš“ prezident totiž slovy tvrdil, že věk odchodu do důchodu nezvýší, ale ve skutečnosti to udělal. Protože se slovy ohání tím, že lékařům platí „covidové“ peníze, zatímco ti je ve skutečnosti musí vymáhat od svých nadřízených. Protože slovy slíbil, že vyřeší problém nevyplácení peněz dělníkům, kteří se podílejí na výstavbě kosmodromu Vostočnyj, ale ve skutečnosti v novém televizním pořadu Horká linka [kde Putin mluví celé hodiny a odpovídá na předem připravené otázky věrných „diváků“] policisté zadrželi dělníka, který se s touto otázkou ozval, a na několik dní ho zavřeli do dočasné vazby, aby nemohl mluvit. Protože slovy bojuje za mír, ale ve skutečnosti rozpoutal válku, kterou zakázal nazývat válkou.

Autor tohoto textu zasvětil léta boji za zájmy pracujících a proti fašismu, a to v praxi, nejen slovy. Proto je mu na rozdíl od Putina možné důvěřovat.

Kdo je tady junta?

Ti, kdo se snaží nejen slovy, ale i skutky hájit práva a zájmy pracujících, dobře vědí, že za Putinova autoritářského režimu je to téměř nemožné. Proč? Protože jakákoli snaha společnosti, v tomto případě námezdně pracujících, je okamžitě předmětem represe. Stát trestně stíhá nejaktivnější elementy z našeho středu a brání nám tak stát se silou, která by mohla ovlivnit situaci v zemi. Stát jedná ze dvou stran: na jedné straně je nehorázné a nezákonné pronásledování dělnických aktivistů, na druhé straně upravování zákonů tak, aby s touto nehorázností korespondovaly.

Jak to funguje? Vypadá to asi následovně: V roce 2008 se Valentin Urusov, dělník v diamantovém dole v jakutském městě Udačnyj, rozhodl založit odborovou organizaci a bojovat za svá práva spolu s dalšími dělníky. Ale jako v nějakém blbém filmu ho místní šéf protidrogové policie spolu se svými nohsledy odvezl do lesa, vystřelil mu nad hlavou a podstrčil mu drogy. Nakonec Valentin putoval na čtyři roky do vězení (celkově na šest let, ale po čtyřech letech byl podmínečně propuštěn) a odborová organizace nevznikla.

Přejdeme-li od policejního bezpráví k policejní legislativě, stojí za zmínku jedna deprimující věc: od přijetí nového zákoníku práce je v Rusku nemožné legálně stávkovat. Proto po přijetí zákoníku zmizely stávky z oficiálních statistik. To však neznamená, že zmizely, ale že se z pohledu Putinova státu staly „nelegálními“. Mimochodem, když se předseda německého odborového svazu IG Metal Putina zeptal na útoky na zdraví a životy aktivistů MPRA [Meziregionální odborový svaz, je jedním z nejodvážnějších zbývajících odborových svazů v Rusku], odpověděl mu, že MPRA „není odborový svaz, ale extremistická organizace“. To asi nejlépe vystihuje postoj ruského prezidenta k dělnickému hnutí. I když předpokládám, že se v jeho mysli časem extremisté změní v teroristy.

Takže se nemůžeme legálně shromažďovat či stávkovat, protože to vše vyžaduje povolení úřadů. Pokud lidé nemají možnost kolektivně hájit svá práva a zájmy, nenaučí se to, a pokud se to nenaučí, pak o žádném dělnickém hnutí nemůže být řeč. Na proklínaném a zatracovaném Západě budou dělníci obsazovat továrny, bojovat s policií a zastavovat neoliberální reformy, ale tady budou držet hubu a krok. Ukrajinská vláda, stejně jako ruská, slouží zájmům bohatých, ale existuje tu jeden velmi důležitý rozdíl – nemá mechanismy k potlačování občanské společnosti jako ruská vláda. Tam se různé oligarchické skupiny střídají u kormidla a tím se jim brání v trvalém etablování a potírání všeho živého, co se jim postaví do cesty. A co je nejdůležitější – pokud se některá z těchto skupin šprajcne a nebude vůbec ochotna naslouchat lidem, Ukrajinci ji svrhnou, jako to udělali na Majdanu. To žel neznamená, že společnost bere moc do svých rukou, ale znamená to, že si ponechává možnost odporu.

Tím se dostáváme k otázce položené v titulku této části. Kdo je vlastně ta zlá „junta“, která brání obyčejným lidem hnout se z místa? Odpověď na tuto otázku je každému rozumnému člověku zřejmá. Ukrajinská vláda nyní rozdává zbraně každému, kdo chce bojovat proti okupantům. Pokud je to „junta“, která přežívá jen díky bajonetům nacionalistů a teroru vůči vlastním lidem, proč se nebojí, že lidé přejdou na stranu nepřítele a svrhnou ji? Protože skutečnou juntu na Ukrajině nenajdete. Dovedete si ale představit, že by Putin dal lidem zbraně? Bojí se i plastového kelímku, aby nebyl nakažen. Právě v Rusku mají bezpečnostní složky neomezenou moc a využívají ji ke svému obohacování a potlačování disentu. Ozbrojený lid je nejhorší noční můrou Putina, jeho generálů a oligarchů. Je samozřejmé, že rozdávání zbraní lidem na Ukrajině vyvolalo mezi ruskými představiteli a médii obrovské zděšení.

Antifašistický“ fašismus

Ti, kdo bojují proti fašismu činy, nikoli slovy, dobře vědí, že antifašisté jsou v Rusku zavíráni do vězení, a vědí, že „naše“ úřady používají ultrapravici k potlačování sociálních protestů. Nejvýstižněji tuto situaci ilustruje příběh z lesa ve městě Chimki, kdy úřady najaly fašisty z moskevské chuligánské skupiny Gladiátoři, aby rozbili tábor obránců lesa. Antifašisté odpověděli symbolickým napadením administrativní budovy v Chimki. Netrvalo dlouho a úřady zahájily hon na antifašisty a dva z nich – Alexeje Gaskarova a Maxima Solopova – poslaly na tři měsíce za mříže. Stále se však jednalo o mírnou represi. Antifašista Alexej Sutuga si musel odsedět tři roky za střet s ultrapravicí v kavárně Sbarro.

Další dobrý příklad pochází ze stejného soudku. Kdysi bylo hnutí „Sorok Sorokov“ proslulé útoky na aktivisty, kteří se stavěli proti stavbě pravoslavných chrámů v parcích. Jaké následky to pro ně mělo? – Žádné. Ruským úřadům se teror ve jménu Boží slávy líbí. A zde se dostáváme k dalšímu významnému bodu. Stejně jako fašisté v minulosti, i ruské úřady šíří tradicionalismus a archaičnost. Výuka ortodoxní kultury ve školách. Zákaz sexuální výchovy. Odstranění paragrafu o „bití“, podle kterého mohli být dříve násilníci v domácnosti stíháni, z trestního zákoníku. To je jen malá část toho, co tato vláda udělala. Ve skutečnosti úřady prostřednictvím škol, televize a všech dalších dostupných kanálů podporují náboženské protivědecké smýšlení. A pak se diví, když se lidé nechtějí nechat očkovat proti covidu. Stačí přece skočit do ledové díry a pokřižovat se. „Jsme Rusové – Bůh je s námi.“ A tento bůh má slabost pro postmodernu – proto mu nevadí striptýzová tyč v Putinově paláci v Gelendžiku. Ale kdo ví – možná byly tyče v chýších i ve středověkém Rusku? To ví asi jen Bůh.

Ale všechna kulturní specifika stranou. Vláda v Rusku zkrátka vyznává ideologii imperiálního nacionalismu. Ústředním bodem této ideologie je, že o všem by se mělo rozhodovat v centru, nikoli na místní úrovni. Slogan o tom, že „Moskva není Rusko“, vlastně tak výstižný není, ale slogan „Gazprom je bohatství Ruska“ je podle mého skromného odhadu výstižnější. Řečeno PR jazykem tohoto naprosto lživého režimu, celá „síla Sibiře“ jde do zahraničí. Na Sibiři zůstaly vykácené lesy, smogem znečištěná obloha, rakovina a zničená příroda. „Bohatství Ruska“ se nepodařilo plynofikovat ani Krasnojarský kraj. Přitom všechny plynovody z něj vedou různými směry – převážně na západ a částečně na východ. A Krasnojarský hliníkárenský závod, kvůli kterému je tam vyhlašován režim „černé oblohy“, patří „zatraceným cizincům“.

Moc v Rusku zakazuje organizace domorodých národů. Putinův režim prohlásil za extremistickou baškirskou organizaci „Baškort“, která chránila přírodní památku – šichan Kuštau – před průmyslovým rozvojem. Lze ale uvést ještě křiklavější příklad. Třeba po ingušských protestech proti změnám na hranici mezi Ingušskem a Čečenskem bylo nejen několik členů ingušské lidové rady uvězněno, ale i samotná organizace zrušena. Místo aby Putin svého čečenského chráněnce usměrnil, vyhověl jeho přáním. Jak to může v budoucnu dopadnout na Kavkaze, není těžké odhadnout. Ale koho to zajímá? Po něm ať přijde potopa.

Díky tomu všemu mohou i ti nejhorší ukrajinští banderovci s klidným svědomím říkat: „A tihle lidé nám zakazují dloubat se v nose!“

Kolonialisté 21. století, jděte do prdele!

Každý, kdo se činy, nikoli slovy, snaží zlepšit život ve své zemi, ví, že to nelze dělat na úkor války se sousedy. Ale z „našich“ bývalých „komunistů“, čekistů, banditů a jejich dětí se stali kolonizátoři 21. století. Jejich území jim nestačí k šikanování a experimentování na lidech, kteří je obývají. Chtějí další. Nejprve zabrali Krym a vytvořili falešné republiky na východě Ukrajiny, kde ti, kteří nesouhlasí s vůlí Kremlu a jeho pověřenců, končí v nejlepším případě „ve sklepě“. Ale ani to jim nestačí. Chtějí celou Ukrajinu. A tak výsledkem je, že se slogan „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!“ stal mezinárodním heslem.

Píšu to s bolestí, protože vím, že v naší tradici existuje nejen utlačování jiných národů a lízání pánovy boty, ale také odpor. Od novgorodského věče [raný model rozhodování na základě všelidového pléna] přes Stěpana Razina až po narodniky se odvíjí lidová tradice boje proti autoritářství, kterou bychom mohli označit za jakési protistátní vlastenectví. Tisíce hrdinů se obětovalo, abychom nezůstali v dějinách zapsaní jako „četníci Evropy“ [dlouhodobý výraz označující Rusko jako represivní sílu v Evropě, kdysi spojovaný s carem Mikulášem I.], ale stali se příkladem pro ostatní.

Proč tedy opět volíme panskou botu a sloužíme psychopatům na trůně? Pokud chceme být hrdí na skutečně dobré věci v našich dějinách, proč tedy připouštíme život pod opričninou Ivana Hrozného, pod Nikolajem Palkinem nebo pod Stalinem? Ruské úřady pomohly diktátorovi Lukašenkovi potlačit odpor běloruského lidu a udržet si trůn a nyní chtějí srazit na kolena naše bratry a sestry na Ukrajině. Chceme, aby nás národy žijící po našem boku považovaly za okupanty, chceme být nenávidění a opovrhovaní?

Já tedy ne, a proto jsem hrdý nikoli na Putina, ale na to, že i ten invektivní slogan „Ruská válečná lodi, jdi do prdele“ byl pronesen v ruštině, která je mimochodem na Ukrajině údajně zakázaná. Takže pro nás ještě není vše ztraceno.

Jak obnovit naši společnost?

Ti, kterým na jejich lidech záleží skutky, nikoli slovy, nechtějí, aby umírali v nesmyslných válkách. Putinův režim však způsobil, že jediným sociálním záchranným lanem pro obyčejné chlapce v Rusku je služba v armádě a dalších donucovacích orgánech. Příběh jednoho z ruských vojenských zajatců velmi dobře ukazuje, jak tito lidé končí v Putinově wehrmachtu.

Dne 24. února byl ukrajinskou armádou zajat ruský voják Rafik Rachmankulov. Jeho matkou je Natalia Deineka, obyvatelka Saratovské oblasti. Rafik je její prostřední syn. Kromě něj má dalších pět dětí, celkem tedy šest. Tři z nich jsou její vlastní a tři manželovy. Její muž se živí jako montér, staví mosty a pracuje ve směnném provozu. Ona zas dělá na směny ve skladu obchodu Sportmaster. Jedná se o komplikovanou dělnickou rodinu, která nezapadá do světonázoru pravice, ani levice. Rafik má přítelkyni Liliju, a aby zajistil svou budoucí rodinu, přešel po odvodu do armády na smluvní službu. Zajímal ho plat v armádě a možnost získat bydlení. Zřejmě se mu nechtělo dělat na směny a platit 20–30 let hypotéku, jenže alternativou bylo prodat duši ďáblu, tedy Putinovi. A to je vlastně celý příběh.

Nemám chuť tyhle Rafiky omlouvat a samozřejmě pro lepší pochopení toho, že „do cizího kláštera se nestrká nos“ [ruské rčení o nevnucování vlastního způsobu jednání druhým], by tihle kluci potřebovali pořádnou nakládačku, ale chápu, že takových Rafiků, Ivanů a dalších kluků v Moskevské Rusi není málo a je třeba s tím něco dělat. Putinovi na jejich životech nezáleží – chce jen, aby mu Ivani a Rafici loajálně sloužili a pokládali své zvlčilé hlavy při jeho vojenských dobrodružstvích, případně mlátili obušky jiné Ivany a Rafiky, kteří měli trochu víc štěstí a pochopili, že takhle se žít nedá.

A takhle se opravdu nedá žít. Jediná slušně placená práce by neměla být v represivních orgánech. Nelze připustit, aby lidé měli vlastní bydlení jen jako dluhové otroctví bankéřům na 20–30 let. Stojí Rafikovi za to shnít uprostřed ukrajinských polí, aby mohl s Lilijou založit rodinu? Stojí Lilije za to založit rodinu s mužem, který je kvůli vlastnímu štěstí ochoten pošlapat štěstí druhých? Rafik a Lilija jsou mi bližší než Putin, Medveděv, Grefové, Rotenbergové, Timčenkové, Prigožinové a další mocní Rusové jakékoli národnosti, a proto přeji Saškovi a Toničce z Ukrajiny [jde o běžná ukrajinská jména, která se užívají jako synonyma pro obyčejné Ukrajince jako celek] vítězství v naději, že spolu s Rafikem a Lilijou, tedy ruskou pracující třídou, konečně začneme bojovat nikoli proti imaginárním banderovcům, ale proti těm, kteří z nás udělali své otroky.

P. S.: Mimochodem Saško a Tonja také, až se Rusko vzdá, začnou bojovat proti Achmetovům, Kolomojským, Porošenkům a podobným. Můžeme jim pomoci jen tehdy, když se vypořádáme s vlastními problémy. Mezitím mohou oni naučit pár věcí nás, ne my je.

Raznočinec


Zdroj:
https://antijob.net/class_war/za-rabochij-klass-na-storone-ukrainy

Související odkazy:
Pramen: My a válka
Represe v Rusku a Bělorusku
„Díky za veškerou podporu“ (II.)
„Díky za veškerou podporu“ (I.)
Stojíme na straně demokratické společnosti!
Ukrajina: pracovní práva v době války
Z deníku extremisty
Rozhovor: Operace Solidarita na Ukrajině
„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny


Verze pro tisk 11.4.2022 Zahraniční sekretariát AF
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy