Anarchistická federace

Všichni jsme Ukrajinci: antifašistický vzkaz ze stínů CEE

Střední a východní Evropa se hlásí o slovo v textu od antifa.cz, který mj. velmi věcně kritizuje koloniální praxi westplainingu.

obr.

Ruský imperialismus s sebou přináší do střední a východní Evropy (CEE) fašismus a genocidu maskovanou jazykem antifašismu. Středoevropští antifas byli jedni z prvních, kteří od roku 2014 začali upozorňovat na nebezpečně systematickou a masivní podporu Ruska ultranacionalistům a neonacistům po celé Evropě. Dnes se z tiché podpory stala otevřená válka a CEE antifas vzkazují – je třeba porazit a vyhnat Rusko za každou cenu, jinak do CEE regionu přijde smrt, temnota a porobení a všechny emancipační aktivity, stejně jako jejich nositelé, dostanou kulku mezi oči.

Kdybychom měli stroj času a mohli vás vzít k nám, do starší i nedávné minulosti, víte, co byste uviděli, kdybyste se rozhlédli kolem sebe?

Na východě ruskou říši, na západě německou říši a na jihu tureckou říši. Tři impéria, mnoho historických podob a jedna až příliš často sdílená ambice, „nemoc“ všech impérií, totiž potřeba rozšiřovat sféru svého vlivu, zabírat prostory kolem sebe, dobývat.

A víte, co byste viděli mezi nimi, v jejich stínu, u nás? Malé, historicky, geograficky i jazykově rozdílné oblasti a politické celky táhnoucí se od Estonska po Rumunsko, od Česka po Ukrajinu a přežívající až do dnešních dní impériím, ale někdy i sobě samým, navzdory.

Vítejte v našem regionu, střední a východní Evropě (CEE).

V regionu historicky vytvarovaném skřípnutím mezi tři impéria.

V regionu nedefinovaném pobřežím oceánů, nýbrž zvnějšku a geopoliticky – totiž tím, zda se některé ze sousedních impérií chtělo přes jednotlivé části CEE zrovna přehnat a podmanit si je – jako v Československu v letech 1938 a 1968, Polsku 1939, Pobaltí 1940, Maďarsku 1956.

V regionu, kde malí musí někdy navazovat i kontroverzní spojenectví, aby se impériím ubránili.

V regionu, jehož hlas a perspektiva jsou chronicky přehlíženy a ignorovány.

V regionu, který není ani bohatý západ či sever, ani početný východ, ale ani chudý jih.

V regionu, kterému jde dnes zase o jeho život a svébytnost – jestliže soudobé Turecko své imperiální ambice směřuje východně a Německo si prošlo proměnou, která snad na dlouho omráčila jeho imperiální touhy, je to putinovské Rusko, které nadále drží linii imperiální politiky namířené vůči CEE, jako i dalším regionům, které považuje za „sféru svého vlivu“.

Proti „antifašistickému fašismu“

Když v 90. letech minulého století vznikalo organizované antifašistické hnutí v CEE, byla situace jasná. Sovětské impérium odtáhlo i s ideologií státního komunismu a byla to nacistická ideologie, která začala v postsovětském prostoru vystrkovat růžky. Běžně docházelo k rasistickým útokům i vraždám, zhusta ještě komunistická policie dělala, že nic nevidí, a nám bylo jasné, že tuhle práci za nás nikdo neudělá. A tak jsme začali sami náš prostor systematicky denacifikovat. Situace se ale začala postupně měnit. Tlupy rasistických skinheadů jsme dokázali rozprášit, ale na jejich místo se postupně tlačil nový nepřítel, autokraté, autoritáři, nacionalisté, tradicionalisté všeho druhu, kteří sice byli uhlazenější, ale v zásadě chtěli to samé, jako holohlavá špína – národně-konzervativní stát.

V posledních letech jsme s krajní nedůvěrou sledovali „zhnědnutí středního proudu“ na více místech, nejvíce však v Rusku. Rusko se stalo režimem, který se od nástupu Putina k moci stal konzervativní autokracií úzce spjatou s ortodoxní církví, jenž nejenže potírá, vyhání, zabíjí veškerou politickou opozici, nezávislá média, progresivní aktivity, působení menšin typu LGBTQI+, nevládní organizace, ale v rámci utváření velkoruského imperiálního přesvědčení u svých obyvatel dává značný prostor i ultranacionalistům a toleruje neonacisty. A nejen to – nejenže se to neonácky hemží v polovojenských proruských uskupeních typu Wágnerovci nebo Rusič, ale existují i důkazy o propojení tamějších neonacistů s tajnou službou FSB.

Jestliže Putinovo Rusko se zaštiťuje ideologií antifašismu, kterou prosazuje skrze nacionalistické mládežnické organizace typu Naši, pak ti skuteční antifašisté bojující s tamějšími neonácky končí ve vězeních, vyhnanství a márnicích. Je vrcholně absurdní, že Rusko zaobaluje jazykem antifašismu své zhnědnutí a to, že se stalo v posledních dvou dekádách hlavním světovým centrem autokracie, tradicionalismu, ultranacionalismu, cenzury, konzervativismu, krajní pravice, šovinismu a specificky ruského „antifašistického fašismu“.

Chcete vyčíslitelný důkaz? Co třeba počty politicky motivovaných vražd spáchaných přívrženci ultrapravice? Jen mezi roky 2000 a 2017 jich v Rusku bylo zaznamenáno 459. Ve zbytku Evropy mezi roky 1990 a 2015 došlo k 330 takovýmto vraždám, včetně všech 77 obětí Anderse Breivika. Jestli tedy existuje nějaká země, která vyžaduje hloubkovou denacifikaci, pak je to v prvé řadě Rusko.

Ba co více, Rusko se někdy kolem roku 2014 a v souvislosti se zabráním Krymu, ale i návratem k zahraniční politice intervence a sfér vlivu, jalo tyto své produkty exportovat. Ne, ruský export není jen zemní plyn a ropa, ale i fašismus a ultranacionalismus. Jak ukazují různí akademici, ale i naše vlastní investigace na webu www.antifa.cz (Platí Rusko i české nacionalisty?, Foldyna, Noční vlci, kolaboranti a vlastizrádci, Francouzská Národní fronta: normalizace fašismu v přímém přenosu, Blbej nebo navedenej? Jaroslav Foldyna s Putinem v sedle, Národní fronta navazuje spolupráci s českými korupčníky, rasisty, xenofoby a antisemity), Rusko v posledních 8 letech začalo finančně, materiálně, ale i skrze systematické dezinformační působení na internetu v celé Evropě podporovat nejen různé levicově-autoritářské spolky, ale i otevřené ultranacionalisty a neonácky – od slovenské LSNS, přes německé AfD, Orbána v Maďarsku, FPÖ v Rakousku až po Le Pen ve Francii. Dnes už rovněž víme, že to byla součást širší strategie završená válečným vstupem na Ukrajinu, snahou podmanit si opět CEE a vrátit Rusko do hranic a k imperiálním sférám vlivu Sovětského svazu. Východní impérium se po třiceti letech chce vrátit, ukousnout si co nejvíce z našeho prostoru, porobit ho a využívá k tomu mj. i pečlivě vykrmovanou pátou kolonu ultranacionalistických stran a hnutí v Evropě, které mu jdou na ruku.

Boj o život regionu

Našemu regionu CEE jde opět o život – a to není žádná metafora, nadsázka, rétorický obrat, ale hmatatelná realita, jejíž kontury můžeme dnes vidět v Buči, Irpině, Hostomelu a na mnoha dalších místech. V Ukrajině totiž neprobíhá nic jiného, než genocida Ukrajinců, po které volá koneckonců i ideologická hlásná trouba Putinova režimu Alexandr Dugin, který už v roce 2014 Ukrajince označil za „rasu bastardů“. V tomto smyslu působení ruských vojáků není překvapivé. Pod bizarní rouškou denacifikace v Ukrajině probíhá politika vyhlazování – jeden z pilířů nacismu. „Nacistou se stává,“ říká k nacismu v pojetí Ruska historik Timothy Snyder, „Ukrajinec, který odmítl připustit, že je Rusem.“ Je-li náckem dnes každý Ukrajinec v očích Ruska, je jím stejně i každý občan CEE, v čele s námi, organizovanými antifašisty.

Putinův režim v Ukrajině nevraždí jen život civilistů jako takový, ale samotné podmínky občanského života. Vyhraje-li totiž ruské impérium, veškeré sociální, emancipační, liberální, anarchizující, feministické, antifašistické, ekologické, autonomní, lidskoprávní, subkulturní a jiné aktivity budou zašlapány do země a s nimi i jejich představitelé a obhájci. Tak jako je tomu v současném Rusku.

V tomto smyslu ve válce v Ukrajině nejde dnes jen o život, ale i o podmínky budoucího života. A místní si to moc dobře uvědomují a proto se obyčejní lidé ve velkém a dalece nad rámec tzv. teritoriální obrany přidávají k boji, aby bránili svůj domov. Jeden z dobrovolníků z Lvovské iniciativy Operace Solidarita k tomu podotýká: „Jestli Rusové obsadí Ukrajinu, zabijí každého politicky aktivního člověka bez ohledu na jeho politické názory… jestli tenhle boj prohrajeme, nikdo nezbyde, nikdo zprava, nikdo zleva, všichni budou vyhlazeni.“ Buď imperiální poroba, zotročení, vyhlazení, kolonie konzervativní autokracie nebo ubránění světa, který není ideální, ale který umožňuje přinejmenším kultivovat různorodost, rozšiřovat alternativy a za nesouhlas nenabízí žalář, vyhnanství či kulku. Ještě pregnantněji to vyjádřil další z řad dobrovolníků ukrajinské Operace Solidarita: „Ukrajinský stát nás neokouzlil (je spíše neoliberální než nacistický nebo silně autoritářský) – nese s sebou spoustu problémů, jako je oligarchický systém, korupce, ničení sociálních jistot, policejní a nacistické násilí atd. Zároveň je Ukrajina prostorem relativně nízké státní kontroly, která sice na jedné straně roste, ale na druhé straně je to prostor pro povstání progresivních sociálních sil. Takže se bráníme, protože je to otázka naší budoucnosti (fyzické i politické). Pokud Rusko zvítězí, vše progresivní, co jsme získali sociálním bojem, bude znásilněno, pošlapáno a zničeno.“

S takto rozdanými kartami nepřekvapí, že na frontě proti ruské invazi je možné potkat zástupce všemožných politických směrů, životních stylů, kulturních proudů, společenských vrstev od bojovníků za práva zvířat, chudších i bohatších vrstev společnosti, přes zástupce hudebních subkultur mládeže či lidskoprávních organizací až po antifašistické chuligány či organizované anarchisty.

Jejich různorodost dalece přesahuje ruský pohled, který se snaží tvrdit, že proti němu stojí jen ukrajinští nacionalisti a neonacisti.

Úkol je totiž jasný a všemi sdílený – zastavit ruský imperialismus všemi prostředky a porazit ho silou. Díky historické zkušenosti v CEE totiž víme, že to je to jediné, co na Rusko platí, respektive čemu rozumí. Politika appeasementu nepomůže, jak by si Evropa měla moc dobře pamatovat z dění po mnichovské dohodě s Hitlerem v roce 1938, kdy tuhle smrtelnou chybu už jednou udělala. Jenom impérium navnadí k další expanzi.

A v tomto novém úkolu poslat spát imperiální pýchu (jak zní i kampaň ukrajinských antiautoritářů, GNIP) nám nezbývá, než se situačně a pozičně spojit téměř s kýmkoli… úplně stejně jako se antifašisté byli za druhé světové války ochotní spojit s kýmkoli v boji proti nacistickému Německu. Ve válce vyhlazující život i podmínku života celého regionu není jiná možnost. Ano, až Putin prohraje, přijde problém s novými ultranacionalisty, pro které je celková militarizace CEE chlebodárná, ale tento problém bude zcela jiných parametrů a nesrovnatelně lépe řešitelný, než když imperiální Putin vyhraje, půjde dál do CEE, zavede zde dobu temna a bude dále rozbíjet EU skrze podporu páté kolony ultranacionalistických stran a hnutí ve zbytku Evropy.

Tohle je naše pozice a perspektiva – vzkaz části místních domorodců, totiž antiautoritářů a antifašistek, kteří jsou v CEE regionu doma, brání a budou ho bránit proti jakýmkoli formám útlaku, jak jen to půjde. Je to náš pohled, který posíláme do světa a který vychází z praktické perspektivy, z našeho života, z naší zkušenosti, odhodlání, ale i obavy o budoucnost našich dětí.

Uslyší ho ale někdo? Vezme ho směrodatně? Doufáme, že ano, ale zároveň se obáváme, že nikoli. Proč? Protože na aktérský hlas CEE regionu se v této válce, jako i dlouhodobě, kašle. Zůstává ignorován a neviditelný.

Prázdná nádoba střední a východní Evropy

Když se pročítáme texty, které k válce vznikly od jejího propuknutí na západě a zejména u západní levice, nacházíme tři hlavní rámce, které dění v Ukrajině tvarují – symetrizaci; zobecňování; ideologizaci.

Skrze symetrizaci je konflikt prezentován jako střet dvou rovnocenných, supermocných partnerů, nejčastěji jako střet Rusko vs. NATO, případně Rusko vs. USA, méně častěji pak Rusko vs. EU. V takovém pohledu je třeba za vším hledat nějakou velkou hru supervelmocí, střet impérií o sféry vlivu na globální šachovnici a Ukrajinu redukovat na loutku, kterou ovládá vyšší moc. Je to pohled vlastní nejen řadě politických organizací, ale i prominentních západních intelektuálů a politiků – od Jeremyho Corbyna přes Noama Chomskeho až po Yanise Varoufakise. Takový postoj, který přiznává historické aktérství jen impériím a supervelmocím, je na západě tak častý a opakovaný, že dostal svůj název – někdy se mu říká imperiální narcismus, jindy západní exceptionalismus, nejčastěji však westplaining. Westplaining byl již mnohokrát kritizován – většinou různými autory z CEE regionu (viz např. text Zosie Brom). Hlavním nebezpečím westplainingu je připisování schopnosti konat výlučně západu a USA, což vede v kritizování války k sebestřednému antiimperialismu, který přehlíží působení nezápadních aktérů, jejich potřeb a postojů. Britsko-syrská autorka a aktivistka Leila Al-Shami přišla v trochu jiné souvislosti s termínem antiimperialismus idiotů, aby zkritizovala pozici těch, kteří vidí jen roli USA, ale přehlíží kroky Ruska, Iránu či Asada v Sýrii.

V případě války na Ukrajině antiimperialismus idiotů nevede k ignorování role Ruska, ale spíše k symetrizaci obou stran konfliktu a z ní plynoucí relativizaci války a následné demobilizaci jakékoli pomoci. Končí totiž u konstatování, že za válku mohou vlastně obě strany stejně a že zaujímat pozici v takovém konfliktu je problematické.

Skrze zobecňování a zmnožování je konflikt pro změnu představen buď jako obecný příklad války, proti které je třeba se stejně obecně vymezit, nebo jako jeden z příkladů mnoha válek, které v současnosti ve světě probíhají a proti kterým je třeba se unisono vymezit, protože všechno to jsou přeci války na stejné globální šachovnici. Je to pohled, který fetišizuje globální perspektivu, universalismus a vidění abstraktních podobností na úkor konkrétních kontextů a specifik. Hledá společné globální jmenovatele, aby mohl prohlásit, že všechny války jsou kapitalistické, neoliberální a jako takové je jednotně odsoudit, aby se nemusel nikde postavit na čísi stranu. V takové konstelaci bude lokální a regionální pohled oproti tomu globálnímu vždy z povahy věci nesouměřitelný, ponížený, provinční, nedospělý a neúplný.

V neposlední řadě skrze ideologizaci je konflikt prezentován jako otázka pouhého názoru a debaty, v rámci které jde o obranu čistoty ideologických pozic, které špiní jakékoli praktické, realistické a strategické návrhy řešení války v čele s uzavíráním kontroverzních spojenectví. Jedná se o přístup, kterému je vlastní bezrizikovost – je kultivován z dostatečně vzdáleného pohodlí domova, který nespadá do životohrožující sféry vlivu ruského neoimperialismu. Je to v posledku úniková strategie jak nebojovat proti konkrétnímu nepříteli, ale schovat se do hájenství privilegované ideočistoty, abstraktních a obecných postojů, relativizace a symetrizace s cílem dál žít svůj bezstarostný život kdesi daleko od Ukrajiny. Válka je zde otázkou salónního názoru a ideologie, nikoli života a smrti.

Co mají tato rámování společné?

Dvě klíčové charakteristiky – přehlížení hlasů z CEE a přejímání Putinovy logiky. Úplným přehlížením perspektiv, pozic a hlasů z CEE je náš region implicitně brán jako prostor bez vlastní schopnosti a kapacity svobodně jednat, rozhodovat se, a tedy jako region bez vlastního aktérství a relevance pro svět… jako prázdná nádoba, do které je možné libovolně nalévat verze historie psané velkými mocnostmi. Region CEE je zde brán jako příliš malý, rozdrobený, různorodý, nevýrazný, bez vlastní historie a příliš bezvýznamný na to, aby mohl aktivně ovlivňovat chod dějin. Stává se tak pasivním objektem – je okleštěn na pouhou „sféru vlivu a zájmu“, „nárazníkovou zónu“ či „obětováníhodný prostor“.

Tohle přehlížení CEE a výše popsané rámování jde navíc na ruku Kremlu. Jak ukázali Smolenski a Dutkiewitz: „Optikou westplainingu se bere ohled pouze na zájmy Ruska, nikoli východní Evropy.“ Je to totiž právě Kreml, jak ukázal Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově už v roce 2007, který si představuje svět jako střet velkých impérií tahajících za nitky o sféry vlivu a svět, kde drobné regiony typu CEE neexistují jako nezávislé, svébytné a vlastního hlasu i respektu hodné. Kdo v takové konstelaci ve vyhroceném čase války symetrizuje, zobecňuje, ideologizuje, stává se užitečným idiotem Putina.

Kolonialismus přehlížením

Jak takovému chronickému přehlížení pozicí a hlasů z CEE regionu rozumět, obzvlášť ve válce, ve které jde primárně o CEE? Jako specifické variantě kolonialismu. Ano, kolonialismu. Ten tak vůči CEE nezaujímá jen Rusko, ale svým způsobem i západ s bohatou koloniální minulostí. Proč specifická varianta? Protože ze strany západu se jedná o kolonialismus vůči semiperiferii na ose východ-západ a nikoli periferii globálního jihu a který se neděje ani tak fyzickým násilím, vyhlazením, porobením a ovládnutím jako v případě kolonialismu Ruska, ale spíše přehlížením a ignorací jinakosti a specifičnosti regionu dané mezi jinými historií skřípnutí mezi tři impéria.

Západní kolonialismus přehlížením vnímáme jako proces dlouhodobější povahy, který se obtiskl, sebekriticky přiznáváme, nejen do nás samotných nedokončitelným doháněním západu od 90. let minulého století, ale i do starších podob antiautoritářských bojů – od umenšování CEE perspektivy v alterglobalizačních, ale i o dekádu pozdějších hnutích proti škrtům orientovaných primárně podle osy sever a jih až po paternalismus některých antifašistických skupin a platforem z Německa. Ne, v tomto již tak rozsáhlém textu není prostor pro detailní analýzu tohoto kolonialismu, ale spíše o jeho důrazné odmítnutí a válkou-urychlenou dekolonizaci CEE. Jak?

Svět, do kterého se vejde mnoho světů, včetně světu CEE

Jak tedy dekolonizovat CEE? Nic nového pod sluncem. Stačí se poučit z dekolonizačních procesů, skrze které se západ učí měnit sám sebe ve vztahu k místům svých bývalých kolonií. Základní pravidlo zní: učit se naslouchat a tedy brát vážně hlasy místních lidí v jejich jinakosti a uznat, že každý hlas, včetně hlasu z imperiálního centra, je formován kontextem času a prostoru, ve kterém vznikal. Jinými slovy, na perspektivě záleží, což skvěle zachycuje i běloruská aktivistka v pásmu rozhovorů, které dávají prostor hlasům anarchistů z Ukrajiny, Běloruska a Polska k současné válce: „je jasné, že lidé budou mluvit ze své perspektivy, z perspektivy míst, kde žijí, z realit, ve kterých žijí a z bojů a bitev, ve kterých jsou aktivní. Já celý život žila v podstatě v kolonii Moskvy… Moje perspektiva je tedy formovaná jiným nepřítelem.“

Podobné dekolonizační dovednosti naslouchání a uznávání jinakosti, které se lidé z globálního severu a západu učí na solidárních cestách do válečných zón mezi jihomexické zapatisty či do Rojavy, tak je třeba aktivovat i při pohledu na válku na Ukrajině. Koneckonců, když zapatisté říkají, že chtějí svět, do kterého se vejde mnoho světů, aby jasně deklarovali, že pohled z jejich koutu světa je originální a respektuhodný, tak my s nimi plně souhlasíme. A dodáváme – jedním z takových světů je i svět CEE, se svým unikátním pohledem historicky formovaným skřípnutím mezi tři impéria a svou aktuální pozicí tvarovanou akutním ohrožením života regionu a hlavně pak života Ukrajiny. A právě hlasům z Ukrajiny je dnes třeba přednostně naslouchat, být s nimi plně solidární a brát jejich slova vážně. Jak k tomu podotýká český novinář Ondřej Bělíček: „Ve všech těch geopolitických debatách o NATO a Rusku bychom neměli zapomínat na Ukrajince a jejich právo vybrat si svou budoucnost. Jejich země byla po desetiletí hřištěm geopolitických ambicí soupeřících imperiálních bloků. Měli bychom podporovat jejich boj na obranu vlastní nezávislosti.“

Aby bylo jasno, neříkáme naslouchat ukrajinským oligarchům. Neříkáme ani naslouchat ultranacionalistům typu Pravý sektor, jejichž vliv na Ukrajině je, ku prospěchu Putina, značně přeháněn a nedá se např. srovnávat s vlivem parlamentních stran typu AfD v Německu, Jednotné Rusko v Rusku či politiků typu Orbána v Maďarsku či Le Pen ve Francii. V tomto ohledu plně souhlasíme s autonomními antifašisty z Ukrajiny, kteří říkají „Několik tisíc nácků s minimální podporou voličů v zemi se 40 milióny obyvatel nepředstavují ani hrozbu, ani důvod k invazi... Ano, na Ukrajině jsou náckové, tak jako jsou v jiných zemích. Ne, nepotřebujeme pomoc Putina či jiných autoritářů, abychom si s nimi poradili. Poradíme si s nimi sami.“

Říkáme naslouchat primárně hlasům obyčejných lidí a organizovaných aktivistů, kteří se prakticky, tiše, bez fanfár médií zapojili do ozbrojené obrany Ukrajiny i sítí vzájemné pomoci, jdou zdola, proti autoritám, antifašisticky a v duchu odhodlaných ukrajinských anarchistů, jakými byl Nestor Machno. Máme na mysli iniciativy a aktivity jako Operation Solidarity, které říkají „Nechceme zemřít, nechceme utéct, nechceme se podřídit, nemáme takové privilegium. Jsme kurevsky naštvaní a chceme svobodu!“ či Výbor odporu/Antiautoritářská unie, kteří zase tvrdí „Všechny nás do války přivedla touha postavit se ruské imperialistické agresi. Jsme tu, abychom porazili okupanty a bránili ukrajinský lid, jeho svobodu a nezávislost.“

My jsme v tom s nimi.

Vy v tom buďte s námi.

Dnes jsme všichni Ukrajinci.

Russian warship, go fuck yourself!


Původně vyšlo 18. května 2022 na antifa.cz

Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině

Související odkazy:
Svoboda, rovnost, sesterství a bratrství nejsou prázdná slova
Nepovyšujme hesla nad životy lidí
Něco málo o naší četě
Na okraj jednoho prohlášení
Anarchisté a válka
Za pracující třídu… na straně Ukrajiny
Pramen: My a válka
Represe v Rusku a Bělorusku
„Díky za veškerou podporu“ (II.)
„Díky za veškerou podporu“ (I.)
Stojíme na straně demokratické společnosti!
Ukrajina: pracovní práva v době války
Z deníku extremisty
Rozhovor: Operace Solidarita na Ukrajině
„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny


Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Klima a film: Kreativní resistence - historie britského antidálničního hnutí a Reclaim the Streets

2. 11. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - Reclaim the streets …(více)

Klima a film: Alterglobalizační hnutí od Seattlu přes Janov až do Prahy

16. 11. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - This is what democracy looks like …(více)

Klima a film: autonomní zóny aneb jak se žije na stromě

7. 12. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - okupace hamabašského lesa, ZAD a NOTAV …(více)