Anarchistická federace

Čtyři měsíce v antiautoritářské jednotce na Ukrajině

Věcná kritická reflexe činnosti antiautoritářské čety, jejího vztahu ke státním ozbrojeným silám a širšího politického významu této zkušenosti

Ilja

Tento článek byl napsán Iljou – členem antiautoritářské čety bojující na Ukrajině – už v první polovině července. Jde o závěry následující po první fázi existence čety v rámci teritoriální obrany Kyjevské oblasti. Nyní se antiautoritářská četa posunula kupředu a v dnešních dnech naneštěstí čteme zprávy o padlých kamarádech, kteří obětovali to nejcennější v boji proti fašistické invazi.

Antiautoritářská četa je neoficiální název pro jednotku v rámci jedné z brigád Sil teritoriální obrany Ukrajiny (STO) v Kyjevské oblasti. Vznikla, když se v prvních fázích války spojili anarchisté a levičáci různého zázemí a skupin, včetně antifašistů a fotbalových ultras, aby se zúčastnili boje proti imperialistické invazi Putinova režimu.

Jednotka existuje již více než čtyři měsíce – od prvního dne války. To je vhodná doba k zamyšlení a předložení určité analýzy toho, jak se jí dařilo.

Několik měsíců před válkou se začaly šířit znepokojivé zvěsti. Tehdy jsme v kyjevské libertinské komunitě začali diskutovat o tom, jak by se anarchisté měli zachovat, kdyby se hrozba konvenční války stala skutečností. Málokdo věřil, že k ní skutečně dojde. V té době jsme diskutovali o tom, že bychom potřebovali jak vojenské, tak civilní složky. Měli jsme několik schůzek; dohodli jsme se také s kamarádem z STO a absolvovali s ním několik školení. Jeden kamarád připravoval účty na sociálních sítích. Všechny naše přípravy byly základní. Nicméně v „den X“ [první den invaze] jsme se prostě začali řídit tímto rámcem, a to nám opravdu hodně pomohlo. Operace Solidarita [dnes transformovaná do Kolektivů solidarity], antiautoritářská četa a Výbor odporu – snad nejviditelnější příklady libertinské činnosti během této války – jsou do značné míry výsledkem tohoto procesu přípravy. To ukazuje, jak je důležité plánovat a vypracovávat scénáře, jak budete jednat v různých možných situacích.

Kamarádi se mě ptali: „Co kdybychom se mohli vrátit do roku 2020 s vědomím dnešní situace? Co bychom udělali jinak?“ Myslím, že bychom prostě věnovali více času, energie a pozornosti vytváření udržitelnějších a početnějších skupin, navazování kontaktů a vztahů, shromažďování peněz a přípravě zdrojů, vzdělávání, sdílení dovedností, propagaci a strategické analýze. Ale žádné z těchto věcí nebudou stačit. Stejně důležitá je i vaše připravenost k mobilizaci. Ze své současné pozice bych si kamarádům po celém světě dovolil poradit, aby plánovali, organizovali a jednali, jako by už bylo poslední odpočítávání a příští měsíc vás čekala velká historická výzva. V současné etapě dějin je tu vždy taková možnost, proto se nenechte zaskočit špatně připravení.

Byrokracie, vojenský řád…

Myslím, že neprozradím žádné vojenské tajemství, když řeknu, že tato jednotka dlouhou dobu hledala své místo v armádní struktuře. Hledá možnost, jak se zapojit do bojů v první linii, jak obnovit svou schopnost provádět nábor a systematický výcvik a také jak vyřešit některé byrokratické problémy spojené s registrací bojovníků. Mohli bychom to nazvat „přechodným obdobím“, ale to trvá už asi tři měsíce, takže to spíš vypadá jako jedna z etap naší existence.

Ve stavu, v němž se nyní nacházíme, vyvstává otázka vojenské byrokracie, které coby součásti ozbrojených sil musíme nevyhnutelně čelit. V první řadě si musíme ujasnit podstatu STO. Od běžné armády se liší tím, že je složena převážně z dobrovolníků a na lokální bázi. Obecně jsou STO považovány za méně profesionální, spíše za pomocné síly. Zároveň mají stejnou vojenskou hierarchii, pravidla a zvyklosti vyššího velení.

Je zřejmé, že zaujmout místo ve vertikální hierarchii je z antiautoritářského hlediska problematické. My jsme však tento krok učinili vědomě. Myslím, že všichni v četě budou souhlasit s tím, že účast v odboji je cenná, i když to znamená dočasné začlenění do rámce armády.

Mohli bychom se za současných podmínek bránit invazi se zbraní v ruce nezávisle na státní armádě? Odpověď je, že rozhodně ne. Většina podobných nápadů je navrhována daleko od této země, a to lidmi, kteří jsou od místního kontextu naprosto odtržení. Především na naší straně v tuto chvíli není dostatečná struktura ani zdroje, abychom se mohli vážně ucházet o vytvoření nezávislých ozbrojených sil. Zároveň má ukrajinský stát dostatek síly a vůle k potlačení jakékoli plně autonomní síly. Za této situace je nestátní partyzánský boj možný pouze na územích okupovaných ruskou armádou.

Nejdůležitějším důvodem však je, že zájmy ukrajinské společnosti a ukrajinského státu se v současné době překrývají v jednom bodě, a to v odražení brutální invaze, nikoli však v nesčetných dalších bodech. Z tohoto důvodu se zdá, že jakýkoli pokus o samostatné organizování odporu v současné době nenachází u lidí pochopení. Vidíme však, že současná situace v ukrajinských ozbrojených silách stále poskytuje velký prostor různým politickým skupinám, které touží bojovat proti okupantům.

Od roku 2014 některé krajně pravicové frakce organizují a udržují některé částečně autonomní vojenské jednotky. Jedná se o Ukrajinský dobrovolnický sbor Pravého sektoru (PS-UDS) a jeho odštěpenou skupinu, Ukrajinskou dobrovolnickou armádu. Na rozdíl od státní armády mají tyto struktury určitou míru vnitřní autonomie, jasnou ideologickou příslušnost a jsou pružnější v oblasti náboru, byrokracie atd. Pokud je mi však známo, přesto všechny zůstávají pod operativním velením ukrajinské armády; a v současné době se přinejmenším PS-UDS transformuje na „normálnější“ a podřízenou vojenskou jednotku.

Vraťme se k byrokracii. Zpočátku měla naše jednotka zelenou pro aktivní rozvoj, ale pak se linie velení praporu, k němuž jsme patřili, dramaticky změnila. Zdálo se, že jsme v našem praporu uvízli, měli jsme jen velmi málo možností pozvat do našich řad nové kamarády a museli jsme plnit některé pouze formální a nudné úkoly a povinnosti, což poškodilo jak naši vnitřní strukturu, tak náš výcvikový proces a našeho ducha. Účastníci s cizí státní příslušností se potýkali s dalšími byrokratickými problémy. Také se nám nepodařilo zajistit řádnou možnost vyrazit do boje jako jednotka; od prvních červencových dnů zůstáváme v týlu. Situace však není zoufalá. Pracujeme na způsobech, jak tyto byrokratické překážky překonat.

Střet s vojenskou byrokracií se zdá být v naší situaci nevyhnutelný. Poučení z tohoto příběhu je, že čím více kontaktů a známostí máte v institucích, s nimiž chcete jednat, tím větší budou vaše šance byrokracii překonat nebo obejít. V uplynulých měsících jsem dospěl k závěru, že bychom jako revolucionáři neměli být hákliví na navazování kontaktů ve státních institucích. Pokud máme jasno v našich politických cílech, je riskování a využívání konexí k jejich prosazení oprávněnější než omezování se v používání nástrojů, které by mohly hnutí pomoci prosadit se.

Vnitřní struktura a život

Podle armádních stanov má každá četa několik důstojnických pozic, které byly přiděleny těm, kteří měli důstojnickou hodnost. Kromě toho velení praporu do našeho vnitřního uspořádání téměř vůbec nezasahovalo. Neorganizovali jsme naši strukturu podle idylického obrazu dokonale anarchistické domobrany, v níž jsou všechny funkce volené a podřízené valné hromadě. Důvodem je zčásti to, že jednotku tvoří různí lidé, z nichž ne všichni jsou anarchisté. Asistenty velitele čety a velitele sekcí přidělilo velení čety.

Zároveň jsme zavedli i určité horizontální instituce. Po návrhu jednoho zkušeného kamaráda, který přijel z Evropy, jsme začali praktikovat „teqmil“, kritické a sebekritické sezení po sekcích. Byli zvoleni zástupci velitelů sekcí. Jednou z jejich funkcí bylo předávat kritiku, která přesahovala úroveň sekce, velení čety na poradě velitelů.

Po několika konfliktech týkajících se mediální činnosti navrhl tentýž kamarád z Evropy, abychom zvolili mediální výbor. To bylo velením schváleno a provedeno. Hlasovat mohl každý účastník čety a výbor byl sestaven ze tří kandidátů, kteří získali nejvíce hlasů. Všechny rozhovory, texty a fotografie, které mají účastníci čety zveřejnit, musí schválit mediální výbor, který rozhodne, zda odpovídají normám stanoveným velením čety (hlavně pokud jde o bezpečnost a nediskreditaci ukrajinské armády).

Všechny tyto instituce mají prozatím pauzu, protože společenský mikrokosmos jednotky byl poškozen výše zmíněnými byrokratickými překážkami a většina účastníků je v důsledku toho unavená a deprimovaná.

Neformální komunikace hraje samozřejmě stejně významnou roli jako komunikace institucionální. Na jedné straně jsme od samého počátku rozvíjeli jakousi demokratickou kulturu velmi svobodného vyjadřování názorů, otázek a kritiky všech, včetně velení. Na druhou stranu zde probíhalo mnoho skrytých mocenských bojů, střetů, ambicí a osobních konfliktů obecně. Myslím, že se tomu do jisté míry nedá vyhnout. Ale v našem konkrétním případě se domnívám, že by se to dalo zvládnout lépe.

Jedním z důvodů je právě nedostatek vůle, nedostatek snahy o budování komunity a řešení konfliktů kamarádským způsobem. Negativní roli sehrály i některé „staré účty“ účastníků. Zároveň dobře vím, že lidé, kteří znají modely soudružského řešení konfliktů, je často nedokážou využít.

Dalším problémem je, že antiautoritářská četa od samého počátku sdružovala několik skupin a jednotlivců s velmi rozdílným zázemím, počtem, mírou „konfliktnosti“ a sklonem k dominanci. To vyvolává další napětí. Někdy se zdá, že by pro tak úzký a stálý kolektiv bylo produktivnější začít od začátku s homogennějším jádrem. Toto jádro by stanovilo určitá pravidla a kolektivní kulturu a integrovalo do ní nově příchozí.

To, co mezi námi podněcuje konflikty ambicí, je určitý způsob myšlení, který je v našich kruzích rozšířený. Jedná se o směs
- neúcty k hierarchii, a to do té míry, že i omezenou autoritu člověka v nějakém úzkém oboru schopností lze s arogancí popírat;
- přivírání očí nad neformální hierarchií založené svého času na pověsti, osobních sympatiích a podobně;
- egocentrismu a špatně uchopeného individualismu, který je rovněž nakažlivý, protože v kolektivu, kde je široce přítomen, lze jen stěží udržet kolektivistické vzorce chování.

Tato směs vytváří půdu pro neustálé napětí.

Problematika genderu a toxické maskulinity je zde rozhodně také přítomna. Nejsem si jistý, zda jsem dostatečně schopen to řádně analyzovat. Předně, naše četa byla po většinu své existence stoprocentně mužská. Měli jsme dvě kamarádky záchranářky, které s námi pracovaly téměř dva měsíce. Tato dramatická nerovnováha je podle mého názoru hlavně důsledkem kultury našich zdejších kruhů, v nichž jsou ženy přítomny méně než muži a také odcizeny aktivitám spojeným s použitím síly. Je to těžké řešit na úrovni jednoho konkrétního projektu. Domnívám se však, že část odpovědnosti leží na našich bedrech, protože atmosféra vytvořená v kolektivu není pro ženy asi příliš přístupná. Naše dvě soudružky v této souvislosti také vyslovily kritiku – například že někdy musely křičet a přerušovat, aby je bylo vůbec slyšet. Na druhou stranu někteří účastníci kritizovali nízkou integraci našich skamarádek do každodenního chodu čety a kolektivu obecně, a to bez ohledu na jejich genderovou identitu.

Když jsem o tom všem mluvil se svým blízkým kamarádem, řekl (a já s ním vlastně souhlasím): „Věř mi, že tohle je vlastně pěkný kolektiv, v ,normální‘ jednotce by to mohlo být daleko tvrdší.“ Všechny výše zmíněné nedostatky je třeba kritizovat a řešit, ale zároveň, když je hodnotím, jsou ještě tak nějak umírněné. Většinu problémů kolektivu zvládáme mnohem konstruktivněji a méně bolestivě, než by se dalo očekávat v nějakém „apolitickém“ či reakčním prostředí. Nedávno jeden z našich přátel strávil několik týdnů zdokonalováním svých dovedností v jedné z „normálních“ jednotek teritoriální obrany Kyjevské oblasti. „Chlapi, my tady žijeme v ráji,“ shrnul svou zkušenost po návratu k nám.

Politický význam projektu

Po několika diskusích v četě jsme se shodli na antiimperialismu a antiautoritářství jako dvou hlavních bodech, které nás politicky definují. Jinak neexistuje žádná další společná politická linie. Pro některé kluky je tato jednotka spíš možností zapojit se do války společně s kamarády a lidmi, co mají podobné zájmy. Jiní mají s četou dalekosáhlejší plány jako s prostředkem, jak se představit společnosti, získat zkušenosti a vytvořit jakýsi udržitelný prostor pro organizování a rozvoj antiautoritářského hnutí.

Jednou z hlavních výzev v současné době je překonání byrokratických překážek, získání možnosti reorganizovat se a konečně se zapojit přímo do ozbrojeného odporu proti okupantům. Všichni jsme sem přišli jako dobrovolníci ochotní přispět k boji. Po více než čtyřech měsících téměř bez zapojení do akce to opravdu škodí duchu a sebevědomí. Vyvolává to odcizení od činnosti, které se zde účastníme.

Co se týče mě, nejsem žádný válečník. Současná situace však vyzývá k osobní i kolektivní účasti. Může to otevřít cestu vpřed. Při vzácných příležitostech, kdy jsem v posledních měsících navštívil Kyjev, jsem viděl bezstarostnou mrazivou atmosféru. Jako by o několik set kilometrů dál neprobíhala brutální válka, která denně připravuje o život mnoho obyvatel tohoto města. Chápu, že lidé si potřebují odpočinout, uvolnit se a trochu se potěšit. Přesto tato situace vyvolává hluboký pocit rozladění. A čím více času tu trávíme zaseknutí v hlubokém týlu, tím více to na nás působí demobilizujícím dojmem a tím více nás to odcizuje cílům a věci, která nás sem původně přivedla.

Zkušení kamarádi zároveň říkají, že válka se skládá z velmi odlišných fází a situací. Samotný pobyt v boji zabírá 1 % nebo méně z celkového času. Schopnost čekat, být trpělivý a zvládat „mrtvý čas“ je pro každého partyzána užitečnou dovedností, kterou si musí osvojit a přijmout.

Závěrem tohoto textu chci zdůraznit, že příběh této čety je pro antiautoritářské kruhy východní Evropy bezprecedentní. Přes všechny nevyhnutelné nedostatky se domnívám, že má velký potenciál rozvoje a téměř jistě z něj vzejdou další zajímavé novinky. Struktura, kterou se nám podařilo vytvořit, i kolektivní studium vojenských dovedností představují důležité zkušenosti.

Při vší výše vyslovené kamarádské kritice chci přesto potvrdit svůj respekt a pozitivní vztah ke spolubojovníkům.

Ilja
červenec 2022


Zdroj:
https://libcom.org/article/four-months-anti-authoritarian-platoon-ukraine

Související odkazy:
Dva nekrology a jedna výzva
Solidarity Collectives pomáhají (II)
Nepolevujme v solidaritě!
Sbírka na auto
Když umře fašoun
ABC-Galicja pomáhá na Ukrajině
O lidi musí jít především
10 úděsných levičáckých argumentů proti ukrajinskému odporu
„Všude vidíte zkázu“
Anarchisté a válka na Ukrajině
Malatesta o válce a národním sebeurčení
Anarchistické sabotáže v Rusku
Bořič mýtů o východní Evropě
Pátý měsíc v obležení
Maxim Butkevič
Solidarity Collectives
Rusko: Podvratné aktivity II.
Anarchisté a válka na Ukrajině
Sociální situace na Ukrajině
Válka na Ukrajině: Deset lekcí ze Sýrie
Bacha na antiimperialismus idiotů!
Chystají se popravy antifašistických „interbrigadistů“?
Ozbrojený odpor anarchistů proti Putinovi je revoluční nutností
Ukrajina znovu volá
Manifest Výboru odporu
Proč chce Finsko do NATO?
ABC Drážďany: pomoc zaslaná na Ukrajinu
Všichni jsme Ukrajinci: antifašistický vzkaz ze stínů CEE
Svoboda, rovnost, sesterství a bratrství nejsou prázdná slova
Nepovyšujme hesla nad životy lidí
Něco málo o naší četě
Na okraj jednoho prohlášení
Anarchisté a válka
Za pracující třídu… na straně Ukrajiny
Pramen: My a válka
Represe v Rusku a Bělorusku
„Díky za veškerou podporu“ (II.)
„Díky za veškerou podporu“ (I.)
Stojíme na straně demokratické společnosti!
Ukrajina: pracovní práva v době války
Z deníku extremisty
Rozhovor: Operace Solidarita na Ukrajině
„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny


Verze pro tisk 17.9.2022 Zahraniční sekretariát AF

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy