Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Anarchisté a válka na Ukrajině (V)

Další ze série odpovědí v rámci ankety časopisu Kontradikce, tentokrát z pera na frontě bojujícího anarchisty Olexandra Kolčenka

Akademický časopis Kontradikce připravil anketu na téma „Anarchisté a válka na Ukrajině“, kterou najdete v angličtině ZDE a v níž se zabývá tím, jak tato válka rozdělila anarchistické hnutí. Autoři ankety položili v létě a na začátku podzimu 2023 vybraným aktivistům, teoretikům, badatelům v oblasti anarchismu a výzkumníkům anarchistických hnutí následující otázky: Co jsme se dozvěděli z reakcí ukrajinských, ruských, běloruských a mezinárodních anarchistických hnutí? Víme nyní něco, co jsme dříve nevěděli? Mají rozdíly mezi anarchisty hluboce zakořeněné příčiny? Budou tyto rozdíly přetrvávat a mít dlouhodobé důsledky? Změnila válka prvky anarchistického pohledu? Rozhodli jsme se několik zajímavých odpovědí přeložit. Následuje překlad odpovědi Olexandra Kolčenka, ukrajinského anarchisty, který byl krátce po anexi Krymu zadržen, mučen a ve vykonstruovaném procesu falešně obviněn z členství v krajně pravicové skupině Pravý sektor a z přípravy teroristických útoků a odsouzen na deset let. (O jeho případu jsme na našem webu opakovaně informovali.) Nyní se aktivně účastní boje proti ruské invazi.

* * *

Navzdory hluboké roztříštěnosti anarchistického hnutí na Ukrajině se ukrajinští anarchisté a anarchistky začali připravovat na totální vojenskou invazi nějakou dobu před 24. únorem 2022: určili si, kdo se chopí zbraní a kdo se přihlásí jako dobrovolník. Ať tak či onak, naprostá většina z nich odložila stranou své spory a neshody v některých otázkách a postavila se na obranu svobody. Jakkoli jsem zůstával věrný svému anarchistickému a antifašistickému přesvědčení, vyhýbal jsem se zpočátku účasti v organizovaném anarchistickém hnutí, protože jsem se obával, že by mě diskuse o ideologických otázkách, hádky a spory zbytečně připravily o čas, který bychom mohli využít k výcviku, proškolení a přímé účasti na bojových operacích – nebo obecněji řečeno k něčemu užitečnému a konstruktivnímu. (Stojí za zmínku, že od chvíle, kdy jsem byl propuštěn z vězení, až do začátku vojenské invaze jsem se v anarchistickém hnutí angažoval jen sporadicky. Především to byl nedostatek času: veškerý čas mi zabíraly práce a každodenní život. Ale neméně důležitý byl i nedostatek jasného postoje anarchistického hnutí k rusko-ukrajinské válce.)

Do stanoviska běloruského anarchistického hnutí jsem příliš hluboko nepronikl, takže nejsem v této věci kompetentní. Ale všemožní emigranti od Běloruska po Polsko podporují Ukrajinu a někteří běloruští anarchisté bojují v ukrajinských obranných silách.

Naopak o ruském anarchistickém hnutí toho mohu napsat hodně. Už jsem o něm psal v jednom ze svých příspěvků na Facebooku. A dokonce dodnes, navzdory množství civilních i vojenských obětí, celých měst vymazaných z mapy, genocidě a ekocidě, se na jejich postoji v tomto ohledu mnoho nezměnilo. Budu tedy citovat sám sebe:

Jsem velmi vděčný svým ruským přátelům z hnutí za jejich podporu po celou dobu mého věznění. Nikdy na to nezapomenu a budu se je snažit podporovat, jak jen to bude možné. Nemohu však mlčet (a je mi to velmi líto) o tom, že ruští anarchisté po zahájení ruské vojenské agrese nebyli schopni rozvinout rozsáhlou kampaň proti imperiální agresi svého státu vůči odbojné Ukrajině. (Ať už v podobě výzev ke generální protiválečné stávce nebo útoků na vojenská zařízení či podniky obranného průmyslu. Každopádně ani před vězením, ani ve vězení jsem o ničem takovém neslyšel.)

Sekta KRAS (Konfederace revolučních anarchosyndikalistů) od samého počátku války v roce 2014 označovala ruskou agresi za „občanskou válku“ a zaujímala tzv. „ekvidistantní“ pozici – odsuzovala obě strany. Možnost mít takový postoj je výsadou těch, kteří jsou na bezpečném (nebo relativně bezpečném) místě a nechodí každý večer spát s myšlenkami: „Zasáhne raketa můj dům nebo dům někoho jiného?“

Dne 25. února 2022, den po zahájení invaze v plném rozsahu, vydala KRAS „protiválečné“ prohlášení. Dovolím si z něj analyzovat několik citací:

„Požadujeme okamžité zastavení bojových akcí a odsun všech vojsk na hranice a dělicí linie, které existovaly do začátku války.“ Není zde však ani slovo o tom, co KRAS považuje za počátek války: pokud za počátek považuje 22. únor 2022, pak jde o souhru s Kremlem, ruským státem, protože území, která byla Ruskem okupována od roku 2014 do února 2022, zůstávají mimo závorku; pokud navrhují stažení „všech vojsk k hranicím“ do roku 2014, pak je to požadavek výhradně na Rusko.

„Vyzýváme vojáky poslané do války, aby na sebe navzájem nestříleli.“ Pokud ruští vojáci složí zbraně, válka skončí. Pokud Ukrajinci složí zbraně, bude Ukrajina dobyta a válka neskončí, ale bude pokračovat – jenže v tomto případě budou Ukrajinci Ruskem násilně mobilizováni k válce s Evropou (ostatně ruští politici a propagandisté opakovaně vyhrožují jiným zemím válkou a raketovými útoky). Klíč k míru na Ukrajině není na Ukrajině, ale v Rusku.

V březnu 2022 vedla anarchistická ženská skupina Moiras ze Španělska rozhovor s ruským představitelem KRAS (jako neimperialistou [sarkasmus]) o událostech na Ukrajině. V tomto rozhovoru zástupce KRAS vyloučil naprostou většinu ukrajinských anarchistů z anarchismu (opět, takový neimperiální postoj [sarkasmus]). V tomtéž rozhovoru zástupce KRAS hovoří o četných protiválečných protestech v Rusku. Jak známo, praxe je kritériem pravdy. Rád bych však připomněl, že válka stále pokračuje – rok a půl po tomto rozhovoru. A po celou tu dobu Rusové chodili na vojenské registrační a odvodní úřady na první výzvu, kdy ještě neexistovaly žádné trestní ani správní sankce za nedostavení se na vojenský registrační a odvodní úřad; mnozí chodili z vlastní iniciativy.

Pokud jde o druhou anarchistickou organizaci, Autonomní akci, ta se zmohla sotva na opatrné odsouzení ruské agrese v předvečer vojenské invaze. Jejich stanovisko „ne válce“, které používají ve svých materiálech, považuji za krajně nedostatečné. Protože podle mého názoru je nedostatečný každý postoj, který neobsahuje cíl – a to především – přispět k vojenské porážce Ruska a vítězství Ukrajiny. Vydávají materiály na památku těch anarchistů, kteří bojovali na Ukrajině proti Rusku. Ale například článek skvělého „analytika“ Vladimira Platoněnka o Dmitriji Petrovovi obsahuje spoustu křiklavých patetických slov a frází, a věcná stránka zůstává zkreslená. Vezměme si třeba věty: „Přesto Ekolog [Dmitrijova přezdívka] nesplynul se stoupenci ukrajinského státu. Není náhodou, že nebyl v armádě, ale v teritoriální obraně.“ Podle autorovy logiky to vypadá, že stát v řadách armády je pro anarchistu něco ostudného a nepřijatelného. Musím ho zklamat, protože přinejmenším teritoriální obrana je nedílnou součástí ozbrojených sil Ukrajiny, tedy armády. Je mi upřímně líto těch, kteří čtou takovéto analýzy. Překvapil mě také úvodník v rubrice Autonomní akce nazvané „Trendy řádu a chaosu: Náš ruský svět“. Kdyby šlo o vtip, byl by trapný. Ale ne, píše se tam: „Příslušnost ke kultuře, která se vytvořila kolem ruského jazyka, není něco, co by se mělo ,zrušit‘ nebo za co by se měl člověk stydět. ,Ruský svět‘ je pojem, který je třeba vyrvat kremelským gaunerům. Až svrhneme tento režim, jistě se nám to podaří.“ Nevím, zda má cenu vysvětlovat západním soudruhům, jak tento „ruský svět“ historicky vznikl. Stručně řečeno, vznikl kolonizací „neruských“ území, genocidami a deportacemi. „Ruská“ identita není etnická, ale kulturní, což sami ve svém textu přiznávají. „Ruská kultura“ je prostoupena imperialismem. To znamená, že je to identita, kterou lze získat a kterou lze také opustit. Nechtějí se imperiální „ruské“ identity vzdát, ale chtějí toto imperiální kulturní dědictví zachovat do budoucnosti. No, já s takovými „soudruhy“ společnou cestou nepůjdu.

Rád bych se také zmínil o BOAK (Bojová organizace anarchokomunistů). Před několika lety tato organizace napsala text s názvem „Anarchistické řešení pro Krym“, který mě velmi rozčílil, protože jsem kvůli okupaci Krymu přišel o domov a odseděl si více než pět let ve vězení. Proto budu citovat svůj další příspěvek z FB, tentokrát ze 4. srpna 2020, s reakcí na tento článek:

Místo odsouzení ruské agrese a imperiálních ambicí Kremlu a následných represí na okupovaných územích (za zmínku stojí i to, že rok 2014 posloužil jako bod obratu v samotném Rusku – od té doby se míra represí jen zvyšovala; jak poznamenal Alexej Polichovič, když popisoval situaci: „Odpykávali jsme si trest ve stále ještě demokratické zemi“); místo aby odsoudili rostoucí vojenský rozpočet v zemi, kde lidé trvale žijí jako žebráci, nenašli si tito anarchisté nic lepšího na práci než spekulovat o statutu Krymu. Zmínit se o „vůli většiny obyvatel území“ po šesti letech teroru a represí na okupovaném území anektovaném v důsledku „zvláštní vojenské operace“ zahájené 20.(!) února 2014 vyžaduje hodně nervů. A to jsem zapomněl zmínit, jak bylo veřejné mínění Krymčanů na takzvané „referendum“ připraveno státní propagandou a únosy, jak byli z Ruska přivezeni příznivci „ruského světa“, jak probíhalo samotné „referendum“ a sčítání hlasů a že pozorovateli byli přátelé Ruska z evropských krajně pravicových organizací a stran! Ani bych se nedivil, kdyby tito „anarchisté“ ozbrojený konflikt s Ruskem na východě Ukrajiny nazývali „občanskou válkou“.

Skutečně anarchistickým řešením pro Krym by byl ekonomický a ozbrojený boj proti policejnímu státu a tyranii a příprava na povstání – aby se ti, kdo jsou nyní ve vězení na základě vykonstruovaných trestních kauz, i ti, kdo byli nuceni z různých důvodů (od ekonomických až po hrozbu trestního stíhání) opustit poloostrov, mohli vrátit domů a „společně, rovně a solidárně spravovat svůj domov“. Jak je však patrné ze zveřejněných zpráv o uskutečněných akcích, hlavní aktivita těch, kteří zprávy o akcích zasílají, se soustřeďuje v Kyjevě a Kyjevské oblasti. A bylo by logičtější navrhnout, aby se „budování vazeb se sousedními a vzdálenými regiony“ nabídlo ruským regionům. „Federalizace vztahů mezi obcemi a regiony je jedním z hlavních prvků politické koncepce revolučního anarchistického hnutí.“ S tím nelze než souhlasit. Ať si Dálný východ, Sibiř, Ural, Karélie, Severní Kavkaz, Kubáň, Don a další regiony vybudují „vlastní vazby se sousedními a vzdálenými regiony. Některé z nich mohou mít blíže k Rusku, jiné k Ukrajině.“ Možná má Königsberg blíže k Německu a Karélie k Finsku. Koneckonců územní celistvost Ruské federace (která je supercentralizovaná a není vlastně federací) kromě toho, že je drahá pro daňové poplatníky (všechny, kdo produkují bohatství), představuje také hrozbu (nejen) pro sousední země a osvobozenecká hnutí v nich (včetně anarchistických).

Avšak je třeba zmínit, že BOAK se od počátku totální invaze nejen slovy, ale i činy zapojila do odporu proti ruské imperiální agresi, a to jak na domácí půdě prostřednictvím partyzánských akcí, tak na Ukrajině. Zde stojí za to znovu zmínit Dmitrije Petrova, který byl jedním z organizátorů a lídrů BOAK a který se od prvních dnů ruské totální invaze na Ukrajinu připojil k ukrajinským obranným silám. Byl žel zabit nedaleko Bachmutu. Zanechal po sobě bohaté dědictví v podobě činů, textů a vzpomínek svých spolubojovníků. Pro případ své smrti zanechal také vzkaz, ve kterém hovoří o svých názorech a motivaci k tomu, aby se chopil zbraně a vstoupil do ukrajinských obranných sil. Ani v tomto poselství se však nezbavil mýtu „svobodného Ruska“; píše o osvobození Ruska od útlaku – což je oxymóron, protože Rusko samo je útlakem pro lidi/národy, kteří ho obývají, a také stálou hrozbou a bolením hlavy pro své sousedy. Doslova: „Udělal jsem to pro spravedlnost, abych ochránil ukrajinskou společnost a abych osvobodil svou zemi, Rusko, od útlaku.“ Kdyby byl naživu, mohli bychom spolu po vítězství Ukrajiny diskutovat u sklenice piva. Protože i když si myslím, že se mýlil, zůstal kamarádem, který si v těžké době vybral stranu a neseděl na dvou židlích s rozkročenýma nohama, nepoučoval z bezpečného místa, co je správné a co ne.

Takže stručně shrnuto: ruské anarchistické hnutí navzdory deklarovanému internacionalismu žel celkem vzato selhalo ve zkoušce skutečného internacionalismu – s výjimkou anarchopartyzánů (kteří v rámci svých možností a prostředků přibližují konec války) a s výjimkou několika jednotlivců (z nichž někteří z Ruska odešli, někteří zůstali). Přes to všechno jsem ale rád, že mám stále kamarády z Ruska, kteří s námi opravdu sympatizují a přejí si, aby Rusko bylo poraženo a Ukrajina zvítězila.

Postoj mezinárodního anarchistického hnutí k ruské agresi na Ukrajině jsem nestudoval. Vím, že anarchistické hnutí v jihoevropských zemích se věnuje spíše opakování antiNATO rétoriky a ruských mýtů o údajném „ukrajinském nacismu“. Vím, že kamarádky a kamarádi z Polska, České republiky, Německa a britské levice nás podporují a pomáhají nám. Za což jim velmi děkuji. Nezapomeneme na to.

Je mi jasné, že od dob První internacionály a sporů mezi Marxem a Bakuninem neexistuje žádné jednotné levicové hnutí. Tyto spory měly kromě čistě osobních křivd a čistě politických ambicí uvnitř organizace a mezinárodního socialistického hnutí jako celku také zásadně nesmiřitelnou povahu – jak v otázce metod boje za socialismus, tak v otázce toho, co se za socialismus považuje. Bakunin již tehdy varoval před nebezpečím a hrozbou, kterou představují etatistické, autoritářské verze „socialismu“. Zdá se mi, že v zemích, které nebyly okupovány Sovětským svazem, žel panuje větší víra v levicovou jednotu – větší míra tolerance k rudým, k srpům a kladivům atd. A historická zkušenost současníky nepoučila.

Co se týče mě osobně, od prvních dnů totální invaze jsem se ještě víc přesvědčil o životaschopnosti nesmrtelného lidového anarchistického živlu, který se probouzí v kritických historických okamžicích, v dobách velkých zkoušek. Lidé stáli ve frontách u vojenských odvodů – jejich motivací nebyla obrana státu, ale obrana svobody. Existovalo mnoho občanských dobrovolnických iniciativ, jejichž cílem bylo zmírnit vzájemné utrpení a nepohodlí: pomoc armádě, pomoc evakuovaným vnitřně vysídleným osobám a pomoc těm, kteří zůstali v osadách na frontě. Není možné je všechny vyjmenovat, protože existuje velký kaleidoskop občanských iniciativ. Během pár dní, někdy i hodin, byly uspořádány velké sbírky na vybavení a dopravní prostředky.

Co se týče neshod a diskusí v současném anarchistickém hnutí, ty k mnohobarevnému anarchistickému hnutí neodmyslitelně patří a provázejí ho po celou dobu jeho existence. Avšak po poučování všeználky, po kádrování anarchistického hnutí katedrovými učenci, po kritice dodávek zbraní Ukrajině, tak zoufale potřebných k odražení agrese fašistického Ruska, po ospravedlňování ruské agrese a jejích zločinů na Ukrajině, po přenášení odpovědnosti na Ukrajinu – ať už kvůli „nacismu“ na Ukrajině nebo něčemu jinému – ze strany některých evropských anarchistů jsem se v současném anarchistickém hnutí trochu zklamal, a to z důvodů, které jsem nastínil v odpovědích na předchozí otázky. A abych byl upřímný, všechny ty diskuse se mi po chvíli začaly hnusit, takže jsem je přestal pozorně sledovat. Protože bez ohledu na názory anarchistů z jiných zemí jsem pevně přesvědčen, že tato válka je existenční a na jejím výsledku závisí naše fyzická existence. Navzdory všem těmto smutným okolnostem však mezinárodní solidarita stále existuje, a to je velmi povzbudivé.