Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Anarchisté a válka na Ukrajině (III)

Další dvě odpovědi z ankety časopisu Kontradikce věnované rozkolu v anarchistickém hnutí ohledně války na Ukrajině

Akademický časopis Kontradikce připravil anketu na téma „Anarchisté a válka na Ukrajině“, kterou najdete v angličtině ZDE a v níž se zabývá tím, jak tato válka rozdělila anarchistické hnutí. Autoři ankety položili v létě a na začátku podzimu 2023 vybraným aktivistům, teoretikům, badatelům v oblasti anarchismu a výzkumníkům anarchistických hnutí následující otázky: Co jsme se dozvěděli z reakcí ukrajinských, ruských, běloruských a mezinárodních anarchistických hnutí? Víme nyní něco, co jsme dříve nevěděli? Mají rozdíly mezi anarchisty hluboce zakořeněné příčiny? Budou tyto rozdíly přetrvávat a mít dlouhodobé důsledky? Změnila válka prvky anarchistického pohledu? Rozhodli jsme se několik zajímavých odpovědí přeložit. Následuje překlad dalších dvou odpovědí. První je od našeho kamaráda Maxe Ščura, který mj. v Nakladatelství AF vydal knihu Radikální buddhismus: malá čítanka (nejen) pro anarchisty. Druhou poskytli běloruští anarchisté a anarchistky, kteří našli azyl ve Varšavě.

* * *

Max Ščur:

Ruská válka proti Ukrajině je klíčovou součástí Putinova (a Lukašenkova) projektu obnovy rusko-sovětského (dovolím si říci knutosovětského) impéria. Každý, kdo zná dějiny tohoto impéria (carismus, stalinismus, brežněvismus a nyní putinismus) a jím kolonizovaných národů nebo kdo se jako já v impériu dokonce narodil, má všechny důvody se děsit a dělat vše, co si lze představit, aby zabránil jeho obnově (nebo ještě lépe, aby se podílel na jeho rozpadu). Tím spíš, že tentokrát je Impérium zcela zbaveno jakéhokoli stínu progresivní společenské ideologie, kterou nahradila ruská nacionalisticko-šovinisticko-revanšisticko-tradicionalisticko-sexistická (tedy klasická pravicová) slátanina diskurzu. To v kombinaci s ruskými přírodními a lidskými zdroji a jadernými zbraněmi činí z této ideologie zdaleka nejnebezpečnější formu současného fašismu, proti níž je každý zdravý levičák morálně povinen bojovat – byť někdy v nepříjemném spojenectví se svými politickými protivníky, což byl i případ druhé světové války.

Skutečnost, že se Impérium převléká (pro západní intelektuály) za kolonii bojující proti západnímu kolonialismu, je vskutku úsměvným momentem v dějinách propagandy. Podobnou rétoriku však dříve používali i nacističtí (a japonští) imperialisté. Stejně jako nacisté svalovali vinu za rozpad knutoněmecké říše na Židy, nikoli na vlastní pruský militarismus z první světové války, ruští fašisté svalují vinu za rozpad své knutosovětské říše na „kolektivní Západ“, nikoli na vlastní zkrachovalý státní kapitalismus (přesněji řečeno státní fosilní kapitalismus). V obou případech máme co do činění s určitou formou historické krize identity, iluzí velikosti a popíráním bolestné skutečnosti. V obou případech máme velký národ, který předstírá, že není jen součástí západního světa (což Německo i Rusko bezpochyby jsou), ale plnohodnotnou „civilizací“ s vlastními „svébytnými, autentickými, nedekadentními“ hodnotami. Inu, v německém případě šlo o propagandistický mýtus sloužící elitám, v ruském případě jde o propagandistický mýtus sloužící elitám.

Pokud jde o dva hlavní anarchistické přístupy k válce, protizápadní a proukrajinský, myslím, že jádrem problému je zde vlastně samotná definice imperialismu. Pokud je mi známo, protizápadní přístup historicky vychází z marxisticko-leninského pojetí imperialismu jako „posledního stadia (liberálního) kapitalismu“, které je jaksi „vlastní“ pouze Západu; a proukrajinský čerpá z bakuninistické kritiky imperialismu(ů), například v díle Státnost a anarchie (1873). Pokud konečně nedojde k seriózní anarchistické dekonstrukci marxistické teorie, bude v anarchismu vždy existovat marxistická tendence, zejména na Západě, kde marxismus nikdy nebyl státní ideologií, na rozdíl od východní Evropy a postsovětských zemí. Kromě toho ruský fašistický stát jako dědic knutosovětského impéria tradičně podporuje a vždy bude podporovat (přímo či nepřímo) západní marxistické zastánce Leninovy definice imperialismu a využívat je jako „užitečné idioty“ (další leninská fráze) ve své hybridní válce za ovládnutí světa, a to bez ohledu na to, zda se nazývají anarchisty či nikoli.

* * *

Běloruští anarchisté a anarchistky ve Varšavě:

Podle našeho názoru válka ukázala, nakolik jsou anarchisté produktem místního kapitalistického a geopolitického prostředí. Konkrétně jsme viděli, že kolonialismus se projevil v rozdělení podle svých obvyklých linií. Je to Západ (první svět) proti Východu (druhý svět). Lidé – a anarchisté – na Západě si myslí, že vše vědí lépe; převážně se neptají svých soudruhů, kteří bojují na frontách, na to, co si myslí a co je motivuje, protože už mají hotové odpovědi. Je to produkt dlouhodobé tradice, kdy se Východ v anarchistickém hnutí orientoval na Západ – my západní anarchisty nemůžeme nic naučit, můžeme jen kopírovat to, co už tam existuje, a snažit se to aplikovat v našem kontextu. Tento status quo západním soudruhům dlouho vyhovoval. Teď, když máme najednou vlastní názor a volíme kontroverzní taktiku, jsou zmatení.

Je také zajímavé, že stejně jako je ukrajinský stát zcela závislý na západních „demokraciích“, pokud jde o zdroje a zbraně, jsou na tom stejně i ukrajinští, ruští a běloruští anarchisté, kteří musí objíždět bohatší západní anarchistická místa a žádat o peníze na další práci.

Viděli jsme také, že mezinárodní solidarita je prázdnou deklarací. Všichni anarchisté vyjádřili svůj postoj proti válce a za lid, dělnickou třídu a utlačované, ale co to znamenalo v materiální rovině? Zajímalo by nás, kolik utlačovaných na Ukrajině pocítilo něco z této solidarity. Kolik kolektivů na Západě, které deklarovaly, že nechtějí podporovat ozbrojenou účast ve válce, se snažilo s ukrajinskými soudružkami a soudruhy jednat o tom, jak jinak by tato spolupráce mohla vypadat, když ne nákupem přileb?

Totéž lze říci o reakci ruského hnutí, které o válce, jež začala v roce 2014, v podstatě mlčelo a opatrně se snažilo navazovat kontakty s ukrajinskými soudruhy a soudružkami. Nyní je to již druhý rok od válečné invaze a stále nevidíme žádné pokusy o vytvoření společné protiválečné fronty v postsovětském regionu.

Další věc, která není tak jasná a někomu může připadat trochu konspirační, je moc, kterou mají „rudí“ (autoritářští komunisté) nad anarchistickým diskurzem. Válka ukázala, že je obrovská. Vidíme, jak v zemích, jako je Německo, kde neexistuje jasné rozdělení na anarchisty a komunisty, „obecná levice“ opakuje staré sovětské a nyní ruské mýty o „Západu proti Rusku“ a „kapitalistech proti socialistům“. O naprostém nedostatku socialismu v bolševickém SSSR hovořili anarchisté, jako například Emma Goldmanová a Alexander Berkman, již zhruba v roce 1925. Ale sověti a poté jimi sponzorované autoritářské levicové strany, které v nějaké podobě přežily až do současnosti, byli mnohem úspěšnější v prodávání své vlastní verze reality a v propagaci „útlaku ze strany Západu“. Ve většině jihoevropských zemí je tento diskurz jasně spojen s propagandou „rudých“, ale je oslavován anarchistickým hnutím jen proto, že se to hodí.

Tato válka zanechá v hnutí na delší dobu velký rozkol. Anarchistický Východ přestal slepě přebírat to, co říkají nebo dělají někteří západní soudruzi. A bude trvat dlouho, než se v našem hnutí znovu vybuduje důvěra a skutečná mezinárodní solidarita.