Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Bez přítomnosti na frontě nemá anarchismus na Ukrajině budoucnost

Překlad rozhovoru s ukrajinským aktivistou z mezinárodní antiautoritářské sítě Kolektivy solidarity

Co jsou Kolektivy solidarity a jak to celé začalo?

Kolektivy solidarity (Solidarity Collectives) je antiautoritářská dobrovolnická síť. Jako Kolektivy existujeme už více než rok a pomáháme antiautoritářským bojovníkům a civilistům postiženým válkou. Dobrovolnickou činnost různého druhu však vykonáváme již od samého počátku invaze.

Myšlenka takové sítě vznikla na anarchistickém shromáždění, které se konalo několik týdnů před vojenskou invazí. Tehdy mnoho lidí nevěřilo, že k ní skutečně dojde. Ani já sám jsem tomu příliš nevěřil. Ale skupina kamarádů, kteří brali hrozbu vážněji, se rozhodla vypracovat plán pro případ, že by se tak stalo. Nakonec se dohodli, že se část členů připojí k jedné z jednotek teritoriální obrany jako antiautoritářský oddíl, zatímco druhá část bude podporovat a zásobovat bojovníky. Zpočátku téměř nikdo z těchto lidí neměl žádné bojové zkušenosti ani profesionální vybavení. Bylo tedy zřejmé, že bude nutné najít podporu a poskytnout jim vše, co budou potřebovat.

Dalším naším úkolem bylo navázat spojení s anarchistickým a mezinárodním levicovým hnutím obecně – přicházet s naší vizí, naším postojem k tomu, co se v současné době na Ukrajině děje, neustále vysvětlovat, proč jsme se jako anarchisté a antiautoritářští levičáci rozhodli aktivně zapojit do odporu proti ruské agresi. Musím říct, že já sám jsem se zmíněného setkání neúčastnil. Ale jakmile invaze začala, všichni začali jednat v souladu s plánem, který tam byl vypracován: někteří se připojili k teritoriální obraně Obuchovského okresu v Kyjevské oblasti a paralelně vznikla i dobrovolnická iniciativa. Tehdy se jí říkalo Operace Solidarita, později se transformovala v Kolektivy solidarity. Současně vznikl Výbor odporu, což je anarchistická skupina působící v rámci Ozbrojených sil Ukrajiny a teritoriální obrany. Provádějí také ideologickou práci, objasňují své postoje a veřejně hovoří o svých názorech. Máme s nimi dobré vztahy a spolupracujeme. Avšak ne všichni antiautoritářští bojovníci, které podporujeme, jsou členy Výboru.

Jak jsou vaše aktivity organizovány?

Důvodem, proč si říkáme Kolektivy, je to, že naše iniciativa představuje rozsáhlou a poměrně heterogenní logistickou síť. Ta zahrnuje mnoho různých iniciativ jak na Ukrajině, tak v celé Evropě. Naše práce může začínat někde v Německu, Francii nebo Švýcarsku a končit u Bachmutu. V každé fázi se na ní podílí velké množství lidí, z nichž mnohé často ani neznáme.

Náš „základní tým“ sídlí především v Kyjevě a ve Lvově a věnuje se třem hlavním směrům činnosti. První se týká pomoci bojovníkům, což spočívá především v komunikaci s nimi, vyřizování jejich žádostí, shromažďování finančních prostředků, nákupu a zasílání potřebných věcí. Druhá linie je humanitární. Nejčastěji jde o humanitární mise do frontových oblastí a dodávky pomoci: oblečení, vybavení, zdravotnického materiálu, potravin, stavebního nářadí… Zahrnuje také interakci s místními dobrovolníky a různými organizacemi: nemocnicemi a místními správami. Existuje také linie spojená s médii, jejímž hlavním úkolem je oslovit zahraniční kamarády a kamarádky a představit jim náš postoj, vysvětlit, proč je třeba tuto válku chápat nikoli jako boj mezi dvěma imperialismy, ale jako lidový odpor proti imperialistické agresi.

Začali jsme pomáhat bojovníkům a humanitární iniciativa vznikla do značné míry náhodou. V určitém okamžiku se do lvovského skladu dostalo velké množství materiálu, z něhož mnohé věci bojovníci nepotřebovali, ale mohly se hodit civilistům ve frontových oblastech. A my jsme jim tyto věci přirozeně začali dodávat. V poslední době je naše humanitární sekce velmi aktivní. V průměru vyjíždíme na humanitární mise jednou za 1,5 až dva měsíce.

Všechny naše akce jsou koordinovány horizontálně. O otázkách, které jsou důležité pro celou naši síť, stejně jako o našich hlavních zásadách, se rozhoduje na plénu. Zároveň může každý kolektiv fungovat samostatně. Ve válečném období nemáme možnost projednávat každý problém společně – to by zabralo zbytečně mnoho času, a proto by to bylo dost neefektivní. Odpovědnost je tedy rozdělena rovnoměrně a podle situace: každý kolektiv má volnost při řešení konkrétních, místních problémů. Například ti, kteří pomáhají bojovníkům, rozhodnou, že je třeba zakoupit vybavení určitého druhu pro konkrétní jednotku. Ostatní jim mohou klást otázky, ale celkově do toho nikdo aktivně nezasahuje. Nebo v případě, že něco důležitého pro organizaci zveřejníme jako celek, obsah se projedná na společném plénu a poté se zpravidla nikdo nestaví proti určité argumentační linii namísto nějaké jiné. I když jsou v našich řadách lidé s naprosto odlišným zázemím, celkově všichni chápou, co dělají a proč to dělají. Akce je pro nás to nejdůležitější – to nám poněkud usnadňuje práci. Naším cílem není kontrolovat každý výrok, který zazní naším jménem, a pokud se názory na určitou problematiku liší, může každý vyjádřit svou vlastní vizi, jakkoli může být v jednotlivých případech odlišná.

Změnil se celkový postoj k anarchistům a levičákům v ukrajinské společnosti po vypuknutí totální války?

Podle mého názoru ne. Faktem je, že společnost si většinou neuvědomuje samotnou existenci anarchistů a anarchistek a antiautoritářských levicových aktivistů. Anarchistické hnutí na Ukrajině je stále poměrně slabé a marginální. Anarchistům a levičákům se žel nepodařilo vytvořit žádnou významnou a efektivní jednotku v rámci ukrajinských ozbrojených sil. Antiautoritářský oddíl v rámci Sil teritoriální obrany se rozpadl z vnějších důvodů, jeho členové za to nemohou. Bojovníci se nakonec ocitli rozptýleni v různých jednotkách, kde nemají žádnou znatelnou politickou váhu. Existují samozřejmě výraznější postavy, kterým se podařilo získat uznání v médiích, ale to celkovou situaci až tak neovlivňuje. A nyní je společnosti vlastně jedno, kdo přesně je na frontě, co se děje uvnitř ukrajinských ozbrojených sil a kdo zastává jaké politické názory. V situaci lidové války na ničem z toho příliš nezáleží. Přesto považuji přítomnost anarchistických bojovníků na frontě a jejich účast v bojích za velmi důležitou. Po skončení války se otázka „Kde jste tehdy byli?“ stane klíčovou. A bez těchto lidí, bez jejich účasti, nebude mít anarchistické hnutí jak odpovědět. Je zřejmé, že lidé nebojují na frontě proto, aby v budoucnu získali nějakou morální výhodu. Jsou tam kvůli volání svého srdce, protože jsou připraveni se obětovat, aby zastavili okupaci. Z „přísně politického“ hlediska však anarchistické hnutí na Ukrajině bez jejich přítomnosti na frontě prostě nemá budoucnost. Kromě boje hrají velmi důležitou roli při udržování anarchistického a levicového hnutí v naší zemi jako takového.

Myslíte si, že se tyto mezinárodní solidární sítě podaří udržet i po válce? A budou schopny ovlivnit poválečnou politickou situaci nejen na Ukrajině, ale i za jejími hranicemi?

Rozvoj a zachování těchto sítí solidarity a komunikace je jedním z našich hlavních cílů. A velmi vážným problémem je, že takové sítě dříve neexistovaly. Kdyby existovaly, když invaze začala, bylo by mnohem méně nedorozumění a zpochybňování a více podpory a solidarity. Snažíme se tyto sítě rozvíjet i uvnitř Ukrajiny, protože zde budeme muset v budoucnu žít a pracovat. Ale upřímně řečeno, na Západě je mnohem větší zájem o ukrajinskou levici než o Ukrajinu samotnou. Tady si lidé buď udržují spoustu stereotypů o levicových myšlenkách, nebo si nás prostě nevšímají. My se to ale snažíme změnit. Každá naše humanitární cesta je také pokusem o navázání kontaktů na místě, o navázání přátelství s místními obyvateli a aktivisty, s dalšími dobrovolnickými iniciativami, které už v těchto regionech působí. Nezačali jsme to dělat hned. Je to poměrně čerstvá myšlenka a nyní ji uvádíme do praxe. A myslím, že to není vůbec jednoduché, ale je to jedna z mála správných strategií. Díky ní už teď máme pocit, že do poválečné situace budeme moci vstoupit mnohem silnější a rozpoznatelnější, s více kontakty, s více lidmi, kteří nás znají a jsou připraveni s námi spolupracovat. Aktivně také spolupracujeme s odbory. Je zřejmé, že po válce se okamžitě stanou prvořadými sociální a ekonomické problémy. A já doufám, že až se budeme moci vrátit k tomu, čím by se levice měla skutečně zabývat – ne k vynucenému boji proti sousednímu státu, ale k všeobecnému boji proti kapitalismu a sociální nespravedlnosti –, budeme mít uvnitř země poměrně dost spojenců.

Dobrovolnické iniciativy nyní představují jednu z mála platforem, kde je možný dialog mezi lidmi s ruským, běloruským a ukrajinským občanstvím – na rozdíl třeba od kulturní oblasti. Myslíte si, že toto prostředí bude schopno zachovat a rozvíjet možnost takového dialogu i v budoucnu, včetně období po válce?

Kulturní sféra je nesmírně konkurenční a v podmínkách boje propagand a různých diskurzů je pro lidi v tomto prostředí nesmírně obtížné se navzájem vyslechnout a dohodnout. A mnozí žel ani nemají chuť vidět v lidech s běloruským nebo ruským občanstvím nic jiného než nepřátele a konkurenty, ať už jsou jejich skutečné názory nebo činy jakékoli. Mezi dobrovolníky je situace zcela jiná. Lidé dělají konkrétní věci bez ohledu na své občanství a původ. Vidí praktický přínos činnosti druhých, chápou, proč to dělají a pro co to dělají. Neexistují zde žádné dělící linie. Bělorusové i Rusové se účastní naší iniciativy na stejné úrovni jako všichni ostatní. Nikdy nebyly žádné problémy v komunikaci ani mezi námi a jimi, ani mezi nimi a námi, ani mezi nimi a kýmkoli jiným. Existují vyhlídky, že by z toho v budoucnu mohlo vzniknout něco víc? Jako vždy je těžké předvídat. Podle mého názoru bude ve srovnání s účastí v dobrovolnických iniciativách přítomnost bojovníků ruského a běloruského původu na frontě, na straně Ozbrojených sil Ukrajiny, silnějším a důležitějším faktorem ve vnímání lidí z těchto zemí v dnešní ukrajinské společnosti, která je velmi traumatizovaná válkou. Nicméně i přesto bude negativní postoj ke všemu ruskému, včetně kultury a jazyka, na poválečné Ukrajině s největší pravděpodobností ještě dlouho přetrvávat. My jako levičáci, jako internacionalisté proti tomu samozřejmě budeme bojovat. Obávám se však, že naše úsilí nebude dostatečné a tento trend bude pravděpodobně trvat ještě dlouhá léta.

Jak jsem již řekl, s Rusy a Bělorusy, kteří také přispívají k našemu vítězství, nejsou žádné spory ani konflikty. Naopak, jasně cítíme důležitost toho, co dělají. Je tu však mnoho dalších problémů, především administrativních a byrokratických. Život na Ukrajině pro tyto lidi není v současné době nejjednodušší. Pro Bělorusy a Rusy je velmi obtížné, téměř nemožné získat legální povolení k pobytu zde, i když bojují na ukrajinské straně. Proto pro ně může být jakákoli cesta mimo zemi velmi často jednosměrnou jízdenkou. Na kontrolních stanovištích jsou vždy kontrolováni se zvýšenou pozorností a mohou být předvedeni k výslechu na policii. A samozřejmě neustále čelí xenofobnímu humoru. Ale to je maličkost ve srovnání s problémy, které jim ukrajinský stát vytváří tím, že je zcela zbavuje možnosti jakéhokoli právního postupu. Ve většině případů jsou to dobrovolníci – to znamená, že nemají žádnou smlouvu, žádný plat a naprosto žádné sociální záruky, na rozdíl od všech ostatních bojovníků, kteří bojují vedle nich, sedí ve stejných zákopech a podnikají úplně stejné útoky. Často nemají ani bankovní účty a navíc jim neustále hrozí deportace. Nedávno se to málem stalo jednomu z našich kamarádů, který s námi spolupracoval od prvních dnů jako kameraman. Naštěstí se nám podařilo najít pomoc a nyní je i on dobrovolníkem v Ozbrojených silách Ukrajiny.

V odpovědi na jednu z předchozích otázek už je zmínka o nedorozuměních a překážkách na cestě k solidaritě. Můžeš nám o těchto problémech říci víc?

Všechny naše aktivity jsou samozřejmě možné jen díky mezinárodní solidaritě. Cítíme její sílu. Naše iniciativa působí již více než rok jen díky tomu, že nás aktivně podporují kamarádi a kamarádky z celého světa. Zároveň si ale uvědomujeme, že rozsah jejich pomoci není srovnatelný s potenciálem levicového a anarchistického hnutí v celé Evropě. A v jistém smyslu nadále existujeme v bublině, kde jsou lidé a organizace, které nás aktivně podporují, poskytují nám finanční prostředky nebo materiál, jezdí k nám, zvou nás k účasti na různých akcích: přednáškách, diskusích atd. Přesto se situace v jednotlivých zemích velmi liší: od Polska, kde nás podporují téměř všichni, až po Řecko a Španělsko, kde nás podporuje jen menšina. Německo stojí stranou, protože tamní levicové a anarchistické hnutí je velmi rozštěpené v otázce podpory Ukrajiny a v řadě dalších otázek. Z Německa máme silnou podporu různých lidí, iniciativ a organizací. Zároveň víme, jak negativní je postoj další části německého levicového hnutí k nám a k Ukrajině jako celku. Samozřejmě, že není možné změnit názory přesvědčených stalinistů, není možné změnit názory přesvědčených putinovců. Ale stále existuje poměrně velká skupina lidí, kteří plně nechápou, co se na Ukrajině skutečně děje. Moje návštěva v Německu při výročí invaze názorně ukázala, jak je důležité, aby nás spousta lidí slyšela. Nemají jasnou představu o naší realitě a snaží se situaci nějak pochopit. A to je také součást naší práce. Důkladná debata s upřímnými otázkami a poctivými odpověďmi pomáhá lidem pochopit, proč jsme nyní zaujali právě tento postoj, a často je přesvědčí, aby se postavili na naši stranu.

Zdroj:
https://syg.ma/@sygma/solidarity-collectives