Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Ekologie
- Samospráva
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Kritická analýza solidarity v kontextu války na Ukrajině (II)

Pokračování přepisu panelové diskuse z mezinárodního setkání Anarchy 2023 v St-Imier

Předchozí část panelové diskuse ZDE.

* * *

Nina: Dalším důležitým bodem, který se objevuje v celé této diskusi a kterého jsme se už trochu dotklx, je koloniální a imperialistická perspektiva, která prostupuje naše hnutí, protože pocházíme z určitého prostředí a jsme socializováni k určitému způsobu myšlení. Při přípravě na tuto akci jsme diskutovali o tom, co je to vlastně solidarita.

Jde o to, že solidarita by teoreticky měla být vzájemná, reciproční. V takovém případě spolu skutečně komunikujeme, respektujeme se navzájem a nasloucháme si, snažíme se pochopit názor druhého. Jak už bylo řečeno, v případě války to samozřejmě nefungovalo. Rádi bychom se do této problematické diskuse ponořilx trochu hlouběji.

Máša: Od této chvíle budu mluvit výhradně o svém vlastním vnímání problému. Netvrdím, že je pravdivé, ale myslím, že může být mnoha lidem blízké. Asi poprvé v životě jsem si uvědomila, jak selektivní a omezená je anarchistická solidarita. Jsme rozděleni hranicemi, každá země má jiné množství kapitálu a přístup k němu, ke zdrojům a politickým změnám. Svět a zejména Evropa jsou rozděleny na regiony – západ, východ, jih, sever – a mě překvapilo, jak moc naše hnutí kopíruje tyto vzorce a jak moc je solidarita rozdělena podle historických koloniálních mocností a kapitalistické hojnosti či nedostatku zdrojů.

Myslím, že budete souhlasit, že je obrovský rozdíl mezi tím, kdyby ukrajinští soudruzi odmítli solidaritu francouzskému aktivistovi nebo skupině (pokud jde o zdroje, vliv, mezinárodní solidaritu, kterou získáte), a tím, když francouzští nebo němečtí aktivisté odmítají solidaritu ukrajinskému hnutí. Myslím, že je zřejmé, že si v tomto ohledu nejsme rovni, tj. důsledky odepření solidarity z různých stran nejsou stejné. Nebo vás možná ani nenapadne, že někde existují kamarádi*dky jako my a že vám můžeme něco odepřít.

Na druhou stranu, jako člověk z východní Evropy jsem se vždycky dívala na západní soudruhy jako na průkopníky veškerého aktivismu. Vy máte infrastrukturu, vy máte znalosti. My překládáme vaše knihy a čteme, jak žijete, jak se organizujete. Snažíme se kopírovat vaše postupy. Kdybyste před pár lety přijelx do Běloruska, mohlx jste se setkat se skupinou Food Not Bombs. Nebo freemarketový kolektiv či jiné nápady, které jste realizovalx před deseti lety a už jste na ně zapomnělx, a my se je stále snažíme zakořenit.

Na druhou stranu také příliš nereflektujeme naši pozici: často vás vnímáme jako držitele zdrojů, například za vámi přijdeme, abychom získalx peníze, nebo vás o něco požádáme, a vy nám to můžete dát, nebo odmítnout. Ale jsme to my, kdo za vámi přichází a snaží se vám o sobě něco říct, snažíme se vám to vysvětlit a doufáme, že nás vyslechnete. Je to trochu ponižující, ale je tu také naše chápání, jako bychom vás nevnímalx coby rovnocenné kamarádstvo, ale jako zdroj, a to je něco, nad čím bychom se mělx také zamyslet, abychom vyrovnalx misky vah. Pro mě je to vzájemný proces. A výzvou není jen to, abyste nám přiznalx subjektivitu, ale i to, abychom my přestalx vnímat ostatní kamarády*ky jako nadřazené či se považovat za nějak méněcenné.

Problém vězí ale také v tom, že jsem se po invazi setkala s tím, že pro mnoho západních soudruhů bylo pohodlnější vidět nás jako oběti. Děláme spoustu prezentací o Bělorusku a všichni s námi soucítí, protože žijeme v takové podělané zemi, potřebujeme pomoc, jsme oběti. Rozumíte tomu? Ale kdykoli tvrdíme, že máme nějaký názor, můžeme ho vyjádřit? Můžeme mít jiný pohled? Odmítáme kopírovat ten váš, chceme si vytvořit vlastní analýzu situace. Co tedy? A to je případ, kdy se někteří lidé ocitají nepřipraveni na takový obrat. Dokud sdílíme váš pohled, je vše v pořádku. Jakmile s tím přestaneme, stanou se z nás barbaři. Jako bychom něčemu nerozumělx, bylx nějací tupci, málo četlx Malatestu nebo tak něco. Doufám, že je jasné, že tomu tak není, umíme číst. Máme přístup ke stejným informacím jako vy všichni. Jen žijeme v jiné realitě.

A ještě jedna věc, na kterou chci upozornit. I to trochu souvisí s politickou korektností, která je v hnutí mlčky přijímána. Mluvím o exotizaci. Diskutovat a učit se od Kurdů, zapatistů je přece cool, ne? Jsou tak odlišní od nás, že se od nich můžeme učit. Ale co se můžeme naučit od Ukrajinců, vždyť jsou bílí jako my. A ať se buď učí od nás, nebo ať se řídí obecnými zásadami západní civilizace. Na jedné straně nejsme dost exotičtí. Na druhé straně, když se snažíme ukázat svou ideovou exotičnost, nejsme postaveni na stejnou úroveň, jako bychom nemohlx soutěžit s Kurdy*kami o solidaritu, protože neděláme něco dost cool nebo něčemu nerozumíme. Myslím, že je zajímavé o tom přemýšlet. Nedovedu si představit, že se stejně útočilo na panel složený ze Syřanů nebo Kurdů. Ale útočit na nás se považuje za normální. Protože jsme bílí, jsme tak trochu Evropané, všechno sneseme. Tak to má být. Takže ano, myslím, že to je zajímavý postřeh.

[Potlesk]

Nasťa: Ráda bych také řekla, že se nám jako skupině pomáhající radikálním politickým vězňům v Rusku dostává velké solidarity. Pro mě je to součást našeho společného boje. Ale vidím, že disproporci podpory pro nás i ukrajinské skupiny, dokonce i teď, když se situace vyhrotila, a je důležitější než kdy jindy vyjadřovat solidaritu. A řeknu ještě jednu věc o koloniálním myšlení. Nechápu, proč od anarchistů tak často slyším o válce státu se státem, NATO a Rusku a dalších nesmyslech. Proč nepřemýšlíme o Ukrajincích jako o lidech, kteří se brání, brání svá území, své domovy, své blízké? Přijde mi logické, že tahle válka se neodehrává mezi státy… V tomto případě se na Ukrajině lidé brání.

Mira: Ano, myslím, že jedna z myšlenek, která se mi honí hlavou už těch 16 měsíců, brzy to bude 17… Jít a mluvit, mluvit, mluvit, pořád žádat o podporu, celé ty roky pro uprchlíky a teď pro oběti války a bojovníky*ice.

Osvojila jsem si pravidlo, že nesmím rozčilovat své soudruhy. Musíme být milí*é. Musíme být trpěliví*é. Když mluvíme… musíme přemýšlet o každém slově. Protože pak nás lidé, kteří jsou proti nám, nachytají na nějakém rozporu, vydají prohlášení, články a to a ono. Nemohu tyto lidi nazývat soudruhy, protože když cítíte tolik násilí a napětí a setkáváte se s neochotou mluvit nebo rozumět… „Je lepší toto slovo nepoužívat? Je v hnutí přijatelné nebo nepřijatelné? Co bude, když ho řeknu?“ Takže dokonce když mluvila Nasťa, říkala jsem si: „Území, území je slovo, které bys neměla používat, území je špatné slovo. Pak nás přistihnou, že se zmiňujeme o územích, protože už to prostě padlo.“

Mají naprostou kontrolu nad naším diskurzem. Nevím, jak se tomu vyhnout. Ale někdy mi lidé při přednáškách říkají hrozné věci. A já musím být zdvořilá, protože tím, že se zapojím do konfliktu, mohu omezit pomoc svým kamarádům*kám. A toho nechci být příčinou. Několikrát mi lidé řekli velmi kruté věci.

Kdyby mi takové věci řekli na Ukrajině… mělo by to vážné následky. Když se to řekne tady… Nevím, jak to nazvat. Není to tak, že by to bylo rasistické. Musíme vymyslet nějaké samostatné slovo pro tento postoj k Ukrajincům*kám. Ale existuje to, já to cítím. Chápu, jak se to děje. A dnes jsem si také uvědomila zajímavou věc, a to že v tom dnešním konfliktu, když mě jeden člověk napadl, tak jsem byla velmi trpělivá, reagovala jsem slušně, ale když se dotkl jiných kamarádů*ek z Ukrajiny, tak jsem mu chtěla rozbít hubu. Ve vztahu k sobě už to nevnímám. Je to zajímavé zjištění. Ještě existují případy, kdy lidé našemu hnutí hodně škodí, protože existují náckové, kteří se snaží říkat: „Podívejte se, tihle komunisti, tihle levičáci podporují Rusko, chtějí udusit náš odboj na Ukrajině.“ A to má vliv na to, co se tady publikuje, co se tady děje. Ale my nemůžeme kritizovat, protože musíme být milí*é.

Nebo třeba nějaký italský graffiti umělec, který maloval graffiti v okupovaném Mariupolu… Mám kamarády*ky, kteří odtamtud šlx pěšky, aby přežilx. Aby přežilx, pilx roztátý sníh. Mělx štěstí, že tam sníh vůbec byl… Mariupol je velmi citlivé téma.

Tak tam přišel jeden italský soudruh a udělal tam graffiti s nějakou plačící dívkou jako symbolem Donbasu – plačící dívkou. A přidal tam symbol Antifašistické akce. Uvědomujete si, že potom už nemůžu na Ukrajině svobodně používat antifašistický symbol? Protože se objeví asociace, že právě tito lidé vedou propagandu ve prospěch Ruska. Nevím, jak to vysvětlit, ale my na Ukrajině bojujeme za to, aby si nás všimlx, abychom řeklx: „Děláme to a to, podívejte se, jak je to prospěšné. Jsme fajn lidi. Jsme anarchisté, přidejte se k našemu hnutí.“ A pak ten člověk udělá tohle graffiti a nenese žádnou odpovědnost a stále zůstává součástí anarchistického hnutí v Evropě.

Takže chci, aby se i tohle bralo v úvahu: nejenže podporujeme lidi, ale snažíme se budovat hnutí. Veškerá tahle agrese je vidět. A obecně se cítím bezpečněji v ostřelovaném Kyjevě než tady s těmito lidmi.

Nina: Děkuji. Rádi bychom se dotklx ještě jednoho bodu, který se týká kritické solidarity. Je samozřejmé, že některé názory, které tu zazněly, plně nesdílejí všichni lidé v místnosti. Lidé podporují spoustu různých hnutí po celém světě, ale jak právě řekla Mira, dnes, abyste získali solidaritu, musíte se určitým způsobem prezentovat. Přemýšlelx jsme o tom, proč je pro lidi tak snadné někomu solidaritu odepřít, i když to má pro lidi na Ukrajině tak obrovské důsledky. Ale lidem je to jedno. Nepřemýšlejí o tom. Dotklx jsme se otázky zdrojů: kdo má nyní v hnutí zdroje a kdo je potřebuje. Sdílejme myšlenky o této otázce, ponořme se trochu hlouběji.

Boris: Dobře. Takže jedním z témat, kterých se v našich prezentacích o Bělorusku dotýkáme, je válka na Ukrajině. Nemůžeme o ní mlčet, protože je to důležité téma, které se dotýká nás všech: politicky, sociálně, ekonomicky. Nezáleží na tom, že na Bělorusko teď nepadají bomby, i když k tomu může zítra dojít. Bělorusko je ale do této války zataženo. Jenže když jsme o tom začalx mluvit, uvědomilx jsme si, že za vyjádření názoru na Ukrajinu můžeme být potrestáni, že se budou šířit negativní komentáře o naší skupině a solidaritě, ke které naše kamarády*ky povzbuzujeme.

Vidělx jsme, jak je pro lidi snadné ignorovat vše, o čem mluvíme, jen proto, že hovoříme o válce na Ukrajině. Možná se naše postoje k válce na Ukrajině neshodují. Možná víte něco, co my nevíme, a jste ten nejchytřejší a nejerudovanější člověk. Netuším.

Je to ale šokující. Je velmi znepokojující, jak snadno se to stalo, děje a bude dít ještě mnoho měsíců a let. Jak snadno anarchisté opouštějí své kamarády*ky – soudruhy*žky, kteří*é bojují, bojují v ulicích, bojují ve věznicích v Bělorusku (nemluvím teď o Ukrajině, ale o Bělorusku). A to jen proto, že máme jiný názor. Mám pocit, že pro některé z vás se naši kamarádi*ky a věznění stávají většími nepřáteli než stát, kapitál a všechny ty strašné systémy, které ničí lidi. Je velmi těžké po všech těch letech solidární práce vidět, jak je křehká; jak křehká jsou pouta, která jsme si za léta boje vybudovalx… Jak snadno mohou lidé tato pouta přetrhat, sedět ve svém koutku planety v pohodlí a bez jakýchkoli následků. Ale důsledky jsou obrovské, nejen pro nás, ale i pro kamarády*ky, kteří*é pokračují v boji ve věznicích.

Přál bych si, abyste si kurva uvědomili, že jste ochotni vzdát se lidí, kteří se vzdalx své svobody a někteří z nich i života, ve prospěch svých politických neshod s jinými skupinami. Je to zarážející, je to děsivé. Je velmi demotivující zapojit se do jakékoliv solidární práce. Musíte pochopit nebezpečí, které skutečně visí nejen nad ABC-Bělorusko nebo ABC-Kyjev, ale nad každou skupinou, která se věnuje solidární práci. Soudruzi se tak rychle stávají nepřáteli nejen pro lidi, jako jsme my, ale i pro lidi, kteří*é jsou ve vězení a pokračují tam ve svém boji.

Nasťa: Budu také mluvit o našich kamarádech*kách ve vězení. Jako člověk, který dělá solidární práci a podporuje vězně v ruských věznicích, si nedokážu představit, že všichni tito lidé, naši kamarádi*ky, naši přátelé, budou na svobodě, pokud zůstane u moci rašistický režim. Nedovedu si představit, že se na svobodu dostanou například utlačovaní krymští Tataři. Možná je důležité připomenout, že od okupace Krymu represe ruského režimu postihly celou skupinu původních obyvatel a padaly obrovské tresty odnětí svobody na 10 až 20 let až po doživotí. Jednoduše proto, že se dlouhodobě stavělx proti jakékoli moci a bylx zcela nezávislí na jakémkoli státu. Jedná se o lidi, kteří bylx odsouzeni na základě obvinění z terorismu jen proto, že bylx součástí komunity. Ani ti nebudou propuštěni, leda v něčí fantazii. Nevím, jak by se muselo čarovat, aby se tak stalo. Pro mě je zcela zřejmé, že svoboda našich kamarádů*ek, stovek vězňů v ruských věznicích, přímo souvisí s pádem tohoto režimu, tohoto státu a této země v její současné podobě.

Mira: Myslím také na evropská hnutí bojující za nějaká práva a proti útlaku. Nás nejvíce utlačuje útok Rusů. Tak proč si tady lidé myslí, že bojují za spravedlnost? A nám se nabízí jen mír? Protože spravedlnost pro mě znamená propuštění mých přátel vězněných v ruských a běloruských věznicích. Spravedlnost je pro mě návrat ukradených ukrajinských dětí do jejich rodin (protože Rusko z okupovaných území odvezlo mnoho dětí). Spravedlnost pro mě znamená, že se nebudu každou noc budit kvůli bombardování. Protože nás opravdu bombardují každou noc, za měsíc jsou maximálně jedna dvě noci, kdy je klid. Spravedlnost pro mě také znamená dosáhnout míru, skutečného míru. Abychom mělx prostor o všem přemýšlet, truchlit za všechny, které jsme ztratilx. Protože pouhé zastavení války v současné fázi není spravedlnost.

Zajímavé je, že se to opět prezentuje jako „toto není náš boj“. Takové argumenty jsem slyšel i během Majdanu, že „to není náš boj, nejde o anarchii, to není to a to není ono“. A mě by opravdu zajímalo: na jakou ideální revoluci s ideálními anarchisty*kami tu lidé čekají?

[Potlesk]

Zdroj:
https://pramen.io/ru/2024/04/dogma-10-kriticheskij-analiz-solidarnosti-v-kontekste-vojny-v-ukraine/