Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Kritická analýza solidarity v kontextu války na Ukrajině (III)

Dokončení přepisu panelové diskuse z mezinárodního setkání Anarchy 2023 v St-Imier

Předchozí části panelové diskuse ZDE a ZDE.

* * *

Nina: Dobře, už jsme vyjádřilx docela dost myšlenek, pojďme teď udělat poslední kolo se závěrečnými poznámkami.

Nasťa: Je třeba neustále podporovat naše přátele, kamarády*ky, aktivistické skupiny na Ukrajině. Je to dáno feministickou, dekoloniální a antiimperiální logikou. Z mého pohledu být feministkou znamená mít právo na sebeobranu, na boj. To je to, co teď dělá ukrajinský lid a ukrajinské solidární skupiny. Uplatňují své právo na sebeobranu.

Máša: Poslední myšlenka, o kterou se chci podělit, je, že často, když deklarujeme své anarchistické principy, jako například ty „antikapitalistické, antisexistické, antihomofobní, antimilitaristické“, mění se to v prázdné fráze, pokud ve skutečnosti nevytvoříme v našem hnutí žádné struktury, které by tato prohlášení podporovaly.

Říct, že jste antisexisté, je snadné. Ale představme si, že nějaká osoba tvrdí, že ji obtěžovali, a vy řeknete: „Do prdele, jak se opovažuješ to říkat, my jsme antisexisti! Sexismus u nás z principu nemůže existovat. Neodpovídá to principům anarchismu. Tak už to téma znova nevytahuj.“

Zdá se mi, že antimilitarismus se stává něčím podobným, jen deklaracemi solidarity s lidmi bez jakýchkoli praktických kroků. Ta solidarita nemusí být nutně spojena s Kolektivy solidarity. Ale nechápu, co lidé, kteří deklarují svou antimilitaristickou pozici v anarchistickém hnutí a deklarují solidaritu s ukrajinským lidem nebo dělnickou třídou, skutečně dělají, jak tuto solidaritu projevují kromě psaní textů.

A co se týče ideologické čistoty… Vezměme si tento tábor. Nevím, nakolik jste zapojeni do komunikace s organizátory nebo nakolik sledujete místní chat na Telegramu, kde se každý den objevují zprávy, že někdo zkazil tohle, někdo rozbil tamto, hrozí příjezd policie, není průjezd pro hasiče nebo lidé zablokovali železniční zabezpečovací systém. Pro nás jsou to jen zprávy, které čteme, když si užíváme tohle místo a kolektivní pobyt tady. Ale v zákulisí sedí… Nevím, kolik lidí z organizační skupiny sedí a přijímá podělané telefonáty od popelářů, od hasičů, od starosty a přemlouvá je, aby nás tu nechali. A zatímco my tady sedíme tak neústupně a vykřikujeme „proti státu, proti policii, s těmi u moci se nemluví, žádný dialog“, někdo za nás vyjednává, aby tato akce mohla probíhat. Proč je pro některé lidi tak těžké pochopit, že v reálném životě není možné být vždy zásadový ve všech otázkách? Proč je tak těžké pochopit, že k tomu, abychom tady mohlx sedět a nebylx bombardovánx, k tomu, aby nás právě teď nenapadl fašistický stát, musí někdo právě teď válčit na posraných hranicích Východu a Západu? A ano, můžeme ty lidi ignorovat a říkat, že jsou to hlupáci, ale právě oni nám umožňují žít.

Takže pro mě je to zcela jasně spojeno s tím, že nic takového jako úplná zásadovost neexistuje. Nejsme blázni, abychom popíralx, že účast anarchistů v armádě je v rozporu s idealistickým obrazem anarchismu. Nabízíme však kamarádům*kám solidaritu, protože si uvědomujeme, že tento obraz má mnohem více odstínů než jen černou a bílou.

[Potlesk]

Boris: Před dvěma dny na naší akci jeden člověk prohlásil: „Tohle je pro mě zvláštní svět.“ A to je to, co nemůžu dostat z hlavy. Pro něj je svět divný, protože lidé bojují v armádě proti Rusku. Ta myšlenka se mi pořád honila hlavou a já si říkal: „Kurva, svět je fakt divnej.“ Takže bych se rád trochu zamyslel nad tím, proč je svět divný.

Divný je svět, kde anarchisté říkají bojujícím lidem, aby složilx zbraně. Pro mě osobně je to divná výzva. Podivný svět, v němž takzvaní anarchisté pořádají shromáždění proti solidaritě s těmi, kdo bojují za svůj domov. Zvláštní svět, v němž je důležitější vzdorovat soudruhům z válkou zmítaných regionů než projevit alespoň trochu solidarity. Divný svět, v němž je pro anarchisty důležitější kapitalistický mír než boj proti diktatuře. Zvláštní svět, ve kterém se od anarchistů*ek očekává, že budou milí*é. Podivný svět, v němž se anarchisté smějí při minutě ticha na památku těch, které stát mučil a zabil.

[Potlesk]

A poslední věc – myslím, že všichni vědí, co je to „pevnost Evropa“. Je to strašná nadnárodní obluda. Rozkládá se na východní, jižní a severní hranici. Je to místo, kde žijete. Je to místo, kde si užíváte mír. Užíváte si mír, bojujete proti státu, bojujete proti kapitalismu, ale musíte si uvědomit, že když budete lidi vyzývat, aby uteklx do pevnosti Evropa, možná to nebudou chtít udělat.

V posledních letech jste vidělx, že mnoho lidí raději zůstává ve válečných oblastech, kde na ně čeká mučení, smrt, hlad a nemoci. Bylo by pro ně moudřejší přijít sem. Najít zde domov. Tak se vám to může jevit. Ale zeptejte se sami sebe, proč lidé na celé planetě, v zemích, kde se válčí a bojuje, nechtějí přijít sem, na vaše krásné místo s modrou oblohou, horami, zelenými loukami a tak dále? Je důležité, abyste pochopilx: nechceme žít v pevnosti Evropa, ve vaší pevnosti Evropa s falešným mírem, s falešnou radostí ze života, s falešnými kurevsky vysokými platy. To všechno nechceme. My anarchisté*ky chceme pevnost Evropa zrušit: nepotřebujeme tohle krásné místo, kde si lidé mohou užívat klid, zatímco zbytek světa hoří. My anarchisté*ky bychom mělx být tam, kde svět hoří.

[Potlesk]

My anarchisté*ky musíme být se svými kamarády*kami: v ulicích, v zákopech, ve vězeních i mimo ně. Musíme být co nejvíce solidární, protože solidarita je to, co nás všechny posiluje. A pouze sjednocením můžeme přiblížit revoluci.

[Potlesk]

Mira: Chci tu říct, že když se to všechno dělo, počínaje rokem 2014, my antimilitaristé*ky jsme podepisovalx všechna ta prohlášení… bla, bla, bla, protože jsme věřilx, že možnost míru ještě není ztracená, a chtělx jsme, aby to prostě přestalo. To už jsme udělalx. Není to tak, že bychom se o to nepokoušelx. Bojovalx jsme proti militarizaci. Když se podíváte na stará prohlášení, budou tam i naše podpisy.

Většina těch, kteří podepsalx tato prohlášení, nyní bojuje. Jeden z mých přátel, který podepsal takové prohlášení, je teď ve vězení. Je teď válečným zajatcem. Zkoušelx jsme různé věci. Ale v určitém okamžiku jsme si uvědomilx, že problém je v tom, že Rusko zabírá území a pak nutí lidi proti jejich vůli vstoupit do jejich armády a zabírat nová území. To je právě ta militarizace. A my jsme antimilitaristé*ky, naši antimilitaristé se rozhodlx vstoupit do armády, aby to zastavilx. Tak to vidíme my. Možná s tím nesouhlasíte, ale takhle to vidí spousta lidí. Není to profesionální armáda, jsou to civilisté, kteří šlx do války a doufají, že se co nejdříve vrátí do civilního života. Nejsou to lidé, kteří budují armádní struktury a chtějí v nich zůstat.

Chci taky říct něco o solidaritě. Solidarita není ve skutečnosti jen to, s čím nám pomáhá Evropa, ale hodně solidarity je uvnitř samotné Ukrajiny. Jde o to, že dary přicházejí většinou od lidí z Ukrajiny. I když mnoho z nich má jen velmi nízké příjmy, přesto přispívají. Když někdo zemře… Když jsem nedávno přišla o kamaráda, první, co jsem chtěla udělat, bylo naléhavě oslovit své soudružstvo, protože právě ono to pochopí a přijde s podporou.

I když děláme chyby, vážíme si jeden druhého. Nesoudíme tak kategoricky, snažíme se o vzájemné pochopení. Je smutné, že někdy je třeba války, aby se člověk stal anarchističtějším, aby cítil větší solidaritu, aby měl pocit, že je součástí své komunity. Je to hrozné, ale je to tak. Mění to spoustu věcí.

Boris mluvil o tom, proč lidé nechtějí žít v Evropě… Osobně jsem před invazí přemýšlela o tom, že bych žila někde mimo Ukrajinu. Bylo by fajn strávit někde léto. Ne odjet navždy, ale na rok nebo dva by to bylo fajn. Ale když se to všechno stalo, objevila se někde falešná zpráva o tom, že Německo vydává pasy Ukrajincům. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Na co kurva potřebuju váš pas? Já ho nepotřebuju.“ Protože když se něco takového stane, jediné, co chcete, jediné, na co myslíte, je bezpečí vašich lidí, aby přežilx. – Copak není nic zajímavějšího než německý pas? Nikoho to ani nezajímalo.

Bylo by skvělé, kdyby lidé přemýšlelx o solidaritě a o férových vzájemných vztazích, založených nejen na nějakých neměnných principech, ale také na tom, že jsou prostě lidmi, součástí komunity, součástí hnutí. Způsob, jakým se lidé vyjadřují… nejde o kritiku samotnou, ale o způsob, jakým se vyjadřují. Ano, možná my lidé z Ukrajiny reagujeme přehnaně, s tím souhlasím. Já rozhodně reaguji přehnaně: když někdo křičí, když se někdo snaží říct něco proti nám, protože je to velmi citlivé téma. Jsem také feministka, a myslím, že kdyby se taková kritika snesla na feministky, lidé by mě podpořilx a pochopilx by, proč přeháním. Ale tohle je válka, všichni máme někoho, kdo zemřel, někteří z nich nám bylx velmi blízcí. A ano, nechodíme na akce, kde bychom mohlx zažívat trauma, protože chápeme, že bychom tam nemělx chodit, protože by to bylo velmi traumatizující. Ale lidé po nás stále chtějí, abychom přednášelx, a nikdo nevidí, že toto traumatizování je násilím.

[Potlesk]

Nina: Dobře, moc vám děkuji. Moc vám všem děkuji za vaše názory. Vím, že je to všechno velmi těžké, právě jste řeklx, jak je těžké tady být. Zvláště v prostředí, kde se lidé uchylují k urážkám a odmítání. Je důležité si uvědomit, že mluvíme o skutečných životech. Tohle není abstraktní, teoretická diskuse, kterou vedou někteří lidé, tohle je váš život. Myslím, že by se lidé mělx chovat ohleduplněji. Zde vyslovím naději, že nadcházející diskuse bude konstruktivní a uctivá. Zvažte tedy, co bylo řečeno za poslední hodinu a půl. A nyní předáváme slovo moderátorům.

[Potlesk]

Zdroj:
https://pramen.io/ru/2024/04/dogma-10-kriticheskij-analiz-solidarnosti-v-kontekste-vojny-v-ukraine/