O organizaci anarchistů*ek na Ukrajině

Přinášíme přepis odpovědí ukrajinské anarchistky z rozhovoru původně publikovaného ve finském časopise Kapinatyöläinen.

Nejprve povím něco o tom, kdo jsem a odkud jsem. Takže, jmenuju se Ksuša a jsem anarchistka z Ukrajiny. V současné době žiju v Kyjevě a jsem zapojena do Kolektivů solidarity. Myšlenky blízké anarchismu mě začaly zajímat během Majdanu v letech 2013 a 2014 v Charkově, kde jsem se narodila a kde jsem v té době žila. V období po Majdanu, kdy Rusko zaútočilo na Luhansk a Doněck a přišla první vlna uprchlíků z těchto oblastí, začali anarchisté*ky v Charkově provozovat squat, ve kterém některé z uprchlíků ubytovali. Cílem bylo pomoci jim postavit se na vlastní nohy a nabídnout místo, kde by mohli pro začátek zůstat. Můj přítel, jenž byl členem anarchistického kolektivu, mě pozval, abych se podílela na rekonstrukci obsazené budovy. Tak jsem se zapojila do anarchistických aktivit. Od té doby jsem se neustále účastnila anarchistických projektů, zapojovala jsem se do různých akcí a třeba i demonstrací proti policejnímu státu. Připojila jsem se také k ekoanarchistické skupině, která vystupovala proti stavebním projektům a odlesňování, podnikala akce na zastavení výroby kožešin a organizovala free shopy.

Takhle uplynulo šest let. Následně jsem se přestěhovala do Kyjeva a moje anarchistická aktivita se vytratila, protože jsem nemohla najít vhodný kolektiv. Když v roce 2022 začala válka v plném rozsahu, stále jsem neměla žádné aktivní spojení s místními anarchisty*kami. Až asi o měsíc později jsem se spojila s kamarádem, jehož prostřednictvím jsem se připojila k platformě organizované anarchisty*kami – tehdy ještě pod názvem Operace Solidarita. Jejím cílem bylo podporovat kamarády*ky, kteří šli do první linie. Podporovaní lidé byli, obecně řečeno, z antiautoritářské levice a spektrum bylo poměrně široké. Podporovali jsme socialisty*ky, anarchisty*ky, punkery*ky, hardcoreisty*ky, antifašisty*ky, feministky – prostě všechny, které spojovaly nějaké progresivní levicové postoje. To byl začátek mé aktivní činnosti v kolektivu. Operace Solidarita se však po nějaké době rozpadla a většina aktivistů se reorganizovala a vytvořila Kolektivy solidarity.

Kolektivy solidarity

O skupině Solidarity Collectives (Kolektivy solidarity) a její činnosti vám povím něco víc. Skupinu tvoří převážně anarchisté*ky. Činnost se dělí na tři hlavní směry. Směr vojenský se zaměřuje na pomoc s vybavením pro antiautoritáře*ky, kteří jsou momentálně na frontě. Pro tyto kamarády*ky sháníme oblečení, taktické vybavení pro první pomoc, techniku, jako jsou vysílačky a přístroje pro noční vidění, dále tablety, notebooky, auta, a dokonce i drahá bezpilotní letadla a drony – jinými slovy vše, co je dnes pro vojáky nezbytné, ale co armáda nemůže poskytnout. Armáda má stále velké nedostatky v naplňování potřeb vojáků, kteří tak velmi velkou část nezbytného základního vybavení získávají prostřednictvím civilních dobrovolníků. Lidé podporující své přátele, příbuzné, známé a kolegy, kteří jsou ve válce, vytvořili širokou síť vzájemné pomoci, jejíž součástí jsou i Kolektivy solidarity, ale s tím rozdílem, že my podporujeme výhradně antiautoritáře*ky. V současné době podporujeme 80 až 100 lidí. Jsou mezi nimi anarchisté*ky, antifašisté*ky, pankáči, ekoanarchisté, feministky, squateři, LGBT+ lidé a odboráři. Tímto způsobem se poměrně dost rozšířil počet kamarádů*ek, které je třeba podpořit.

Druhým směrem činnosti Kolektivů solidarity je humanitární pomoc. Podporujeme lidi, kteří trpí přímými důsledky války: kteří přišli o domov nebo kterým vláda nepomáhá se základními potřebami, jako jsou léky nebo potřebné technické vybavení. Podílíme se na projektech oprav domů, například v Chersonské oblasti, kde záplavy způsobily obrovské škody poté, co ruské síly zničily Kachovskou přehradu. Pomáháme školám ve válečných oblastech mimo jiné dodáváním notebooků pro potřeby výuky. Každý měsíc navštěvujeme oblasti v blízkosti fronty, abychom obyvatelům tak či onak pomohli.

Třetím směrem činnosti je práce s médii. Cílem naší mediální skupiny je zviditelnit činnost antiautoritářů*ek ve válce. Místo toho, abychom byli na okraji společnosti, chceme být její součástí, komunikovat naše aktivity směrem ke společnosti, být v kontaktu s našimi kamarády*kami na Západě a informovat o naší činnosti.

Kolektivy solidarity nejsou centralizovanou organizací. Vždy pro nás bylo důležité, abychom fungovali jako síť. Spolupracujeme s nejrůznějšími lidmi. Někteří mají politický potenciál, plánují založit organizaci nebo projekt, někteří pracují na zrovna probíhajících politických projektech. Jiní byli aktivní již v minulosti, např. při organizování demonstrací a otevírání sociálních center, ale v této válečné situaci se rozhodli soustředit pouze na své bezprostřední úkoly. Nemáme žádné omezení ve smyslu, že bychom podporovali pouze politicky aktivní kamarády*ky, kteří jsou právě nějak sociálně aktivní. Důležitá je pro nás decentralizovaná činnost, podpora politických projektů a zdravá touha pomáhat, ale nevylučujeme ani ty, kteří v současné době nejsou politicky aktivní nebo nemají žádné plány do budoucna. Byli jsme za to kritizováni, ale naší původní prioritou bylo pomoci kamarádům*kám přežít tuto válku. Jejich současné vyhlídky na sociální aktivitu jsou druhotné.

Kolektivy solidarity se snaží o sociální dopad prostřednictvím spolupráce s dělnickými odbory. Zdůrazňujeme to proto, že odbory nejsou v dnešní době příliš populární. S neoliberálními reformami na Ukrajině hrozí, že bude odborářská činnost potlačena, ale my se snažíme podporovat zbývající projekty a jejich účastníky. Na jiné druhy skutečných sociálně-politických aktivit nemáme dostatek kapacit. Všechny naše akce však lze považovat za politické. Když podporujeme dělnické odbory, mohou ovlivnit práva zaměstnanců a narušit neoliberální reformy, které jsou nyní na Ukrajině tak populární. Ale vzájemná pomoc kamarádům*kám na frontě a podpora místních komunit je také politická.

Anarchistvo v armádě?

Nyní se pokusím odpovědět na otázku ohledně organizování anarchistů*ek v ukrajinské armádě. Někteří kamarádi*ky na začátku plné války usilovali o centralizovanou organizaci, která by sjednotila všechny bojující antiautoritáře*ky na Ukrajině do jednoho oddílu nebo čety, roty – podle toho, do jakých rozměrů by se rozrostla. Sny o tom stále existují. Přinejmenším jeden kamarád stále aktivně pracuje na uskutečnění tohoto snu a někteří další anarchisté*ky v to také doufají. Po rozhovorech s několika kamarády*kami vojáky jsem však dospěla k názoru, že mnohem udržitelnější bude, když budeme mít sto kamarádů*ek rozprostřených na tisícikilometrové frontové linii. V různých jednotkách rozjeli malé projekty a zasévají semínka antiautoritářských metod spolupráce ve svých lokacích. Zaprvé je to tak mnohem bezpečnější. Kdyby byl jeden anarchistický kolektiv o téměř padesáti lidech vyslán na nejžhavější místo bitvy, je velmi pravděpodobné, že by byl celý zničen. V každém případě by vlastní jednotka kamarádů*ek byla součástí ukrajinské armády, protože samostatné jednotky v takové válce, kde se bráníme vojenskému útoku, nemohou existovat. To není partyzánská válka. V této válce žel nelze být ozbrojenou silou, aniž byste byli pod kontrolou ukrajinské armády.

Samozřejmě nejsem v zásadě proti antiautoritářské jednotce. Zní to báječně. Ale když byla organizována v prvních měsících ofenzivy, většina antiautoritářů*ek a anarchistů*ek žila pouze civilním životem a neměli jsme žádné vojenské zkušenosti. Téměř nikdo ze zakladatelů antiautoritářské jednotky neměl žádné zkušenosti s interakcí s ukrajinskou armádou nebo s organizováním vojenských oddílů a vojenských operací. Neexistovaly žádné vztahy s jakýmikoliv strukturami. Celkově jsme drželi v rukou špatné karty. Když začala válka, nebyli jsme na ni připraveni. Antiautoritářskou jednotku se podařilo vytvořit díky známému veliteli Juriji Samojlenkovi. Měl spojení s Teritoriálními obrannými silami, dobrovolnickou strukturou Ozbrojených sil Ukrajiny. V rámci těchto sil se Samojlenkovi podařilo zorganizovat jakousi podjednotku. Kvůli postoji vyššího armádního vedení se však skupina zasekla. Nemohla rozvíjet své schopnosti ani se účastnit bojů, i když si to většina přála. Proto se lidé začali rozptylovat do různých jednotek.

Nyní, když uplynulo dva a půl roku od zahájení útoku v plném rozsahu, máme asi tři slibné projekty. Nebudu nyní podrobněji popisovat, kde a jak vznikají. Antiautoritářští kamarádi*ky jsou usazeni ve vlastních jednotkách. Mají lidi na různých úrovních armády, konexe, pochopení pro válečné operace a pro to, jak pracovat s lidmi v armádě. Vytvořilo se pochopení pro to, jaké věci lze rozvíjet a co může být nebezpečné. Celkově bylo dosaženo kombinace porozumění a zkušeností. Projekty se postupně rozvíjejí a k některým z nich se připojí další antiautoritáři*ky, a to i ze zahraničí. Tyto projekty nemají takový rozsah, o jaký usilovali zakladatelé antiautoritářské jednotky, ale jsou životaschopné ve válečných podmínkách. Tento druh organizace postupuje pomalu, ale jistě. Myslím, že praxe je důležitější než velký a krásný politický plán. Malé projekty v rámci armády jsou pro nás možné a můžeme je rozvíjet s našimi stávajícími zdroji.

Pokud jde o nuance anarchistických vojenských formací na Ukrajině, je třeba vzít v úvahu, že Sovětský svaz v minulém století zničil celou politickou anarchistickou kulturu represemi, terorem a hladem. Na dnešní Ukrajině je navíc slovo „levicový“ démonizováno. Levicový, rudý, komunistický – vše je v myslích lidí spojeno se sovětským komunismem. Takže naše anarchistické hnutí je ve srovnání například se španělským anarchistickým hnutím nebo hnutím za osvobození Kurdistánu poměrně mladé. Anarchistické aktivity u nás souvisejí s levicovým libertinským hnutím, které je staré jen asi 20 až 30 let. Bylo třeba začít od nuly a nebylo možné opřít se o nějaké zázemí, instituce, které by už dlouho fungovaly. Když začínáme projekty v armádě nebo v občanské společnosti, čelíme démonizaci našich myšlenek. Panuje vůči nám nedůvěra. „Levičáci, tedy komunisti. Komunisti, to znamená Sovětský svaz.“ A Sovětský svaz je velké trauma. Je docela úspěch, že navzdory těmto překážkám máme teď sto lidí v armádě. Není to velké množství, ale vytvářejí a rozvíjejí tam projekty. Tyto projekty jsou samozřejmě ještě mnohem mladší než samotné hnutí, ale věřím v jejich potenciál, protože rychle nabývají na síle. Za dva roky se ukazují perspektivy několika skupin celkem slibně.

Je třeba být připraveni

Povím také něco málo o tom, co jsme se naučili z předválečné doby. Možná jsou tyto zkušenosti podobné situaci v zemích, které mají společnou hranici s Ruskem či Běloruskem, jako je Finsko, pobaltské země a Polsko. Před začátkem války v plném rozsahu společnost netušila, že bychom mohli být napadeni takovou silou. Nikdo si nedokázal představit něco tak velkého a krvavého, jako byl útok, který začal v únoru 2022. Podle mého názoru se tehdy levicové hnutí rozdělilo na dva tábory. Jeden předvídal nějakou vojenskou eskalaci, i když ne válku v plném rozsahu. Mělo se za to, že válka v Luhansku a Donbasu by se mohla rozšířit. Myslím si však, že nikdo nečekal rakety, sabotáže infrastruktury a útok ze všech stran. Ti, kteří očekávali určitou míru eskalace, cvičili taktické dovednosti a byli toho názoru, že společnost by měla investovat do válečné připravenosti a lidé by se měli připravit získáním vojenských dovedností a nácvikem první pomoci.

Druhý tábor naopak nepovažoval eskalaci za pravděpodobnou a k požadavkům na militarizaci se stavěl krajně negativně. Podle jejich názoru snahy o přípravu a volání po militarizaci podporovaly vysoce nedemokratické hodnoty. Tento pacifističtější tábor viděl v získávání vojenských dovedností autoritářské rysy. Podle jejich názoru by Ukrajina neměla být militarizována, protože by to vyvolalo násilí, a hnutí by se nemělo orientovat na vojenské akce. Tento tábor se chtěl zaměřit na řešení vnitřních problémů Ukrajiny – na boj proti neoliberalismu a na boj proti krajní pravici. Obě frakce se tak nacházely ve stavu nejasného nesouladu až do chvíle, kdy Putin oznámil své rozhodnutí ukázat Ukrajině plně svou vojenskou sílu. Tehdy se obě skupiny spojily. Den před zahájením invaze se sešly a rozhodly se projednat, jak postupovat v případě útoku. Řekla bych, že při přípravě hnutí na takovou válku byly promeškány vhodné příležitosti.

Nepřipraveni byli jak ti, kdo volali po připravenosti, tak ti, kdo byli proti ní. Skupina, která prováděla výcvik, možná měla základní vojenské dovednosti, ale nebyla připravena na letecké údery a dělostřeleckou palbu. Případné know-how se hodilo spíš pro partyzánskou válku. Z toho lze snad vyvodit, že v evropských zemích sousedících s Ruskem, které nyní žijí v době míru, je třeba brát v úvahu, že Rusko je imperialistický stát, agresor, který se snaží vše řešit silou, a nikoliv diplomacií. Nelze vyloučit, že se země, v níž žijete, dostane do područí teroru podobného tomu, do jakého se dostala Ukrajina. Nemá smysl snít o demokracii podporujících a diplomatických prostředcích sebeobrany, pokud jde o stát, jako je Rusko. Narativy o pacifismu a míru a vyhýbání se vyprovokování násilí nefungují, když se stanete terčem násilného útočníka. Pokud je mezi kamarády*kami ve Finsku, Pobaltí nebo Polsku zájem o sebeobranu, řekla bych, že určitá praktická příprava a získávání teoretických znalostí může mít pozitivní účinky. Procvičování dovedností první pomoci a navštěvování kurzů veřejné obrany, stavění dronů, stejně jako mnoho dalších civilních koníčků může vytvořit dobrý základ pro připravenost jednat v případě útoku.

Ti levicoví aktivisté*ky na Ukrajině, kteří se cvičili v taktických dovednostech a absolvovali kurzy první pomoci, jistě nebyli připraveni na masivní ruský útok, ale přesto měli určité zázemí a připravenost, a tím i možnost vstoupit do specializovaných vojenských jednotek. Byli o krok napřed před těmi, kteří se k vojenské obraně připojili bez jakýchkoli základních znalostí a dovedností. Takových bylo mnoho. Někteří však měli nacvičené taktické dovednosti v terénu, a to každý týden po dobu tří let. Tato cvičení zahrnovala zacházení se zbraněmi, postupové přesuny, maskování a další základní dovednosti, které jim jistě poskytovaly výhodu navzdory tomu, že neměli žádné znalosti o ozbrojených akcích. Užitečná může být i určitá psychická příprava. Pokud nevylučujete možnost, že útok může být namířen proti vám, vašim komunitám a zemi vašeho pobytu, můžete se předem připravit na to, že zaujmete roli nikoli oběti, uprchlíka nebo pasivního příjemce, ale osoby účastnící se odporu.

Perspektiva

Někteří kamarádi*ky ospravedlňují účast ve válce argumentem, že nám přináší sociální „body“, které nám umožní jednat v budoucnu. Můžeme říci, že jsme se také zúčastnili války a budeme oceněni. Předpokládáme, že válka jednou skončí a nastane čas prosadit společenské změny a zahájit sociální projekty. Budeme dotazováni: „A co jste dělali během války? Jaký byl váš přínos?“ Může se stát, že po válce budou ve společnosti panovat tak nepříjemný tón, že ti, kdo se účastnili vojenských aktivit, se v hierarchii vyšvihnou výš a budou ceněni více než civilisté a uprchlíci. Názor, že se účastníme války, abychom se zviditelnili a získali právo působit v poválečné společnosti, vypovídá o předpokladu, že se ukrajinská společnost bude ubírat hierarchizovanějším a stále více militarizovaným směrem. Neříkám, že se to nestane, a nepopírám, že účastí ve válce, podporou vojáků a pomocí civilistům trpícím válkou lze takříkajíc získat politické body pro budoucí akce. Pro mě osobně i coby anarchistku je však motivací k těmto věcem praxe: praxe horizontálních vztahů, praxe tady a teď. I drobnou vzájemnou pomoc považuji za politickou aktivitu, za realizaci filozofie anarchismu. Nerada bych zabředla do teorie a úvah o tom, co je dobré a co špatné v této situaci dělat. Když cítíte potřebu pomoci od svých kamarádů*ek a lidí postižených válkou, je velmi humánní chtít se zapojit do podpůrných aktivit a rozhodnout se čelit antihumánním hodnotám, které reprezentuje útočící režim.

Řekla bych, že tato malá realita – Kolektivy solidarity –, kterou právě vytváříme a která má za sebou vlastní experimenty, může růst a rozvíjet se. Může nabídnout nové možnosti pro další skupiny, jako je například výroba dronů, rehabilitace válečných zraněných, kulturní projekty, squaty pro uprchlíky – o tom sním. Tyto sny se mohou splnit, protože máme takový projekt, do kterého nyní zapojení lidé vkládají velké úsilí a který, myslím, přináší dobré výsledky. To je moje zásadní perspektiva jako anarchistky. Pokud jde o velká politická hesla, tendence a projekty, řekla bych, že budování hnutí pro mě nikdy nebylo absolutní hodnotou. Hnutí se buduje samo od sebe, když je přítomna aktivita. Nyní se buduje velmi decentralizovaně, ale ve spolupráci. Pokud vím, na Ukrajině existuje šest sedm levicových projektů. Některé tvoří malé skupinky tří až čtyř lidí, jiné jsou větší. Jedna ze skupin chce na Ukrajině založit levicovou stranu. Máme tedy zcela odlišné hodnoty, ale přesto spolupracujeme. Projekty pracují autonomně, ale tak či onak si navzájem pomáhají. Proces budování hnutí nelze urychlit silou, nové zdroje se neobjevují zničehonic. Do projektu můžete investovat a rozvíjet ho jen v té fázi, ve které se v daném okamžiku nachází.

Zdroj:
https://takku.net/article.php/20250106233015550
(mezititulky redakce)