Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Válka
- Publikace
- Antifašismus
- Teorie
- Squatting
- Osobnosti
- Historie
- Práce
- Samospráva
- AF/IFA
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

„Musíme společně přemýšlet o sebeobraně a bezpečnosti“

V prosinci 2024 vyzpovídal finský web Takku aktivistu Kolektivů solidarity. V následujícím textu jsou shrnuty jeho odpovědi.

Jmenuji se Sergej. V současné době se plně věnuji síti Solidarity Collectives (Kolektivy solidarity). Před válkou jsem se angažoval v celé řadě levicových projektů, z nichž asi nejúspěšnější byl studentský svaz Přímá akce. Věnoval jsem se také levicovým mediálním aktivitám a monitoringu krajně pravicových hnutí na Ukrajině. To dělám vlastně dodnes, i když v současné době téměř všechen svůj čas věnuji dobrovolnické práci v rámci Kolektivů solidarity.

Před nějakou dobou dělal Takku rozhovor s kamarádem sloužícím v ukrajinské armádě, jenž vyzýval anarchisty*ky, aby se organizovali. Souhlasím s tím, že rozhodně nastal čas, aby se antiautoritářské skupiny na Ukrajině i jinde pokusily vytvořit vlastní struktury. V době války pokládáme základy pro poválečné období.

Politický život na Ukrajině bude po skončení války velmi aktivní. Rok a půl po zahájení ruské invaze v plném rozsahu prodělával politický život jakousi pauzu. V poslední době postupně ožívá. Na začátku války se kritika režimu objevovala jen ojediněle. Hlavní byl společný nepřítel. Nyní se situace mění. Různé skupiny začaly kritizovat režim a předkládat vlastní alternativy. Objevují se noví kandidáti na politické vedení. Všechny politické skupiny chápou, že budoucnost závisí na tom, do jaké míry bude nyní slyšet jejich hlas.

Proto je důležité, že máme své antiautoritářské vojáky a dobrovolnické aktivity. Tímto způsobem můžeme budovat sociální kapitál a mediální viditelnost. Máme tak odpověď, když někdo přijde a řekne: „Co jste dělali vy, antifašisté, a co je vlastně ten váš antifašismus oproti putinovskému antifašismu?“ Náš antifašismus je boj proti putinismu. Ostatně jedním z cílů našich Kolektivů je ukázat Ukrajincům*kám, že antifašisté*ky jsou proti Putinově invazi a že Putinovo Rusko nemá s antifašismem nic společného. Na to je třeba upozornit i kamarádstvo po celém světě, protože někteří z nevysvětlitelných důvodů považují současné Rusko za nástupce Sovětského svazu, za jakousi antifašistickou sílu alternativního světového řádu, která nás může dovést ke spravedlivějšímu, multipolárnějšímu světu. Tak tomu ale není. Multipolární svět, který nyní Rusko nabízí, vás s jistotou zklame.

Zpočátku jsem o Kolektivech solidarity uvažoval jako o projektu pro období války a neviděl jsem pro něj jinou budoucnost. Pocházeli jsme z různých prostředí a skupin a nikdo neplánoval pokračování Kolektivů solidarity po skončení aktivní fáze války. Mysleli jsme si, že se opět rozdělíme do různých skupin. Nyní však vidím potřebu, aby tyto kolektivy pokračovaly v činnosti a rozvíjely svůj politický obsah i po válce. Bude probíhat rekonstrukce Ukrajiny, v níž můžeme sehrát velmi praktickou roli. Proto má smysl pokračovat v organizování kolem dobrovolných aktivit a praktických, konkrétních záležitostí, ale tak, aby se zvýraznila politická, ideová stránka a anarchismus se aktivněji popularizoval.

Myslím si tedy, že Kolektivy mají budoucnost. Myslím, že je důležité, abychom měli aktivní lidi a také velké množství dalších lidí kolem sebe, kteří o nás vědí. Jak už jsem řekl, pokládáme tím základy poválečné politické akce – aktivismu, jenž není odtržený od reality, ale stojí nohama pevně na zemi.

Pokud jde o antiautoritářské vojáky v ukrajinské armádě, jak známo, zpočátku byl pokus vytvořit celou antiautoritářskou jednotku. Tento pokus ztroskotal z byrokratických důvodů a skupina se rozpadla, protože se kamarádi*ky připojili k různým brigádám a rozptýlili se po armádě. Zůstalo však několik skupinek, v nichž nebyl jen jeden nebo dva, ale pět až deset antiautoritářů pohromadě. Mezi takové skupiny patří Kaifariki, tvořená bývalými antifašistickými fotbalovými chuligány Arsenalu Kyjev, a běloruská skupina, k níž se připojilo několik běloruských anarchistů a nedávno i kamarád z České republiky. Dále je tu minometná skupina, k níž se připojilo více než deset antiautoritářů, včetně známého anarchistického umělce Davida Čičkana.

Myslím, že skupiny, jako je tato, jsou důležité, protože jejich hlas je mnohem silnější než hlas jednotlivců. Jednotliví antiautoritáři*ky se většinou ani příliš nesnaží prosazovat své postoje, ale soustředí se na vojenské úkoly. Kolektivy solidarity jsou s nimi samozřejmě v kontaktu a můžeme občas psát o jejich situaci a úloze, ale jednotliví kamarádi*ky nemají nijak zvlášť velký mediální dopad. Jejich schopnost smysluplně reprezentovat antiautoritáře*ky je omezená. Místo toho může mít skupina svůj vlastní profil, svou vlastní tvář, která jí dodává viditelnost a dopad. Objevily se obavy, že jako skupina mohou být kamarádi*ky jedním rázem zlikvidováni. To je však velmi nepravděpodobné a taková hrozba nezabránila krajní pravici ve vytváření vlastních vojenských jednotek a shromažďování vlastních sil. Seskupili se a následně se jim podařilo dostat na veřejnost své politické názory, a to nejen jednotlivých vojáků, ale i celých skupin a jednotek. Tyto skupiny vytvářejí obsah na sociálních sítích a aktivně se podílejí na PR práci s cílem propagovat krajně pravicovou ideologii. Jako zástupci svých jednotek poskytují rozhovory v mainstreamových médiích. Je to dobrá strategie, naneštěstí realizovaná krajní pravicí. Teoreticky bychom mohli dělat totéž, ale v praxi věci ne vždy probíhají tak, jak bychom si přáli. Přesuny v rámci armády jsou obtížné a jednotliví kamarádi*ky v různých brigádách se již přizpůsobili svému prostředí a zůstanou tam. Počáteční neúspěch při vytváření jádra antiautoritářské jednotky, ke kterému by se pak připojili všichni kamarádi*ky, způsobuje, že je už obtížné takovou jednotku vytvořit. Všechny ty stovky kamarádů*ek v armádě nelze nyní jen tak povolat například do Kaifariki. Takto armáda nefunguje. Existuje řada důvodů, proč kamarádi*ky nemohou a nechtějí přejít k jedné jednotce. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme se spokojit s několika samostatnými antiautoritářskými vojenskými skupinami. Do těchto skupin mohou vstoupit kamarádi*ky z Ukrajiny i mimo ni a skupiny vítají všechny dobrovolné antiautoritáře*ky. Zapojení nových, motivovaných dobrovolníků*ic je velmi cenné. Můžeme posílit stávající buňky, zviditelnit je a zvýšit jejich vliv. Nebude existovat jediná antiautoritářská jednotka, ale řada vlivných buněk je stále možná a ve skutečnosti neustále sílí.

Pokud jde o širší otázku organizace, zdá se mi, že probíhá jakási obecná krize politických světonázorů, a to i mezi anarchisty*kami. Hlavní události dneška rozdělují názory a vyvolávají zmatek. Válka na Ukrajině je jednou z takových významných událostí. Postoje k ní rozpoltily všechna hnutí, i když jistě existují regionální rozdíly. Samozřejmě, že rozdělení existovalo i dříve, ale nyní to, že někdo podporuje anarchistické principy a cíle, nic nevypovídá o jeho postoji k situaci na Ukrajině. Anarchisté mají na tuto otázku zcela protichůdné názory. Principy anarchismu, které se kdysi zdály tak jasné, nám už nedávají odpovědi na to, jak interpretovat světové události. To je známkou ideové krize. Pravičáci však mají nyní stejný problém: polovina krajní pravice je jednoho názoru, druhá polovina druhého.

Celkově vzato si myslím, že jde o důležitý moment. V minulosti existovala určitá dogmata, která byla aktuální a možná i správná v průběhu několika dekád, kdy Spojené státy byly skutečně v tak dominantním hegemonickém postavení, že se o nich dalo mluvit jako o jediném nebo zdaleka největším imperialistovi. Obhajoba alternativ, i když problematických, se mohla zdát rozumná. Dnes je však nesprávné tvrdit, že všichni, kdo se staví proti USA, jsou nějakým způsobem dobří nebo že alternativy, které nabízejí, jsou rozhodně progresivní. Často může být opak pravdou. Je dobré sledovat nový vývoj, všímat si, že se ve světě objevili noví imperialisté, kteří se – stejně jako dosud USA – snaží získat kontrolu nad územími. Levice musí analyzovat situaci a hledat nové odpovědi. V posledních desetiletích bylo na levici poměrně rozšířené pacifistické smýšlení. Být proti válce je samozřejmě logické: žádná válka, ale třídní válka. V současné situaci však musíme být schopni zaujmout stanovisko k nepřátelství, říci, kdo má pravdu a kdo ne. Nemůžeme jednoduše říkat „válka je špatná“ a tvářit se chytře. Musíme pečlivě analyzovat situace a pak se rozhodnout pro svůj názor. I my, anarchisté*ky, musíme nakonec přemýšlet o bezpečnosti a sebeobraně na místní, regionální, a dokonce i globální úrovni. Musíme přemýšlet o výrobě zbraní: možná nejde vždy jen o zisky velkých podniků, ale o to, že se musíme umět bránit. Musíme se zamyslet nad tím, jak řídit proces vyzbrojování, aby šlo skutečně o sebeobranu, a ne o to, aby velký byznys a válka diktovaly naši logiku. To jsou složité otázky, na které v tuto chvíli nikdo nezná odpovědi. Debata o těchto otázkách je ale opravdu důležitá.

Je také důležité vzít v úvahu zkušenosti a názory těch, kteří se v současné době nacházejí uprostřed války. V tomto smyslu je nyní třeba naslouchat levicovému, anarchistickému hnutí na Ukrajině. Měla by být učiněna snaha pochopit naše názory a také je kriticky přezkoumat. Neříkám, že můžeme ostatním říkat, co mají dělat. Máme vlastní slabiny. Ale věřte mi, že vy je máte také. To vše bychom měli společně zvážit a promyslet. Musíme spolupracovat, a to jak v praktické rovině (naštěstí již existuje praktická spolupráce!), tak v rovině teoretické. Máme mnoho problémů, ale také příležitostí k nacházení řešení. Válka i při vší své hrůze pomohla ukrajinským a evropským anarchistům*kám najít jeden druhého. Ukrajinské antiautoritářské hnutí se stává součástí mezinárodního hnutí. Už nejsme izolovaní. Věřím, že je to ku prospěchu všech.

Zdroj:
https://takku.net/article.php/20250101151830732