Anarchistická federace

Hugo Sonnenschein a Kropotkinův dopis

8. února uplynulo 101 let od úmrtí P. A. Kropotkina. Připomeňme si ho jedním (záměrně) zapomenutým dopisem.

Kropotkin

Půl roku před svou smrtí adresoval Kropotkin jeden ze svých dopisů pracujícím v Československu. Posel ho ale nedoručil, jak měl, ohrozil by tak totiž pověst bolševiků, k nimž se sám přidal.

Francouzský anarchistický týdeník Le Libertaire (3. ročník, č. 131) uveřejnil 22. července 1921 na titulní straně následující text:


Kropotkinův dopis (Une lettre de Kropotkine)

Ve svém sídle nedaleko Moskvy přijímá Kropotkin návštěvy mnoha delegací. Často bývá oklamán, pokud jde o jejich postoje, a mnozí, kteří jsou pouhými socialisty, si před ním navlékají masku anarchistů.

Jeden z nich, Čechoslovák Hugo Sonnenschein, obdržel od velkého anarchistického teoretika několik následujících řádek, které měl doručit a dát na vědomí revolucionářům své země. Byl to jeden z těch, kteří Kropotkina podvedli, pokud jde o jejich smýšlení; byl to bolševik, a jelikož dopis autora Pamětí revolucionářových a mnoha dalších obdivuhodných knih nijak neoplývá chválou bolševického režimu, více než šest měsíců dopis zadržoval.

Dozvěděli jsme se o něm až před několika dny. Publikujeme ho s nadějí, že si ho všichni naši soudruzi s radostí a prospěchem přečtou.


Kamarádi a přátelé,
minulá válka prokázala mimo jakékoli pochybnosti, že v naší současné společnosti je naprostým šílenstvím doufat v příchod dne, kdy se války stanou nemožnými, dokud i nadále přetrvává dnešní vykořisťování práce kapitálem a národů zaostalejších národy průmyslově vyspělejšími. Dokud bude i nadále přetrvávat toto vykořisťování, budou i války devastovat lidstvo a brzdit jeho vývoj. Čtyřletá válka (která ostatně stále trvá), znovu potvrdila, co socialisté všeho druhu neustále opakují: „Dokud si bude kapitál kupovat pracovní sílu a obohacovat jedny na úkor práce druhých, budou existovat vnitřní války. A co platí pro jeden národ, platí i pro společenství národů. Národ, který předstihne druhé národy ve svém ekonomickém rozvoji (nebo si jen bude myslet, že je předstihl), se bude nevyhnutelně snažit obohatit na jejich úkor silou svých zbraní.

Za těchto podmínek se války budou opakovat a jejich povaha, jak jsme právě viděli, bude pro budoucí generace čím dál zběsilejší, čím dál odpornější a čím dál katastrofálnější. Za této situace se nutnost hluboké přestavby společnosti na nových základech – to znamená sociální revoluce – stává čím dál tím zjevnější. Už si toho začíná všímat i sama buržoazie. A právě proto je absolutně nezbytné, aby ti, kteří mají největší zájem na této obnově, mezi sebou důkladně prodiskutovali základní obrysy této změny ve struktuře společnosti, o jejíž uskutečnění jde.

Až dosud se pracující jen málo zajímali o tento druh diskusí. Nevěřili v možnost blízké sociální revoluce. Nyní však musí vidět, že se mýlili. Sám život a především válka si tuto obnovu vynutily. Sociální revoluce buší na naše brány. Na druhé straně, jak jste se jistě již doslechli od vašich delegátů, vyslaných do Ruska, pokus o jakobínskou sociální revoluci, který se u nás již tři roky odehrává v grandiózním měřítku, nepřinesl výsledky, v jejichž dosažení jsme doufali.

Tento neúspěch se vysvětluje válkou, která ještě stále trvá. Příčina je však mnohem hlubší.

Říjnová revoluce roku 1917 se pokusila zavést v Rusku smíšený režim autoritářského, silně centralizovaného komunismu Babeufova typu, spolu se stejně centralizovaným kolektivismem Pecqueurova ražení, v Evropě již čtyřicet let zlidovělým pod označením marxismus. Ale tento pokus – musíme si to přiznat – rozhodně nepřinesl výsledky, v jejichž dosažení jsme doufali.

Pokus nastolit značně centralizovanou moc, prosazující komunistickou revoluci pomocí dekretů a armády úředníků – tento pokus neuspěl. Tuto správu nahlodávají obvyklé neřesti každého centralistického státu, masa lidí je od práce na obnově odtržena, a místo aby diktátorské pravomoci komunistických úředníků tyto potíže zmírňovaly, jen je ještě zhoršují.

Je tedy naprosto jasné, že když pracující střední a západní Evropy, a především příslušníci latinských národů, poznali výsledky revoluce v Rusku, hledali pokud možno účinnější prostředky jak svých cílů dosáhnout. Již v První internacionále, když studovali „veřejné služby v budoucí společnosti“, hledali řešení sociálního problému v zespolečenštění výroby a směny, ale chtěli k tomu dospět nikoli pomocí centralizovaného státu, nýbrž pomocí federace svobodných komun, decentralizací výroby a směny, a povzbuzením místní iniciativy skupin výrobců a spotřebitelů. Zkrátka, studovali otázku, jak vybudovat novou společnost nikoli na základě centrálního uspořádání, ale postupně, od jednoduchého ke složitějšímu, přičemž lokální a individuální iniciativě je třeba vždy dávat přednost, a ne ji ubíjet armádou funkcionářů, kteří vykonávají, jak nejlépe umí, vůli centra.

Zkušenost získaná v Rusku potvrdila nutnost rozvíjet tyto tendence k autonomii a federalismu a právě tímto směrem nepochybně zamíří snahy pracujících, jakmile důkladně prozkoumají velké a obtížné otázky, které před každou revolucí vyvstanou, jak jsme to učinili v první federalistické Internacionále.

Bratři a přátelé v západní Evropě, dějiny přisoudily vaší generaci ohromný úkol. Je na vás, abyste začali s uskutečňováním principů socialismu a našli pro to praktické formy. A právě na vás dopadá úkol vybudovat nové formy společnosti, kde zmizí vykořisťování člověka člověkem, stejně jako třídy, a současně také společnosti, kde se namísto centralizace, která nám přináší útlak a války, rozvinou tisíce center života a konstruktivních sil ve svobodných odborech a nezávislých komunách.

Historie nás posouvá tímto směrem.

Takže, dejme se směle do díla!

Rozlučme se s dvěma předsudky, o dobrodiní Kapitálu a o prozřetelnosti Státu! A v našich skupinách a výborech, v našich syndikátech a komunách hledejme nezbytné prvky pro vybudování nové společnosti, společnosti práce a svobody, osvobozené od kapitálu, státu a kultu autority.

Moskva, srpen 1920.
Petr Kropotkin


Historie dopisu dělnictvu v Československu

Dopis byl podle vyjádření Václava Tomka (Český anarchismus a jeho publicistika) o měsíc později otištěn i německy v týdeníku Federace komunistických anarchistů Německa (Föderation kommunistischer Anarchisten Deutschlands). Doplňme také, že nedávno byl přeložen i do angličtiny Robertem Grahamem; překlad je dostupný na jeho webu.

Kolem tohoto dopisu se nejen díky úvodnímu odstavci z Le Libertaire vynořilo mnoho mýtů a spekulací. Pokusíme se ve stručnosti rekonstruovat pozadí jeho vzniku.

Hugo Sonnenschein patřil spolu s S. K. Neumannem po roce 1918 k vedoucím představitelům Svazu komunistických skupin, jedné z následnických „organizací“ (jednalo se spíše o volné sdružení, nikoli o pevnou formální organizaci) České anarchistické federace. Publikačním orgánem Svazu byl týdeník Červen, který v čísle 18 z 15. července 1920 uveřejnil na s. 215 tuto krátkou zprávu: „Na sjezd III. Internacionály do Moskvy odjeli členové prozatímní Ústřední rady komunistických skupin soudr. Hugo Sonnenschein a soudr. Helena Malířová, kandidátka do Nár. shromáždění za stranu soc. dem. Byli pověřeni, aby soudruhy Kamila Zemana (Ivana Olbrachta) a dra Em. Vajtauera informovali o pokroku komunistického hnutí u nás a společně s nimi vypracovali pro III. Internacionálu memorandum o poměrech v Českosl. republice a vyžádali si od exekutivy III. Internacionály další směrnice.“

Druhý kongres III. Internacionály se konal v Petrohradě 17. července a v Moskvě od 19. července do 7. srpna 1920. Bezprostředně poté následovalo v Moskvě ještě zasedání Exekutivy III. Internacionály. V seznamu delegátů z Československa figurují jen Ivan Olbracht a Hugo Sonnenschein, ten ovšem pouze jako pozorovatel, bez hlasovacího práva. O Sonnenscheinově činnosti v Moskvě máme dvě zprávy: jednak jeho dopis z 13. srpna 1920 k Exekutivě III. Internacionály se žádostí o finanční podporu Svazu komunistických skupin, zejména jeho tiskového orgánu Června (otištěno jako příloha v knize K. McDermotta a J. Agnewa Kominterna, NLN, Praha 2011, s. 293–294), a potom Sonnenscheinovo vlastní vylíčení jeho vystoupení na zasedání Exekutivy 17. srpna 1920. Sonnenschein zde přednesl návrh Svazu komunistických skupin na okamžité založení Komunistické strany Československa a zároveň kritiku postupu marxistické frakce české sociální demokracie, usilující o totéž. Celá Sonnenscheinova zpráva je otištěna v Červnu v číslech 35, 36 a 38 (11. a 18. listopadu a 2. prosince 1920); vystoupení na zasedání Exekutivy III. Internacionály popisuje v č. 36 na s. 423–426.

Jistou pozornost tisku vzbudila i cesta delegátů zpět z Moskvy do Prahy. Čerstvě založený deník Rudé právo z 30. září 1920 informuje o tom, že „soudružka Helena Malířová zároveň se členy iniciativních komunistických skupin Hugem Sonnenscheinem a drem Em. Vajtauerem byli zatčeni ve Vardö. Toto město leží v severním Norsku… Helena Malířová, H. Sonnenschein a dr. Vajtauer se vraceli touto cestou z Ruska, kde se účastnili sjezdu Internacionály, do Čech. Byli patrně poznáni jako komunisté a zatčeni.“ Zprávu opakuje i Červen v č. 31 ze 14. října. Věc se po nějaké době vyřešila, protože Rudé právo 24. října informovalo, že „včerejšího dne přibyli do Prahy soudr. Malířová, soudr. Sonnenschein a Vajtauer“.

Z výše zmíněné Sonnenscheinovy souhrnné zprávy o cestě do Moskvy je pro nás nejzajímavější pasáž z Června č. 35 z 11. listopadu, kde se na s. 411–412 píše: „Také pan Beneš, než odejde, měl by, když tak miluje mír, vzíti si k srdci slova Petra Kropotkina, která tento poctivý revolucionář dal mi při odchodu z Moskvy pro českoslov. lid a pro presidenta této republiky: ,Řekněte, pravil, českoslov. pracujícímu lidu, jejž miluji, a Masarykovi, prvnímu presidentu Československa, jejž jsem tu v roce 1917 osobně ocenil, řekněte jim, jak jsem rád, že se váš národ osvobodil od habsburské despocie a hlouposti. Ale to je teprve první krůček ke svobodě. Hlavní zápas o svobodu nastává teprve českoslov. pracujícímu lidu – povalení kapitalismu. A kdo miluje budoucnost svého lidu, kdo miluje svobodu a mír, nesmí stavěti se proti tomuto boji. Minulá válka dokázala nad veškerou pochybnost, že v dnešní společnosti nemůžeme naprosto doufati, že by nadešel den, kdy války byly by nemožny, pokud potrvá vykořisťování práce kapitálem a národů v průmyslu opožděných národy pokročilejšími. Pokud toto vykořisťování potrvá, potud budou války pustošit lidstvo a zdržovati jeho vývoj. Čtyřletá válka (která ostatně posud trvá) znovu potvrdila, co socialisté všech odstínů stále opakovali: – Pokud kapitál bude moci kupovati sílu práce a obohacovati jedny tím, co druzí vykonají, budou vnitřní války. A co platí pro jeden národ, platí též pro celou společnost národů. Národ, který předstihne druhé národy ve vývoji hospodářském (či aspoň bude se domnívati, že je předstihl), vynasnaží se obohatit na jejich účet silou svých zbraní. Za těchto podmínek přijdou války opět; a jejich povaha, jak jsme to viděli, bude stále surovější, stále hnusnější a stále příšernější pro příští pokolení. A proto je ustavičně nezbytnější úplná přestavba společnosti na nových základech, to jest sociální revoluce.‘“

Je tedy evidentní, že první část, asi čtvrtina dopisu, byla česky publikována v listopadu 1920. Text se prakticky doslova shoduje s francouzským vydáním. Proč nebyla otištěna zbývající část, je rovněž pochopitelné – vyjadřovala se zcela proti tehdejším zájmům Svazu komunistických skupin. Zda o krácení rozhodl sám autor nebo po konzultaci s redakcí týdeníku, lze stěží posoudit. Zbývá ještě jedna otázka: kdy a jak se Sonnenschein a Kropotkin setkali a jakou formu Kropotkinovo poselství a jeho předání mělo? Všimněme si, že Sonnenschein píše, že je třeba „vzíti si k srdci slova Petra Kropotkina, která… mi dal při odchodu z Moskvy“. Není tedy úplně jisté, zda šlo o písemnou formu dopisu, nebo zda se jednalo o Sonnenscheinův zápis Kropotkinova ústního sdělení. O současném uchování dopisu není nic známo, avšak o jeho fyzické existenci cosi napovídá fakt, že se o více než půl roku později dostal do redakce francouzského anarchistického týdeníku. Jakými cestami, to ovšem zůstává záhadou. S určitostí můžeme říct jen to, že Petr Kropotkin byl nepochybně 14. srpna 1920 v Moskvě. Tak je totiž datován jeho dopis V. I. Leninovi, ve kterém píše, že se s ním nutně potřebuje setkat z důvodu intervence v otázce soudu nad členy tzv. Taktického centra (soud probíhal ve dnech 16.–20. srpna 1920), a speciálně kvůli tomu do Moskvy přijel, nicméně brzy by se potřeboval vrátit do Dmitrova. Je tedy pravděpodobné, že někdy v této době se Hugovi Sonnenscheinovi podařilo s Kropotkinem v Moskvě setkat.

Smutný osud dopisu je paralelou stejně smutného osudu českého anarchistického hnutí, jehož někteří stoupenci (dříve prosazující antiautoritářství a věcně kritizující marxistický proud socialismu) se nechali strhnout k nekritické podpoře bolševické moci v Rusku. A tak jako Sonnenschein zamlčel kritiku nového autoritářství z Kropotkinova vzkazu, i oni náhle zamlčovali svou někdejší kritiku státu a omezování individuální svobody.


Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2021 na téma Petr Kropotkin.

Vedle tohoto čísla Existence je stále k dispozici také kniha Petra Kropotkina Anarchistická etika. (164 stran A5, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 170 Kč. Možno objednat v e-shopu Roleta39)

V loňské celoroční sérii „Kropotkin 2021“ vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (II.)
Kropotkinova sociální utopie
Vychází Anarchistická etika
Budovat jménem krásné svobody
Odmítnout vládu člověka nad člověkem
Komunismus bez anarchie je otroctvím
Stepňak: Petr Kropotkin
„Z plna srdce přeji zdaru“
Útěk
Život přetékající přes okraj
Oslava sedmdesátin
K 70. narozeninám Petra Kropotkina
Kropotkin tour 2011
Nejvydávanější autor
O původu zákonů


Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy