Kropotkin 2021: Před deseti lety se náš kamarád vydal po stopách známého anarchistického myslitele.

Anarchisté Ruska, otřeseni zármutkem, zpravují revolucionáře a pracující celého světa o tom, že 8. února ve tři hodiny ráno, v městě Dimitrově, zemřel velký revoluční vůdce, jenž celý život zasvětil neutuchajícímu boji za naprosté osvobození všech utlačovaných – PETR ALEXEJEVIČ KROPOTKIN. Nechť je tento den navždy památným pro všechny, kteří jsou utlačováni vládou a kapitálem, dnem společného mezinárodního smutku a revolučního protestu proti násilí.
- text zprávy ruských anarchistů oznamující úmrtí Petra Kropotkina

Letos uběhlo 90 let [psáno v roce 2011] od smrti jednoho z nejvýznamnějších anarchistických myslitelů, propagátora anarchistického komunismu a autora teorie pospolitosti a vzájemné pomoci, Petra Kropotkina. Jeho dílo je dobře známé i u nás, v českém překladu vyšly v prvních třech dekádách minulého století všechna jeho dnes už klasická díla jako Buřičovy řeči, Anarchistická morálka, Pospolitost atd. Při příležitosti tohoto výročí jsem se vydal do Kropotkinovy rodné země, Ruska, pátrat po jeho stopách.

První zastávkou byla samozřejmě Moskva. Tam se nachází původní dům bohaté a vlivné rodiny Kropotkinů, kde mladý kníže vyrůstal. Ducha čtvrti, kterého barvitě popsal ve svých Pamětech revolucionáře, tam už ale nenajdete. Osamocená vila je obklopena několikapatrovými bytovými domy z jedné a betonovým komplexem ministerstva z druhé strany. Na její střeše jsou umístěny velké satelitní paraboly, okolo ní je neprůhledný plot a bránu hlídá policista v kukani. Na stožáru na dvoře vlaje černo-bílo-zelená vlajka s červeným klínem, která jasně sděluje, že v jejích útrobách se nachází sídlo ambasády Palestinských autonomních území. Slavného buřiče a anarchistu připomíná pamětní deska na fasádě, nicméně přes plot ji lze jen těžko zahlédnout.

Zaťukal jsem tedy na policejní kukaň a zkusil požádat o dovolení si ji vyfotit. Nedostal jsem ho, musela by mi ho oficiálně udělit momentálně zavřená ambasáda. V rámci možností mi ale hlídající policista naštěstí vyšel vstříc: „Můžeš si ji vyfotit od brány. Půjdu s tebou, aby na kamerách viděli, že to mám pod kontrolou a že nejsi žádný špeh.“ Vytáhl jsem tedy fotoaparát a čelil zvídavému dotazu: „Petr Kropotkin, to byl anarchista, co?“ Raději jsem rychle fotil, zablekotal něco o spisovateli a filozofovi a mizel pryč.

Po Petru Kropotkinovi je pojmenována jak ulice, tak nedaleká stanice metra, kam jsem od rezidence zamířil. Cestou jsem náhodou míjel místo, kde se poměrně nedávno stala tragédie, která ukazuje, že i po 90 letech jsme stále uprostřed boje. Improvizovaný pomníček tam připomíná dvojnásobnou vraždu antifašistického právníka Stanislava Markelova a anarchistky Anastasije Baburové, provedenou neonacistickou bojůvkou.

Poslední zastávkou mého „turné“, kterou nicméně v souladu s chronologickým pořadím podle Kropotkinova životopisu zmiňuji hned jako druhou, byla Petropavlovská pevnost v Petrohradu. Její mohutné, několik metrů široké kamenné stěny jsou už z dálky, při pohledu přes řeku Něvu, impozantní. Z druhé strany pevnosti musíte při příchodu přejít úzký dřevěný mostek, z jehož zábradlí skáčou malí kluci do vodního příkopu, obklopujícího druhou stranu pevnosti.

Pod mostkem je navezený písek, který funguje jako malá městská pláž. Z pevnosti, kde kromě Kropotkina věznili i Bakunina, ale například i Trockého nebo vedoucí osobnosti kronštadtského povstání, a vedle dalších tu popravili Leninova bratra činného v anarchistickém hnutí, je dnes turistická atrakce. V jejím rohu obráceném k řece, trochu stranou hlavního proudu turistů a turistek, se nachází původní komplex cel pro politické vězně. Dnes je z něj muzeum. Na chodbách najdete medailonky nejznámějších vězňů a vězeňkyň, v jedné z cel jsou pod ochranným plexisklem pečlivě odkryty jednotlivé vrstvy stěn tak, jak o nich Kropotkin napsal ve svých pamětech. V jeho volně přístupné původní cele si úryvek týkající se pevnosti můžete i poslechnout:

A tak jsem byl v Petropavlovské pevnosti, kde v posledních dvou stoletích hynuly nejlepší síly Ruska. Samotné její jméno v Petrohradě vyslovuje se jen polohlasně.

[…] myšlenky mé zastavovaly se však jmenovitě u Bakunina, jenž – třebaže proseděl dva roky v řetězech přikovaný ku zdi v rakouském žaláři po r. 1848 a potom vydaný ruské vládě ještě šest let v Alexejevském ravelině – vyšel však ze žaláře po smrti železného despoty energičtější než mnozí jeho druhové, kteří tuto dobu trávili na svobodě. „Vše to vydržel – řekl jsem sám sobě – ani já nepoddám se žaláři.“

Prvním mým pohybem bylo, že jsem přistoupil k oknu. Bylo prolomeno v podobě širokého nízkého otvoru o dvou loktech tlusté zdi, v takové výši, že jsem k němu sotva dosáhl rukou. Bylo opatřeno dvěma železnými rámy se skly a mimo to mříží. Za oknem asi na pět sáhů viděl jsem před sebou vnější zeď pevnosti, neobyčejné tloušťky; na ní bylo vidět šedou strážní budku. Pouze při pohledu nahoru mohl jsem rozeznati kousek oblohy.

Pečlivě prohlédl jsem celu, v níž, možná, nastávalo mi strávit několik let. Dle polohy vysokého komínu mincovny jsem tušil, že má komnata je v jihozápadním rohu pevnosti, v baště obrácené k Něvě. Budova, v níž jsem seděl, nebyla však baštou, nýbrž tím, co ve fortifikaci nazývají réduit (útočiště), tj. vnitřní, pětirohová, dvoupatrová kamenná stavba, zvedající se trochu nade zdmi bašty a ustanovená pro dvě řady děl. Moje komnata byla kasematem, předurčeným pro velké dělo, a okno – jeho střílnou. Sluneční paprsky sem nikdy nepronikly. Ba i v létě ztrácely se v tloušťce zdi. Nábytek sestával ze železné postele, dubového stolku a rovněž takové židle bez opěradla. Podlaha byla pokryta silně zabarveným plstěným kobercem, a stěny vylepeny žlutými papírovými čalouny. Aby byly utlumeny zvuky, nebyly nalepeny čalouny bezprostředně na zeď, nýbrž na plátno, pod nímž zpozoroval jsem provléknutou síťku a za ní vrstvu plstě. Teprve pod ní podařilo se mi nahmatati kámen. U vnitřní stěny stálo umývadlo. V silných dubových dveřích byl prořezán uzavírající se čtvercový otvor k podávání potravy a podlouhlé skleněné hledítko, zakrývající se zevně malým příklopem. Tímto okénkem stráž, stojící na chodbě, mohla každou chvilku vidět, co dělá vězeň. Skutečně často zdvihal se příklop okénka, při čemž boty strážce strašně skřípaly, jako by se k mým dveřím kradl medvěd. Pokusil jsem se zapřísti s ním rozhovor, tu však oko, jež jsem sklíčkem viděl, nabylo výrazu hrůzy a příklop byl okamžitě spuštěn. Za minutu nebo dvě opět slyšel jsem skřípot, avšak nikdy nemohl jsem dostati od stráže ani slova. Kolkolem panovalo hluboké ticho. Přišoupl jsme stoličku k oknu a pohlížel na kousek oblohy. Marně jsem se snažil ulovit nějaký zvuk z Něvy nebo z města na protilehlém břehu. Mrtvá tišina začínala mě tísnit.

Petru Kropotkinovi se však ze spárů Petropavlovské pevnosti uniknout podařilo. Jeho zdraví se kvůli onemocnění souchotinami během pobytu v pevnosti zhoršilo natolik, že mu ruská oficiální místa na nátlak vlivných Kropotkinových přátel a zejména jeho sestry povolila ozdravný pobyt ve vojenské nemocnici na tehdejším okraji Petrohradu. Kropotkin byl umístěn do malého vězení pro důstojníky a vojáky, kteří onemocněli v době soudního vyšetřování. Původní komplex nemocnice v ulici Suvorovskij prospekt nedaleko moskevského nádraží stále stojí, vypátrat v něm konkrétní budovu se mi ale nepodařilo. Navíc není veřejně přístupný, protože stále patří armádě. Nicméně, během uzdravování vymysleli Kropotkinovi soudruzi osvobozující plán, který byl za dramatických okolností na poslední chvíli proveden:

Strážník došel do konce své cesty. Chytím župan: Jedna, dvě, tři! Župan je shozen a já jako blesk k vratům… Křik, vřesk strážníka se rozléhá za mými zády. Vrhl se ke mně, jak jsem předvídal, místo aby mně běžel k vratům naproti, a tím způsobem mi dal dva kroky napřed. Byl jsem však tak sláb, že naši, kteří s utajeným dechem hleděli shůry na tento šílený útěk, vypravovali, že strážník byl ode mne vzdálen tři kroky a že jeho bajonet, namířený vpřed, tak tak se mne nedotýkal. – Já jsem neviděl. Slyšel jsem jen jeho divoké výkřiky, a i křik nádeníků, skládajících dříví na dvoře. Doběhnuv k vratům, viděl jsem drožku, v první chvíli mě však zarazila pochybnost, jsou-li to naši, poněvadž jsem nemohl poznat svého přítele v důstojníku, jenž seděl v drožce. Abych jej přinutil ohlédnout se, zatleskal jsem rukama k velikému údivu našich, kteří sledovali celou tuto scénu a pokládali potlesk za výraz mé radosti. Důstojník se obrací, poznávám ho a v sekundě už jsem v drožce. Kůň uháněl jako vítr a já pocítil na svých plecech vojenský nikolajevský plášť, jejž můj přítel držel pohotově spolu s vojenskou čapkou.

Po dramatickém útěku žil Kropotkin v Evropě. Působil ve Francii, Švýcarsku i Anglii, kde mimo jiné spoluzakládal časopis Freedom. Vydal spousty knih, brožur a článků, vedl nepočetně přednášek a jiných propagačních akcí a samozřejmě se věnoval i vědeckému bádání. Po revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska s nadějí, že se bude podílet na rozvoji revoluce. Namísto toho byl ale pouze svědkem pronásledování anarchistické opozice a terčem ústrků od vládnoucích bolševiků. Nakonec se usídlil v Dmitrovu, poslední zastávce na mé cestě. Místo posledního Kropotkinova pobytu popsala ve svých pamětech Emma Goldmann takto:

Ve dvou případech byl Kropotkinův byt v Moskvě zabaven a jeho rodina byla přinucena hledat si jiný. Po těchto zkušenostech se přestěhoval do Dmitrova, kde se starý Petr stal nedobrovolným exulantem. Kropotkin, v jehož domě se v minulosti scházely nejlepší myšlenky a ideje celého světa, byl přinucen vést život poustevníka. Jeho jedinými návštěvníky byli zemědělci, dělníci z vesnice a někteří příslušníci inteligence, jejichž zvykem bylo přicházet za ním se svými problémy a neštěstími. Vždy byl skrz mnoho publikací v kontaktu se světem, ale v Dmitrovu neměl k těmto zdrojům přístup. Jeho jedinými zdroji informací byly dvoje vládní noviny, Pravda a Izvestija. Během života na vesnici byl také velmi omezen ve své práci na Nové etice. Mentálně hladověl, což pro něj bylo horším mučením než skutečná, fyzická podvýživa. Je pravdou, že dostával vyšší důchod než průměrný člověk, ale ani poté nedokázal dobře snášet svůj pokles. Naštěstí příležitostně obdržel z různých zdrojů pomoc v podobě zásob. Jeho soudruzi ze zahraničí, stejně tak jako anarchisté z Ukrajiny, mu často posílali balíčky s jídlem. Jednou dostal nějaké dary od Machna, toho času bolševiky označovaného jako vůdce teroru kontrarevoluce v jižním Rusku. Kropotkin zvláště trpěl nedostatkem světla. Když jsem ho navštívila v roce 1920, považovali se za šťastné, když měli jednu světlou místnost. Většinu času Kropotkin pracoval u kmitavého plamínku malé olejové lampy, což ho málem oslepilo. Během krátkých denních hodin mohl přepisovat své poznámky na stroji; pomalu a bolestně ťukal na každé písmenko.

Dmitrov, na ruské poměry malé městečko, se nachází asi hodinu a půl jízdy vlakem od Moskvy. Dům, který Kropotkin obýval, stojí dodnes; nachází se nedaleko nádraží v ulici nesoucí jeho jméno. Po jeho smrti až do roku 1942 fungoval jako Kropotkinovo muzeum. Jak připomíná zažloutlá cedule na jeho boku, později v něm bývalo květinářství, dnes ho obývá jen tlupa polodivokých koček a nachází se v něm snad jakýsi příležitostný sklad. Na přelomu milénia se uvažovalo o obnovení muzea, k tomu ale nikdy nedošlo. Před domem je postaven docela velký památník s nadživotní bronzovou sochou Petra Kropotkina sedícího na lavičce. Vedle něj bylo původně bronzové kotě; jestli bylo odstraněno nebo ukradeno, nevím, dnes po něm zbylo notně ošoupané místo prozrazující, že jsem nebyl sám, kdo zatoužil po fotografii bok po boku se sedícím revolucionářem…

Dmitrovem moje „Kropotkin tour“ skončila. Na zpáteční cestě jsem ve vlaku do Moskvy už jen rozjímal nad tím, že Petr Kropotkin je jedním z mála klasiků, jehož myšlenky a dílo jsou aktuální i ono magické století poté, co byly napsány, a vzpomínal jsem na to, jak i mě samotného jeho filozofie ovlivnila. Ale to už je na jiný článek…

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2012.

V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (II.)
Kropotkinova sociální utopie
Vychází Anarchistická etika
Budovat jménem krásné svobody
Odmítnout vládu člověka nad člověkem
Komunismus bez anarchie je otroctvím
Stepňak: Petr Kropotkin
„Z plna srdce přeji zdaru“
Útěk
Život přetékající přes okraj
Oslava sedmdesátin
K 70. narozeninám Petra Kropotkina

22.12.2021 Svatopluk Svěcený

Osobnosti