Anarchistická federace

Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)

Kropotkin 2021: Vadim Damier ukazuje, že známý anarchistický myslitel dokáže oslovit i 100 let od své smrti

Kropotkin

Vědecká práce a praktická činnost P. A. Kropotkina (1842–1921) byly obdivuhodně různorodé: vynikající vědec geograf a aktivní revolucionář anarchista, biolog a historik, filozof a sociolog… Oprávněně ho lze považovat za jednoho z posledních encyklopedistů – lidí dobře se orientujících v nejrůznějších oborech lidského poznání. Některé z jeho vědeckých závěrů a předpovědí nebyly současníky náležitě oceněny a až po desetiletích nečekaně došly uznání.

Donedávna například v biologii panoval dogmatický darwinismus s jeho představami, že vývoj života probíhal a probíhá v první řadě v důsledku mezidruhového a vnitrodruhového boje, v důsledku konkurence. Ovšem dnes stále větší počet ekologů tak jako Kropotkin zdůrazňuje roli vzájemné pomoci a symbiózy: jako nejstabilnější se ukazuje ten organismus, který víc pomáhá druhým přežít. Na základě těchto mutualistických představ se zformovala celá věda – sociální ekologie. A za jejího zakladatele je třeba uznat Kropotkina. Biologie mohla díky tomu udělat krok vpřed od ortodoxní teorie „původu druhů“ ke komplexnější a hlubší představě o vývoji živého světa.

Nebude tu řeč o různých stránkách Kropotkinovy vědecké práce, přestože je v ní jen velmi málo toho, co není nějak spojeno s jeho anarchistickými názory. Symbiotická teorie vývoje i historická a etická analýza, které jsou na této teorii založeny, posloužily jako základ skvěle definovaného společenského modelu – anarchokomunismu. Ovšem protože obsáhnout neobsáhnutelné nelze, soustředí se tento text právě jen na tento model. Stalo se s ním do jisté míry totéž co s Kropotkinovou mutualistickou teorií vývoje: po dlouhém období nepochopení nebo dokonce shovívavých úsměvů se nečekaným způsobem až neuvěřitelně shoduje s výzvami dneška.

Svůj společenský ideál vyjádřil Kropotkin nejobsáhleji zřejmě v Pamětech revolucionáře. „Všimli jsme si,“ psal před sto lety, „že mezi kulturními národy se rodí nová forma společnosti střídající starou: společnosti navzájem si rovných. Příslušníci této společnosti nebudou více nuceni prodávat svoji práci a své ideje těm, kteří je nyní najímají podle své libosti. Mohou vynakládat své vědomosti a schopnosti k užitku všech, a k tomu se budou sdružovat do organizací uspořádaných tak, aby spojovaly síly k produkci největšího možného blahobytu pro všechny. Současně bude poskytnut maximální prostor osobní iniciativě. Tato společnost bude složena z množství svazů sjednocených navzájem pro všechny cíle vyžadující sjednocení – od průmyslových federací po všechny druhy produkce: zemědělskou, průmyslovou, duševní, uměleckou; a ze spotřebních organizací, které se budou zabývat vším, co se týká na jedné straně zařizování obydlí a zlepšení hygienických podmínek a na straně druhé zásobování potravinami, oděvy atd.

Vzniknou také federace komun a spotřebních organizací s výrobními svazy. A konečně vzniknou ještě širší svazy zahrnující celou zemi nebo několik zemí, jejichž členové se budou sjednocovat kvůli uspokojení ekonomických, duševních, uměleckých a etických potřeb, neomezovaných pouhým jedním územím. Všechny tyto svazy a společenství se budou sjednocovat na základě vzájemné svobodné dohody… Rozvoji nových forem výroby a nejrůznějších organizací bude udělena plná svoboda; bude se podněcovat osobní iniciativa, a úsilí o homogenitu a centralizaci se bude omezovat. Dále tato společnost vůbec neustrne v nějaké nehybné formě, naopak bude neustále měnit svou podobu, protože to bude živý, vyvíjející se organismus.“

V práci Současná věda a anarchie Kropotkin upřesnil, že se jedná o dobrovolné sjednocení do sítě zemědělských a městských komun podle lokálního klíče, profesních a řemeslných svazů a zájmových skupin.

Tak Kropotkin navrhl to, co anarchisté nazvali „dvojími federacemi“, spojením územní a spotřební asociace ve formě volných komun a asociace výrobní. To je dostatečně pružná organizace schopná měnit svůj charakter v závislosti na měnících se potřebách. Ale ani zde, ani v jiných pracích se Kropotkin netají tím, že bod, ke kterému se vztahuje, je pro něj konkrétně územní asociace, decentralizovaný systém volných komun. Přiznává fakt obtížnosti a komplexnosti současné ekonomiky; v díle Chléb a svoboda právě tím odůvodňuje nemožnost stanovit, kdo konkrétně vytvořil ten či onen produkt a kolik práce do něj bylo vloženo. Protože však cílem anarchistické ekonomiky není zisk, ale uspokojování konkrétních potřeb konkrétních lidí, územní sebeorganizování těchto lidí (volná komuna) nabývá prvořadého významu jako základní, prvotní složka nové společnosti. „Komuna musí sama uskutečnit revoluci ve svých mezích ve stejné době, kdy se bude osvobozovat od centrálního státu,“ napsal Kropotkin v Současné vědě a anarchii. „Federativní princip, tj. volné sjednocení čtvrtí, průmyslových spotřebních, směnných a dalších svazů, zcela dostačuje k tomu, aby se uvnitř komun vytvořila shoda mezi výrobci, spotřebiteli a dalšími skupinami občanů.“ Současně Kropotkin hájil nutnost ekonomické a nejen „politické“ (v anarchistickém smyslu tohoto slova) decentralizace, překonání existující dělby práce s tím, aby značnou část svých potřeb mohla volná komuna uspokojovat samostatně. A konečně v tom, co se týká rozdělování, Kropotkin hájil komunistický princip: každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, přesněji v souladu s rovným právem každého na uspokojení jeho potřeb.

Zpočátku bylo proti Kropotkinovým myšlenkám v anarchistickém hnutí málo námitek, i když existovaly značné rozdíly především v otázce taktiky a organizace. Ovšem od počátku 20. století bylo mimo přímou polemiku s myšlenkou volné komuny navrženo poněkud jiné chápání anarchistické společnosti, založené v podstatě na uznání a konzervaci ekonomické centralizace a existující dělby práce. Francouzští syndikalisté položili hlavní důraz na výrobní federaci – průmyslové svazy, rozvíjející se ze syndikalistických odborů. Jak později poznamenal francouzský anarchista Gaston Leval v Pratique du socialisme libertaire (Praxe anarchistického socialismu), tato teze tím, že „prohlašovala, že výrobce je základem společnosti, říkala, že výroba závisí jen na jeho vůli, takže i spotřebitel má jen právo vybírat z poskytovaných produktů“. Tím se opomíjelo, že „každá lidská bytost je současně v různých etapách života zpočátku spotřebitelem a poté výrobcem. Prvořadé je jeho právo na život.“ Proto „nad výrobcem stojí člověk, celistvá lidská bytost, která v sobě zahrnuje občana, výrobce a samozřejmě i spotřebitele“.

Stoupenci syndikalismu počátku 20. století vycházeli z toho, že se pracující budou sami organizovat na pracovišti kvůli současným reálným problémům na základě existujícího systému dělby práce. Pracující musí dobýt dnešní ekonomiku a nechat ji sloužit společnosti, na což se předem připraví ve svých syndikalistických organizacích. Takto hlavní význam získala výrobní federace místních a oborových syndikátů před územní federací (volnou komunou).

Syndikalistické představy narazily zpočátku v anarchistickém hnutí na silný odpor. Na mezinárodním kongresu anarchistů v Amsterdamu v roce 1907 vypukla ostrá polemika mezi syndikalisty a antisyndikalisty. Nejpružnější pozici v této otázce zaujal sám Kropotkin. V brožuře Syndikalismus a anarchismus vítal syndikalistické hnutí jako jednu z forem sebeorganizování pracujících (na pracovišti) a praktické vyjádření anarchistického ideálu. Kropotkin kladně reagoval na knihu syndikalistů Émila Patauda a Émila Pougeta Comment nous ferons la Révolution (Jak uskutečníme revoluci), v jejíž předmluvě napsal, že sociální převrat jako ovládnutí výroby odbory je rovnoprávně možný směr anarchistického přebudování společnosti, zároveň s ustavením federace komun na bázi komunální výroby. Bylo však třeba ještě hodně času, než se anarchismus jako cíl a syndikalismus jako prostředek reálně tvůrčím způsobem spojily v představách Rudolfa Rockera, Alexandra Berkmana, argentinské FORA, španělské CNT (Zaragozský program z roku 1936), Mezinárodní asociace pracujících (IWA) ad. Tady proběhlo konečné sjednocení syndikalismu s Kropotkinovou tradicí.

Právě z raně syndikalistického tábora se ozývala první kritika Kropotkinova komunitního modelu. Ostré spory mezi anarchokomunisty a syndikalisty probíhaly v letech ruské revoluce. Například petrohradský syndikalista A. Gračov v článku zveřejněném už 15. září 1917 v Hlasu práce zavrhl myšlenku anarchistického „přírodního hospodářství“ a představu likvidace současné výroby „s jejím gigantickým průmyslem a miliony pracujících – otroků stroje“. Model komuny, upoutaný k určitému území, nezávislý, soběstačný a uspokojující potřeby svých příslušníků, označil za „falešný“. Namísto toho Gračov navrhl „mimoúzemní komunu“ – federaci výrobních syndikátů.

Danou argumentaci je možné považovat za typickou, později byla nejednou zopakována. Max Nettlau v Nástinu historie anarchistických idejí (1930) napadl „idylický harmonický duch“ kropotkinské „průmyslové vesnice, soběstačné a přátelské ve vztahu ke svým sousedům“. Psal: „I když je možné mechanicky pěstovat obilí a ovoce v oranžeriích, v umělém světle a teple, dokonce i v nejméně úrodných severních oblastech, přesto je to způsob, k němuž se mohou uchylovat chtě nechtě jen lidé odříznutí od zbytku světa. Tento způsob by vyžadoval mnoho systematického úsilí a předpokládal by existenci velmi zvláštního světa rozčleněného na mnoho oblastí, ještě více navzájem uzavřených než současné evropské státy.“ Podle názoru Nettlaua „socialistický duch usiluje o univerzálnost a solidaritu“, zatímco decentralizace vytvoří „cosi opačného solidaritě“.

Ve třicátých letech se rozhořely analogické diskuse ve španělské CNT. Isaac Puente vystoupil s Návrhem programu anarchistického komunismu, v němž ho představil jako federaci samosprávných komun v Kropotkinově duchu. Jako protiváhu těmto myšlenkám uveřejnil Diego Abad de Santillán knihu Ekonomický organismus revoluce. V ní prohlásil: „Představy o zemědělském ráji nebo o volných komunách byly vyzdvihovány básníky minulosti. Do budoucna je však situace zcela odlišná. V továrně nehledáme přátelské, ale pracovní vztahy… Volná komuna je logický výsledek skupinových svazů, ovšem v ekonomice takové volné komuny neexistují, protože neexistuje jejich základní předpoklad – nezávislost… Ekonomický komunismus je pozůstatek starých právních koncepcí obecního vlastnictví… Dnes je ekonomika velmi rozvětvený organismus a jakákoli izolace přinese škody. Jen když zlikvidujeme specializovanou práci, můžeme si představit komuny jako ekonomický ideál. Ale to dnes není možné.“

Španělská CNT přijala nakonec v roce 1936 Zaragozský program, který se opíral do velké míry o představy Puenteho, nikoli Abada de Santillán. Ekonomická zkušenost španělské revoluce je příliš rozporuplná, aby tu byla představena podrobně. Po válce u většiny anarchistů převládal model „dvojích federací“ (komun a syndikátů), vyhlášený CNT v roce 1936 a potvrzený v roce 1979. Ovšem námitky na adresu kropotkinského komunismu v řadách anarchistů pokračovaly. Daniel Guérin v knize Anarchismus (1965) opakuje Abadovy argumenty, a dokonce je vyhrocuje: „Otázkou není, zda se vrátit k římskému trojspřeží nebo prvobytným a primitivním výrobním formám. Ekonomický partikularismus, lokální patriotismus… návrat ke ,zlatému věku‘, Kropotkinova ,volná komuna‘, partikularistická a středověká, to vše patří do muzea dávnověku. Jsou to pozůstatky dřívějších komunistických koncepcí.“ Dokonce podle názoru současného teoretika anarchismu Noama Chomského (The Raven, č. 13) patří Kropotkin k anarchistické tradici, která má význam spíše pro předindustriální společnosti.

Druhá linie kritiky modelu navrženého Kropotkinem byla úzce spjata s tou první. Je-li nežádoucí a nemožné překonat nebo zmenšit dělbu práce a je nutné uchovat současný systém výroby, pak je logické i přání udržet současnou formu směny (zbožní směny) a rozdělování (v souladu s vynaloženou prací). Tak se ve 20. a 30. letech opět vzkřísily kolektivistické modely, odmítnuté většinou anarchistů na konci 19. století. Anarchokolektivisté tohoto období v podstatě zopakovali Marxův závěr z Kritiky gothajského programu: v první etapě je nerovné rozdělení ,podle práce‘ a až v druhé etapě (po dosažení všeobecného nadbytku) přijde rozdělování podle potřeb. Na Kropotkinovy názory o komunistickém rozdělování začali pohlížet jako na něco neaktuálního, dokonce naivního, přičemž zapomínali, že Kropotkin nikdy neříkal, že „druhý den“ po sociální revoluci bude všeho nadbytek nebo že všichni musí dostávat stejné množství stejných produktů.

Přesto se zdá, že odmítnutí Kropotkinových myšlenek mnohými anarchisty v době od 20. do 70. let 20. století není náhodné nebo výsledkem mýlky, neporozumění. Když Nettlau psal v roce 1930 o tom, že „Kropotkinova prognóza neodpovídala skutečnému duchu a tendencím období let 1880–1930, které ještě pokračuje“, v mnohém měl pravdu. Je pouze otázka, co to bylo za období a kdy končí.

My dnes víme, co nevěděl Nettlau ani Abad de Santillán. Byla to doba rozkvětu industrializace, zvlášť fordismu, spojeného s maximální, do detailů dovedenou dělbou práce, její extrémní specializací, velikášstvím, masovou anonymní výrobou a podněcovanou poptávkou. Období nespoutaného scientistického a technologického optimismu, slepé víry v ekonomický růst a přímý pokrok, které měly údajně vést k všeobecnému blahobytu.

(pokračování příště)

 

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2016.

V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce


Verze pro tisk 16.4.2021 Vadim Damier
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy