Kropotkin 2021: Zákon se zrodil z násilí a pověry, jak dokládá klasik anarchismu Petr Kropotkin.

Zákon je poměrně nedávnou vymožeností, neboť lidstvo žilo po staletí a tisíciletí, aniž by potřebovalo nějaký psaný zákon či zákon vyrytý v obrazech do kamenů tvořících vstupní brány chrámů. Za oněch dávných dob se vztahy mezi lidmi řídily prostými obyčeji, zvyky a potřebami, jimž neustálé opakování dodalo na ctihodnosti a které si od dětství osvojoval každý tak, jako se učil opatřit si potravu pomocí lovu, chovu dobytka či zúrodňováním půdy.

Touto primitivní fází prošly všechny lidské společnosti a ani dnes nemá část lidstva žádné psané zákony. Kmeny mají společenské mravy a zvyky, prostě „zvykové právo“, jak říkají právníci. A to jim stačí k tomu, aby udrželi přátelské poměry mezi členy vesnice, kmene či obce. Nejinak je tomu i u nás – civilizovaných. Stačí vyjít z našich velkých měst, abychom uviděli, že se vzájemné kontakty mezi obyvatelstvem neřídí zákony, které sepsali zákonodárci, ale dávnými zvyky, jež jsou všemi všeobecně přijímány. Ruští, italští, španělští a z velké části ani angličtí rolníci nemají představu o psaném zákoně. Ten se míchá do jejich života, jen aby upravoval jejich vztah ke státu. Svoje vztahy mezi sebou – někdy i velmi spletité – řídí prostě starými zvyky. Dříve se jimi řídilo celé lidstvo.

* * *

Pokud analyzujeme zvyky primitivních národů, rozpoznáme v nich dvě zcela různé tendence.

Jelikož člověk nežil osamoceně, vznikly v něm city, zvyky, užitečné zachování společnosti a její rozšiřování. Bez společenského cítění a bez uplatňování solidarity by nebyl společenský život vůbec možný. Zákon je ale neustanovuje. Jsou totiž starší než všechny zákony. Ani náboženství je nepředepisuje. Jsou totiž starší než všechna náboženství, nalézají se u všech zvířat, která žijí ve společenstvích. Vyvíjejí se samy sebou, utkány okolnostmi, jako zvyky, které člověk v případě zvířat nazval pudy. Pocházejí z užitečné i nezbytné evoluce, udržující společnost v zápase o existenci, který je nucena vést. Divoši přestávají požírat jedni druhé, protože poznali, že je mnohem výhodnější věnovat se nějaké kultuře místo toho, aby si jednou do roka dopřávali požívání starých příbuzných. Jak nám vylíčili mnozí cestovatelé, v kmenech, které jsou naprosto nezávislé, bez zákonů a bez náčelníků, členové téhož rodu přestávají při každém sváru šermovat noži, poněvadž zvyk žít ve společenstvích v nich nakonec vyvinul jakýsi pocit bratrství a solidarity. Raději se obracejí na jiné, aby urovnali jejich třenice. Pohostinnost primitivních národů, úcta k lidskému životu, pocit vzájemnosti, soustrast se slabými, statečnost až k obětování sebe sama v zájmu bližního, kterou projevují nejprve vůči dětem a přátelům a později vůči členům obce, všecky tyto vlastnosti se vyvíjejí u člověka jako u ostatních společenských živočichů, a to dříve než zákony a nezávisle na jakémkoli náboženství. Tyto city a zvyky jsou nevyhnutelnými následky života ve společnosti. Aniž lpějí na člověku, jak říkají kněží a metafyzikové, jsou tyto vlastnosti důsledkem pospolitého života.

* * *

Ale vedle zvyků, které jsou nezbytné pro život společnosti a zachování druhu, vznikly v lidských společenstvích jiné potřeby, jiné vášně, a tedy i jiné obyčeje a jiné zvyky. Touha ovládat ostatní a vnucovat jim svou vůli, touha zmocnit se plodů práce sousedního kmene, touha podmaňovat si jiné lidi. A to proto, aby se člověk obklopil radovánkami, aniž by sám přispěl k dílu, zatímco otroci vyrábějí vše nezbytné a opatřují svým pánům všechnu tu zábavu a rozkoše. Tyto osobní a sobecké choutky vytvářejí jiný směr obyčejů a zvyků. Z jedné strany kněz – šarlatán, který vykořisťuje skrze pověrčivost a který když se sám zbavil strachu před ďáblem, šíří ho mezi jinými. Z druhé strany válečník – chvastoun, který neváhá přepadávat a olupovat sousedy, aby se vracel obtížen kořistí a provázen otroky. Oběma se podařilo vnutit primitivním společnostem zvyky výhodné pro sebe samé, zvyky směřující k upevnění vlastní vlády nad masami. Podařilo se jim to využitím netečnosti, strachu a nečinnosti davů a díky ustavičnému opakování těchže činů – ustálili pevně zvyky, jež se stávají oporami jejich moci.

Těží proto z ducha návyku, který je u člověka vyvinutý a který dosahuje tak překvapujícího stupně u dětí, divokých národů, právě jako u zvířat. Člověk, zvláště ten pověrčivý, se ustavičně bojí něco změnit; ctí všeobecně to, co je starobylé. „Zavedli to tak naši otcové, žili dobře i špatně, vychovali vás, nebyli nešťastní. Tak jednejte také tak,“ říkají starci mladým, jakmile ti chtějí něco změnit. Děsí se neznámého, upírají se raději k minulosti, a to i když představuje bídu, útisk a otroctví. Můžeme říci, že se člověk bojí něco změnit tím spíš, čím je nešťastnější – jistě ze strachu, aby se nestal ještě nešťastnějším. Je nutné, aby chatrčí pronikl paprsek naděje a několik hodin blahobytu, aby začal kritizovat starý způsob života, chtít lepší a žádat změnu. Pokud se neosvobodí od poroučení těch, kdo zneužívají jeho pověrčivost a bázeň, zůstává raději v tomtéž postavení. Chtějí-li mladí něco změnit, ozývají se staří poplašně proti pokrokářům. Divoch se například dá raději zabít, než by překročil obyčeje své země, poněvadž se mu od dětství říká, že nejmenší porušení ustálených zvyků mu přinese neštěstí a způsobí zkázu celého kmene. A kolik politiků, ekonomů a falešných revolucionářů jedná ještě dnes pod tímtéž dojmem a odvolává se na minulost, jež prchá! Kolik se jich jen stará o hledání předcházejících případů! Kolik zuřivých novotářů prostě kopíruje minulé revoluce!

Tento duch návyku, jenž čerpá svůj původ v pověrčivosti, netečnosti a zbabělosti, tvořil vždy sílu utiskovatelů a v primitivních lidských společnostech byl obratně využíván kněžími a vojenskými náčelníky, kteří ustavovali pro sebe výhodné zvyky, jež se jim podařilo vnutit kmenům.

* * *

Pokud stačil tento zručně zneužívaný konzervativní duch zabezpečit pošlapávání individuální svobody náčelníky, pokud sama nerovnost mezi lidmi byla přirozenou a dokud nebyla zdesetinásobena, zestonásobena soustředěním moci a bohatství – potud nebylo třeba zákona a strašlivého ústrojí soudů i stále rostoucích trestů, aby ho vnucovaly.

Když se však společnost počala stále více a více rozdělovat ve dvě nepřátelské třídy – třídu, jež se snaží panství založit, a druhou, jež se mu snaží vymanit –, tu se rozpoutal zápas. Dnešní vítěz se snaží učinit dokonaný zjev nezměnitelným, snaží se ho všemi prostředky, které může poražený akceptovat, učinit nepopiratelným, svatým, úctyhodným. Objevuje se zákon posvěcený knězem a užívající služby válečníkova kyje. Pracuje, aby učinil nezměnitelnými zvyky prospěšné vládnoucí menšině, a vojenská autorita se stará, aby mu pojistila poslušnost. Válečník v této nové funkci zároveň nalézá prostředek k zajištění své moci; neužívá již jen surové síly: je ochráncem zákona.

Kdyby však byl zákon jen souhrnem předpisů, prospěšných jedině vládnoucím, dal by se stěží vnutit, stěží by se mu vynutila poslušnost. Nuže, zákonodárce spojuje v zákoníku oba směry zvyků, o nichž jsme právě mluvili: zásady, které představují principy mravnosti a solidarity, vypracované pospolitým životem, a nařízení, jež mají navždy posvětit nerovnost. Zvyky, které jsou i pro trvání společnosti naprosto nezbytné, jsou v zákoníku obratně smíchány s obyčeji, jež jsou vnuceny vládnoucími a ucházejí se o stejný respekt davu. – „Nezabiješ!“ praví zákoník a „Knězi budeš platit desátek“ spěchá připojit. „Nepokradeš“ praví zákoník, a hned nato: „Nebudeš-li platit daně, utne se ti ruka.“

Takový je zákon a zachoval si tuto svou povahu až dodnes. Jeho původ – toť žádost vládnoucích zajistit neměnnost zvyků, jež sami vnutili ve svůj prospěch. Jeho charakter je obratným smíšením zvyků užitečných společnosti – zvyků, které nepotřebují zákon, aby byly respektovány – s jinými zvyky, jež jsou výhodné jen pro elity, škodlivé pro masy a jež se udržují pouze strachem před mukami.

Zákon nemá o nic větší právo na úctu lidí než soukromý kapitál, jenž se zrodil z podvodu a násilí a rozvíjel pod ochranou autority. Protože se zákon zrodil z násilí a pověry, byl zaveden v zájmu kněze, výbojce a bohatého vykořisťovatele, musí být zcela zničen v den, kdy budou lidé chtít rozbít svá pouta.

Zdroj:
Práce, ročník I, č. 8, 28. dubna 1905

V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (II.)
Kropotkinova sociální utopie
Vychází Anarchistická etika
Budovat jménem krásné svobody
Odmítnout vládu člověka nad člověkem
Komunismus bez anarchie je otroctvím
Stepňak: Petr Kropotkin
„Z plna srdce přeji zdaru“
Útěk
Život přetékající přes okraj
Oslava sedmdesátin
K 70. narozeninám Petra Kropotkina
Kropotkin tour 2011
Nejvydávanější autor

31.12.2021

Teorie Osobnosti