Kropotkin 2021: Úryvek z knihy S. Stepňaka „Podzemní Rusko“ o útěku Petra Kropotkina z vězení v roce 1876.

Jednoho večera v polovině ledna roku 1880 – nevzpomínám si na přesné datum – sešlo se několik v Ženevě žijících ruských emigrantů u svého soudruha G. na sklenici čaje.

Schůzka byla poměrně početná – sedm nebo osm lidí – a dost veselá, což se na schůzkách emigrantů stává zřídka. Krasavice Rebeka G., naše hospodyně, zasedla k pianu, na kterém hrála velmi mile a výrazně a zazpívala několik ukrajinských písní. Všichni byli nadšeni hudbou. Žertovali, smáli se. Hlavním předmětem rozhovoru byl útěk jednoho našeho soudruha ze Sibiře, o kterém jsme se právě ten den dozvěděli.

Když jsme probrali všechny podrobnosti tohoto útěku, o nichž jsme věděli, a vyčerpali jsme všechny úvahy, poznámky, dohady a domněnky, nastala chvíle onoho mrtvého, tupého mlčení, o němž v Rusku říkají „narodil se hlupák“ nebo „přiletěl tichý anděl“ – každý podle svého vkusu.

Tehdy mě pod vlivem rozhovoru o útěku našeho soudruha napadlo přítomným, mezi nimiž byli Kropotkin a Bochanovskij, navrhnout, aby vyprávěli o svém útěku. Skoro každý měl zvláštní příhody, což bylo příslibem zajímavého večera. Můj návrh byl přijat s hlučným souhlasem.

Kropotkin se dlouho tvrdě bránil s tím, že už tolikrát musel vyprávět o svém útěku, že ho to omrzelo víc než hořká ředkev. My jsme však na něj tak naléhali, že musel nakonec svolit.

„Pevný úmysl za každou cenu uprchnout – začal vyprávět – mě neopustil od prvního dne vězení. Je-li však na světě něco nemožného, je to útěk z Petropavlovské pevnosti. Spřádal jsem plány nebo spíš stavěl vzdušné zámky, poněvadž jsem sám nemohl neuznat, jak moc je to fantastické.

Tímto způsobem uplynuly tři roky. Vězení mi natolik podrylo zdraví, které jsem měl vždy dost slabé, že jsem nemohl skoro nic jíst a sotva jsem se držel na nohou. Avšak naštěstí jsem byl na začátku roku 1876 převezen do Mikulášské nemocnice. Za několik měsíců jsem se značně uzdravil, všemožně jsem se však snažil, abych se podobal umírajícímu. Sotva jsem nohy vláčel, hovořil stěží slyšitelným šeptem, jako by mi bylo zatěžko vládnout jazykem. Myšlenka na útěk se ve mně totiž probudila s novou silou, a poněvadž v nemocnici byl dozor poměrně menší než na pevnosti, bylo třeba učinit vše, abych tam zůstal co možno nejdéle.

Lékař mi předepsal každodenní procházku, a každého dne v jednu hodinu po poledni jsem byl vyváděn na velký nemocniční dvůr. Ozbrojený strážník mě neopouštěl ani na minutu. Začal jsem bedlivě pozorovat celé okolí, zatímco jsme měl v hlavě stále tutéž neodbytnou myšlenku na útěk.

Dvůr byl veliký. Vrata, obyčejně zavřená, byla tentokrát otevřená, poněvadž tou dobou (bylo to v červenci) se nemocnice zaopatřovala dřívím na zimu. Jelikož se měl dovoz skončit za jeden nebo dva týdny, nebyla u vrat postavena stráž. To bylo velké štěstí.

Procházel jsem se uvnitř dvora právě naproti vratům. Strážník se stále točil kolem mě; chodil mezi mnou a vraty. Poněvadž jsem se šoural pomaleji než želva, což jak známo, unaví zdravého člověka víc než nejrychlejší chůze, voják přišel na tento nápad: chodil souběžně se mnou, avšak pět kroků blíž k vratům. Proto mohl oproti mně prodloužit svou cestu o deset kroků, bez jakéhokoli nebezpečí, neboť na každém konci své linie zůstával ve stejné vzdálenosti od vrat jako já. Tento výpočet, jejž strážník učinil očividně od oka, byl teoreticky správný. Já jsem však uvažoval, že jakmile oba začneme utíkat, bude mě chtít voják instinktivně co nejdříve chytit, a proto se vrhne na mě, místo aby běžel přímo k vratům a zastoupil mi cestu. Tím způsobem udělá dvě strany trojúhelníku, kdežto já jen jednu.

A tak zde byla převaha na mé straně. Mohl jsem počítat, že při stejné rychlosti běhu doběhnu k vratům dřív než strážník. Abych řekl pravdu, doufal jsem, že poběžím rychleji, nebyl jsem si však jist, poněvadž jsem byl stále ještě velmi slabý.

Jestliže mě bude, přemýšlel jsem, u vrat čekat povoz, do něhož bych mohl snadno vskočit, pak se snad útěk také zdaří.

Když jsem se připravoval, že pošlu přátelům dopis s prvním náčrtkem plánu, obdržel jsem od nich list, z něhož bylo patrné, že oni zamýšlejí něco podobného.

Započala korespondence. Nebudu vyprávět o plánech a projektech, které byly navrhovány a zamítány: bylo jich takové množství! Bylo nutné rozřešit několik otázek: Vejde někdo z našich na dvůr, jak někteří navrhovali, aby tak či onak zadržel strážníka? Kde bude stát kočár: u vrat, nebo na rohu nemocnice, kde nebude tak bít do očí? Bude v něm sedět kromě vozky někdo z našich?

Předložil jsem plán nejprostší a nejpřirozenější, který byl nakonec přijat. Na dvůr nevejde nikdo. Kočár mě bude očekávat u vrat, protože jsem se cítil příliš slabý na to, abych doběhl až na roh. Jeden z mých blízkých přátel, nebožtík Orest Vejmar, se uvolil, že tam bude sedět jako pán, aby mi, kdyby bylo třeba, pomohl rychleji vskočit do kočáru a hlavně aby mě oblékl, jak jen tam vskočím, jelikož jsem musel běžet v bílém oděvu.

V nemocnici nám dávali jen dlouhý nemocniční kaftan. Byl to nemotorný lehký kabát, nevhodný a tak dlouhý, že jsem při procházce musel nosit v ruce svou vlastní vlečku. Pomyšlení na útěk v takovém úboru nepřipadalo v úvahu. Bylo ho nutné odhodit dřív, než se vrhnu k vratům, avšak bylo to třeba učinit mžikem oka, protože jediná sekunda by mohla vše zničit. Několik dní jsem cvičil ve své cele, když jsem se učil provést tento výkon nejlepším způsobem.

Zjistil jsem, že je třeba rozdělit ho tak, abych to rychle provedl, na tři základní pohyby, jako to dělají vojáci při cvičeních se zbraní: jedna, dvě, tři.

Zbývalo to nejtěžší: volba okamžiku. Ten očividně závisel na stavu ulic, jimiž jsme museli jet. Fůra s dřívím, policejní patrola, kozák na koni – to vše mohlo zničit dílo tím spíš, že ulice, kterými jsme měli jet, byly úzké a klikaté. A proto bylo nutné pečlivě pozorovat celou trasu a sdělit mi, kdy je čistá od všech překážek. Za tím účelem byly na čtyřech místech rozestaveny stráže. Pátý strážce, jenž přijímal signály od předcházejících, mi měl dát rozhodující signál. Pro tento účel byl zvolen červený balonek, jaký se kupuje dětem. Měl vyletět do vzduchu nad vysokou nemocniční zeď, za níž stál strážník.

Já jsem ještě navrhl postavit trochu dál šestou stráž, na nárožním konci jedné malé příčné uličky, jelikož podle mého dohadu tato příčná ulička byla tak dlouhá, že vůz, který by do ní vjel v té chvíli, kdy by se náš kočár hnul, by nám nutně zatarasil cestu: nemohl by dojet na konec příčné uličky za tu dobu, co my bychom projeli cestu od nemocnice na její počátek. Protože však bylo málo lidí, šestou stráž jsme nepostavili.

V umluvený den jsem vyšel na procházku, silně vzrušený a plný nadějí. Hledím však, hledím na místo stěny, odkud měl do vzduchu vyletět červený balonek – nic! Má procházka se blíží ke svému konci – nic! Už skončila a s ní všechny moje naděje. Při vznětlivosti, jež je vlastní všem vězňům, jsem vymýšlel dohady, jeden chmurnější než druhý, a nepochyboval jsem ani okamžik, že je vše neodvratně ztracené.

Ve skutečnosti se ukázalo, že to byla opravdová hloupost. Zvláštní náhodou nemohli naši dostat červený balonek ani v zájezdním hostinci, ani v žádném obchodu s hračkami, které toho rána oběhli. Všude jim nabízeli jen bílé a modré, které naši nechtěli, a zcela správně, poněvadž v žádném případě nelze připustit změny signálů, třeba nepatrnější. Nakonec běželi do gutaperčového obchodu, koupili červený kaučukový měchýř a napustili ho plynem, který si sami připravili. Avšak balon zhotovený tímto způsobem byl tak špatný, že když strážce pustil šňůrku, balonek místo, aby letěl nahoru, vznesl se jen několik loktů a padl na zem, aniž by dosáhl vrchu nemocniční zdi. Náš strážce v horlivosti uchopil balonek a snažil se ho hodit rukama vzhůru. To se mu ale nepodařilo.

Této náhodě děkuji za několik hodin muk a zároveň i za svoji spásu, protože právě v ten okamžik, kdy byl vypuštěn balonek, vjížděl vůz s dřívím do oné dlouhé příčné uličky, kde nebyla postavena stráž. Byl by nám zatarasil cestu a vše by bylo bez nejmenší pochybnosti ztracené.

Následovalo přerušení kvůli korespondenci o nutných změnách. Nová stráž, rozumí se, byla postavena u nárožního domu dlouhé příčné uličky. To však vyžadovalo změnu celého plánu, jelikož nebylo možné za zdí, odkud mi měl být dán konečný signál, vidět signály všech pěti stráží. Bylo nutné buď přibrat dodatečné stráže pro prosté předání signálů, nebo změnit poslední signál.

Jeden z našich najal pokoj ve třetím patře naproti nemocnici. Z jeho oken bylo vidět nejen všech pět stráží, nýbrž i dvůr, na kterém jsem se procházel. K dodání signálů měly sloužit housle, na něž měl jeden soudruh hrát, když všechny signály byly příznivé, a přerušovat hudbu vždy, jakmile by jeden z nich byl nepříznivý. Tento způsob měl ještě tu výhodu, že mi ukazoval úplně celý čas příhodný k útěku a ponechával na mně samotném, abych si vybral ten nejpříznivější moment.

První den, kdy bylo všechno připravené a u vrat na mě čekal kočár, jsem já sám přiměl své druhy prožít několik ošklivých chvil: moje nemoc se zhoršila a já jsem se cítil natolik slabý, že jsem se neodhodlal k poslednímu pokusu. Proto jsem ani nevyšel na procházku a naši mysleli, že policie něco zjistila, a proto mě nevyvedli na dvůr.

Po dvou dnech jsem se zotavil a rozhodl se využít toto mezidobí své nemoci.

Všechno jsem připravil, podvázal střevíce, přeřezal na některých místech župan, abych ho mohl lehce shodit, slovem – všechno.

Byl jsem vyveden na procházku. Jen jak jsem vyšel na dvůr, ihned slyším housle. Hudba trvala pět minut, já jsem však nechtěl využít tohoto prvního vhodného okamžiku, protože dozor je na začátku vždy instinktivně poněkud přísnější. Avšak tu housle umlkají: asi po dvou minutách vjíždí do vrat několik povozů s dřívím. Housle opět začaly hrát. Rozhodl jsem se ihned využít okamžiku. Pohlédl jsem na strážníka; šel po své obvyklé linii ve vzdálenosti pěti kroků mezi mnou a vraty. Kouknul jsem na něj i na jeho zbraň. Byla nabitá, to jsem věděl. Vystřelí, či ne? Pravděpodobně ne, poněvadž při tak malé vzdálenosti bude vždy doufat, že mě chytí. Bajonet byl nebezpečnější v případě, kdyby mě v tom zoufalém běhu opustily síly. Počítal jsem však i s tímto případem. Jestliže zůstanu ve vězení, také určitě umřu. – „Teď, nebo nikdy,“ řekl jsem si. Uchopím župan: Jedna!

Avšak náhle housle umlkly.

Spustil jsem ruku a pocítil takovou únavu, jako bych nesl těžké břemeno.

Po jedné příčné uličce přešla policejní hlídka. Za minutu začaly housle opět hrát.

Nu, teď už je čas!

Strážník došel do konce své cesty. Chytím župan: Jedna, dvě, tři! Župan je shozen a já jako blesk k vratům… Křik, vřískot strážníka se rozléhá za mými zády. Vrhl se ke mně, jak jsem předvídal, místo aby mi běžel k vratům naproti, a tím způsobem mi dal dva kroky napřed. Byl jsem však tak slabý, že naši, kteří shora koukali se zatajeným dechem na tento šílený útěk, vyprávěli, že strážník byl ode mne vzdálen tři kroky a že jeho bajonet, namířený vpřed, tak tak se mne nedotýkal. – Já jsem neviděl. Slyšel jsem jen jeho divoké výkřiky a i křik nádeníků skládajících dříví na dvoře.

Když jsem doběhl k vratům, viděl jsem drožku. V první chvíli mě však zarazila pochybnost, jsou-li to naši, protože jsem nemohl poznat svého přítele v důstojníkovi, jenž seděl v drožce. Abych ho donutil ohlédnout se, zatleskal jsem rukama k velikému údivu našich, kteří sledovali celou tuto scénu a pokládali potlesk za výraz mé radosti. Důstojník se obrací, poznávám ho a v sekundě už jsem v drožce. Kůň uháněl jako vítr a já pocítil na svých ramenou vojenský nikolajevský plášť, který můj přítel držel pohotově spolu s vojenskou čapkou.

V nemocnici, jak jsem se potom dozvěděl, nastal nevylíčitelný poplach. Důstojník, který měl hlídku, s celou hlídkou vyběhl na pokřik strážníka, a když poznal, o co jde, ztratil úplně hlavu, rval si vlasy a opakoval: „Jsem ztracen. Utíkejte, chyťte ho, chyťte ho!“ Nebyl však schopný dát nejmenší rozkaz. Jeden z našich signalistů, tentýž, který hrál na housle, rychle seběhl dolů, přisedl si k důstojníkovi a začal s ním sdílet jeho osud, když se ho ptal: Co se stalo? Kdo utekl? Kdy? Kam? atd. A důstojník, jenž byl bez sebe zoufalstvím, mu odpovídal a tímto způsobem ztrácel drahocenný čas.

Jedna stařena dala hroznou radu.

„Nu, co!“ pravila. „Pojezdí si, pojezdí a vyjedou na Něvský. To už je jisté. Vypřáhněte koně od tramvaje (u nemocnice stála právě tramvaj) a zaskočte je. Co je jednoduššího?“

A my jsme skutečně jeli právě tak. Naštěstí rady bystré čarodějnice nikdo nevyslechnul.“

Použito překladu Rudolfa Brože z českého vydání knihy Podzemní Rusko (Samostatnost, 1905), jazykově upraveno.

V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (II.)
Kropotkinova sociální utopie
Budovat jménem krásné svobody
Odmítnout vládu člověka nad člověkem
Komunismus bez anarchie je otroctvím
Stepňak: Petr Kropotkin
„Z plna srdce přeji zdaru“

27.11.2021 -er-

Ze světa Osobnosti