Anarchist Federation

Boj o park Gezi po 9 letech

Jaké dopady měla porážka antiautoritářského povstání v Turecku, k němuž došlo v červnu 2013?

Turecko

V červnu 2013 jsme naši pozornost obraceli směrem k Istanbulu a následně celému Turecku. Na dané téma jsme v daném roce dokonce připravili podzimní číslo anarchistické revue Existence. Nyní na webu CrimethInc. Vyšel jako připomenutí text „Závislost na slzném plynu“ z roku 2014 doplněný o úvod, v němž se autor po letech ohlíží za dopady porážky povstání na Taksimu, jednom z ústředních istanbulských náměstí. Jde o obžalobu režimu prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který potlačení povstání využil k utužení fašistických aspektů tureckého státu.

Brzy ráno 28. května 2013 přijel do parku Gezi v centru Istanbulu buldozer a začal vytrhávat stromy. V reakci na to se na místo sjely tisíce lidí, kteří se střetli s policií a stali se katalyzátorem hnutí, jež se rozšířilo po celé zemi a postavilo se na odpor prezidentu Erdoğanovi a jeho vládnoucí Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP). Dnes, kdy Erdoğan využívá současného vlivu Turecka v rámci Severoatlantické aliance k plánování další invaze do Sýrie, je důležité si uvědomit, že musel potlačit silná sociální hnutí v zemi, aby upevnil svou moc a kontrolu nad společností. Taková sociální hnutí stále představují naši největší naději na mír a sociální změnu, jak v Turecku, tak v Sýrii i na celém světě.

2022: Ohlédnutí za povstáním v Gezi

Vzpomínka na Gezi je stále živá. Jako by barikády vyrostly teprve minulý měsíc, a ne před devíti lety. Asi tak lze odlišit skutečně historický okamžik od všedních momentů.

To, co začalo jako poslední pokus ochránit veřejný park v centru Istanbulu, velmi rychle přerostlo v povstání, které se rozšířilo po celé zemi a stalo se nejrozsáhlejším a největším hnutím, jaké kdy Turecko zažilo. Gezi bylo jedinečné, splněný sen každého anarchisty nebo levicového radikála, od praktik v okupovaném parku až po humor načmáraný na každé budově.

Ačkoli je vzpomínka na něj čerstvá, je trestuhodně hořkosladká. Když se ohlédnu za radostí a nadějí, kterou jsme toho června cítili v ulicích, ptám se – byla to naivita, nebo optimismus vůle, co vedlo miliony lidí ke skandování „Tohle je teprve začátek“?

Při zpětném pohledu to byl skutečně začátek. Nebyl to však začátek osvobození, v nějž jsme doufali. Místo toho po něm následovala řada kontrarevolučních opatření proti všemu, co Gezi představoval.

Kolik kontrarevoluce se vejde do jedné dekády? Podívejme se na pět front, na nichž reakce v Turecku od roku 2013 pokročila:

1. Konsolidace moci

Gezi bylo jedním z mnoha faktorů, které urychlily roztržku mezi dvěma frakcemi v rámci turecké podoby islámského neoliberalismu, ztotožňované s figurami Tayyipa Erdoğana a Fethullaha Gülena. Poté, co se rozkol mezi nimi prohloubil, podnikly gülenistické kádry v ozbrojených silách 15. července 2016 neúspěšný pokus o puč proti Erdoğanovi. Důsledky této roztržky mezi představiteli moci se projevily v celém Turecku. Erdoğanův protiútok byl komplexní – využil pokusu o převrat k zatčení a uvěznění všech odpůrců, včetně mnoha aktérů z Gezi. Ti, kteří se vyhnuli uvěznění, se dostali na černou listinu, přišli o zaměstnání a stali se veřejným terčem prostřednictvím mediálních kanálů, které AKP důsledně kontrolovala.

2. Útok na solidaritu mezi kurdským hnutím a tureckou levicí

Povstání v Gezi bylo vzácným okamžikem (možná jediným v živé paměti), kdy bylo možné vidět tureckého nacionalistu a příznivce PKK [Strany kurdských pracujících] bojovat na stejné straně barikády proti společnému nepříteli. Režim AKP to právem označil za hrozbu pro svou existenci – pravděpodobně by to mohlo ohrozit existenci celého tureckého státotvorného projektu. AKP na tuto solidaritu zaútočila extrémním násilím a represemi a zároveň zintenzivnila válku proti kurdskému hnutí v Turecku a Sýrii a v poslední době také v Iráku. Vyhlídka na solidaritu mezi tureckou levicí a kurdským osvobozeneckým hnutím se prozatím zdá být vzdálená. Mírové karavany a demonstrace pořádané v rámci solidarity s Rojavou byly bombardovány islamistickými žoldáky pod dohledem tureckých zpravodajských služeb. Vedoucí představitelé HDP (Lidové demokratické strany), projektu výslovně zaměřeného na navázání vazeb mezi kurdským osvobozeneckým hnutím a tureckou levicí, byli spolu s tisíci svých členů uvrženi do vězení. Úplné potlačení HDP je v tuto chvíli téměř hotová věc, datum vyplyne z Erdoğanovy politické kalkulace.

3. Přesun bohatství

Implicitním požadavkem Gezi bylo odstranění Erdoğana a režimu jeho strany AKP – ale na počátku byla politika, která byla zacílena na obranu parku a utvářena požadavkem „práva na město“. Podle některých údajů dosáhla privatizace, na kterou dohlížel režim AKP, výše 62 miliard dolarů a prodaná veřejná půda zahrnuje 75 000 akrů. Drancování veřejného prostoru a zdrojů se v posledním desetiletí zrychlilo, protože privatizace a zástavba půdy pokračují v neztenčené míře. Za posledních pět let ztratila turecká lira vůči dolaru 75 % své hodnoty, přičemž v loňském roce se tempo zrychlilo na ztrátu 44 %. Odhady inflace se pohybují mezi 25 % a 70 % v závislosti na tom, kdo s čísly nakládá. Ať se na to podíváme jakkoli, měna je na pokraji zhroucení, a to na úkor pracujících lidí. Jednou ze strategií přežití je zachovat loajalitu vůči AKP, aby si zajistila zisky a ukrojila co nejvíce z koláče. Nahoře si kádry AKP a jim blízké velké holdingové firmy navyšují svůj majetek tím, že si do svých kapes převádějí veškeré zbývající bohatství.

4. Restrukturalizace státních institucí, zesílení represe

Souběžně s čistkami po převratu Erdoğan restrukturalizuje státní instituce včetně univerzit, vedení charitativních organizací a – což je nejdůležitější – soudního systému, aby zajistil, že všechny budou plnit jeho příkazy. Posledním plodem této restrukturalizace je odsouzení údajných organizátorů z Gezi po dlouhém exeplárním procesu. Osm lidí dostalo za údajné organizování povstání v Gezi tresty od 18 let až po doživotí. Pro ty z nás, kteří spontánní hnutí, jež v Gezi propuklo, zažili, je toto tvrzení směšné: byl to festival odporu, karneval osvobození, který přesahoval vše, co mohl kdokoli zorganizovat. Dnes je v Turecku téměř nemožné uspořádat byť jen pokojný pochod, aniž by vás policie okamžitě neobklíčila, nezmlátila a nezatkla. Jedinou radikální složkou hnutí Gezi, která je stále schopna v ulicích uplatňovat svou moc, je ženské hnutí se svými každoročními pochody 8. března a snahou organizovat se proti patriarchálnímu násilí.

5. Polovojenské formace

Angažovanost AKP v Sýrii jí umožnila vytvořit úzké vazby na různé džihádistické organizace. Prováděla výcvik a vyzbrojování skupin jako al-Nusra, křížila je se svými domácími ekvivalenty a otevírala Turecko jako bezpečné útočiště pro islamisty. Tyto laskavosti se samozřejmě uplatní, až přijde čas. Sebevražedné atentáty a různé polovojenské formace operující v Kurdistánu nabízejí nástin toho, jak by to mohlo vypadat. Existence těchto ozbrojených skupin, v nichž se prolíná turecký nacionalismus s islamismem a které se překrývají s armádou a policií, představuje reálnou hrozbu pro všechny směry turecké opozice, od revolucionářů po liberální demokraty. Dokonce i fámy o tom, že by polovojenské jednotky mohly nějak zasáhnout, mají mrazivý účinek na ty, kteří se pokoušejí organizovat proti AKP a Erdoğanovi.

V současnosti čekáme na příští prezidentské volby – volby, s nimiž mnozí počítají jako s něčím, co by mohlo být poslední šancí zbavit se Erdoğana; volby, v nichž bude HDP a její sympatizanti opět vystupovat jako rozhodující blok. Cítíme, že jde o osudový okamžik, a Erdoğan skutečně ztrácí sílu, protože někteří z jeho kádrů jeden po druhém přeskakují. Ale navzdory důležitosti tohoto nadcházejícího hlasování, jehož datum ještě není stanoveno, panují velké pochybnosti.

Vlastně už jsme to zažili. Posledních deset let se vždy na obzoru objevily volby, o nichž lidé doufali, že zasadí Erdoğanovi smrtelnou ránu. Od Gezi se jich konalo nejméně šest, od referenda po prezidentské, parlamentní a komunální volby. Některé z nich se opakovaly, dokud se nedostavil „správný“ výsledek. Možná právě tento kontrarevoluční manévr je nejbolestivější. Duch přímé akce a prefigurativní politiky byl rozdrcen Erdoğanovým chytrým upevňováním moci a brutální represí – a nám nezbývá než vkládat veškerou naději do volební politiky. Kdysi jsme bojovali za začátek revoluce, nyní bojujeme za konec našeho zoufalství.

Povstání v Gezi samozřejmě nikdo nečekal. Při zpětném pohledu má společné rysy s hybnou silou a taktikou, které vedly k revolucím v Tunisku a Egyptě, k okupacím náměstí ve Španělsku a Řecku a k hnutí Occupy ve Spojených státech – ale v té době nás prostě zaskočilo. Stejně tak mnohé ze zlověstných událostí, které vidíme v Turecku, jsou variací na témata, která se odehrávají zároveň v Rusku, Spojených státech a jinde ve světě. Jako internacionalisté se musíme i nadále učit z bojů a taktik ostatních a pamatovat, že solidarita je naší nejmocnější zbraní proti nemoci nacionalismu.

Téměř po deseti letech, kdy se další vlna nepokojů pomalu přelévá sem a tam z jedné strany planety na druhou, může povstání v Gezi sloužit jako referenční bod vrcholu předchozí vlny rebelie. Může nám dát mnohá poučení.

Jedno takové: možná se nečekaně ocitneme na začátku něčeho významného. Čím lépe budeme na tento okamžik připraveni, tím větší je pravděpodobnost, že budeme konečně moci přispět k úspěchu.


Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2022/06/20/addicted-to-tear-gas-the-gezi-resistance-june-2013-looking-back-on-a-high-point-of-resistance-in-turkey

Související odkazy:
Vzbouřené Turecko
Turecko: Státní a policejní násilí musí přestat!
Praha: Demonstrace proti policejnímu násilí v Turecku
Náš hněv roste a s ním i náš boj
Istanbul od krve (VIDEA)
Turecký premiér u nás není vítán
Čáslav, Kolín a Zruč nad Sázavou: Solidární výstava v ulicích k protestům v Turecku
Anarchisté v tureckém povstání
Turecko: Nová vlna protestů
Turecko: Protest za svobodný internet
Turecko: Protesty provázející soud s policejními zabijáky
Turecko: Protesty proti cenzuře pokračují
Solidární prohlášení k nepokojům v Turecku
Turecko: Protesty za spravedlnost pro 14letého Berkina Elvana
Výročí povstání na Taksimu
Kořeny tureckého fašismu (I.)
Kořeny tureckého fašismu (II.)


Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

Links