Dnes si v Turecku budou lidé připomínat výročí loňského protivládního povstání, kterému jsme věnovali jedno z čísel revue Existence, odkud přebíráme úvodní článek k tomuto tématu.

Dnes si v Turecku budou lidé připomínat výročí loňského protivládního povstání, kterému jsme věnovali jedno z čísel revue Existence, odkud přebíráme úvodní článek k tomuto tématu.

Dění v Turecku zaujímalo v první polovině června čelné místo ve zpravodajských relacích televizních stanic a na stránkách novin po celém světě. Mediálně vděčné záběry policejních zásahů a lidového odporu po zhruba dvou týdnech zmizely stejně rychle, jako se objevily. Ze stručných komentářů zůstalo v paměti to, že v Istanbulu je nějaké náměstí Taksim a nějaký park Gezi. V rychlém sledu zpravodajských šotů ale již trochu zaniklo, o co tomu obrovskému množství demonstrantů vlastně šlo, za co bojovali a zda vůbec něčeho dosáhli.

Podobně proletěly záběry nepokojů v Turecku anarchistickými médii. Zůstalo nám z nich něco víc, než že nyní víme, že v Istanbulu je nějaké náměstí Taksim a nějaký park Gezi? Co se na tomto rozhraní Evropy a Asie vlastně odehrálo? Šlo jen o demonstraci za záchranu parku nebo o povstání s revolučními ambicemi? Jaká byla role anarchistů v tomto dění? A proč bychom se vlastně měli zajímat o to, co se děje v pro nás vzdálené zemi, když sami máme svých starostí dost?

„Povstání na Taksimu“ jsme zvolili jako hlavní téma tohoto čísla Existence, abychom se pokusili najít vodítka k odpovědím. Jako zdroje informací jsme vzali zejména zprávy a komentáře od tureckých anarchistů a zpravodajství zahraničních médií, která o událostech informovala objektivněji než ta turecká, závislá na přízni vládních kruhů.

Turecko

Boj za záchranu parku Gezi

Jiskra, která zapálila oheň povstání, byla vykřesána policií při brutálním zásahu proti aktivistům, kteří se postavili na obranu parku Gezi v centru Istanbulu, jedné z mála zelených oáz v zastavěném městě.

První protesty v parku Gezi začaly 28. května, když se přibližně padesátka lidí rozhodla zabránit vykácení tamních stromů, do kterého se za asistence policie pustila developerská firma. Ta chce na místě parku vybudovat obchodní komplex, který by měl zvnějšku podobu osmanských dělostřeleckých kasáren, jež zde stály od roku 1740, dokud nebyly v roce 1940 strženy. Podobné komerční výstavbě padly nedávno za oběť přímo na náměstí Taksim, které těsně sousedí s parkem Gezi, vyhlášená historická cukrárna Inci a staré kino Emek. Podporou pro přímou akci odpůrců stavby a negativních vlivů gentrifikace, mezi nimiž se nacházelo také množství istanbulských anarchistů, bylo stanovisko turecké komory architektů, která uskutečnění inkriminovaného projektu bránila už od loňského roku. Někteří z aktivistů se v parku utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Jejich protest byl naprosto mírumilovný a připomínal akce hnutí Occupy.

První policejní zásah proběhl ve čtvrtek 30. května nad ránem, kdy se lidé postavili do cesty těžké technice, která začala likvidovat stromy. Policie aktivisty vytlačila za pomoci slzného plynu a bití a jejich věci včetně stanů zapálila. Snímky dokumentující policejní brutalitu se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže ještě během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu. V pátek ráno aktivisty policie opět s neutuchající brutalitou rozehnala. Policejní násilí vyvolalo obrovské pobouření, které v následujících dnech vyšly pod heslem „Taksim je všude“ vyjádřit tisíce lidí do ulic měst po celém Turecku, téma parku Gezi začalo hrát až druhotnou roli.

Turecko

Naakumulovaný vztek

Tento rok byl pro sociální opozici zatím nejrepresivnější. Na 1. máje vyhnala vláda demonstranty z náměstí Taksim. Došlo ke střetům a následně nebylo na Taksimu dovoleno demonstrovat. Vláda na tomto tradičním místě protestů zakázala jakýkoliv druh akcí, což mnoho lidí pobouřilo a vystupovali proti této situaci, jelikož Taksim má symbolický charakter – v roce 1977 zde bylo během prvomájové demonstrace zmasakrováno 34 lidí, v roce 2007 tu zas policie zatkla 600 lidí vyzývajících vládu k rezignaci. Na Taksimu se již dříve neúspěšně demonstrovalo proti zmíněné demolici kina Emek. Kvůli plánované likvidaci parku se tedy utvořila koordinovanější a odhodlanější koalice.

Události Arabského jara z roku 2011 se sice turecké společnosti vyhnuly, pod pokličkou však vřela nespokojenost s vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. Tento bývalý starosta Istanbulu založil AKP v roce 2001, o rok později vyhrál volby a stal se premiérem. Zaváděl neoliberální reformy, oslabil moc armády a v počátcích své vlády si demokratizačními snahami získal přízeň liberálů a dalších částí společnosti. Úspěchy slavila i jeho sebevědomá zahraniční politika a v neposlední řadě smír a zahájení vyjednávání s kurdskou menšinou. Díky rostoucí popularitě i roztříštěné opozici vyhrál také následující dvoje volby, ty poslední mu dokonce vynesly absolutní většinu hlasů. Začal se ale chovat značně přezíravě a autoritářsky, protože nikdy nemusel nikomu ustoupit a vždycky dosáhl svého. Jakoukoliv kritiku začal považovat za nepřátelský útok, nesouhlas si zvykl paušalizovat coby „marginální“, rozpustil nejsilnější opoziční stranu, uvěznil řadu novinářů a začal omezovat svobody. V posledních letech začal společnosti vnucovat své konzervativní názory o tom, jak se má co dělat a jak má společnost vypadat: jeho poslanci bez diskuse přijímali restriktivní zákony o zákazu prodeje alkoholických nápojů, o vhodném oblečení i barvě rtěnek pro letušky Turkish Airlines, prosazuje úplný zákaz potratů, v istanbulském metru se lidé nesmějí veřejně líbat. Erdoğanova obsese modernizací se projevuje v prosazování megalomanských projektů. Stavebnictví zažívá v Turecku obrovský rozmach a veřejné zakázky pro developery a betonáře doprovází rozsáhlá korupce spojená s AKP. Problémovým projektem je například třetí most přes Bospor, který má být navíc pojmenován po tyranském sultánovi Selimovi Hrozném.

Nominální ekonomický růst nedokázal většině lidí zlepšit kvalitu života. Navíc mladá generace i přes svou apolitičnost cítí, že nemá budoucnost jako plnohodnotná součást společnosti.

Turecko

Taksim je všude

Turecká média záměrně ignorovala protesty v parku Gezi a snahu o jejich policejní potlačení. Zatímco centrum Istanbulu připomínalo válečnou zónu, turecká televize vysílala pořad o tučňácích. Ignorace dění ze strany tureckých médií byla vedle policejního násilí a premiérovy arogance další z věcí, která lidi naštvala. Mezitím ale informace běžely takřka on-line po sociálních sítích. Protesty se rozšířily prakticky do všech velkých měst (zasaženo bylo 78 z 81 tureckých provincií) a nabyly na masovosti. Většina z nich byla provázena střety s policií. Uvádí se, že 1. června v Istanbulu demonstrovalo v různých čtvrtích na dva miliony lidí. Ti, kdo nebyli v ulicích, se účastnili protestu například hlučným mlácením do hrnců a pánví v oknech svých bytů. Ve světě začaly probíhat akce solidarity s povstáním v Turecku.

K protestům se přidaly všechny opoziční síly, včetně kurdských organizací, nacionalistů, marxistů… Podpořily je některé známé osobnosti, do ulic společně vyrazily jindy znepřátelené tábory fotbalových fanoušků. Stavěly se barikády, byli zorganizováni zdravotníci, vznikaly tábory podobné tomu taksimskému.

Během krátké doby si policejní teror vyžádal životy tří demonstrantů. Dne 1. června byl v Ankaře střelen do hlavy mladý dělník Ethem Sarisülük. O dva dny později byl v Istanbulu zabit Mehmet Ayvalitas a ve stejný den v noci ještě Abdullah Comert. Více než desítka demonstrantů přišla o zrak díky zásahům gumovými projektily a slzotvornými granáty do obličeje. Desítky tisíc lidí byly zraněny, někteří demonstranti měli následky po chemikáliích, které policie přidávala do vodních děl. Tisíce jich byly vzaty do vazby. Desítky mladých aktivistů byly dokonce zatčeny za sdílení informací na sociálních sítích a obviněny z „šíření lživých informací“.

To vše vyvolalo spontánní požadavek generální stávky, která by byla silnější zbraní než pouliční demonstrace. Zaměstnanci nemocnic vyhlásili, že budou léčit jen akutní případy a demonstranty. Platforma Taksimská solidarita předložila požadavky na záchranu parku Gezi, ukončení policejního násilí a propuštění zadržených. Na 5. června byla vyhlášena generální stávka významné části zaměstnanců veřejného sektoru. Stávky se účastnily statisíce lidí, byla ale pod kontrolou odborů a odborový svaz KESK dokonce udělal s policií dohodu o neútočení.

Prezident Gül se snažil na oko dát demonstrantům z Gezi zapravdu, avšak premiér jakékoliv vstřícné gesto utnul svým nekompromisním postojem a trváním na likvidaci parku. Začal naopak s mobilizací svých příznivců a členů AKP, argumentoval svou parlamentní legitimitou a začal pořádat obří mítinky na podporu své politiky, které však nevypadaly příliš spontánně. Příznivci vládní strany pak měli při mnoha příležitostech za přihlížení policie volnou ruku k pronásledování protivládních demonstrantů. Premiér uskutečnil dokonce setkání s údajnými zástupci protestujících. Vláda přitom sama určila, kdo se v delegaci může zúčastnit.

Policie byla z náměstí Taksim vytlačena a přislíbila, že nebude v parku Gezi zasahovat. To rychle vedlo k obnovení tábora. Vše ale bylo ukončeno masivním policejním útokem na park Gezi večer 15. června. Zmobilizována byla i vojenská policie. Po násilném dobytí parku najely úklidové čety a jaly se odstraňovat jakýkoliv náznak předešlých protestů. Likvidovaly stany a přetíraly barvou veškeré nápisy, dokonce i kmeny stromů. Od té doby park okupuje policie. Díky postoji některých odborových svazů se příliš nevyvedla další generální stávka 17. června. Intenzivně pokračovalo pronásledování demonstrantů a razie v kancelářích opozičních skupin a bytech některých demonstrantů.

I když i dál docházelo k protestním akcím, nenabyly již takové mohutnosti a intenzity. Navíc se režim postaral, aby po celém Turecku co nejdříve zmizely všechny známky projevů nespokojenosti. Policejním dobytím parku Gezi se dá de facto mluvit o potlačení povstání. Premiér poděkoval represivním složkám za skvěle odvedenou práci a 9. července navíc schválil turecký parlament legislativní návrh, který nejenže nedává veřejnosti právo zasahovat do schvalování projektů, ale odnímá řadu pravomocí v této oblasti i odborným komorám.



Bez vedení a v solidaritě

Podle člena Devrimci Anarţist Faaliyet (Revoluční anarchistická akce, DAF), která se aktivně účastnila dění na náměstí Taksim, je pro tuto vzpouru důležité, „že v jejím čele nestála žádná politická organizace, žádný vůdce, žádná strana“. Na druhou stranu zde byli anarchisté, levičáci a další lidé, kteří již byli organizováni a měli zkušenosti v oblasti střetů. Jednotlivci z těchto politických skupin mluvili s ostatními o tom, jak postupovat na ulici, a každý se mohl rozhodnout, co bude dělat.

Docházelo k budování barikád, byli tu lidé, kteří organizovali první pomoc, vaření či diskuse o dalším postupu. „Lidé byli dychtiví hovořit o tom, co dělat. To je tady zcela nová věc. Informace, které byly sdíleny jednak prostřednictvím letáků v ulicích a zejména prostřednictvím sociálních médií, sdělovaly, jak čelit krokům policie, jak reagovat na slzný plyn, jaká jsou práva zadržených lidí apod. Musím uznat, že lidé využívali facebook a twitter užitečným způsobem,“ říká člen DAF.

Podobně jako po policejní vraždě Alexise Grigoropoulose v Řecku v prosinci 2008 i zde mělo neospravedlnitelné policejní násilí za následek, že někteří lidé pochopili skutečný účel státu, a jeho legitimita tím v jejich očích zmizela. „Před povstáním se věci jako ,barikády‘, ,plynové masky‘ a ,házení kamenů na policii‘ zdály lidem nepřijatelné. To se však změnilo. Nyní lidé používají plynové masky a zpívají písně o barikádách.“ Demonstrace tak nebyly paralyzovány spory násilí versus nenásilí, postup militantních demonstrantů byl většinou chápán jako sebeobrana proti násilí nenáviděné policie.

Lidé na ulicích byli velmi různorodí. Různé skupiny lidí byly utlačovány různými způsoby a přišly to vyjádřit. Potkávali se zde ženy, mládež, fotbaloví fanoušci, anarchisté, komunisti, kemalisté, odboráři, levicové demokratické strany, nevládní organizace, environmentalisté, homosexuálové, Kurdi… Povstání bylo mimo jiné obrovskou ukázkou kolektivní solidarity. Všechny hotely a restaurace na náměstí Taksim poskytly útočiště zraněným a pronásledovaným demonstrantům. Jediný podnik, který před nimi zavřel své dveře, patří k nadnárodnímu řetězci Starbucks. Lidé si poskytovali prostředky ulevující od slzného plynu, organizovali úklid, přinášeli občerstvení. Některá shromáždění zorganizovala výbory starající se o různé věci, od přípravy a výdeje jídla po provoz knihoven. Individuální aktivita na náměstích nebyla ale na druhou stranu doprovázena kolektivní aktivitou na pracovištích. Zmíněné stávky byly ve svém rozsahu de facto neúspěchem a absence přenesení boje na pracoviště připravila povstání o důležitý revoluční rozměr.



Budoucnost?

Na otázku, jak červnové povstání ovlivní budoucnost sociálních bojů v Turecku, odpovídá člen DAF: „Myslím, že to závisí na organizovaných skupinách. Protože pro odpor je důležité nejen pokračovat v akcích, ale i kolektivně přemýšlet, jednat kolektivně a kolektivně formovat naše životy. Zkušenosti, které jsme získali při tomto povstání, nám pomohou v příštích bojích. Jestliže se poté, co stát ztratil legitimitu, podaří zkombinovat hněv vůči kapitalistickému procesu s odolností proti společenské represi a lidé si sami zorganizují celý život, pak se nebojíme mluvit o sociální revoluci. Ale na to je příliš brzy. Jedná se o první kroky budoucí sociální revoluce.“

I když povstání z náměstí Taksim, které se odtud přelilo přes celé Turecko, podlehlo represi, je pro nás důležité podívat se na něj více zblízka a poznat jeho dynamiku, strategie, které se osvědčily, stejně jako odhalit jeho úskalí. Žádná situace není stejná, avšak inspirace a obecné zkušenosti přenositelné jsou. Bylo by velkou chybou je ignorovat.

Čáslav.

Související odkazy na csaf.cz:
Náš žal je sémě našeho hněvu
Solidární prohlášení k nepokojům v Turecku
Turecko: Protesty za spravedlnost pro 14letého Berkina Elvana
Turecko: Další protesty proti kontrole internetu
Turecko: Protesty proti cenzuře pokračují
Turecko: Protesty provázející soud s policejními zabijáky
Turecko: Protest za svobodný internet
Turecko: Nová vlna protestů
Anarchisté v tureckém povstání
Turecký premiér u nás není vítán
Istanbul od krve (VIDEA)
Turecko: Další oběť policejního násilí (VIDEO)
Náš hněv roste a s ním i náš boj
Vítězíme!
Vzbouřené Turecko
Praha: Demonstrace proti policejnímu násilí v Turecku
Čáslav: Solidarita s tureckými protesty