Anarchistická federace

Kořeny tureckého fašismu (II.)

... a hrozba, kterou představuje. Dokončení textu o kořenech a podstatě režimu v Turecku.

fašisti

Kurdský boj pokračuje

Kurdské hnutí v Turecku a za hranicemi v Sýrii opakovaně prokázalo, že je schopné znovu se objevovat a překonávat své nepřátele. Nedávné zmrtvýchvstání HDP dodalo naději levici po celém západním Turecku. Poprvé se rýsuje náznak jednotné fronty progresivních sil na základě tradičních kurdských regionů. Ačkoliv mají vyhlídky své limity, vratký politický úspěch strany představuje pro dominanci AKP vážné problémy. Největší vítězství bylo však nedávno kurdským osvobozeneckým hnutím dosaženo na severní frontě syrské občanské války v Rojavě.

Když se AKP poprvé ujala moci, žila zpočátku v kurdském hnutí, stejně jako v rámci liberální levice falešná naděje, že by mohlo nacionalistickému dědictví tureckého státu konečně odzvonit. Erdoğanův vzestup provázel odklon od tradiční turecké politiky, a bylo tedy pochopitelné, že mezi historicky utlačovanými menšinami, jako jsou Kurdové, kterým byly pod taktovkou oficiální politiky brutální nacionalistické asimilace mnoho let odpírány základní svobody, se objevil opatrný optimismus. Kromě toho byl zahájen mírový proces, kterého se účastnil i Abdullah Öcalan, držený v naprosté izolaci na ostrově İmralı. Záchvěvy optimismu však vyprchaly rychle. AKP začala považovat HDP za hrozbu pro svou hegemonii po prohraných parlamentních volbách v červnu 2015. V reakci na nečekaný úspěch poprvé kandidující HDP nasadil Erdoğan v Turecku bojovníky z nechvalně proslulé džihádistické enklávy na severu Sýrie, aby potlačili sílící kurdské hnutí.

Sociální revoluce uskutečňovaná kurdským hnutím v Rojavě byla v různých radikálních médiích přijata s nadšením. Dokonce i mainstreamové a korporátní kanály vyzdvihovaly vojenskou akceschopnost do té míry, že ji zde není nutné znovu rozebírat. Důležité pro porozumění situaci je, že politika Turecka je s krizí v Sýrii úzce spjata. Revoluce v Rojavě vlila krev do žil kurdskému hnutí v Turecku, ale zároveň přiměla turecký režim, aby zintenzivnil represe. Na jedné straně hranice se Sýrií turecký stát usnadňoval dodávky zbraní a rekrutů Islámskému státu. Na straně druhé ožil sen o kurdské autonomii v Turecku. Myšlenky zhmotněné v Rojavě inspirují revolucionáře po celém světě. Toto nadšení nejlépe dokládá množství mezinárodních dobrovolníků a dobrovolnic bojujících v milicích YPG a YPJ a vzedmutí mezinárodní solidarity na podporu Rojavy zasažené invazí.

Islamistická ideologie, zavedená do struktur turecké armády gülenisty, zapustila kořeny ještě hlouběji díky novým vztahům s džihádisty aktivními v syrské válce. Působení těchto skupin po boku tureckých vojáků mohli všichni vidět během útoků na kurdské pevnosti v létě 2015. Poslední pochybovače přesvědčily islamistické nápisy zanechané na zdech tureckými vojáky.

Sebevražední atentátníci se soustředili zvláště na cíle budující solidaritu mezi Turky a Kurdy. První z takových útoků se odehrál v červenci 2015. Zacílil na delegaci mladých levičáků ve městě Suruç, pokoušejících se dostat do zpustošeného Kobanî a dopravit dětem hračky. Zemřelo 33 lidí a turecký stát situaci odporně využil k tvrdým represím. Ještě ničivější byl 10. října 2015 bombový útok na průvod protestující v Ankaře proti válce v kurdských oblastech, jemuž padlo za oběť 109 lidí. V obou případech útočily turecké buňky napojené na ISIS, které byly dobře známé a tolerované Erdoğanovým režimem. Policie ve městě Adıyaman, odkud pocházely, a Národní zpravodajská organizace (Millî İstihbarat Teşkilatı, MIT) o nich věděly, měly na ně zatykače, a přesto je nechávaly na svobodě.

AKP podnikla drobné ústupky a umožnila provoz veřejnoprávní kurdské televizní stanice a částečně uvolnila omezení mluvit a zpívat kurdsky. Tyto drobky se však zcela ztrácejí v popelu, který zbyl po rozdrcení veškerých snah o autonomii. Dokonce i účast v parlamentu nebo v komunální politice se stala prakticky nemožnou. Mnoho poslanců a komunálních politiků bylo uvězněno. Od posledních komunálních voleb na jaře roku 2019 byli zastupitelé HDP vyštváni ze svých funkcí v 15 zastupitelstvech a nahrazeni lidmi z Ankary.

Turečtí nacionalisté velmi rádi poukazují na prominentní Kurdy, kteří mají v turecké společnosti výsadní postavení, stejně jako američtí nacionalisté tvrdili, že Obamovo úřadování předznamenalo příchod postrasové Ameriky. Jenže hrstka prominentů nemůže zakrýt fakt, že Kurdové jako lidé byli v Turecku vždy občany druhé kategorie. V turecké ekonomice slouží jako levná, velmi vykořisťovaná pracovní síla určená na nebezpečné nekvalifikované práce, například jako sezonní dělníci v zemědělské výrobě, dělníci na nejnižších příčkách sektoru služeb a ve stavebnictví. Na kurdských územích se také budují environmentálně a kulturně destruktivní gigantické stavby, jako třeba obří přehrada produkující elektřinu výhradně pro západní Turecko, zatímco veřejné investice ve prospěch místních jsou minimální. Odpor Kurdů byl v uplynulých desetiletích intenzivní, ale dnes, přinejmenším v Turecku, se jakákoliv autonomie, které dosáhli, rozpadá pod tíhou rasistických útoků.

Jak je všeobecně známo, Kurdové nemají dominantní víru, ani přesvědčení. Jedni jsou více političtí než druzí, jedni jsou více levicoví a co se týče náboženství, jedni jsou velmi zbožní, druzí nikoliv. Jedním z faktorů přispívajících k volebním úspěchům HDP je absence národně osvobozenecké a marxistické rétoriky PKK, což přilákalo širší škálu kurdských voličů. Najdou se i Kurdové podporující AKP, ale největší hrozbou pro kurdské osvobozenecké hnutí je vzrůstající segment kurdské populace, který je již unavený z toho, co vypadá jako nekonečný konflikt. I když AKP nepodporují, jsou vyčerpaní válkou a v některých případech velmi zklamaní ze strategických chyb PKK.

Ke kurdské krizi přispěla také restrukturalizace turecké armády po neúspěšném puči. Ve skutečnosti bylo mnoho prominentních oficírů zapojených do puče odpovědných za brutální vojenskou invazi do kurdských osad v Turecku v létě a na podzim roku 2015, která vyústila v povraždění více než 4000 lidí. Díky zapojení těchto oficírů do puče si Erdoğan mohl umýt zakrvácené ruce a zbavit se odpovědnosti za masakry. Gülenističtí prokurátoři a soudci, kteří vedli procesy proti kurdským a levicovým aktivistům, tak paradoxně skončili v celách po boku svých obětí. Celý soudní a donucovací aparát byl obsazen gülenisty a po neúspěšném puči kompletně restrukturalizován.

Vůdčí armádní posty, do roku 2015 obsazené gülenisty, jsou dnes znovu v rukou staromódních tureckých nacionalistických špiček, které kurdské hnutí nenávidí stejně jako jejich předchůdci, a je také velmi pravděpodobné, že stejní turečtí nacionalisté, kteří se čerstvě chopili funkcí, hráli hlavní roli při přípravách poslední invaze do Rojavy nazvané „Fontána míru“.

Invaze do Rojavy a následná válečná mobilizace opět efektivně umlčely jakýkoliv náznak mainstreamové politické opozice. Invazi daly zelenou všechny parlamentní strany vyjma HDP. Jednotlivci z CHP nebo dalších stran, kteří oponují Erdoğanovým dobyvačným choutkám, jsou vystaveni útokům médií a soudního aparátu.

Nabubřelý Erdoğan se rád přirovnává k jakémusi neootomanskému sultánovi se sebevědomými imperiálními ambicemi v regionu. Je třeba jednat rozhodně, rázně, silově, i když není po ruce žádná dlouhodobá strategie. Ale strategie přeměny severní Sýrie v turecký protektorát znamená hmatatelné výhody. Turecká měna a ekonomika už příliš dlouho vrávorají na pokraji kolapsu. Válečná ekonomika, výstavba a developerské projekty v severní Sýrii mohou alespoň na čas zažehnat nevyhnutelné.

Ve stejnou dobu se Turecko stává domovem více než tří milionů syrských uprchlíků a neznámého počtu, pravděpodobně tisíců džihádistů důstojně ubytovaných a oficiálně cvičených na základnách spravovaných tureckým státem na obou stranách hranice. Politika všech politických stran hlavního proudu stojí na rasismu a nenávisti vůči syrským běžencům. AKP dokonce viní uprchlíky, že mají na svědomí špatnou ekonomickou kondici země. Poslední čísla hovoří o nezaměstnanosti dosahující 14 %. Obydlení Rojavy uprchlíky z ostatních koutů země nevytlačí pouze kurdskou populaci, podvoluje se protisyrské rasistické atmosféře, která zachvátila západní turecká města jako Istanbul, rasistické zášti, která prostupuje vládní koalici i opozici.

Fundamentální příčinou invaze je hluboce zakořeněné nepřátelství mezi tureckým státem, jeho podstatou, bez ohledu na to, kdo je u moci, a kurdským lidem bojujícím za autonomii a sebeurčení, uznání jako etnické skupiny. Nedávno byly více či méně neutralizovány milice PKK na hranicích Turecka, nyní je čas, aby Erdoğan dovezl válku na místo, kde je kurdské osvobozenecké hnutí nejsilnější, do osvobozených enkláv Rojavy.

Opoziční politika v Turecku a solidarita dnes

Zrádné stažení americké armády otevřelo cestu Rusku, které dnes kontroluje naprostou většinu syrského území. Pokud chce Turecko zůstat ve hře, musí se podbízet lačnému ruskému imperialismu. Erdoğan žongluje se všemi možnostmi. Stále se snaží získat stíhačky F-35, jejichž nákup je zrušen, stejně jako ruský raketový systém S-400, který je sice na místě, ale nefunkční. Vzhledem k tomu, že je Turecko stále ještě členským státem NATO, musí být námluvy s Ruskem delikátní. Současné rozložení sil v Sýrii situaci ještě víc komplikuje.

Časem bude muset Turecko znovu uznat Assadův režim i bez ruského mediátora, díky němuž si v současnosti může zachovat tvář. Na druhou stranu bude přežití výdobytků posledních pěti let revoluce v Rojavě záviset na tom, jak se kurdské hnutí dokáže prosadit v tomto zrádném geopolitickém terénu a zároveň si získat mezinárodní solidaritu. Doposud kurdské skupiny ukazovaly bystré porozumění neustále se měnící geopolitické dynamice, přežily vzestupy a pády a postupně si budují své místo na mezinárodní scéně. V krátkodobém horizontu vypadá situace beznadějně, ale dlouhodobě snad nebude tak zle. Je těžké zkoumat vyhlídky, když jsou stále zamlženy válečným oparem.

A jaké šance má Erdoğanova opozice? Kombinace extrémní koncentrace moci v prezidentském úřadě, politiky praktikované po zmařeném puči a psychologického prostředí vybudovala represivnímu aparátu v Turecku pevné místo. I když jen mluvíte o situaci v Sýrii jako o „invazi“ nebo „válce“, zaděláváte si na problémy s autoritami státu. Vyjádření odporu proti poslední invazi do Rojavy a prosazování míru zaručuje VIP vstupenku do kriminálu. Svoboda slova neexistuje. Cenzura internetu dosahuje vysoké úrovně. Štastnějším opozičním novinářům se na stolech kupí obvinění. Stejně intenzivně jsou vězněni, někdy i bez soudu.

Anarchisté a radikálové poslední dobou zvládají narušování turecké politiky. Daří se dokonce organizovat úspěšné demonstrace, jako byl třeba protest proti výstavbě dolu na zlato. Pozice feministického hnutí zůstávají pevné díky každoročním masovým pochodům na Mezinárodní den žen. Ani militanti dělnického hnutí nezmizeli, ale jakákoliv „tolerance“ státního aparátu padá, když dojde na solidaritu s Kurdy. Nedávno stát dokonce propustil řadu buržoazních novinářů a intelektuálů s opozičními postoji. Také se zdá, že aparát bude respektovat rozhodnutí ústavního soudu zprostit viny asi tisícovku nekurdských opozičních akademiků, kteří v roce 2015 podepsali petici proti okupaci a vojenským zásahům v kurdských osadách. Tento záchvěv „slitování“ je však spíše varováním pro všechny prokurdské aktivisty a aktivistky.

Naneštěstí vše, co se dá v současnosti dělat, spočívá pouze ve vyjadřování nesouhlasu s invazí do Rojavy, a to s velkým rizikem. Organizovat přímé akce a demonstrace je velmi obtížné, jde maximálně o malé akce přímo v kurdských městech a v tradičně vzdorujících oblastech západního Turecka. Tyto hrdinné akty odporu jsou tureckým státem okamžitě brutálně potlačovány.

Podle průzkumů veřejného mínění 75 % populace Turecka invazi do Rojavy podporuje. To ale znamená, že čtvrtina je stále proti a mnoho z těchto lidí aktivně vyjadřuje solidaritu s kurdským odbojem a účastní se i dalších radikálních a revolučních aktivit, kdekoliv je to možné. Část turecké levice se prostřednictvím vlastních milic zapojila přímo do boje po boku SDF (Syrské demokratické síly, kurdsky: Hêzên Sûriya Demokratîk‎, HSD). Oponovat válce přímo v Turecku je díky rozsáhlým všeprostupujícím represím stále velmi obtížné. To vytváří falešný dojem, že celé Turecko podporuje válku a nesouhlasí s kurdskou autonomií.

HDP částečně slouží jako prostředek k posílení kurdského hnutí hlavně díky spojenectví s tureckou progresivní levicí na západě země. Jak bylo popsáno dříve, toto spojenectví dělá pokroky, ale celková situace názorně ukazuje, že osvobození kurdského lidu závisí na jeho vlastních organizačních schopnostech.

Akce zaměřené na instituce tureckého státu v zahraničí, třeba ambasády a státní podniky jako Turecké aerolinie, pomohou udržet tlak a zároveň jsou vyjádřením životadárné solidarity s Kurdy, stejně jako s dalšími radikálními uskupeními trpícími pod útlakem tureckého státu. V uplynulých patnácti letech si politici AKP a jejich rodiny díky politickému klientelismu napakovali kapsy a vzhledem k nestabilitě turecké ekonomiky byla spousta těchto peněz investována v zahraničí. Analýza toku bohatství vrchních kádrů AKP by mohla odkrýt další možné cíle solidárních akcí.

Jistá část staromódní levice ulpívající na domnělém antiimperialismu efektivně podporuje turecký kolonialismus a ruský imperialismus, aby tradičně vzdorovala imperialismu americkému. Tento postoj je stále absurdnější, zvláště z pohledu kurdské populace a jejího zoufalého boje o přežití. Ten probíhá v nejsložitějším politickém terénu tváří v tvář několika imperiálním mocnostem, a proto byl zrazen americkou vládou a mnohými dalšími. Anarchisté a anarchistky by měli vyjadřovat jasnou, třebaže kritickou podporu, aniž by se nechali zmást chatrnými aliancemi, které kurdské ozbrojené síly musely učinit s nepřáteli jejich nepřátel, s přáteli jejich nepřátel, a dokonce s vlastními nepřáteli v naději skoncovat s džihádistickými masakry a odvrátit Tureckem podporovanou genocidu. Solidarita s kurdským osvobozeneckým hnutím není podporou americké armády ani amerického imperialismu. Znamená respekt k složitým rozhodnutím, která musí učinit lidé ohrožení vyhlazením.

Mnoho tureckých a kurdských kamarádů a kamarádek dnes žije v exilu a stále jsou aktivní. Je těžké odhadnout, kolik politických disidentů opustilo Turecko, ale směřují hlavně do Německa. Od nepovedeného puče v roce 2015 zaznamenalo Německo desetinásobný nárůst žadatelů o azyl ze strany tureckých občanů, v roce 2018 bylo podáno 11 000 žádostí. Mimo tradiční cílové stanice, jako je Německo nebo Velká Británie, mohou být turečtí a kurdští disidenti izolováni. V těchto zemích by se iniciativy měli chopit anarchisté a anarchistky a pomoci vytvořit disidentům prostor. Prací na společných projektech se mohou zastánci kurdské autonomie z celého světa naučit více o myšlenkách a pohybech, které utvářely Rojavu, zatímco disidenti v exilu navážou nové kontakty a získají nové prostředky potřebné pro jejich boj. Poučení se z praxe demokratického konfederalismu, kurdské autonomie a „jineolojî‎“, vědy kurdských žen, a využití jejich poznatků je nejefektivnějším vyjádřením solidarity, která jde daleko za hranice hašení požárů rozpoutaných tureckou agresí.

 

Předchozí díl ZDE.

Zdroj:
https://crimethinc.com/2019/11/12/the-roots-of-turkish-fascism-and-the-threat-it-poses
(další zdroje dostupné v původním textu)

Popisky k fotkám v původním anglickém textu:
Titulní foto) Turečtí fašisté pochodují v roce 2014 s pochodněmi za skandování protikurdských hesel a ukazování symbolu Šedých vlků.
1) Levicová mládež obklíčená armádou při puči 12. září 1980.
2) Turecký generál Kenan Evren se dostal k moci po vojenském puči 12. září 1980. Je odpovědný za dnešní vzestup politického islámu v Turecku.
3) Gülen a Erdoğan si v devadesátých letech navzájem pochlebují.
4) Bezpeněžní zóna během povstání v parku Gezi. Vezmi si, co potřebuješ, dones, co ti přebývá.
5) Jeden z mnoha ceremoniálů na oslavu mučedníků 15. července. Tenhle je z města Bozüyük v provincii Biledžik, kde stojí model Bosporského mostu, který byl symbolem zmařeného puče a roku 2016 přejmenován na Most mučedníků 15. července.
6) Turecké tanky okupující Afrín v západní Rojavě v únoru 2018. Pravá vojákova ruka ukazuje symbol fašistických Šedých vlků, levá ruka islamistický symbol rabia.
7) Erdoğan a usvědčený masový vrah Evren v roce 2005 na pohřbu dalšího masového vraha Nurettina Ersena, který byl stejně jako Evren odpovědný za puč v roce 1980.
8) Abdullah Öcalan navštívený během mírového procesu v roce 2013 dnes uvězněným spolupředsedou HDP Selahattinem Demirtaşem a taktéž v současnosti vězněnou spolupředsedkyní Pervin Buldan.
9) Nápisy zanechané tureckými vojáky v Nusaybinu u syrských hranic říkají: „Kde je Alláh, není zármutek.“ a „Alláh ochraňuje Turky.“
10) Poslanci HDP se pokoušejí rozdat pozvánky na každoroční kongres strany. Těžkooděnci jim v tom brání. V čele jde Garo Paylan, první arménský poslanec tureckého parlamentu v historii země.
11) Nápisy na zdech zanechané ve vzpurné prokurdské čtvrti města Sur v provincii Amed (Diyarbakır) během letního až podzimního obléhání v roce 2015. Slogan „Alláh je vše, co potřebuješ – pocítíš tureckou moc“ je podepsaný jako „Esedullah tým“, dříve neznámou paramilitární jednotkou fungující v rámci turecké armády. Místní tvrdí, že paramilitaristé mluvili arabsky a pokřikovali islamistická hesla.
12) Erdoğan blahopřeje Assadovi během jeho dovolené na turecké riviéře ve městě Bodrum v roce 2008.
13) Sebevražedný bombový útok na demonstraci proti válce a za mír v kurdských oblastech, 10. říjen 2015, Ankara.
14) Göze Altunöz z Revoluční strany komunardů, která je součástí Spojených svobodných sil bojujících v Sýrii, ukazuje leták upozorňující na úmrtí na pracovištích. Padla 6. listopadu 2019 po boku bojovnic z YPJ.
15) Yasin Aydın ze stejné strany, padl ve stejný den.
16) Odpor v lůně bestie, povstání v Gezi, červen 2013.
17) Červen 2013, náměstí Taksim, Istanbul. Revoluční hnutí je potlačeno, ale ne navždy.
18) Revoluční anarchistická akce (Devrimci Anarşist Faaliyet, DAF) při protestu na turecko-syrské hranici v roce 2014.
16) Třiatřicet mladých levicově smýšlejících lidí zemřelo 20. července 2015 při útoku sebevražedného atentátníka ve městě Suruç v provincii Urfa, když se do Kobanî snažili dovézt dětem hračky.


Píšou jinde

Podporujeme