„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“

Jak se žije v oblastech okupovaných Putinem už od jara 2014? Rozhovor s anarchistou z Horlivky z 20. března 2022.

Horlivka (Gorlovka) je jedno z největších měst východoukrajinského Donbasu, leží asi padesát kilometru severně od Doněcku.

Co se děje v Horlivce od poloviny února? Pokračuje poziční válka jako v přechozích osmi letech, nebo se něco výrazně změnilo?

Až do Putinova uznání „nezávislosti“ Doněcké lidové republiky (DLR) byl v mém městě celkem klid. Po uznání začalo hodně obyvatel města doufat, že Ruská federace pošle na území „republik“ svá „mírotvorná“ vojska a válka se zastaví. Místo toho přišla mobilizace, kvůli které se velká část mužů z Horlivky ocitla v řadách Lidové milice DLR. V podnicích ve městě bylo mobilizováno nejméně padesát procent mužů a v některých všichni. Výsledkem je to, že se už prostě nemá kdo starat o infrastrukturu. Známí, kteří pracují v městských vodárnách, mi řekli 13. března: „Ve měste je voda jen na pár dní, pak budeme v hajzlu.“ Atmosféra strachu ve městě je prostě mnohem intenzivnější než v roce 2014. Ale potraviny a další zboží jsou ještě v obchodech k dostání. Pokud jde o válečné události, v Horlivce k žádným změnám frontové linie nedošlo a myslím, že v brzké budoucnosti nedojde. Ale dělostřelectvo je aktivnější.

Projevilo se to nějak v životě tvém a tvých přátel? Jak ostřelování, tak mobilizace?

Já i můj otec skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz. Naše příbuzné pochopitelně celé to krveprolití silně prožívají. Pokud jde o ostřelování, já i moji přátelé žijeme v centru města, které (když to srovnáme s jinými zdejšími čtvrtěmi) během celé války ostřelováním moc neutrpělo. Okrajové čtvrti města a jejich obyvatelé na tom ale byli pořád o dost hůř. Takže jsem měl ještě štěstí – jsem na tom mnohem líp než řada zdejších obyvatel.

Na sociálních sítích se už měsíc píše, že bílí bandité [dobové označení bělogvardějců za občanské války v Rusku] sbírají na ulici muže jednoho po druhém a pak je používají jako maso před putlerovskými vojsky. Ale žádné fotky nebo videa tam nejsou. Jak moc se dá těmhle zprávám věřit? Víš o tom něco?

Obsílky se předávají přímo na ulici a bylo to i tak, že lidi v celých skupinách posadili do aut a odvezli na vojenské velitelství. Vím o případech, kdy mobilizovali lidi, co měli „modrou knížku“. I když možnost legálně se vyhnout vojenské službě existuje: když se člověk ocitne na velitelství, musí požádat o kompletní zdravotní prohlídku. To trvá několik dní, a když mu najdou dost vážné zdravotní problémy, dají mu pokoj. Můj soused, který se léčil s rakovinou, se díky tomu mobilizaci vyhnul. Myslím, že i když člověk zdravotní problémy nemá, prohlídka mu poskytne čas, aby někam zmizel. Pokud jde o ty, které mobilizovali, je to různé – některé pošlou do první linie, některé nechají v týlu. Taky vím o případech, kdy mobilizované poslali do Charkovské a Chersonské oblasti chránit obsazené čtvrti. Jeden takový nešťastník teď slouží někde v Chersonské oblasti na „třídicí stanici“. Nakládá na náklaďáky těla padlých ruských vojáků, která jsou pak odvážena na Krym. Jak sám říkal: „Radši bych si odseděl pět let, než viděl všechny ty hrůzy.“ Mezi mobilizovanými jsou i zabití a ranění, a je jich docela dost. Taky se ví o mobilizovaných, kteří padli do ukrajinského zajetí. Mobilizovaným, kteří odmítnou jít do první linie, vyhrožují trestní odpovědností a vězením.

Jestli mají lidi možnost vyhnout se mobilizaci a stejně jdou na porážku, znamená to, že je bojový duch mas silný jako předtím, nebo se prostě jen bojí trestu?

Když mobilizace teprve začínala, slibovali lidem, že je jen nechají pár dní v kasárnách a pak je pustí domů. Proto se šlo dost lidí přihlásit na velitelství. Navíc se báli možných problémů v práci, kdyby se nepřihlásili. Ale žádný velký bojový duch tu není a nikdy nebyl. Ti zuřiví vlastenci DLR, které znám, si ani v nejmenším nepřejí vstoupit do Lidové milice a zapojit se do války.

Existuje názor, že sociální klima na Donbase vytvářejí paternalisticky naladění důchodci. Současně by měly životní i pracovní podmínky v hornických městečkách vytvářet mnohem pevnější komunitní vazby než v takovém Charkově, kde lidi živí obchod a služby. Jak jste na tom se sebeorganizací zdola? Je u vás třeba aspoň taková humanitární sociální činnost jako v Charkově?

Co si pamatuju, moji krajané se vždy vyznačovali pasivitou a sklonem k vládě „tvrdé ruky“. Vrcholem třídního boje na Donbase byly hornické stávky v 90. letech a na přelomu tisíciletí, ale když se ukrajinská ekonomika stabilizovala a horníci začali dostávat víceméně slušný plat, veškerá aktivnost a odhodlání bojovat za vlastní práva nenávratně zmizely. Nesváděl bych všechno na paternalistické starce. Větší vinu má mládež na Donbase (jistěže ne všechna, ale její velká část), kterou třídní problémy absolutně nezajímaly. A aktivismus těch, kteří začali něco dělat, většinou netrval dlouho, tak rok nebo dva. Když se „vyblbli“, stali se běžnými občany. A po ustavení fašistické DLR i tyhle sotva viditelné výhonky aktivismu zašly. V mém městě byla v prvních letech války skupina apolitických dobrovolníků, kteří pomáhali těm Horlivčanům, co se už o sebe nemohli postarat. Už jsem o těchhle dobrovolnících dávno neslyšel. Takže po žádné sebeorganizaci zdola u nás není ani stopy.

Můžeš říct nakonec pár slov o své zkušenosti z anarchistického hnutí a taky to, co bys chtěl vzkázat všem odjinud, co si tenhle rozhovor přečtou?

Nebyla to nijak velká zkušenost. Byl jsem v organizaci anarchosyndikalistů, párkrát jsem se účastnil prvomájových akcí v Doněcku. Vylepoval jsem letáky s anarchistickou agitací, házel noviny Anarchie do poštovních schránek. Připojil jsem se k anarchosyndikalistickému táboru v Charkovské oblasti v létě 2012. Nemám se čím chlubit. Ale mám trochu podezření, že hodně anarchistů nemá ani takhle malé zkušenosti. A to je vlastně smutné. Takže doufám, že se pletu. A čtenářům tohohle rozhovoru odjinud bych rád řekl, aby nikdy neklesali na mysli a vždycky hájili své principy. Nemyslím, že mám morální právo dávat konkrétní doporučení, co dělat, kamarádům jinde. Každý musí podle okolností poznat, co je třeba dělat.

Zdroj:
https://avtonom.org/freenews/v-prifrontovoy-monarhicheskoy-kvazirespublike-intervyu-s-anarhistom-iz-gorlovki

Související odkazy:
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny