Osobní reportáž z první veřejné zastávky zapatistek v Praze

Od půlky devadesátých let hledím se zájmem na dění v jihomexickém Chiapasu, kde zapatisté a zapatistky vyšli 1. ledna 1994 z Lakandonské džungle a vyhlásili svůj boj za autonomii. Za celou tu dobu ale mě nikdy nenapadlo, že někdy nastane okamžik, kdy dorazí také do Evropy a já se s nimi budu moci seznámit přímo u nás. „Všechno je možné,“ jak několikrát zopakovala jedna ze zapatistek účastnící se panelové diskuse nazvané „Lekce z revoluce“, kterou v pondělí 27. září hostil žižkovský Prostor39.

Lekce z reality

Vypravil jsem se tedy do Prahy, aniž bych tušil, že už na Smíchově zažiji lekci místní reality. Při čekání na tramvaj přijíždějí dvě policejní auta, a jejich posádky míří za roh, kde jsem chvíli před tím viděl sedět na chodníku muže, možná pospával. Teď ale slyším pronikavý křik „Nechte mě“ a nepřetržité volání o pomoc. Sleduji, jak lidé, co míjí uličku, kde zasahuje policie, dělají, že tam nejsou a jdou nezúčastněně dál. Volání o pomoc, které se rozléhá po širokém okolí, neutichá. Jdu se tedy podívat. Záběr, který se mi nabízí, mi ihned připomíná zásah proti Stanislavu Tomášovi v Teplicích, jenž skončil jeho smrtí. Tři fízlové na jednom člověku a ten nepřestává volat o pomoc. Natáčím. Jeden fízl, co se zákroku neúčastní, mi jde neobratně bránit ve výhledu, ptát se jestli mi přijde normální si to natáčet, vždyť jde jen o duševně chorého, pro kterého si přijedou z Bohnic. Jenže nejčastějšími oběťmi policejních zásahů jsou právě duševně nemocní lidé. Natáčím ale asi jen minutu, jelikož to už přijíždí tramvaj, kterou potřebuji stihnout, abych se dopravil do Prostoru včas. Sednu si, stále slyším volání o pomoc a jsem naštvaný sám na sebe, že jsem situaci neohlídal až dokonce. Ani snaha o racionalizace, že to fízlové nepřeženou, když je někdo natáčel, nebo že policejní koleno nebylo na krku, ale mezi lopatkami, moc nepomáhají. Cítím se nepatřičně, že jdu poslouchat lekce z revoluce a sám vlastně dodnes pořádně nevím, jak se zachovat tam, kde je to třeba.

Jelikož jsou ty myšlenky tíživé, dělím se o ně po příchodu na místo s kamarádem, který mi trochu pomáhá slovy, že nemohu zahraňovat celý svět. Nemohu, ale asi mě podobné situace nepřestanou trápit při věčném hledání hranice mezi snahou zachraňovat svět a vlastní pohodlností a osobními zájmy. Ale „všechno je možné“.

Lekce z revoluce

Prostor39 je již připravený. V přednáškové místnosti jsou vyskládány židličky pro posluchače. Záhy se však ukazuje, že zdaleka nestačí, a tak se přinášejí další a další. Nakonec se nedá ani dostat ke stolku s distrem nakladatelství Neklid, benefiční zapatistické kávy a Nakladatelství Anarchistické federace. Ve finále se tu mačká cca 110 lidí v rouškách.

Začíná se asi o půl hodiny později, jelikož se čeká na zbytek delegace zapatistek. Těch usedá k řečnickému stolu, jenž je ozdoben anarchistickými vlajkami, celkem šest a nepočítám-li překladatele, je vedle nich ještě v Česku žijící kurdský exulant, internacionalistická bojovnice, která působila v Rojavě v ženských milicích YPJ, a místní anarchista, jenž jezdil jako člen pozorovatelských brigád do Chiapasu. Může tedy začít debata a sdílení zkušeností na pozadí dvou stěžejních sociálních bojů posledních let. Mluví se ve třech jazycích, takže je jasné, že debata kvůli tomu bude zdlouhavější.

Akce je zahájena povstáním všech a minutou ticha za ty, co tu s námi nemohou být.

Dle úvodního slova moderátora bude v následujících chvílích naší snahou najít společné a odlišné v obou bojích, to, co nás může vzájemně obohatit. Vyřčenou otázkou také bylo, zda se může Česko či Slovensko stát příštím Chiapasem/Rojavou. Ze zadu jsem to sice nemohl vidět, ale cítil jsem přitom pohledy místního publika zaryté do podlahy. Ale co, „všechno je možné“.

Nebudu se držet chronologie debaty, ale pokusím se shrnout sdělení jednotlivých účastníků panelu, i když postupně reagovali na stejné otázky.

Lekce z Chiapasu

Delegaci zapatistek vezmu jako celek, jelikož tlumočili kolektivní pohled a stanoviska.

Představili se jako součást skupiny La Extemporánea, která se rozdělila do několika delegací cestujících po různých koutech Evropy. Druhá skupinka, s níž ony cestují, je ten den v Brně a další večer se k nim připojí při debatě v Eternii. Jejich cílem je rozdělit se o své zkušenosti a vyslechnout si ty naše; zjistit, jak sdílet svůj boj se zbytkem světa.

Zapatistky dlouze popisovali, co je přimělo bojovat – nesnesitelný život jejich babiček a dědů připomínající otroctví. Z tohoto utrpení vzniklo jejich hnutí. Nyní jsou nezávislí na státu a kapitalismu, mají vlastní systém, včetně vzdělávání a zdravotnictví. „Víme, že cesta je možná. Na začátku nás bylo šest, teď je nás mnoho.“

V roce 1994 se chopili zbraní, protože nebyl jiný způsob, jak se postavit sami za sebe. Naslouchali ale lidem z okolí, a podle toho se vyvíjel jejich boj politický. Nyní je de facto pacifistický a zapatisté se prezentují jako mayský národ. Neznamená to ale, že se v případě nutnosti nemohou opět chopit zbraní. „Děkujeme těm, co umřeli v roce 1994 a díky nimž tu můžeme být.“

Opakovaně jako společného nepřítele označili kapitalismus. Ten s sebou nese bezohledný individualismus, myslí jen na sebe, na profit, kontaminuje svět… „Vidíme, že přichází moment, že když se nezorganizujeme, tato planeta zemře. (…) Planeta a příroda nás potřebují.“

Lekce z Kurdistánu

Kamarád pocházející z turecké části Kurdistánu, který studoval v Československu a má zkušenost s tureckým vězením, vyslovil poděkování, že můžeme takto internacionálně spolupracovat, jelikož solidarita dává sílu. Stručně představil situaci v Kurdistánu rozděleném mezi několik států. Odsoudil nelidské věznění kurdského předáka Abdullaha Öcalana, který je zavřený na samotce bez možnosti návštěv, stejně jako státně teroristickou politiku tureckého státu vůči kurdským oblastem nebo využívání migrantů v Turecku k otrocké práci.

Popisoval jejich iniciativu s otevřením kanceláře rojavských milic v Praze, kterou byli nuceni na pokyn české vlády, na níž zatlačila turecká ambasáda, zavřít.

Stejně jako zapatistky připustil, že když to nejde jinak, je třeba vedle politického boje vést i ten ozbrojený, „abychom mohli žít v klidu, i naše děti. Nemilujeme zbraně, ale někdy se jich chopit musíme.“

Internacionalistická lekce z Rojavy

Internacionalistická bojovnice popsala své první zážitky při návštěvě Rojavy, kde ji ve zničeném městě uchvátila silná soudržná atmosféra. Jedním z důvodů, proč lidé z Evropy jedou do Rojavy, je, že se ve svém životě ocitli na mrtvém bodě a neví co dál. V Evropě se totiž separátně soustředíme na jednotlivé problémy. Je to reakční způsob odpovědi na dění kolem – hašení nových a nových ohňů. Pak nezbývá prostor pro definování budoucnosti, kterou chceme. Žijeme jako jednotlivci oddělení od svých sousedů. „Odjela jsem do Rojavy, abych získala novou perspektivu.“

Popsala moment, kdy se v roce 2015 rozhodla k boji se zbraní v ruce (do té doby působila jako fyzioterapeutka), a to po jednom z masakrů provedených Islámským státem. „Měla jsem představu, že sebeobrana je o tom používat zbraň. Ale sebeobrana je hlavně o spojení mezi námi. (…) Lidé, i když toho měli málo, vždy se i o to rozdělili.“

Dodala, že my v Evropě se musíme zbavit opresivních vzorců, v nichž jsme vychováni, a že Rojava není něco, co chceme doslova okopírovat. Navíc je přesvědčená, že způsob, jakým bereme přátelství/soudružství je 90 procent úspěchu, a že způsob, jakým přistupujeme k boji a jeden druhému, nám dává sílu. Podle ní se bojíme, že když vytvoříme něco většího, bude to autoritářské. Navíc jsme nepoznali, jaké je to vyhrát. Také máme problém s tím, že ty, kteří s něčím nesouhlasí, máme tendenci vytěsnit, namísto mluvení o problému a hledání společných řešení. V Rojavě není rozdíl mezi běžným životem a aktivismem, lidé tu jsou závislí na svých soudruzích/žkách. A takový způsob bytí je třeba hledat i mimo Rojavu a Chiapas.

Internacionalistická lekce z Česka

Místní internacionalista navštěvující Chiapas popsal na začátku českou zkušenost. Tady byl od 90. let součástí autonomního hnutí, kterému se občas podařilo udělat něco jinak, autonomně se kvůli něčemu zorganizovat. Nemělo to ale nikdy dlouhou trvanlivost. Pocítili jsme silný vliv alterglobalismu, jenž byl zas ovlivněn děním v Chiapasu. Dlouhodobě tu funguje solidarita s EZLN.

„Mě tam vylákalo podívat se do světa, kde autonomie funguje komplexně a s dlouhou trvanlivostí.“ Neměl ale ambici stát se součástí EZLN, oslovila ho spíše výzva, že to nejlepší, co můžeme udělat, je bojovat své boje doma. Odkázal na podobný apel, jejž vyslovil již zesnulý anarchista Jakub Polák. A tak začalo místní hnutí dávat slovu solidarita jeho skutečný význam v opozici k havlistickému humanismu a charitě, a to jak na místní, tak mezinárodní úrovni.

Nakonec shrnul dvě lekce, které nám Chiapas dává. Tou první je již zmíněná trvanlivost boje, zatímco my se plácáme od jedné jepičí kampaně ke druhé. Druhou pak, nenechat se chytnout do pasti izolace, jako je jednostranné zaměření se na squating, antifašismus nebo nějakou jinou aktivitu. Je třeba být otevření propojovat se s politickými sousedy. Povzbudivě pak dodal: „Myslím, že je dobře našlápnuto.“

Čas na praktické lekce

Poslední částí, na kterou ale už nezbývalo mnoho času, byly dotazy z publika. První směřoval na průsečíky obou bojů, které jsou na první pohled tak specifické, další na stabilitu situace v Chiapasu a poslední na možné inspirační zdroje obou bojů pro klimatické hnutí.

Spojení bojů v Rojavě a Chiapasu bylo odvážné, ale myslím, že se vyplatilo. Nahrávala tomu i skutečnost, že případné dotazy na situaci v Chiapasu mohou zájemci klást při dalších veřejných debatách Praze v následujících dvou dnech. Bylo evidentní, že lidé z Chiapasu i Kurdistánu představují své boje a zkušenosti a nesnaží se nikomu říkat, jak má vést ty své. Vyjadřují na jedné straně potěšení ze solidarity, jíž se jim dostává, a na straně druhé nám svými slovy a činy dodávají sílu a naději.

Jako velmi přínosnou pak vidím přítomnost obou internacionalistů v panelu. Ti totiž dokázali formulovat závěry pro aktivistické prostředí, z něhož sami vzešli, a to jak na základě zkušenosti s ním, tak na základě reflexe situace a bojů v oblastech, kde se pohybovali.

Nyní je tedy čas na praktické lekce, které jsou na nás samotných, abychom sdílené zkušenosti, jak lidí z Chiapasu a Kurdistánu, tak internacionalistů dokázali zúročit. Když se vrátím k úvodnímu zážitku, není mým cílem, aby se policie chovala humánněji k duševně nemocným lidem, kteří se ocitli na ulici, ale abychom žili ve společnosti, kde takoví lidé na ulici končit nebudou, jelikož i jim společnost přizná jejich lidství na rozdíl od kapitalismu, pro který jsou nehodnotní a zaslouží si jedině zakleknout. „Všechno je možné.“

Související odkazy:
Solidarita se zapatistickými komunitami
Zapatistické povstání
„Výprava za život“ v Praze
Chiapas na pokraji občanské války
La Extemporánea v Evropě
Zapatisté na cestě do Evropy
Pusťte Zapatisty do Francie!
Létání je další způsob chůze
Pasy pro zapatisty a zapatistky!
La Montaña už kotví u Azorských ostrovů
Očekáváme vás
Výprava Ixchel
Příprava na plavbu do Evropy
Zapatistická autonomie
První část: Deklarace… za život
Existence č. 1/2019: Zapatistické povstání
Starý Antonio v novém hávu

29.9.2021 -sr-

Czech/slovak Event Autonomy