Úvodní text k tématu zapatistického povstání, jemuž se u příležitosti 25. výročí jeho započetí věnovala anarchistická revue Existence.

V roce 2017 jsme si na stránkách Existence připomněli sto let od vypuknutí Říjnové revoluce v Rusku, rok poté to zas bylo padesáté výročí událostí bouřlivého roku 1968. V lednu 2019 jsem se vrátili o pětadvacet let zpět, abychom vzpomenuli oficiální zahájení zapatistického povstání. Tentokrát se ale budeme bavit o hnutí, které je stále živé, vyvíjí se a inspiruje.

Vše začalo 1. ledna 1994, když vyšla z hor Lacandonského pralesa Zapatova armáda národního osvobození (EZLN). A vlastně nezačalo. Přípravy na toto vystoupení, budování hnutí s ním spojené a provázání s indiánskými komunitami trvaly dobrých deset let, ne-li více. A bojuje se dodnes. I když vlastně ozbrojené povstání bylo pozastaveno přibližně po třech měsících. A ve vyprávění stylem bylo nebylo by se dalo pokračovat. A určitá nejednoznačnost a charakteristická poetičnost se prolíná i myšlenkami a prohlášeními zapatistů.

„Jsme organizace, bojujeme za naše osvobození. Jsme antikapitalisté. Bojujeme za Svobodu, Spravedlnost a Demokracii. Bojujeme za lepší svět, kam se vejdou všechny světy.“ Možnost interpretace je široká, a to také udržuje zapatistické hnutí otevřené a způsobuje, že se k jeho podpoře hlásí jednotlivci a skupiny různého ražení, kterým je takovéto ideové minimum vlastní.

Novodobý zapatismus se mimo jiné inspiroval mexickou anarchistickou tradicí. Někteří anarchisté, věrní etnocentrické tradici kolonialistického myšlení západního světa, ho záhy odmítli jako „neanarchistický“. Naprostá většina anarchistů ale vyšla z toho, že nemají jakékoli právo vnucovat svůj pohled hnutí, které povstává z domorodých komunit. Nešlo o to, vzdát se kritického pohledu, ale respektovat jedinečnost tohoto pokusu o autonomii a emancipaci původních obyvatel. A tak aktivní (kritická) solidarita s povstáním v Chiapasu formovala i anarchistické hnutí, což reflektovalo i Závěrečné prohlášení z kongresu Internacionály anarchistických federací (IAF-IFA) v Saint-Imier, konaného ve dnech 9.-12. srpna 2012 k ostatním vykořisťovaným a utlačovaným lidem celého světa: „Vzbouření utlačovaných původních obyvatel v posledních desetiletích, jako jsou například zapatisté, inspirovala nová sociální hnutí a ovlivnila i samotný anarchismus.“

Zapatistické povstání je na části levice silně romantizováno, což se jeví protivné jak nám tady, tak evidentně i tamním indiánům. Když v roce 2013 EZLN oznamovala své další aktivity, dala jasně najevo, že nebude plnit okamžitá revoluční očekávání: „Ti, kteří čekají, že s obnovením činnosti EZLN přijde nová doba vystoupení a ohromných shromáždění s masami, hledícími do budoucnosti, srovnatelných s útokem na Zimní palác, budou zklamáni. Udělají nejlíp, když odejdou hned.“ Přitom v obecné rovině si zapatisté nekladou malé cíle: „My chceme změnit nejen vládu, my chceme změnit svět.“ Uvědomují si však, že je to bude něco stát, a to včetně vlastních životů. Pokud jste si kladli otázku, jak zapatistům nejlépe pomoci, měli velmi jednoduchou odpověď: „Buďte zapatisty, ať už jste kdekoli.“ Znamená to promýšlet nové způsoby organizace, která by odpovídala principům přímé demokracie a horizontality. Znamená to vést své vlastní boje. Znamená to spolupracovat na globální úrovni. Když v roce 2012 zemřel Jakub Polák, vzpomínal na něj Ondřej Slačálek mj. slovy: „Když jsme byli nadšení pro vzbouřený Chiapas a revolty v třetím světě, také ho to zajímalo. Pak ale hned dodal: Ten Chiapas máte tady, jsou to Romové. Jděte do prdele s revoluční romantikou, když pro vás začíná až za vašimi humny.“ Pokud někdo tehdy pochopil poselství z Lakandonského pralesa, pak to byl on.

Zapatistické povstání svým nedogmatickým přístupem a nezahleděností do sebe dalo vzniknout sítím propojujícím boje domorodých obyvatel Mexika. Stalo se také katalyzátorem vzniku hnutí za globální sociální spravedlnost. Zapatisté od počátku dbali na komunikaci s progresivními silami ve světě – k tomu jim velkou měrou napomohl internet, jehož všeobecná dostupnost nabírala v té době raketovou rychlost. Zapatisté tematizovali dopady neoliberalismu. Skvělým symbolickým tahem bylo zahájení povstání v den, kdy vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu NAFTA. Kritika neoliberalismu vedla k iniciování „interkontinentálních“ setkání. Ta měla za následek, že se nejchudší země Mexika, Chiapas, dostala do zpráv světových médií, a znamenala také počátek rozvoje konkrétní pomoci zapatistickým oblastem.

Právě tato, zejména ekonomická, pomoc je pro tamní komunity stěžejní. O jejich absolutní soběstačnosti se tedy nedá mluvit. Povstání místním lidem přineslo především znovunabytí hrdosti, necítí se už být těmi nejposlednějšími, ani lidmi bez přístupu k půdě. Velký obrat to byl ale především pro ženy a jejich postavení. I když praxe mnohdy pokulhává za revolučními zákony zaručujícími ženám právo na politickou participaci.

Velké otázky budí postava Subcomandanta Marcose. Nejde o to, kým pod svou kuklou doopravdy je, jako spíš o to, jakou roli v zapatistickém hnutí hraje. Bezesporu je silnou spojnicí se světem mimo Chiapas. Předpokladem pro to je jeho vzdělání, charisma a vyjadřovací a literární schopnosti. Působí jako stratég a napomáhá formulovat zapatistickou ideovou profilaci. Oslavován je i mezi zapatisty, i když v komuniké z roku 2014 opakují: „Naše víra i naše praxe nám říká, že k tomu, abychom se vzbouřili a bojovali, nepotřebujeme ani vůdce, ani caudillos (náčelníky), ani spasitele, ani zachránce. K tomu, abychom bojovali, potřebujeme pouze trochu potupení, správnou dávku důstojnosti a hodně organizace.“ Ve stejném roce dokonce Marcos vyšel z pětiletého „ústraní“ a vzal si jméno zavražděného spolubojovníka Galeana. Nic to nemění na tom, že je zapatistické hnutí, ať chce nebo ne, vizualizováno právě prostřednictvím neindiánského Subcomandanta bafajícího fajfku přes svou charakteristickou černou kuklu. Navzdory absenci nějakých vůdcovských aspirací bylo nutné přiznat, že „hnutí se stalo Marcosem“ a „Marcos se stal hnutím“.

Mexická vláda by se samozřejmě zapatistů s chutí zbavila, a to způsobem, který je jí nejvlastnější – násilím. Díky mezinárodní podpoře a přítomnosti zahraničních pozorovatelů se však má před přímou konfrontací na pozoru. Zvenčí se zdá, že její protizapatistická politika je kombinací války nízké intenzity, podpory korupce a svárů mezi indiány a paramilitárních organizací, které mají na svědomí největší masakry.

Je pozitivní, že zapatisté reflektují svou revoluční praxi, což lze číst v jejich prohlášeních a je vidět na změnách, které za oněch 25 let provedli. Jejich základním principem je „chodit a klást otázky“. Revoluce je pro ně procesem, během nějž tvoří svůj osvobozený prostor a učí se samosprávě bez naivní představy, že vše bude hned dokonalé. Jedním z milníků jejich vývoje bylo ustavení Rad Dobré vlády, které podle teorie rotace funkcí a maximální participace všech řídí civilní správu zapatistických území.

Není třeba si zapatisty a jejich povstání romanticky idealizovat. Nejinak je tomu i u projektu autonomie v Rojavě na severu Sýrie. Stačí se ptát a naslouchat, podporovat místní boje v různých částech světa, ale především vést své vlastní. Boj proti neoliberalismu za lidská práva, důstojnost a sociální spravedlnost se musí vést na všech frontách. Buďme součástí tohoto globálního boje, buďme kritičtí k sobě stejně jako k ostatním a zůstávejme sami sebou.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2019 na téma „Zapatistické povstání“.

26.9.2021 AF

Ze světa Samospráva