Magón 2022: Dnes uplynulo 100 let od úmrtí mexického anarchistického revolucionáře. Připomeňme si ho jedním z jeho textů.

„Zatracený stroj,“ vykřikne dělník zpocený únavou a úzkostí. „Ty zpotvořená mašino, nutíš mě trpět svými rychlými pohyby, jako bych byl také z oceli a poháněný motorem! Hnusíš se mi. Jsi odporná věc, protože tím, že zastaneš práci deseti, dvaceti nebo třiceti dělníků, mi bereš chleba od huby a odsuzuješ mou ženu a děti k hladu.“

Stroj sténá při impulzech motoru, jako by se také podílel na únavě svého společníka z kostí a svalů: člověka. Stovky součástí stroje se bez ustání pohybují. Některé kloužou, jiné skáčou, další se otáčejí nebo houpou, potí se černým olejem, skřípou, rachotí, unavují oči otroka z masa a kostí, který musí pozorně sledovat jejich pohyby, překonávat závrať, kterou vyvolávají, aby mu některý z těch malých ocelových ďáblů nezachytil prst, aby nepřišel o ruku, o nohu, o život…

„Pekelné stroje! Pryč s vámi všemi, vy zplozenci ďábla! Děláte dobrý byznys! Za jediný den, jen za pár kbelíků uhlí do motoru a s jedním člověkem po boku vydělá každý z vás víc, než by vydělal jeden člověk za měsíc. Takže člověk mé třídy, který by měl jinak zajištěno třicet dní práce, z toho má jen jeden… To nás necháte všechny umřít hlady?! To vás nezajímá?! Bez vás by víc než dvacet dělnických rodin mělo zaručený chleba.“

Stovky součástí stroje se pohybují, otáčejí, kloužou různými směry, spojují se a rozdělují, klesají, stoupají, potí se olejem, třesou se, skřípou až k závrati… Černý obr nezná odpočinku, lapá po dechu jako živý tvor a zdá se, že špehuje sebemenší neopatrnost masného otroka, aby ukousl prst, utrhl ruku nebo vzal život…

Střešním oknem pronikají paprsky žalářního světla – mdlé, matné, přízračné – i to světlo se odmítá usmívat v oné jámě smutku, úzkosti, únavy, obětování životů pachtících se ve prospěch planých existencí. Zvenku proniká zvuk dusotu… že by splašené stádo? V zákoutích dílny číhají mikrobi. Pracovník zakašle… zakašle… Stroj zasténá, zasténá, zasténá…

„Stojím vedle tebe už sedm hodin a ještě mi zbývají tři. Točí se mi hlava, ale musím se ovládat. Točí se mi hlava, ale nemůžu být neopatrný, ty zrádče! Musím sledovat tvé pohyby, abych se vyhnul kousnutí tvými ocelovými zuby, abych se vyhnul uvěznění tvými železnými prsty… Ještě tři dlouhé hodiny! V uších mi zvoní, sžírá mě strašná žízeň, mám horečku, hlava mi praská.“

Zvenku se ozývá veselý hluk procházejících dětí. Smějí se a jejich smích, bezelstný a zábavný, na okamžik přeruší smutek vznášející se ve vzduchu a vyvolá pocit svěžesti, jaký zažívá sklíčený duch při zpěvu ptáků. Dělník se chvěje dojetím, i jeho ratolesti takhle cvrlikají a smějí se. A aniž by odtrhl oči od stovek součástí, které se před ním pohybují, přemýšlí, přemýšlí, přemýšlí… Myslí na ty části svého srdce, které na něj čekají v jeho skromném domově. Zachvěje se při pomyšlení, že ty něžné bytosti, které přivedl k životu, se později budou muset trápit před strojem v šeru dílny, v jejíchž koutech číhají mikrobi…

„Prokletá mašino! Prokletá mašino!“

Stroj stále více rachotí a přestává sténat. Ze všech jeho železných šlach, ze všech jeho ocelových obratlů, z tvrdých zubů jeho ozubených kol, z tisíců jeho neúnavných částí se ozývá chraplavý, zlostný, cholerický zvuk, který v překladu do lidské řeči zní:

„Zmlkni, ty ubožáku! Nestěžuj si, zbabělče! Já jsem prostý stroj, který se pohybuje na popud motoru, ale ty máš mozek a nebouříš se, ty chudáku! Dost už těch tvých nářků, nuzáku! Nejsem to já, kdo tě činí nešťastným, ale tvá zbabělost. Vezmi mě za svůj, zmocni se mě, vytrhni mě z upířích spárů, které vysávají krev, a pracuj pro sebe a své blízké, ty idiote! My stroje jsme dobré, šetříme lidskou dřinu, ale vy dělníci jste tak hloupí, že nás necháváte v rukou svých katů, i když jste nás stvořili. Lze si představit větší imbecilitu? Mlčte, raději mlčte! Pokud nemáte odvahu přetrhnout své okovy, nestěžujte si! No tak, je čas vypadnout, jít pryč a přemýšlet!“

Spásná slova stroje a čerstvý vzduch ulice přiměly dělníka k zamyšlení. Cítil, jak se mu v mozku hroutí svět předsudků, starostí, úcty k tradicím a zákonům, a když zaťal pěst, vykřikl:

„Jsem anarchista. Ať žije země a svoboda!“

Text „El obrero y la máquina“ vyšel v Regeneración, 4. roč., č. 226, 12. února 1916; s. 1.
Dostupné na http://archivomagon.net/cuento44/

V celoroční sérii „Magón 2022“ zatím vyšlo:
Magón 2022
Ricardo Flores Magón (1874–1922)
Barikáda a zákop
Jakým dobrem je vláda?
Smrt Ricarda Florese Magóna
Enrique Flores Magón
Ricardo Flores Magón a EZLN
Mexická revoluce
Manifest Mexické liberální strany
Ženám

21.11.2022 -kl-

Work Personalities