Anarchistická federace

Mexická revoluce

Magón 2022: Abychom lépe pochopili Magónův odkaz, je třeba zasadit ho do kontextu Mexické revoluce.

Ricardo Flores Magón

Časopis Organise! naší sesterské Anarchistické federace z Velké Británie připomněl ve svém 77. čísle v roce 2011 sté výročí Mexické revoluce několika texty, mj. i následující její stručnou historií.

Půda patří těm, kteří ji obdělávají

Mexiko bylo v roce 1910 zemí, kde si rodící se dělnická třída osvojovala radikální formy organizace a boje, kde domorodí lidé stále pokračovali v odporu proti nadvládě, kterou o tři sta let dříve nastolili Španělé, a také zemí, kde se i samotná buržoazie snažila rozvinout a zkonsolidovat svou moc navzdory ustaveným institucím starého režimu a katolické církvi.

Režim řízený Porfiriem Díazem reprezentoval zájmy úzké skupiny bohatých majitelů ohromného množství zemědělské půdy a k tomu zastupoval zájmy zahraničního kapitálu, včetně amerického. Proti tomu se stavěly nejrůznější skupiny liberální buržoazie, které volaly po národní revoluci a nastolení buržoazní demokracie. Tento proud zpočátku vedli Madero a Carranza. Carranza zastupoval skupinu majitelů půdy ze severního Mexika, jež byla vyloučena z podílu na moci. Navíc zde bylo ještě hnutí okolo bratrů Magónových, které se stále více vyvíjelo směrem k anarchismu, dělnické hnutí více či méně ovlivněné magónisty a silné rolnické hnutí kolem Emiliana Zapaty na jihu a Pancha Villy na severu.

Stárnoucí Díaz, který byl u moci celých 34 let, oznámil svůj odchod na odpočinek a odstartoval tak vlnu nepokojů. Buržoazní opozice navrhla svého kandidáta na prezidenta, kterého pak protlačovala, namísto toho, aby se podřídila kompromisu s režimem, jak to tenkrát bylo v Mexiku běžné. Aby dosáhla svého, začala opozice mobilizovat masy.

Podmínky v různých částech Mexika byly zcela odlišné. Stále existovaly svobodné vesnice založené na tradičních indiánských způsobech organizace, ve kterých byla půda obdělávána kolektivně; byli zde ale také lidé pracující na velkých zemědělských usedlostech, nebo v dřevařském průmyslu v pralesích, jejichž postavení se moc nelišilo od otroctví. Byli zde kovbojové a pomocní dělníci na rančích, a také drobní farmáři. Nespokojenost se pomalu šířila už dlouho předtím, než se Madero pokusil dostat k moci. Svobodné vesnice čelily rostoucí hrozbě kvůli tomu, jak velké statky expandovaly v návaznosti na rozvoj cukrovarů a zpracování cukrové třtiny.

Madero byl typický moderní příslušník buržoazie, kterému šlo pouze o odstranění Díaze a nastolení demokracie. Popularitu si teď získával slibem pozemkové reformy. Madero byl podporován několika mexickými i americkými kapitalisty a spolehnout se mohl i na své vlastní nemalé jmění.

Bratři Magónové a PLM

Hnutí, které vedli Ricardo Flores Magón a Jesus Flores Magón, se mohlo pochlubit podstatně delší historií odporu proti Díazovi. Bratři v roce 1900 založili opoziční časopis Regeneración a brzy poté také Partido Liberal Mexicano (Mexickou liberální stranu, PLM), která ve svém programu hájila občanská práva. Postupně se vlivem Ricarda strana stále více obracela k domorodým svobodným komunitám a k chudým rolníkům. Bratři Magónové byli nuceni odejít do exilu do USA, odkud ale udržovali kontakty se členy PLM v Mexiku. V exilu Ricardo poznal americkou anarchistku Emmu Goldman a navázal přátelství se Španělem Florenciem Bazorou, přítelem slavného italského anarchisty Malatesty. Byly ustaveny kontakty s Americkou socialistickou stranou i se syndikalistickou organizací IWW (Industrial Workers of the World). PLM, přestože nadále existovala pod stejným názvem, se začala transformovat v anarchokomunistickou organizaci. Magónisté pašovali Regeneración do Mexika a rozjeli masovou agitaci mezi dělníky a rolníky.

PLM se pokusila o dvě povstání v letech 1906 a 1908, obě ale byla potlačena. Pokud jde o USA, ty zadržely v roce 1907 několik předáků PLM kvůli spiknutí a porušení zákona o neutralitě mezi Mexikem a USA. Když Madero 20. listopadu 1911 vyzval k povstání proti Díazovi, PLM zmobilizovala síly. PLM byla otevřená možnosti taktické spolupráce s Maderovými silami proti Díazovi, ale kategoricky se stavěla proti politickému spojenectví. PLM ve skutečnosti doufala, že se jí podaří přesvědčit některé skupiny maderistů a posunout je na poněkud radikálnější pozice. Maderovo povstání se však naneštěstí nezdařilo a jeho hnutí se znovu obnovilo až koncem prosince. Jednotky PLM pod vedením Praxedise Guerrereho překročily hranici a pochodovaly státem Chihuahua. PLM povstala také v dalších devíti státech Mexika, zorganizovala společné vojenské akce s maderisty a uštědřila starému režimu několik tvrdých porážek. V Baja California se PLM zmocnila významného města Mexicali, což velmi zneklidnilo představitele starého režimu. PLM v dlouhodobém horizontu zamýšlela vyvlastnit zdejší velké vlastníky půdy, prozatím je ale alespoň donutila vydat velké sumy peněz. PLM navíc doufala, že se Baja California stane její základnou, ze které bude moci podporovat své další jednotky.

Oddíly PLM dosáhly mnoha vítězství, na rozdíl od nevalných vojenských výsledků maderistů. Mnoho zahraničních socialistů, syndikalistů a anarchistů začalo boj PLM podporovat. Zásluhou Silvy, partyzánského velitele PLM, se Madero vrátil ze Spojených států do Mexika. Madero se ale následující den sám prohlásil za vrchního velitele všech povstaleckých sil, a když na jeho stranu přešel další z velitelů PLM, nechal dokonce Silvu zatknout, protože Silva odmítal uznat jeho autoritu. Situace se ještě zkomplikovala kvůli roztržce mezi exilovým vedením v USA, jež stálo na anarchokomunistických pozicích, a některými členy PLM v Mexiku, kteří politicky nedozráli k podobným názorům a byli otevření kompromisům s Maderou. Sám Madera pak udal bojovníky z PLM jak americkým, tak mexickým úřadům a využil nefungující komunikace v PLM k šíření fámy, že PLM a jeho hnutí vytvořily alianci. Jednota PLM tím byla zničena a někteří členové začali odpadat a přidávat s k Maderovi. Madero nechal zatknout osm vůdčích magónistů v Chihuahua, přičemž bylo odzbrojeno 147 příslušníků jejich jednotek. Ve stejný čas začala na obou stranách hranice pomlouvačná kampaň proti PLM. Na americké straně byli magónisté líčeni jako obyčejní bandité, na mexické zase jako nástroj k prosazování amerických zájmů. Šíření této pomluvy ulehčil fakt, že řady PLM posílilo i velké množství amerických dobrovolníků, ať už z řad socialistů, anarchistů nebo IWW.

Vítězství nad Díazem

Madero se nakonec dostal k moci v listopadu 1911, kdy byl s Díazem podepsán smír. Oficiálně tím revoluce skončila a všichni měli složit zbraně. To PLM odmítla, protože chtěla dohlédnout na to, že bude sociální revoluce v Mexiku pokračovat. Mnozí povstalci již však věřili, že Maderův režim postupně bude směřovat k větší sociální spravedlnosti. Americká socialistická strana svou podporu PLM ukončila a naopak začala podporovat Maderu. Pouze sekce IWW a anarchisté dále podporovali PLM.

Přes tyto komplikace Regeneración zveřejnila nový manifest (nahrazující předchozí manifest z roku 1906), který volal po boji proti autoritám, církvi a kapitalismu a po vytvoření svobodné společnosti. Avšak někteří významní členové PLM, dokonce i Jesus Flores Magón, se postavili za Maderu. V červnu 1912 byl Ricardo a s ním i několik dalších významných bojovníků PLM zatčen americkými úřady a odsouzen za porušení zákona o neutralitě k 23 měsícům vězení.

Mír trval pouhých pár týdnů po podepsání mírové smlouvy. Poté několik nových hnutí znovu pozvedlo zbraně pod heslem „Půdu a svobodu“, mezi nimi třeba známé Zapatovo hnutí. Madero byl zavražděn reakcionáři a nastalo nové období nepokojů. Když byl Ricardo Flores Magón v lednu 1914 konečně propuštěn z vězení, ihned znovu začal se svou agitací. Pustil se do kritiky starého i nového režimu a odsoudil to, jak různé frakce buržoazie manipulují s masami. I Pancha Villu pokáral za to, že jedná jako jejich služebník. Naopak zapatisty ocenil, protože se dle jeho názoru řídili anarchistickými principy a jednali jako anarchisté, i když se tak sami neoznačovali.

Represe však dopadala na PLM stále tvrději. Ricardo Flores Magón a Librado Rivera byli opět zatčeni americkými úřady a odsouzeni tentokrát k těžkým trestům – 20 let v případě Ricarda a 15 let v případě Librada. V roce 1922 Ricardo ve vězení zemřel, přičemž existuje silné podezření, že byl zavražděn americkými úřady. Rivera se po svém propuštění v roce 1923 vrátil do Mexika, kde se stal přední osobností anarchistického kolektivu Hermanos Rojos. Anarchistické přesvědčení si uchoval až do své smrti v roce 1932.

Zapata

Na jihu Emiliano Zapata organizoval ozbrojené skupiny, aby dobyl zpět komunitní půdu, které se zmocnili velkostatkáři. Popudem k tomu byla Maderova snaha konfrontovat starý režim. Zapata představoval novou generaci ochotnou bojovat. Vesničtí starší akceptovali tuto situaci, stáhli se do ústraní a nechali zapatisty převzít vesnické rady. Zapatisté se vyznačovali silným odhodláním obnovit komunitní vlastnictví půdy. Právě díky tomu se rozrostli z původní malé skupiny v mohutné hnutí. Zapatisté přiměli Maderův režim k jednání o všeobecné pozemkové reformě. Vytvořili takzvaný Plán z Ayaly, volající po vrácení pozemků, kterých se velkostatkáři zmocnili, a dále po tom, aby se třetina pozemků vlastněných velkostatky rozdělila mezi bezzemky. Návrh plánu sepsali Zapata a místní učitel a anarchista Ottilio E. Montano. Když se Huerta, představující starý režim, zmocnil vlády a zabil Maderu, mnoho magónistů a syndikalistů uprchlo na jih, kde navázali kontakt se zapatisty. Mezi nimi byli i Octavio Jahn, francouzský anarchokomunista, nebo bratři Ignacio a Antonio Díaz Soto y Gama.

Proti Huertovu převratu se postavila liberální buržoazie a dělnické i rolnické hnutí. Na severu Villovo hnutí kovbojů a pomocných pracujících z rančů přijalo za svůj plán z Ayaly a efektivně sjednotilo různá venkovská hnutí. Huerta byl poražen. V tomto období rolnické skupiny rozdělily mnohé velkostatky a zabily nebo vyhnaly mnoho oficiálních představitelů starého režimu. Zapatisté na jihu vedli klasickou partyzánskou válku, jejich oddíly se náhle a překvapivě objevily, zasadily úder a opět zmizely. Hnutí už čítalo desetitisíce lidí. V době, kdy Huerta padl, už zapatisté ovládali jih. V září 1914 se na shromáždění v Aguascalientes sešli představitelé nejrůznějších sil, které se podílely na pádu Huerty. Rolníci a dělníci z revolučních jednotek prosadili přijetí plánu z Ayaly. Carranza a jeho skupina to ale odmítli akceptovat a vytvořili vlastní vládu. Na svou stranu se pak snažili přetáhnout ostatní povstalecké vůdce. Jeden z nich, bývalý zapatista jménem Jose Rouaix, který se stal guvernérem Duranga, se přidal ke Carranzovi a společně založili Výbor pro agrární reformu. Současně se Carranza snažil koupit si dělnické hnutí příslibem pracovní legislativy a práv pro odbory.

Carranzovi přívrženci nakonec porazili Villu na severu a izolovali zapatisty na jihu. Inteligence a také mnozí dělníci se s Carranzovým režimem smířili. Zapatovo hnutí sice stále na jihu pokračovalo v boji a zapatisté vydávali jedno prohlášení, odsuzující nový režim, za druhým, jenže Zapata již v té době ztratil většinu přívrženců z řad intelektuálů a také několik povstaleckých vůdců, kteří se nechali uchlácholit přísliby, že režim nebude zasahovat do dění na zapatistických územích. 9. dubna 1919 byl nakonec Zapata vlákán do léčky a zastřelen.

Závěrečná fáze revoluce nastala, když se někteří Carranzovi generálové, kteří zastávali přístup radikálnější části buržoazie, vzbouřili a v následujících bojích Carranzu porazili. Nový uchazeč o moc, generál Obregon, byl během konfliktu s Carranzou podporován mnoha zbývajícími zapatisty, i těmi bývalými, kteří dříve přešli ke Carranzovi.

Obregonův triumf vedl k institucionalizaci revoluce, která se odrazila i v názvu nové vládnoucí strany – Institucionální revoluční strana. Naděje a aspirace dělníků a rolníku byly zničeny.

Proč byla revoluce poražena?

PLM se příliš soustředila na vojenskou stránku povstání a zanedbávala politické vzdělávání svých bojovníků. Důsledkem byl nedostatek ideologické jednoty, jak to později ukázaly četné příklady odpadlíků a přeběhlíků. Neúspěšná povstání z let 1906 a 1908 měla za následek smrt nebo uvěznění mnoha nejaktivnějších a nejuvědomělejších bojovníků. PLM také během svého vývoje k anarchismu začala klást větší důraz na důležitost dělnické třídy v porovnání s rolníky. Jenže dělnická třída se v Mexiku teprve rodila a byla příliš slabá a nepočetná na to, aby mohla mít rozhodující vliv. Propagaci idejí PLM mezi rolníky zase do jisté míry bránila široce rozšířená negramotnost. Nábor nových členů PLM tak byl komplikovaný a příliv zahraničních dobrovolníků zase pomohl nepřátelské propagandě překroutit skutečný stav. Vůdčí osobnosti PLM převážně zůstaly v Los Angeles, místo toho, aby se podílely na událostech přímo v Mexiku. Domnívaly se totiž, že vydávání Regeneración, které bylo možné ve Spojených státech, je naprostou prioritou. Toto dobrovolné odsunutí ze scény a odtržení od událostí zatemnilo jejich úsudek o situaci, což vedlo k debatě na mezinárodní úrovni o tom, jestli to vůbec jsou nebo nejsou anarchisté (určitě byli), a magónisté tak přišli o určitou část mezinárodní podpory. PLM také trpěla nedostatkem financí, zatímco například Madero byl schopen shromáždit miliony dolarů.

Abychom ale skončili v pozitivnějším duchu, PLM ovlivnila boje dělníků i rolníků svými antiautoritářskými názory a má také zásluhu na jejich radikalizaci, zapatisty na jihu počínaje a vznikem odborů silně ovlivněných anarchismem konče. Ještě dnes PLM inspiruje novodobé magónisty ve státě Oaxaca.

Pokud jde o zapatisty, ti byli sice nejúspěšnější, co se týče vojenských aktivit a obsazování půdy, ale selhali v aktivním utvoření spojeneckých vazeb s městskými dělníky, takže je podporoval jen malý počet anarchistických dělníků a intelektuálů. Stejně jako u PLM i u zapatistů vedl nedostatek politického vzdělávání ke zběhnutí lidí jako třeba Rouaix. Když se Zapatovy a Villovy síly dostaly až do Mexico City, nezvládly převzetí iniciativy. Nevytvořily dokonce ani efektivnější a trvalejší spolupráci mezi sebou navzájem, nenavázaly solidární spojenectví s městskými dělníky a nezvládly ani konfrontovat Carranzu, ani se nepokusily zničit státní moc. Nicméně i vliv zapatistů působí až do dnešních dnů.

Co se týká dělnického hnutí, ani nezkušenost a početní slabost nemůže omluvit neschopnost navázat spojení s venkovským hnutím a co hůře – podporu, kterou poskytlo Carranzovi proti rolnickým hnutím. Revolucionáři v Mexiku i jinde si musí uvědomit podobné chyby a musí být připraveni bojovat proti svému pohlcení a proti kompromisům v budoucích sociálních bojích.


Zdroj:
https://files.libcom.org/files/organise%2077.pdf

V celoroční sérii „Magón 2022“ zatím vyšlo:
Magón 2022
Ricardo Flores Magón (1874–1922)
Barikáda a zákop
Jakým dobrem je vláda?
Smrt Ricarda Florese Magóna
Enrique Flores Magón
Ricardo Flores Magón a EZLN


Verze pro tisk 5.9.2022 Anarchist Federation
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy