Magón 2022: Ricardův bratr byl neméně významnou postavou mexického anarchistického hnutí.

V rámci seriálu Magón 2022 chceme připomenout i osud Ricardova bratra Enriqua. Nejmladší z bratrů Magónových byl Ricardovým věrným spolubojovníkem, vynikajícím organizátorem a řečníkem, přesto zůstává poněkud ve stínu slavnějšího bratra. Liberto Domingo o něm napsal následující text:

Enrique se narodil 13. dubna 1877 v Teotitlánu del Camino, distrikt Cuicatlan, stát Oaxaca. V roce 1891, tedy ve věku 14 let, si našel práci jako čalounický učeň a po večerech studoval, aby se mohl stát účetním státní pokladny a soudním auditorem. Na náměstí Zócalo v hlavním městě Mexiko pronesl v březnu 1892 polemickou řeč proti znovuzvolení Porfiria Díaze, v níž zároveň tvrdě zaútočil proti církvi. V květnu 1892 se účastnil manifestace proti znovuzvolení Díaze, organizované studenty, která měla silnou lidovou podporu. V devatenácti letech, roku 1896, získal diplom účetního a pokračoval ve večerních kurzech práva. Poté, co se mu podařilo získat finanční zabezpečení, podílel se na nákupu zařízení tiskárny, takže konečně 7. srpna 1900 mohlo vyjít první číslo deníku Regeneración. Enrique publikoval svůj první článek, který útočil na frontu Porfiria Díaze.

V květnu 1901, během uvěznění svých bratrů Ricarda a Jesúse, Enrique pokračoval ve vydávání Regeneración s podporou svého přítele Eugenia Arnouxe. Když Regeneración přestala vycházet, Ricardo a Enrique odkoupili od Daniela Cabrera mexický satirický týdeník El Hijo del Ahuizote. Přeměnili ho v deník bojující proti Porfiriovi Díazovi a během čtyř měsíců dosáhl jeho náklad 26 000 výtisků. V březnu 1902 se Enrique a Ricadro spolu s tisíci dalších lidí účastnili vzpomínkové oslavy výročí narození Benita Juáreze, mexického národního hrdiny, který bojoval proti církvi a francouzské armádě a byl rovněž jedním ze zakladatelů Ústavy v roce 1857.

Téhož roku, 1902, se Enrique nechal naverbovat jako vojín do Secunda Reserva (nepravidelná armáda zřízená tehdejším ministrem obrany, čítající třikrát více vojáků než regulérní mexické vojsko), aby ji zevnitř prozkoumal. Nakonec odhalil, že má posloužit jako podněcovatel státního převratu proti Díazovi. Ve druhém čísle El Hijo del Ahuizote popsal komplot, který se osnoval. Ricadro a Enrique byli zatčeni a převezeni nejprve do kasáren 24. batalionu a později do věznice v Santiagu Tlatelolco. Byli zavřeni v celách nazývaných cartucheras (nábojnice). Vyšli z nich až po devíti měsících.

Dne 5. února 1903 v den výročí Ústavy z roku 1857 Enrique navrhl vyvěsit na průčelí redakce El Hijo del Ahuizote ohromné plátno s černým okrajem na znamení smutku. Bylo na něm napsáno: Ústava je mrtvá. Od rána až do večera se před redakcí tísnil ohromný dav a toto shromáždění se proměnilo v protiporfiriovskou demonstraci. Během průvodu 2. dubna 1903 (oslava výročí vítězství města Puebla nad konzervativci 2. dubna 1867) Enrique promluvil k lidu a připomněl mu jeho práva. Žádal posluchače, aby se zúčastnili shromáždění, jež se odehrálo o dva dny později před divadlem Hidalgo; cílem tohoto shromáždění bylo sjednotit opozici v rodícím se klubu Ponciano-Arriaga, pojmenovaném po jednom z tvůrců mexické ústavy. Enrique a Ricardo byli na tomto shromáždění jmenováni tajemníky vznikajícího klubu. O devět dní později byli Enrique a Ricadro Flores Magónovi, Juan Sarabia, Santiago de la Vega a Alfonso Cravioto policií zatčeni a uvězněni v obávané věznici v Belénu. Byli umístěni do izolace, každý v samostatné cele. Jedné noci se Enriquovi podařilo navázat spojení s vězněm ve vedlejší cele. Sympatizoval s jejich věcí a díky němu začal Enrique udržovat korespondenci se soudruhy venku a získal také věci na psaní. Jeho první článek napsaný z vězení byl na obranu indiánského kmene Jakiů, kteří byli vyhnáni ze své půdy a masakrováni mexickou armádou. Věznici v Belénu opustili společně koncem roku 1903.

Odjezd do Spojených států

V lednu 1904, poté co si koupil psací stroj, nasedl Enrique spolu s bratrem do vlaku do Lareda v Texasu. Zde se Enrique živil jako nosič dřeva a uhlí pro jednoho obchodníka s palivy, jako sekáč trávy nebo vozil cihly na staveniště… Nakonec se bratři Magónové rozhodli usadit v San Antoniu v Texasu. Začali zde znovu vydávat Regeneración, kam Enrique píše články o najímání a zotročování dělníků na tabákových plantážích ve Valle Nacional nedaleko mexických hranic. Poté, co unikl jednomu Mexičanovi, najatému Díazem k tomu, aby bratry Magónovy zavraždil, ho tento nájemný vrah udal policii a Enrique byl zatčen. V následném procesu však byl díky svědectví Ricarda, Juana Sarabii a několika dalších soudruhů osvobozen.

V únoru 1905 odcházejí Ricardo a Juan do Saint Louis ve státě Missouri, aby se pokusili najít místo pro zřízení tiskárny. Enrique se k nim připojil později, protože mezitím byl v San Antoniu odsouzen k tříměsíčnímu vězení. Koncem září 1905 je varoval Jorge Carrasco, zaměstnanec mexického konzulátu, že se proti nim chystá zákeřný útok, zprostředkovaný Pinkertonovou detektivní kanceláří v Saint Louis. Enrique, Ricardo a další soudruzi utíkají přes Detroit do kanadského Toronta. Zde si pod změněnými jmény pronajímají dům. Instruují představitele skupin v Mexiku, aby veškerou korespondenci adresovali na jméno Pietro Caducci, což je krycí jméno Enriqua Florese Magóna. Koncem roku se Enrique oženil s Teresou Arteagovou, které dříve vynášela z vězení Ricadrovy články pro časopis Revolución. V roce 1908 se stala hlavní zmocněnkyní Junta organizadora (organizační rady) Mexické liberální strany (PLM).

V květnu 1906 soustředili bratři Magónové spolu s ostatními přáteli v Montrealu veškerou energii na vytvoření ozbrojených skupin, jejichž vedení převzali Ricardo a Enrique a Juan Sarabia. V srpnu odjeli Ricardo a Juan do El Pasa, aby zde připravovali povstání, které se nevyhnutelně blížilo. Enrique zůstával v Kanadě a vyřizoval organizační záležitosti, zejména rozsáhlou korespondenci. Když zjistil, že po něm pátrají dva Pinkertonovi detektivové, utekl do lesů a stal se z něj drvoštěp. Postupně prošel celou Kanadu a pracoval příležitostně jako obchodník se dřevem, sazeč v tiskárně, tesař, čalouník, čeledín na farmě nebo elektrikář. Když dostal dopis od Ricarda, že mu nabídli své služby dva důstojníci mexické armády, kapitán Jimenez Castro a poručík Zeferino Reyes, odepsal mu: „Nevěř důstojníkům z armády. Nesvěřuj se jim…“ Přes tato varování se jim Ricardo svěřil s plány povstání, které mělo vypuknout 30. září. Den předtím, 29. září, zasadil diktátor Díaz osudovou ránu Mexické liberální straně.

Ricardo, Librado Rivera a Antonio I. Villareal byli zatčeni v Los Angeles již 7. srpna 1907. Enrique, který se jen stěží protloukal, cestoval přes celou zemi, aby jim byl nablízku. Do Los Angeles dorazil 7. listopadu a obnovil vydávání listu Revolución, který dočasně nahradil Regeneración. Během následujících osmi měsíců restrukturoval Mexickou liberální stranu, vytvořil šedesát čtyři nových skupin a uzavřel dohodu s indiánským kmenem Jakiů, vedeným náčelníkem Sibalaumem. Odebral se do El Pasa, kde se spojil s Práxedisem Guerrerem. V červenci 1908 se rozhodli zaútočit na vojenskou posádku v Palomě. Při útoku byl Guerrero těžce raněn do nohy. Unikli sami dva a bloudili pouští. Jejich spolubojovníci, kteří mezitím dorazili do El Pasa, už ztratili víru, že jsou naživu, a vrátili se do Mexika. Enrique a Práx se rozhodli dostat až do Albuquerque v Novém Mexiku. Pod jmény Julio Moran a Pablo Catillo tam dorazili v srpnu 1908.

V prosinci skončilo léčení Guerrerova zranění nohy a poté odcestovali společně do Los Angeles, kdy byli Ricardo, Rivera a Villareal stále ve vězení. Ani Enriquovi s Práxedisem se navzdory veškerému úsilí nepodařilo dosáhnout jejich osvobození. Práxedis tedy reorganizoval ozbrojené skupiny u mexických hranic a Enrique se přesunul do San Francisca. Pracoval zde jako dělník v továrně na konzervy a po večerech psal bezpočet článků pro americké noviny Industrial Worker nebo Solidarity.

Maderovy přísliby

V září 1910 opouští Enrique Flores Magón San Francisco. Madero se dostal do kontaktu s bratry Enriquem a Ricardem v únoru 1911 prostřednictvím jejich bratra Jesúse. Podle Enriqua Florese Magóna navrhl Madero na jejich setkání Ricardovi pozici viceprezidenta Mexika a Enriquovi místo ministra vnitra. Oni však jakékoli kompromisy odmítli. Spolu s Junta organizadora PLM se rozhodli obsadit poloostrov Baja California. Na jaře 1911 byli předvoláni před Federální soud v Los Angeles kvůli obvinění z porušení politické neutrality. V rámci preventivní vazby strávili ve věznici celý rok. Čtvrtého července 1912, v den amerického výročí Vyhlášení nezávislosti, byli odsouzeni ke dvěma letům vězení a převezeni do věznice na ostrově Mac Neil. Zde napsal Erique po dohodě s Ricardem dopis své ženě Terese, v němž nařídil jejich stoupencům, aby se připojili k povstaleckým silám Madery, Villy, Zapaty a Orozca a aby v nich šířili myšlenky PLM.

Osvobozeni byli v dubnu 1914. Poté byli delegací dělníků doprovázeni až do Tacomy a následně se účastnili shromáždění v nedalekém Seattlu. Zde Enrique pronesl dvouhodinovou řeč, v níž rozvinul program PLM okolo tématu Půda, svoboda a spravedlnost. V následujících čtyřech měsících byl Enrique díky svým jazykovým znalostem (španělština, angličtina, francouzština, italština, portugalština) hlavním řečníkem na dlouhé řadě shromáždění. V srpnu 1914 se znovu vrátil do Los Angeles a v Edentale, nedaleko jezera Silver Lake, založil malou komunu. Pracoval jako strojník v továrně Van Vorst Manifacturing Company. V březnu 1916 byli s bratrem Ricardem znovu obviněni a odsouzeni, Enrique ke třem letům vězení, Ricardo na jeden rok. Díky kauci 50 000 dolarů, složené za každého z nich, však byli propuštěni. Enrique se vrátil k práci v továrně, do komuny a k vydávání Regeneración.

V květnu 1918 ho před branou továrny varovala jeho třináctiletá dcera Esperanza, že se má hlásit u šéfa policie Los Angeles. Jeho odvolání k nejvyššímu soudu USA bylo totiž zamítnuto a Enrique byl odveden do věznice Leavenworth v Kansasu. Zde velmi tvrdě pracoval u cihlářské pece. Díky vyprávění populárních historek si Enrique získal důvěru mezi trestanci. Nakonec se zde stal oficiálním učitelem a vedl základní kurzy historie, ekonomie, přírodovědy i filozofie. Díky přátelství vězeňského zahradníka Mac Intyrea, jehož přesvědčil, aby zanechal své činnosti dozorce, se stal tlumočníkem a překladatelem. Později se spřátelil s vězeňským kaplanem a stal se superintendantem španělské školy. Večerní lekce byly rozděleny do tří stupňů: základní, pokročilí a nejvyšší. Enrique učil ve třetím stupni, ty nižší zajišťovali socialisté a členové IWW. Vyučoval španělštinu a socialismus. Příběh Kainovy vraždy Ábela se stal v jeho podání prvním z řady zločinů spáchaných jménem soukromého vlastnictví.

V prosinci 1919 byl vyslýchán inspektorem imigračního úřadu Warrenem E. Longem, který od něj chtěl získat přiznání, že tajným cílem snah PLM je ohrozit vládu Spojených států. Enrique se také dozvěděl, že ztratil mexické občanství, protože strávil více než deset let mimo Mexiko a na otázku: Jste anarchista? odpověděl, že je anarchista-komunista a svou pozici definoval takto: Tím, že jsem anarchista-komunista, uznávám kolektivní vlastnictví přírodního a společenského bohatství (…) zajištění všech práv pracujících a také plného užitku z produktů jejich práce; musejí mít zaručena všechna skutečná práva žít a svého života si užívat. (…) Forma vlády, kterou uznávám, bude následující: jednotlivci se budou organizovat podle místa svého zaměstnání; dále na úrovni každé vesnice, výše na úrovni regionů; každý region v měřítku, které dnes nazýváme „národní organizace“, vytvoří jistou formu republiky. Když budou ostatní země následovat tento příklad, stane se internacionálním…

V roce 1920 zamítl M. Post, pomocný úředník imigrační kanceláře, požadavek na extradici Enriqua Florese Magóna do Mexika. Šest měsíců poté, co byl Enrique propuštěn z věznice Leavenworth, byli jeho bratr Ricardo a Librado Rivera odsouzeni k mnohaletým trestům vězení za to, že vystupovali proti první světové válce. V listopadu 1922 odhalil Enrique vraždu svého bratra Ricarda, kterou spáchal „El Toro“, náčelník vězeňských dozorců. Počátkem března 1923 byl Enrique propuštěn z vězení a vrátil se do Mexika, kde se svou ženou Teresou okamžitě začal propagační kampaň. Zajistil převoz Ricardova těla do Mexika díky prostřednictví Allianza de Trabajadores de Ferrocarrileros de la República Mexicana, v němž se spojili všichni pracující země. Po revoluci pokračoval Enrique Flores Magón ve vykonávání práce daňového účetního, soudního auditora a advokáta, stejně jako v práci novináře.

Od dubna 1945 do února 1947 publikoval Enrique Flores Magón pod titulem Añoranzas (Touhy) své paměti na pokračování v deníku El Nacional. Zemřel roku 1954 v hlavním městě Mexiko a v roce 1958 vyšla v nakladatelství mexické vlády jeho kniha Combatimos la Tirania. Conversaciones con Enrique Flores Magón (Bojovali jsme proti tyranii. Rozhovory s Enriquem Floresem Magónem), v níž jsou shromážděny jeho rozhovory se Samuelem Kaplanem.

Přeloženo z Itineraire, č. 9–10, 1992, s. 18–21.

V celoroční sérii „Magón 2022“ zatím vyšlo:
Smrt Ricarda Florese Magóna
Magón 2022
Ricardo Flores Magón (1874–1922)
Barikáda a zákop
Jakým dobrem je vláda?

26.6.2022 -čp-

Osobnosti