Magón 2022: Ian Campbell hledá styčné body Magónových myšlenek a současné zapatistické praxe.

Neozapatisté vstoupili do nového roku 1994 s povstaleckým duchem, o němž si mexická vláda byla až příliš jistá, že byl již před lety potlačen. Vládní Institucionální revoluční strana (Partido Revolucionario Institucional, PRI) měla být naplněním veškeré revoluční energie, která zbyla z bojů v první dekádě 20. století. Zatímco však politici PRI okázale slavili Nový rok, armáda převážně mayských povstalců vtrhla se zbraněmi v rukou do San Cristobalu de Las Casas a dalších měst na jihu Mexika. Šokovaná média pokrývala událost, jako by zapatisté byli něčím novým, a ne součástí dlouhé tradice domorodých antikapitalistických rebelií, které čerpají inspiraci ze své tradiční kultury a historických postav, jako byli Emiliano Zapata a anarchističtí bratři Flores Magónové. V následujících letech, která uplynula od povstání v roce 1994, vybudovaly autonomní komunity v mexickém Chiapasu společnost, která je uskutečněním mnoha snů, jež si Ricardo Flores Magón představoval v roce 1911. Odmítly volební systém a stát jako prostředek revoluční praxe, vyvlastnily soukromý majetek ve prospěch komunit a vybudovaly samosprávné komunity, kde konečnou autoritu mají sami lidé.

Když se malá skupina partyzánů z Mexico City ukrývala v horách, změnily se jejich avantgardistické názory na sociální revoluci, a to díky úzkému kontaktu s komunitními zvyky Mayů. Byli nuceni rozvinout kritiku státní moci, kterou dříve vyjadřovali anarchisté jako Ricardo Flores Magón. Zakládající kádr toho, co později vešlo ve známost jako Ejército Zapatista de Liberación Nacional (EZLN), přišel do Lacandonské džungle v roce 1982. Politika skupiny byla hluboce zakořeněna v marxisticko-leninské tradici a jako partyzánské hnutí měli za svůj hlavní cíl „svržení režimu a převzetí moci lidem“. Subcomandante Marcos, známý jako mluvčí EZLN, potažmo tzv. zapatistů, označuje svůj původní návrh za „zcela nedemokratický a autoritářský“. Tento postoj narážel na domorodou tradici kolektivní obrany, kolektivního života a kolektivní správy v oblasti, dokud se k EZLN nepřipojilo více členů komunity a nezvítězily domorodé formy rozhodování. Přestože se zapatisté rychle zbavili představy, že jsou předvojem revoluce, nesli si s sebou touhu po státní moci i do prvních dnů svého ozbrojeného povstání. Když se cesta do Mexico City stala vojensky neuskutečnitelnou, museli zapatisté opět reagovat na praktickou nutnost. Toto dočasné zdržení jejich plánů se zjevně přetavilo v ideologickou nedůvěru vůči státu. Marcos tento sebekritický posun v pozici zapatistů reflektoval na veřejné akci v srpnu 1994, kdy vyhlásil zásadu „navrhovat, nikoliv vnucovat“ a objasnil: „… ani nechceme, ani nejsme schopni obsadit místo, které, jak někteří doufají, obsadíme.“ Marcosovo prohlášení signalizovalo ztotožnění s tím, že zapatistická vláda v Mexico City není ani proveditelná, ani žádoucí; tento názor byl zakotven o 16 měsíců později ve Čtvrté deklaraci z Lacandonské džungle, kdy se zapatisté prohlásili za „politickou sílu, která bojuje proti státně-stranickému systému…, která nebojuje o převzetí politické moci“. Odmítnutí převzetí státní moci představovalo významný posun od marxisticko-leninských dogmat, která si Marcos a jeho druhové přinesli s sebou do džungle.

Téměř sto let před povstáním zapatistů v Chiapasu se Ricardo Flores Magón prohlásil za anarchistu, nepřítele všech hierarchických mocenských vztahů. Zapatisté odmítají všechny tradiční ideologické nálepky: marxistickou, anarchistickou i komunistickou a v mnoha ohledech syntetizovali prvky vícero levicových ideologií s tradičními mayskými postoji. Jejich preference decentralizovaných a horizontálních vztahů mezi lidmi je pevně řadí k odkazu Magóna a Mexické liberální strany. Magón a anarchisté ve svém periodiku Regeneración i ve svém manifestu z roku 1911 dali jasně najevo, že moc korumpuje všechny, kdo se jí chopí, bez ohledu na to, jak „dobré úmysly mají“, a že dosazení někoho k moci je zbytečné úsilí. V tomto duchu doufali novozapatisté, že vybudují Mexiko „těch, kdo nestaví žebříky, aby se vyšplhali nad ostatní, ale kdo se dívají vedle sebe, aby našli druhého a udělali z něj svého compañera nebo compañeru“. Anarchisté v Mexické liberální straně, „přesvědčení, že politická svoboda neprospívá chudým, ale pouze lovcům paláců,“ se vrhali na všechny, kdo se snažili dostat do parlamentu. Magón preferoval přímou akci, což se často projevovalo ozbrojenými nájezdy na pohraniční města a vyvlastňováním během stávek, a je pravděpodobné, že by za příznivý vývoj považoval zapatisty, kteří během „falešných“ voleb do Kongresu v roce 1997 rozbíjeli volební místnosti. Začal opovrhovat každým, kdo se snažil vládnout, ať už se prohlašoval za revolucionáře nebo ne. Liberální strana se ke konci vlády Porfiria Díaze změnila z reformistické na revoluční organizaci a Magón se zděsil toho, že Francisco Madero zachoval všechny mechanismy porfiriovského státu. Nejskandálnější bylo, že mexická armáda s Maderem v čele potlačila anarchistické povstání v Baja California v roce 1911. Magón vyhlásil válku všem budoucím guvernérům. Existovaly pro něj jen dvě možnosti: „nové jho“, nebo „vyvlastnění života“ všech, kdo usilují o vládu. Zapatisté, stejně jako Flores Magón, věděli, že svoboda neznamená možnost „měnit pány každých šest let“, ale „rozšíření participace na všechny oblasti života“, jinými slovy úplnou autonomii. Jak Mexická liberální strana, tak EZLN díky zkušenostem a sebekritice odhalily podstatu státní moci, a jakmile se tak stalo, hledaly nové formy organizace, které by zmocnily všechny, jichž se rozhodnutí týkají, aby je sami přijímali.

Jádrem analýzy světa plného ostrých kontrastů, v němž se Ricardo Flores Magón i zapatisté ocitli, byla abolicionistická kritika kapitalismu a vyvlastňovací recept coby léčba. Oba vycházeli z marxistického hodnocení kapitalismu jako systému, který proti sobě staví dvě diametrálně odlišné třídy. Realitu tohoto třídního boje viděli v každodenním životě, neboť hacendados či jejich korporátní nástupci měli tendenci podřizovat stále větší část komunální sféry sféře soukromé, vyvlastňovat zemědělce a nutit je prodávat svou práci za mzdu. A konečně, oba viděli svůj konečný cíl ve světě, v němž se v praxi uplatní maxima „všechno pro všechny“. Hlavní rozdíl mezi zapatisty a magónisty lze nalézt v rychlosti, s jakou má být stará společnost zničena a nová vybudována. Ricardo Flores Magón byl podle všeho sám domorodec a vyrůstal v praxi domorodých občin – ejidos. Enrique, Ricardův bratr, vyprávěl, že půda kolem nich byla ve společném vlastnictví a že se o ni starali společnou prací. Před losangeleskou porotou vysvětlil, že on a jeho bratr byli „komunističtí anarchisté“, protože byli „indiáni, proletáři….. svědci velkých nespravedlností“. Ricardo s láskou vzpomínal na idylické časy v domorodých komunitách, které společně vlastnily a obdělávaly půdu a neřídily se autoritami, ale vzájemnou podporou. Litoval kapitalistický systém, v němž „každý člověk musel soupeřit s tím druhým o skývu chleba“, zatímco jim bylo „vyrváno přírodní bohatství ve prospěch sousedních vlastníků půdy“. Pro Ricarda byl manifest Mexické liberální strany z roku 1911 „morálním průvodcem“, kterého si měli osvojit domorodci i všichni ostatní proletáři. Ještě v manifestu z roku 1906, který byl mnohem reformnějším liberálním plánem, „vyzýval k navrácení půdy Yaquiům v Sonoře a Mayům na poloostrově Yucatán“. Jako anarchista by odmítl myšlenku, že by vláda nebo kdokoli jiný měl být tím, kdo vyvlastní půdu pro Maye. Namísto toho by vyzýval Maye, aby se sami zmocnili půdy od vlastníků, a jásal právě nad tímto jevem během mexické revoluce, kdy se „proletariát zmocnil půdy, aniž by čekal na otcovskou vládu“. Přesně to by udělali Mayové v roce 1994 pod praporem EZLN.

Ještě před povstáním začali domorodí Mayové žijící v Lacandonské džungli s drobným vyvlastňováním. Během deseti let bojových a společenských příprav, které vedly k povstání, chodili campesinos beze zbraní a zabírali půdu, kterou nepřítomní majitelé pozemků neudržovali. Na půdě stavěli domy a společně ji obdělávali. Za to čelili brutálním a často kolektivním trestům. Mayové dostali v dekádách po mexické revoluci do vínku jednu z nejhorších a nejskalnatějších půd. Nejlepší půdu vlastnili bohatí statkáři, kteří provozovali téměř feudální hospodářství v podmínkách ne o mnoho lepších než před revolucí. Podle ujednání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), která vstoupila v platnost 1. ledna 1994, byl článek mexické ústavy, který chránil tradiční komunální pozemkovou držbu, ejidos, zrušen a NAFTA otevřela i tu malou držbu, kterou Mayové měli, potenciálnímu vykořisťování ze strany korporací. Existuje tedy důvod, proč si EZLN vybrala k povstání právě tento den. Jejich prvním úkolem bylo vyvlastnění půdy, která byla zprivatizována. V rámci půdy, kterou zapatisté osvobodili násilím, a půdy, kterou nechali volnou prchající majitelé, bylo jen v prvních šesti měsících roku 1994 zabráno „asi 340 soukromých farem představujících 50 000 hektarů“. EZLN, která se nikdy nevyhýbala sebekritice, přiznala, že postup při předávání zabavené půdy do kolektivní správy byl pomalý, ale „problém s půdou“ se v následujících letech výrazně zlepšil.

Dokonce i zapatisté se zastavili před radikálními požadavky Florese Magóna na přerozdělení všech životních prostředků prostřednictvím důkladného vyvlastnění. Flores Magón by povstání v Chiapasu uvítal, ale kritizoval by ho za to, že nezachází dost daleko. Vyzýval k tomu, aby „veškerý průmysl… obchody… a domy“ převzali ti, kdo v nich pracují nebo žijí. Dokud budou jakékoli výrobní, distribuční nebo směnné prostředky v rukou šéfa, budou lidé stále vykořisťováni. Zapatisté sice kapitalistické vztahy na svých územích zcela nezrušili, ale umožnili neustálý růst družstevních pracovišť a kolektivně obdělávaných pozemků. Tváří v tvář vykořisťování ze všech stran od doby, kdy v „Novém světě“ přistála první španělská loď, neměli domorodí obyvatelé jinou možnost než budovat kulturu spolupráce, která je „jediným prostředkem přežití, odporu, důstojnosti a vzdoru“ v ostrém kontrastu s „kapitalistickým pravidlem ,hodně v rukou mála‘“. Kolektivní práce byla prastarou praxí, která byla v Chiapasu silná už před povstáním, dokonce to v několika spisech poznamenal Ricardo Flores Magón. Během tajného období v deseti letech před povstáním „compañeros spojovali svou práci při produkci kukuřice, fazolí, kuřat a ovcí“, dělali „všechno v pracovních kolektivech, skoro jako by to byl socialismus“. Po povstání se mnozí compañeros „vydali na rekultivované pozemky… kolektivně pracovat a pěstovat“. Tyto kolektivy vznikaly z velké části sebeorganizací z nutnosti, nikoli na příkaz nějaké autority. Kolektivní práce na zapatistickém území není nikým nařízena; vychází ze soudržnosti „zrozené ve společenství, z lidí žijících ve stínu jeden druhého… je to vnitřní forma harmonie společenství“. Je fascinující, že část výtěžku z kolektivní zemědělské práce se vkládá do fondu, z něhož se hradí náklady na dopravu členů komunity, kteří potřebují opustit vesnici, na nákup osiva nebo na pokrytí potřeb podporovatelů vzdělávání (učitelů) a propagátorů zdraví (lékařů).

Je nepravděpodobné, že by Ricardo Flores Magón dokázal předpovědět, jak moc bude svět, dokonce i povstalecké komunity, závislý na trhu v důsledku neoliberalizace kapitálu. Zapatisté nedokázali zrušit peníze, ani se nedokázali zcela izolovat od kapitalistické ekonomiky. I když je vnitřně velká část jejich práce strukturována nehierarchicky, kdy sami pracující rozhodují o tom, co se bude vyrábět, jak budou pracující placeni a podobně, neoliberalismus zničil schopnost naprosté většiny lidí, včetně zapatistických družstev, být soběstačnými. Neoliberální ideologie to způsobila tím, že motivovala k ničení a/nebo privatizaci zdrojů a nutila lokality k exportní ekonomice. Mexická vláda také vedla ekonomickou válku proti zapatistům tím, že poskytovala zvláštní zdroje nezapatistickým domorodým komunitám a znemožňovala zapatistům konkurovat státem dotovanému průmyslu. Navzdory těmto tlakům zapatisté našli způsoby, jak přežít a zároveň vzdorovat privatizaci tím, že prodávali speciální produkty, jako je káva, po celém světě, chránili místní osiva a přitahovali pracující tím, že jim poskytovali autonomii. Mnohé komunity také otevřely družstevní obchody, kde prodávají levně ve velkém regionální potraviny a jsou samosprávně řízeny členy komunit. Návrat k rozšířenější kolektivní práci znamenal také rozostření genderové práce, což se odrazilo v ženském revolučním zákonu, jednom z prvních závazných precedentů, který předložily zapatistické komunity. Jedinečné okolnosti, kterým Mayové koncem 20. století čelili, znamenaly, že zapatisté museli pomalu budovat společnost, kde „je všechno pro všechny“, komunitu po komunitě. V žádném případě nedosáhli cíle Ricarda Florese Magóna, kterým byla zcela bezstátní, beztřídní a bezpeněžní společnost, ale učinili k němu významné kroky v oblasti kolektivizace půdy, výstavby domů a dopravy.

Neozapatisté museli vyřešit mnoho praktických bodů, které pro Magóna existovaly pouze v teoretické rovině, přijali formu konsenzuálního rozhodování a rotace delegátů pro svou sebeorganizaci. Magónovi se nikdy nepodařilo uvést úspěšně své myšlenky do praxe v dlouhodobém horizontu a věrný anarchistické formě se ve svých spisech vyhýbal přílišnému předepisování toho, jak by svobodná společnost mohla skutečně vypadat. Pravděpodobně nejméně propracovanou částí myšlenek Mexické liberální strany o anarchistickém komunismu byl způsob, jakým se mělo nehierarchicky rozhodovat ve velkém měřítku. Lze se jen domnívat, že Flores Magón by navrhoval nějaký systém dělnických rad a rad čtvrtí, propojených zdola nahoru federalizací odvolatelných delegátů. Koncem roku 1915 napsal Ricardo do svých novin článek nazvaný „Nový život“, v němž si s hravostí představoval některé možné akce, které by lidé mohli podniknout v náhodném městě v hodinách poté, co revoluční vlna vyhnala kapitalisty z města. Představuje si v něm hladká a rychlá rozhodnutí, která se přijímají, „když autorita nezasahuje“. Neříká přesně, kdo k těmto rozhodnutím dospívá, ale při absenci autority je třeba předpokládat, že se k nim mohou vyjádřit všichni, kterých se to týká. Představuje si každou čtvrť jako autonomní jednotku s „vyvlastněným automobilem“, který sjednocuje „rozhodnutí učiněná v každé městské čtvrti“. Pokud by měly čtvrti spolupracovat, musel by se někdo ujmout funkce mluvčího každé čtvrti, což Ricardo nazývá „dobrovolnými komisaři“. Aby byli tito komisaři skutečně anarchističtí, nemohli by získat moc nad lidmi, ale Flores Magón nikdy pořádně nevyložil, jak by formálně fungovali. Zapatisté přišli s možným řešením hned v prvních dnech po svém povstání v roce 1994. „Cestu si vytvořili chůzí“; teprve v praxi mohli vypracovat teorii. Navázali na domorodou tradici komunitního rozhodování zakořeněného v konsenzu. Anarchisté se v posledních desetiletích inspirovali u domorodých skupin, kvakerů a studentských shromáždění a přijali konsenzuální rozhodování, ale většina současníků Ricarda Florese Magóna prosazovala přímou demokracii, obvykle dvoutřetinové hlasování s tím, že každý se může kdykoli svobodně připojit nebo odpojit od skupiny. Konsenzus umožňuje, aby veškerá moc zůstala těm, kterých se nejvíce týká, a eliminuje tyranii většiny. Zapatisté přijali rotující delegáty pro koordinaci mezi čtvrtěmi na úrovni obcí a zavedli další delegáty pro koordinaci obcí na úrovni celého území. Prostřednictvím dlouhých konsenzuálních procesů, v nichž museli každý návrh ratifikovat všichni členové komunity na nejmístnější úrovni, stanovili pro koordinační schůze delegátů Junta Buen Gobierno (Rady dobré vlády) na celém území lhůtu 10–14 dní. Tyto ohromně krátké lhůty ve vlivných pozicích zajistily, že nikdo nemohl nad nikým získat moc, hromadit finanční prostředky nebo ovlivňovat rovnováhu zdrojů ve prospěch jednotlivých komunit. Dalším způsobem, jakým zapatisté udržovali tyto delegáty odpovědné vůči svým komunitám, bylo to, že se stali dobrovolníky a dostávali kompenzaci pouze od svých sousedů, kteří přebírali jejich domácí povinnosti v době jejich nepřítomnosti, a bylo zajištěno, že mohou být okamžitě odvoláni, pokud by se provinili proti mandátu své komunity. Jinými slovy, tito „kolektivní a odvolatelní“ delegáti formalizují mayskou tradici „vedení poslušností“.

Na první pohled se zdá, že „vedení poslušností“ není vůbec slučitelné s anarchismem, který Ricardo Flores Magón zastával téměř sto let předtím. Ve skutečnosti se anarchisté nestavěli ani tak proti vedení, jako spíše proti vládnutí a nadvládě. Magón by v systému zapatistů pravděpodobně našel mnoho důvodů k obdivu; delegáti ve skutečnosti nemají nad svými komunitami velkou moc, ale jsou spíše mluvčími kolektivní vůle své komunity. Na rozdíl od politiků, které Magón tak nenáviděl, nemohou zapatističtí delegáti jít proti tomu, co požadují obyčejní lidé. Jsou vázáni rozhodnutími přijatými konsenzuálně na nejnižší místní úrovni. Zapatisté mají heslo: „Zde lid poroučí a vláda poslouchá“. Pravděpodobně v rozporu s rychlostí, kterou měl na mysli Ricardo Flores Magón, když si představoval rozhodování v nepřítomnosti autority, musí být antiautoritářská rozhodnutí často přijímána na několika schůzích. Například během jednání o příměří s mexickým státem ve dnech po Novém roce 1994 dali funkcionáři EZLN jasně najevo, že budou muset „přerušit jednání, aby se poradili s vesnicemi, kterým se zodpovídají“. Po návratu domů do svých vesnic se od delegátů očekávalo, že „nebudou mluvit, ale naslouchat“. Domorodí Mayové se rozhodují kolektivně po celé generace, aniž by potřebovali instrukce od levicových intelektuálů. Nakonec se revolucionáři, kteří přišli do hor v roce 1982, naučili od domorodých vesničanů více než vesničané od nich. Přesto zapatisté představují syntézu domorodé praxe a teorie čerpané z politické levice. Subcomandante Marcos v projevech citoval Ricarda Florese Magóna a poznamenal, že historie se opakuje, ačkoli zapatisté čelili ještě odhodlanějšímu a lépe vybavenému nepříteli, než si Ricardo kdy dokázal představit. Přesto lze pochybovat, že by Flores Magón dokázal vymyslet antiautoritářštější způsob rozhodování na tak velkém území. Zapatisté na základě let pokusů a omylů přišli s formou rozhodování, která umožňuje každému člověku žijícímu v jeho autonomní zóně významně se podílet na rozhodnutích, která ovlivňují jeho život. Vlivné pozice v zapatistických komunitách nejsou ani tak autoritami, jako spíše vyjádřením požadavků lidí. Není pochyb o tom, že tato praxe je v souladu s anarchistickým cítěním Ricarda Florese Magóna a Mexické liberální strany.

Zapatisté využili historický okamžik, který Ricardo Flores Magón nikdy nedokázal využít. Tváří v tvář nejdéle trvající diktatuře jedné strany na světě a kapitalistickému systému, který je mnohem pevnější než v Magónově době, nemohla EZLN uskutečnit Magónovu vizi velké noční revoluce. Když vzpourou kráčeli vpřed, měli pevně nastražené uši a naslouchali lidem ve svých komunitách, aby jim naznačili, co mají dělat dál. Je zřejmé, že staré plány revoluce byly zastaralé; domorodé obyvatelstvo trpící pod drtivou tíhou kapitalismu s jeho každodenním ponižováním nemohlo čekat na slavný miléniový převrat. Jejich tajné vyčkávání jim získalo čas, který Mexická liberální strana nikdy neměla, a jakmile začali, museli si teoretické cesty, které si představoval Ricardo Flores Magón, vymýšlet za pochodu. EZLN se vyhnula nástrahám mnoha masových sociálních hnutí tím, že se odmítla nechat vtáhnout do stranické politiky, pokračovala v Magónově nedůvěře k politikům a odmítala stát jako prostředek moci, který by mohl přinést osvobozující výsledky. Ačkoli toto odmítnutí státní moci muselo být součástí vyvíjejícího se procesu, zanechalo zapatisty v pozici, kterou bylo obtížné kooptovat. Masivní vyvlastňování soukromých farem, na nichž dříve pracovalo mnoho rukou domorodců, kteří za to dostávali jen směšnou náhradu, nemohla PRI ani žádná jiná strana kontrolovat, a jakmile bylo zapatistické území vyčleněno, tisíce lidí, kteří na něm žili, odmítaly jakýkoli kontakt s vládou. Ačkoli se jim nepodařilo zrušit stát, jak by si Magón přál, zapatisté vytvořili navzdory státu dvojvládí, které fakticky učinilo stát zbytečným. Kolektivní prací a budováním družstevních obchodů, farem a dopravních prostředků navázali na domorodé komunitní tradice a zároveň se přiblížili anarchistickému snu o bezstátní a beztřídní společnosti. Flores Magón sice nikdy plně nevypracoval plán, jak by mělo vypadat masové rozhodování bez autorit, ale zapatisté vystihli podstatu antiautoritářské správy tím, že zavedli systém moci zdola s instruovanými a rotujícími delegáty schopnými koordinovat zdroje na rozsáhlých územích hornatého terénu. Experiment zapatistů vybudovat „svět, do něhož se vejde mnoho světů“, je trvalým procesem, ale během několika dekád již uskutečnili mnoho z libertinských snů Ricarda Florese Magóna.

Zdroj (i s poznámkovým aparátem):
https://theanarchistlibrary.org/library/ian-campbell-to-those-who-work-it-ricardo-flores-magon-and-the-ezln

V celoroční sérii „Magón 2022“ zatím vyšlo:
Magón 2022
Ricardo Flores Magón (1874–1922)
Barikáda a zákop
Jakým dobrem je vláda?
Smrt Ricarda Florese Magóna
Enrique Flores Magón

19.7.2022 Ian Campbell

Ze světa Samospráva Osobnosti