Chilské feministky jsou odkazem budoucnosti (II.)

Po koronavirové odmlce o sobě ženské hnutí v latinské Americe dává znovu vědět.

Pokračovaní textu od Bree Busk mapující dynamiku feministického hnutí v Chile, publikovaný v 11. čísle magazínu Roarmag.

Feminismus zdola

Po oficiálním návratu k demokracii v roce 1990 doufali Chilané, že legislativa přijatá za diktatury bude zrušena. Nicméně k tomu nedošlo ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, ústava přijatá režimem Augusta Pinocheta byla stvořena za zvláštním účelem ochránit neoliberální ekonomický model před budoucími pokusy o jeho reformy. Za druhé, centristicko-levicová koalice Concertación, která se chopila moci v přechodném období a držela prezidentský post až do roku 2010 neměla vůbec žádný zájem na realizaci výraznějších systémových změn. Výsledkem je země extrémně postižená nerovností, kde si důstojný život mohou dovolit jen ti, co na něj mají peníze, a zbytek jen splácí dluhy nebo se propadá do chudoby. Aby toho nebylo málo, mnoho představitelů diktatury spoluvinných za její zločiny zůstalo ve funkcích, aniž by pocítili jakékoliv následky svého jednání.

Suma sumárum není překvapením, že Chilané prahnoucí po systémových změnách nakonec ztratili víru ve volební urny a sáhli po masových nepokojích jako po nejúčinnějším dostupném nástroji, aby už skoncovali s dvojím zlem, neoliberálním kapitalismem a beztrestným porušováním lidských práv, minulém i současném. Tahle deziluze z politického establishmentu dobře vysvětluje, proč nejmasovější mobilizace téhle doby – feministické hnutí a samotné říjnové povstání – odmítla zastoupení politických stran a během koordinace svých aktivit se spoléhala výhradně na sebeorganizaci a principy přímé demokracie.

Ve Španělsku, Argentině, Chile a dalších zemích se davy feministek sjednotily kolem koordinačních výborů, formy sociální organizace, která usnadňuje spolupráci uvnitř hnutí tím, že poskytuje prostor, kde mohou diskuse a analýzy přerůst v kolektivní akci. Feministický koordinační výbor 8. března (CF8M) je největší a nejvlivnější organizací tohoto druhu v Chile. To lze připsat jeho stěžejní roli při mobilizaci feministické generální stávky stejně jako schopnosti přilákat davy na další významná data feministického hnutí. Ukázalo se taky, že docela agilně reaguje na všední problémy, buď promyšlenou analýzou nebo rychlou politickou mobilizací, což z něho činí oblíbený odrazový můstek pro lidi, kteří chtějí porozumět feministickému pohledu na věc.

Uvnitř funguje CF8M jako prostor, skrze nějž mohou kampaně spuštěné jinými feministickými projekty procházet a zesilovat. Sám o sobě je také sociální organizací, může spouštět vlastní projekty a vyzývat ostatní, aby se zapojili. Ať už se jedná o samostatnou věc, nebo koalici, řídí se práce vždy zásadami „feministického programu proti prekarizaci života“, živoucího dokumentu, který nastiňuje politické priority a itinerář boje pro nadcházející rok. Každé léto je tento program revidován na „Mnohonárodnostním setkání těch, co bojují“, kde se scházejí feministky celé země i ze zahraničí, aby diskutovaly o stavu hnutí a strategiích budoucnosti.

Chilské feministické hnutí je pestrou mozaikou, jež tvoří všechny představitelné způsoby sociální a politické organizace spolu s velkým počtem nepřidružených jednotlivkyň, tzv. feministas sueltas, jimiž každý rok na Mezinárodní den žen přetékají ulice. „Mnohonárodnostním setkání“ je prostorem, co zajišťuje diverzitu a řeší všechny potenciální konflikty, které ji provází. Během něho mají účastnice za úkol pokročit v analýzách klíčových bodů programu. Zasedací místnosti jsou zaplněné do posledního místa desítkami upocených a soustředěných žen, všech věkových kategorií, připravených vyjádřit svůj názor. Na tomto místě během minulých let barevné feministky a migrantky úspěšně prosadily debatu o tom, čí zkušenosti by měly v hnutí rezonovat nejvíce. Právě zde abolicionistky prosadily souhlas nad větší inkluzí vězeňkyň do procesu mobilizace generální feministické stávky. Tyto a další intervence si vynutily podstatné proměny politické orientace hnutí, které mu pomohly zůstat relevantní ve vyvíjejícím se klimatu krize a represe.

Nepřetržitý tok odporu

Po složitém roce a půl života s pandemií COVID-19 případy nakažených znova dosahují zvládnutelné míry a s plnou 70% proočkovaností roste mezi organizovanými feministkami přesvědčení, že jsou schopny návratu do ulic v plné síle. Tohle přesvědčení posílilo podzimní zrušení výjimečného stavu, který vládě zajišťoval zvláštní pravomoci potlačovat a kriminalizovat politickou aktivitu. Už bylo na čase, jelikož panoval všeobecný souhlas, že je potřeba zvýšit tlak na prosazení feministické agendy do ústavy a osvobodit politické vězně říjnové vzpoury.

Je 11. září a Santiago je ponořeno do šedého oblačného rozbřesku. Černě odění protestující se začínají srocovat v očekávání výročního průvodu na počest mučených, zavražděných a zmizelých během Pinochetovy diktatury. Vojenský puč roku 1973, který svrhl demokraticky zvolenou vládu Salvadora Allendeho, nepředstavuje pro přítomné žádnou dávnou historii, ačkoliv většina z nich je příliš mladá na to, aby ho zažili z první ruky. Odkaz diktatury tuhle zemi stále těžce sužuje, hlavně ty, kteří na vlastní kůži zažili, jak současná údajně demokratická garnitura pacifikuje protesty stejně brutálními praktikami jako za Pinocheta.

V Chile je připomínání politickým aktem: zavržením vlády teroru, která chtěla vymazat dokonce i paměť odporu. V roce 2021 se většina zúčastněných sjednotila pod abolicionistickými hesly a pochodovala s pikety a transparenty požadujíce svobodu pro politické vězně. Feministky jsou páteří tohoto boje. Argumentují, že beztrestnost porušování lidských práv v minulosti zajistila prostředí pro státní násilí praktikované dnes. Takhle praktikují tradici svých předchůdkyň, které za diktatury požadovaly spravedlnost pro své pohřešované kamarády, partnery a rodinné příslušníky.

Feministky vyslyšely výzvu CF8M a v průvodu nesly 137 rudých šátků. Na každém z nich bylo jméno ženy zavražděné nebo zmizelé během diktatury. Během průvodu na hřbitov Cementario General skandovaly jedno jméno po druhém a za každým z nich zaznělo hřmotné ¡Presente! Neustaly ani když ulice zaplnil dým a na horizontu se objevila vodní děla. Na státní násilí dneška i minulosti odpověděly srozumitelně, feministky neodpustí a nezapomenou ani jednu ránu (golpe) – žádný vojenský převrat, ani ruku vztaženou na nás.

Když se rozhovoří o svém vztahu k minulosti, často používají metaforu „červené nitě“. Ta se line historií jednotíce boje všech, které se postavily patriarchálnímu útlaku v nepřetržitém toku odporu. Slovy členek „Výboru pro paměť a lidská práva CF8M“ je „odkaz feminismu tvořen v ulicích, v komunitách, nepochází jen z knih, není přítomen pouze v knihovnách“. Červená nit poutá všechny nás aktivní v boji a my víme, že historie, co tu dnes píšeme, jednoho dne osloví budoucí generace, které budou chtít zaujmout své vlastní místo v tomto procesu.

Odkaz feminismu je tkán den po dni jako plátno, do něhož jsou pomocí mnoha rukou vepsány boje každé nové generace. Když feministický průvod s rudými šátky pochodoval hlavním městem, byla jeho litanie promísena výkřiky připomínajícími další ženy, které zemřely rukou státu. Včetně Macareny Valdés, aktivistky za práva původních národů, zavražděné kvůli její práci spočívající ve vytrvalé ochraně životního prostředí a ancestrální půdy Mapučů na jihu země. Včetně Joane Florvil, mladé haitské matky žijící v Santiagu, obviněné z toho, že se vzdala svého dítěte, jíž byla odepřena překladatelka, policie ji brutálně zadržela, aby o měsíc později zemřela. Každý nový příběh nespravedlnosti nebo vzdoru představuje novou nit v plátně spolu s příběhy minulými a zajišťuje, že porozumění naší vlastní historii je stejně pluralistické jako feminismus, který si přejeme praktikovat.

„Patriarchát padne, feminismus zvítězí“

Nový živoucí feminismus nabírá mnoha forem. Každá z nich odráží priority a podmínky komunit, z nichž vzešla. I když jeho celistvost ještě nebyla zcela analyzována, píše se o něm jako o feminismu transverzálním, intersekcionálním a pravděpodobně nejvýstižněji jako o „feminismu pro 99 %“. Ve svém manifestu ho Arruzza a kol. popisuje jako úsilí o „hlubokou, dalekosáhlou sociální transformaci“, které nemůže být dosaženo, aniž by zohlednila všechny druhy útlaku a vykořisťování. Dochází k závěru, že „feminismus pro 99% není pouze antineoliberální, ale také antikapitalistický“.

Ačkoliv to asi nevystihuje perfektně komplexnost vzrůstajícího feministického hnutí současnosti, je nepopiratelné, že po celém světě dochází feministky k závěru, že nemůžeme skoncovat s naším útlakem, aniž bychom přímo nezpochybnily vládní a ekonomické systémy, které určují podmínky našich životů.

Už se nemůžeme dále vyhýbat skutečnosti, že jsme se dostali do permanentního stavu překrývajících se krizí. V Chile a kdekoliv jinde neoliberální kapitalismus selhal ve vytváření svobodné a spravedlivé demokratické společnosti, o níž se tvrdilo, že je přirozeným výsledkem ekonomie volného trhu. Místo toho nám byly zanechány až příliš skutečné důsledky všeobecné nejistoty a dalekosáhlé destrukce životního prostředí, z čehož těžila pouze hrstka privilegovaných. Pandemie covid-19 a eskalující projevy člověkem způsobené změny klimatu nutí mnoho lidí hledat řešení a ultrapravice dychtí po tom, aby situaci ovládla, snaží se využít strach a nestabilitu k dosažení svých genocidních cílů.

Pluralistický feminismus otřásá základy neoliberalismu a autoritářství po celé zeměkouli a vůči kultuře vzájemně zaručované destrukce představuje živou alternativu. Ty, které pod patriarchátem trpí nejvíc kvůli své pozici v místě protínajících se útlaků, dokázaly, že jsou bojeschopné a připravené přinést nejvyšší oběť. Nezlomnou duši jsme mohly spatřit mezi ženami v kampani #EleÑao proti vzestupu Jaira Bolsonara v Brazílii roku 2018, při antirasistických a protipolicejních protestech ve Spojených státech po vraždě Georege Floyda v roce 2020 a feministických protestech v Turecku po odstoupení od „Istanbulské dohody“, která má chránit ženy před násilím.

Feministky po celém Chile a jeho domorodých územích jsou přesvědčeny, že jiný způsob života je možný a nehodlají svou kolektivní moc nikomu delegovat. Můžeme mluvit sami za sebe v celé naší rozmanitosti všech našich feminismů – domorodého, černého, queer, trans a mnoha dalších. Z našich všedních životů jsme učinily bitevní pole, protože výchova dětí a péče o naše blízké jsou nejzákladnější formou práce. Díky červené niti, která nás spojuje s vlastní historií víme, jak vzdorovat násilné vládě a jak pomáhat, aby naše komunity přežily krizi. A ovšemže víme, jak stávkovat – všude a všechny najednou.

Nejdůležitější asi je, že jsme se v tomto procesu našly – nejen v ulicích, ale ve všech oblastech našeho života, které vyžadují transformaci. Dnes se díváme na jiné části světa a slyšíme skandovat naše hesla v cizích jazycích, jak se vrací k nám, a víme, že nejsme samy a už nikdy nebudeme. Když pozvedneme naše hlasy a zařveme „teď, když jsme spolu, teď, když nás vidí,“ už se zpětné volání nezdá tak nemožné: „Patriarchát padne, feminismus zvítězí!“

„Už nejsme stejné, jako před několika měsíci a tato země už nikdy nebude jako dřív. Otevřely jsme nový radikální politický obzor. Možnosti, které máme dnes jsou výsledkem naší společné práce: nic jsme nedostaly darem a nikdo nám to nemůže vzít. Budeme pokračovat v boji, dokud život nebude stát za to žít.“
Z manifestu k feministické generální stávce 2020
Feministický koordinační výbor 8. března