Anarchistická federace

Chile: pokusná laboratoř neoliberalismu

Nejbohatší zemi Latinské Ameriky drtí propastné sociální rozdíly. Lidé se bouří.

Chile je chloubou neoliberalismu. Všichni Klausové a Jochové si ho dlouhá léta chovají jako čestný vzor, „svobodnou“ perlu v té latinskoamerické špíně. Jsou to přesně ti odborníci na ekonomii, kteří nám ještě nedávno chtěli zprivatizovat kyslík a dnes nás straší islamizací, ekologizací a feminizací Evropy. Dodnes se na finančních portálech objevují chvalozpěvy: Chile má nejnižší daně ze zemí OECD. Chile je rájem pro zaměstnavatele. Jenže vedle skleněných citadel finančních čtvrtí hnijí kartonové chatrče, počet slumů v Santiagu se od roku 2011 zdvojnásobil. Chilský hrubý domácí produkt stoupá do závratných výšin a už třicet let se bezprecedentně vzdaluje latinskoamerickému průměru, Chile v Latinské Americe vévodí ekonomickým žebříčkům, jako jsou index ekonomické svobody nebo úvěrový rating, ale obyčejní lidé z toho mají akorát mozoly. Známe to všichni z práce. Když se daří, směny se prodlužují, práce přibývá, dovolená se nekoná a plat zůstává stejný. Když se nedaří, mzda se snižuje, nastupuje se na nucenou dovolenou, neplacené volno, nebo se rovnou propouští.

Komodifikací zdeformovaný penzijní systém vyústil v to, že důchodová almužna nepokryje ani základní životní potřeby. Miliony lidí nemají přístup k řádné zdravotní péči ani ke vzdělání. Tyto instituce se prakticky staly výsadou pro boháče. Vysoké náklady si žádá i přístup k pitné a užitkové vodě, jelikož vodní zdroje a vodovody jsou v rukou soukromých spekulantů. Stejně tak energetický sektor ovládají zahraniční korporace. Pokusná laboratoř neoliberalismu uvrhla tuto latinskoamerickou zemi do skandální nerovnosti, kde prakticky celá střední třída žije na hranici chudoby. Příjem velmi početné třídy deklasovaných se v přepočtu pohybuje kolem 3200 Kč měsíčně. Asi polovina populace pak musí vystačit s 12 600 Kč měsíčně, přitom životní náklady v Santiagu jsou nejvyšší z Latinské Ameriky a převyšují i Prahu.

Budování ráje začalo za Augusta Pinocheta. Ano. Pokud neoliberální konzervativci hovoří o svobodě, mají tím na mysli svobodu korporací skupovat konkurenci, budovat monopoly, kašlat na pracovní právo a životní prostředí, vojenská junta nevadí. Následné tři demokratické vlády pokračovaly v nastavené linii. Socdemácké kabinety přišly s kosmetickými úpravami a konzervativec a nejbohatší Chilan Piñera vše dokonale korunoval svou arogancí a okázale projevovanou nadřazeností.

Budování laboratoře

Chilský neoliberální experiment provedený chicagskými ekonomy díky fašistické Pinochetově diktatuře se stal etalonem později aplikovaným Reaganem a Thatcherovou na Západě. Pro pravici se Chile stalo učebnicovým příkladem svědčícím o veškerých výhodách kapitalismu. Milton Friedman v roce 1982 prohlásil, že vojenská junta „prosadila úplné volnotržní hospodářství. Chile je ekonomický zázrak.“ [Elton Rayack, Not so Free to Choose, str. 37] Americký prezident George Bush v roce 1990 během své návštěvy Chile vychvaloval tento ekonomický model jako hodný následování.

Jenže kapitalistický zázrak dokonale vytěžuje veškeré „výhody“ třídně rozdělené společnosti. Pro pracující znamenal dramatické zhoršení životních podmínek. Důvod, proč zde byli pracující podrobeni neoliberálnímu experimentu, je prostý. Neměli na výběr. Generál Pinochet byl lídrem vojenského puče zosnovaného v roce 1973 proti demokraticky zvolené vládě Salvadora Allendeho. Puč završil léta amerického vměšování do chilské politiky, které začalo dávno před nástupem marxisty Allendeho, jehož úřadování nemělo dlouhého trvání. Richard Nixon uvalil na zemi totální embargo. Slovy tehdejšího amerického velvyslance „uděláme vše, co je v našich silách, abychom Chilany odsoudili k maximální chudobě“. [Noam Chomsky, Deterring Democracy, str. 395]

Pinochet kromě volnotržní agendy přišel s konečným řešením, které mělo jednou provždy zatočit s progresivním dělnickým hnutím. Podle velmi střízlivých odhadů „během prvního roku u moci zabil 11 000 lidí“. [P. Gunson, A. Thompson, G. Chamberlain, The Dictionary of Contemporary Politics of South America, str. 228] Vojenské jednotky zahájily operaci zvanou Karavana smrti a vrhli se do pronásledování kohokoliv podezřelého ze sympatií k levici. Mučení a znásilňování se stalo všední normou a ti, kteří nebyli eliminováni potají, byli shazováni z letadel jako varování pro případné odpůrce režimu. Oficiální statistiky dnes hovoří o 40 018 obětech.

Roli chicagských chlapců během puče nelze podceňovat. S armádou udržovali pevné vazby od roku 1972 a během puče sehráli klíčovou roli. „V srpnu 1972 začala skupina deseti ekonomů pod vedením Sergia de Castra pracovat na ekonomickém programu, který by nahradil Allendeho vizi… Ve skutečnosti byl plán nezbytný pro jakýkoliv pokus ozbrojených sil Allendeho svrhnout, jelikož chilská armáda žádný ekonomický plán neměla.“ [Silvia Borzutzky, „The Chicago Boys, social security and welfare in Chile“, The Radical Right and the Welfare State, Howard Glennerster and James Midgley (eds.), str. 88]

Přes všechny chvalozpěvy měl kapitalistický zázrak notné trhliny, které jím zmítají dodnes. Divoké zavádění volnotržních idejí do praxe ihned vyvolalo finanční krizi. HDP během jednoho roku kleslo o 12,9 %, zatímco zbytek Latinské Ameriky zaznamenal růst o 3,8 %. Volným neřízeným pádem klesaly mzdy, až se zastavili na 64,9 % mezd z roku 1970. Nezaměstnanost stoupla na 20 %. Dokonce i Pinochet zíral, že „sociální náklady šokové léčby byly vyšší, než očekával“. [Elton Rayack, Not so Free to Choose, str. 56, 41 a 57] Poté co krize ustala, následoval asi šestiletý růst. Právě v této době se začalo mluvit o ekonomickém zázraku, růstové období však vystřídala další krize, mnohem bolestivější než ta poslední. Státní dluh, nezaměstnanost a bankroty dramaticky vzrostly. Tentokrát přišel na řadu osvědčený, zato velmi netržní záchranný balíček z peněz daňových poplatníků. Ani tolik opěvovaná volnotržní ekonomika nikdy nebyla zcela volnotržní. Bez záchranných operací státu by dávno zkolabovala.

Nadnárodní banky „byly sanovány vládou, která utratila během let 1983–1985 za jejich záchranu 6 miliard dolarů (30 % HDP!), současně byly podrobeny přísné vládní regulaci, která měla zajistit jejich solventnost. Regulaci byly podrobeny i zahraniční investice.“ [Collins and Lear, Chile’s Free-Market Miracle: A Second Look, str. 42] Po záchraně kapitalistické ekonomiky, z čehož vyšli s holým zadkem pouze a jen pracující, začalo další kolo privatizací. Pinochetovy neoliberální reformy platí dodnes. Tento neoliberální experiment, dodnes velebený korporátními i veřejnoprávními médii, je od začátku do konce ekonomickou pohromou.

Ráj pro koho?

Pokud se nakonec o žádný zázrak nikdy nejednalo, proč bylo Chile velebeno lidmi jako Friedman? Protože konzervativci a neoliberálové vždy kopali za třídu nejbohatších a přesně tato třída dojí nejvyšší zisky z neoliberální vojenské junty. Žádná buržoazní demokracie totiž nedokáže prosadit tak důkladnou privatizaci jako diktatura. Dokud neoliberální model vykazoval zisky, boháči si cpali kapsy, když bankrotoval, veškeré ztráty zaplatili obyčejní lidé. Kapitalismus prostě slouží úzké skupině privilegovaných, kdežto společnosti škodí. Po patnácti letech od zavedení volnotržních reforem byly mzdy Chilanů stále nižší a nezaměstnanost vyšší než v roce 1970. Polovina obyvatel země žila v chudobě. To vyvrací další mýtus neoliberálů a všelijakých předsedů svazů zaměstnavatelů, kteří nám neustále tvrdí, že zvyšování mezd zvyšuje také nezaměstnanost.

Po desetiletích neoliberálních experimentů jsou Chilané odkázáni na zaměstnání, která neslibují žádnou stabilitu, jsou mizerně placená, obvykle dočasná, anebo se pohybují v neformální ekonomice. Většina nově vzniklých míst po letech 1982–1983 byly sezonní práce, charakteristické nízkými mzdami, dlouhou pracovní dobou a nestabilitou. Mnoho Chilanů pracovalo déle než 48 hodin týdně bez nároku na kompenzaci. To děsilo i scenáristy systému. „Neplacené přesčasy zůstávají vážným problémem. Běžně se předpokládá, že zaměstnanci budou pracovat déle bez nároku na odměnu, což připomíná evropský model devatenáctého století.“ [Collins a Lear, „Working in Chile’s Free Market“, str. 22–25] Podobně jako kdekoliv jinde byly mzdy odděleny od ekonomického růstu. Statistiky z devadesátých let říkají, že „růst produktivity překonal růst reálných mezd v poměru 3:1 v roce 1993 a 5:1 v roce 1997“. [Volker Frank, „Politics without Policy“, str. 73]

Privatizace důchodového systému a zdravotnictví, jak všichni jistě tuší, byla a je totální katastrofou. Zajímavé je, že z ní byly vyňaty byrokratické kádry, armáda a policie. Ti měli svůj vlastní štědrý sociální systém, tržní řešení bylo implementováno pouze pro lůzu. V rámci privatizace důchodového systému „byly převedeny úspory pracujících ve formě příspěvků na sociální zabezpečení z veřejného do soukromého sektoru, kde sloužily jako zdroj investic. Vzhledem k oligarchické koncentraci bohatství a korporátní dominanci za Pinocheta to znamenalo předat nucené úspory pracujících nejmocnějším chilským kapitalistům.“ Jednalo se tedy o sociální „podporu kapitálových trhů převodem úspor zaměstnanců na konta chilských obchodních elit“. [Winn, „The Pinochet Era“, str. 31 a 64] Odpovídající penze pobíralo pouhých 20 % poplatníků. Totéž platí pro zdravotnictví. V roce 1990 bylo soukromé zdravotnictví dostupné pouze pro 15 % Chilanů, z nichž 75 % tvořili vysokopříjmoví poplatníci. V Chile funguje třífázový zdravotní systém. Dobře financovaný státem spravovaný systém pro policii a armádu, luxusní soukromý systém pro elitu a „hrubě podfinancovaný, zanedbaný, přetížený systém pro 70 % Chilanů“. [Collins a Lear, tamtéž, str. 99 a 246]

V kostce. V roce 1972 bylo Chile druhou nejrovnější zemí v Latinské Americe, zatímco v roce 2002 se stalo druhou zemí s nevyšší mírou nerovnosti v regionu. [Winn, „The Pinochet Era“, str. 56]. To vyvrací další blbost dodnes omílanou elitami, které tvrdí, že čím víc je země kapitalistická, tím menší nerovností trpí. Stejně jako ve Velké Británii a USA, tedy v zemích, které uplatňovaly Friedmanovy myšlenky, v Chile nerovnost dramaticky stoupala. Implementace jeho myšlenek tak vyvrátila jeho vlastní tvrzení.

Hoří, má panenko!

Letos v říjnu vláda oznámila zdražení jízdného v metru o 3 %, což vyvolalo hromadný bojkot ze strany studentstva v podobě přeskakování turniketů. Vláda reagovala udělením výjimky pro studenty, ti ale pokračovali v protestech v solidaritě se svými blízkými. Začala arogantní profesionální štvavá kampaň za strany politické třídy a masmédií. Vyhrožování krutými tresty, jež umožňují zákony z dob Augusta Pinocheta, vedlo k rozšíření revolty do ulic, kde se zapojili další lidé. Vyhrožování násilím ze strany státu vyprovokovalo násilí nespokojenců. Lidé začali precizně demolovat turnikety, automaty na jízdenky, hromadně tahali za záchranné brzdy. Celé stanice lehly popelem, stejně jako autobusové zastávky a autobusy. Brzy přišly na řadu policejní stanice, proslulé jako líhně korupce a brutality, dále sídlo italského energetického koncernu Enel, supermarkety a samozřejmě vládní budovy. Po pár dnech byly zdemolovány tři čtvrtiny sítě metra, celkem 85 stanic.

Protesty se šíří zcela spontánně bez koordinovaných mobilizací. Jsme svědky davové sebevědomé akce lidí unavených z dlouhých desetiletí vykořisťování nejhrubšího zrna. Lidé opouštějí svá pracoviště, domovy, univerzity, pochodují metropolemi s prázdnými hrnci a lžícemi za dunivého rytmu samby a dávají jasně najevo, že se už vládnoucí třídou bídačit nenechají. Fízlové podobně jako ekonomika stále ještě nasáklí strukturou Pinochetova režimu jsou absolutně bezradní a jak dokládají mnohá videa, do davu pálí ostrými. Byl vyhlášen výjimečný stav a povoláno deset tisíc vojáků, kteří pacifikují protesty s notnou dávkou brutality. Sociální média stejně jako zahraniční zpravodajství jsou blokovány. Dodnes je evidováno osmnáct mrtvých, desítky nezvěstných a tisíce rebelů a rebelek v policejních celách. Díky Pinochetově legislativě jim hrozí dvacetileté tresty. Anarchisté a anarchistky volají po mezinárodní solidaritě. Tento legitimní a odvážný boj si ji bezesporu zaslouží. Miliony lidí zůstaly za branami kapitalistického ráje a nehodlají dál přihlížet, jak mocní hýří bohatstvím, vyždímaným z tvrdé práce neprivilegovaných.

 

Zdroje:
https://freedomnews.org.uk/what-is-happening-in-chile/
https://theanarchistlibrary.org/library/afaq-c#toc45
https://en.wikipedia.org/wiki/Economy_of_Chile#Economic_policies
https://en.wikipedia.org/wiki/Index_of_Economic_Freedom
https://en.wikipedia.org/wiki/Augusto_Pinochet
https://www.theguardian.com/world/chile


Verze pro tisk 27.10.2019 Zahraniční sekretariát AF

Píšou jinde

Podporujeme

Rave4Rojava ★ benefiční after-party

29. 11. 2019, Praha

Benefiční after-party po stávce #FridaysForFuture 29. 11. Vstupné dobrovolné, všechny vybrané peníze budou poslány Kurdskému červenému půlměsíci / Heyva Sor a Kurdistanê e.V. Akci pořádá platforma Výbor na obranu revoluce v Rojavě. #Riseup4Rojava ★★★ VÍCE INFO BRZY …(více)

Předvánoční bezpeněžní zóna

7. 12. 2019, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. Přineste je nebo se jen přijďte podívat, jak bezpeněžní zóna funguje. …(více)