Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Chilské feministky jsou odkazem budoucnosti

V roce 2019 v Chile vypuklo masové povstání proti autoritářskému neoliberalismu. Jakou roli v procesu hrálo chilské feministické hnutí?

„Přišly jsme, abychom změnily všechno.“
Z manifestu k feministické generální stávce 2020
Feministický koordinační výbor 8. března

Je 29. listopadu 2019 a nacházíme se na Plaza de la Dignidad v hlavním městě Chile Santiagu, kde se pravidelně scházejí lidé, aby dali podobu revoltě, která vypukla před pěti týdny a rozšířila se po celé zemi. V pozdním odpoledni halí slunce davy lidí do oranžové a vzduch tráví zbytky slzného plynu a dým z hořících barikád přicházející postranními ulicemi, kde protestující hrají hru na kočku a myš s těžkooděnci. Všechny oslňuje slunce, všem je vedro a všichni umírají žízní, ale nadšení, že zde mohou být. Nakonec se setmí, je pátek večer a atmosféra začíná připomínat revoluci.

Ačkoliv protesty a další druhy politické intervence probíhaly na všední bázi, pátky na Plaza byly něčím zvláštní. Právě tady se shromažďovaly nejpočetnější davy. Na centrální náměstí se všichni nevešli a zaplnili i okolní ulice, mosty a parky. Na jedné straně to byl čas karnevalu, na straně druhé vojenského ležení. Stánkaři prodávali párky vedle hořících kontejnerů a v dálce byly vidět proudy vody tryskající z vodních děl. Pokud jsme si udrželi policii od těla, měli jsme pocit absolutní svobody, cokoliv bylo možné. V tomto prostoru, fyzickém i filozofickém, se odehrály některé z nejzásadnějších momentů povstání. Podobně jako tento pátek.

S přicházejícím večerem se na jevišti objevují účinkující. Každému je jasné, že jde o skupinu. Jejich make-up a oblečení se hodí spíš do nočního klubu, k tomu se zdobí červenými a zelenými šátky a černými páskami. Jsou jich stovky a brzo obklopí sochu prominenta uprostřed náměstí a tucet nejodvážnějších na ni vyšplhá. Z vrcholu mávají jasně zeleným šátkem, který reprezentuje divokou feministickou vlnu, která zaplavila celou latinskou Ameriku. Randál začíná.

Všechny znají „Un Violador en tu Camino“ (násilník v cestě; často překládáno, nebo chápáno jako: násilník jsi ty), virální představení uvedené sotva před týdnem feministickým kolektivem LasTesis. Text chóru inspirovaný prací argentinské feministky Rity Segato, je neskutečně chytlavý a výmluvný tím, jak vystihuje podíl institucí státu na genderovém násilí. Co víc, souzní s hroznou bolestivostí v kontextu s probíhajícím povstáním: Národní institut pro lidská práva nyní pravidelně přijímá stížnosti na policejní brutalitu namířenou proti protestujícím a nechybí ani otřesná svědectví sexuálního násilí a mučení.

Průnik feministické hymny do srdce protestů je jasnou ukázkou toho, že ty, které daly hlas chilskému feministickému hnutí, nebudou stát stranou během komplexního zúčtování, které pomohly uvést do pohybu.

Náměstím Plaza de la Dignidad se ozývají hlasy stovek feministek odsuzující patriarchální násilí během choreografie přibližující invazivní policejní prohlídky – formu sexuální potupy. Jedna po druhé ukazují prstem a jmenují síly, které se na tomhle násilí podílejí, a dav souhlasně burácí: „Policajti, soudci, stát, prezident.“ S tímto posledním obviněním dav exploduje: „Piñera culiao!“ (Piñera je zmrd!) Protestující všech identit pozvednou ruce zatnuté v pěst a pokračují v hřmotném skandování: „El estado opresor es un macho violador!“ (Utlačovatelský stát je mačo násilník!). Chilské feministické hnutí, tolik inovativní ve své taktice a tolik trefné ve svých analýzách, znovu ukázalo svou moc, aby dalo život novým politickým procesům.

Nový feminismus překračuje všechny druhy hranic

Organizované feministky sehrály rozhodující roli při utváření chilské politiky. Hbitě se adaptují a čelí novým výzvám, aniž by podlehly institucionální kooptaci. Největší přínos tohoto politického hnutí spočívá v posouvání „horizontu možného“ – úspěšně zvrátilo obecné povědomí o tom, jak se realizují sociální změny a kdo by mohl nebo měl být jejich hybnou silou.

Od studentské feministické vlny roku 2018 získávají chilské feministky díky svým masovým pestrobarevným mobilizacím publicitu doma i v zahraničí. Nicméně tyto velkolepé manifestace představují pouze zlomek práce, kterou je třeba vykonat. K dnešnímu dni nalézá feministický boj úrodnou půdu v učebnách, v obchodech, ve věznicích, a dokonce v současném ústavodárném shromáždění, kde delegátky zuby nehty bojují, aby demokratizovaly proces utváření nové ústavy a skoncovaly s neoliberálním odkazem Pinochetovy diktatury.

Tahle nově se objevující praxe feminismu je charakterizována svou skepsí – pokud ne rovnou nepřátelstvím – k myšlence „změny systému v rámci jeho hranic“. Místo toho preferuje budování moci zdola a organizuje se skrze horizontální kolektivy, shromáždění, sítě a koordinační výbory. Dokonce i rozhodnutí podpořit kandidátky pro tvorbu ústavy bylo kontroverzní. Bylo investováno mnoho myšlenek a spousta času, aby se vyřešilo, zda potenciálně dosažená vítězství vyváží riziko institucionální kontaminace.

Hnutí, jehož součástí je i La Coordinadora Feminista 8M (Feministický koordinační výbor 8. března; CF8M), se snaží praktikovat druh feminismu, který je transfronteriza – nejenom mezinárodní, ale překračuje všechny druhy hranic, zvláště ty oddělující tzv. „ženské problémy“ od složitých a prolínajících se subjektivit, které obýváme. Tahle orientace odmítá jakýkoliv feminismus, který se pokouší zkušenost patriarchálního útlaku redukovat do úzkého rámce cisgender identity. Projevuje se také neochvějným závazkem podporovat boje za práva původních obyvatel a migrantů, stejně jako proti kolonialismu, rasismu a xenofobii.

Slovy argentinského kolektivu Ni Una Menos: „Z každého jednání je patrné, jak je neoliberální kapitalismus patriarchální a zároveň koloniální, a neexistuje způsob, jak jej porazit, aniž bychom konfrontovali všechny jeho projevy.“ Napříč latinskou Amerikou jsou naše feminismy úzce svázané s touhou změnit všechny aspekty našeho života, od našich nejintimnějších vztahů po ekonomiku a politický systém, který na nás vztáhne ruku, pokud se odmítneme podvolit.

V současné době eskalujících globálních krizí už není obhajitelné žádat postupné změny skrze tradiční instituce v rámci zkostnatělých mantinelů národních států a zastaralé způsoby boje. Musíme se inspirovat hnutími, která nejenže bojují za životy, jež chceme zachránit dnes, ale i za ty, o kterých doufáme, že jednou budeme žít.

Feministická stávka 8. března

Již od roku 2015 se světem šíří množství feministických hashtagů, upozorňujících na patriarchální zneužívání a násilí. V některých zemích je tenhle prudký nárůst aktivity na sociálních sítích doprovázen pouličními protesty, jsou vyhlašovány dny celonárodních akcí, a dokonce vznikají hnutí se stálou základnou. Prvním hashtagem s celosvětovou odezvou byl #NiUnaMenos (Ani o jednu méně), slogan proti femicidě zpopularizovaný hnutím v Argentině. Tohle odhodlané odmítnutí násilného statu quo rezonovalo mezi ženami po celém kontinentu a zažehlo podobné kampaně a mobilizace v Chile, Peru, Bolívii, Paraguayi, Uruguayi, Salvádoru, Guatemale, Mexiku, Brazílii a ve Španělsku.

Nicméně tento nový prudký nárůst feministického aktivismu se neomezil na Latinskou Ameriku nebo španělsky mluvící svět. V roce 2016 si světovou pozornost vysloužilo feministické hnutí v Polsku díky svému „Strajku kobiet“, který byl odpovědí na schvalování přísné protipotratové legislativy. Celonárodní stávka byla organizována pod hashtagem #czarnyponiedzialek, který odrážel smuteční oděv účastnic vyjadřující ztrátu jejich reprodukčních práv. Ten samý měsíc svolali celonárodní stávku také feministky v Argentině, aby vyjádřily znechucení nad odpornou vraždou Lucíe Peréz dvěma muži, kteří se snažili vykroutit tvrzením, že se předávkovala.

Tyto dvě události se staly mezníkem mezinárodního hnutí a myšlenka ženské feministické stávky se stala cennou taktikou pro skupiny a osoby, které nakonec začaly cítit svou kolektivní moc. Odezvu této rostoucí feministické vlny můžeme vidět po celém světě, dokonce i ve Spojených státech. Tato země, která byla imunní vůči intenzivní kampani #NiUnaMenos, se stala později, v lednu 2017 svědkem mobilizace demonstrující ženská práva a v rekordním počtu pochodující na protest inaugurace Donalda Trumpa.

Aktivistky za reprodukční práva v Irsku zahájily kampaň #strike4repeal. Hrozily celonárodní stávkou na Mezinárodní den žen, pokud vláda nesvolá referendum ohledně zrušení dodatku ústavy, který staví naroveň život plodu s životem těhotné ženy. Díky odhodlanému a tvořivému aktivismu širokého hnutí byl zákaz potratů o rok později zrušen. Ani zde výčet feministek, které přistoupily ke stávce nebo stávkové pohotovosti, nekončí. Hybnost eskalujících globálních mobilizací přiměla organizované skupiny feministek, aby vyzvaly 8. března k mezinárodní stávce žen. K téhle první „feministické generální stávce“ se přidaly organizace z více než padesáti zemí a událost posílila růst a bojovnost hnutí v nadcházejících letech.

Feministická generální stávka, která se stala jak dnem akcí, tak i politickým procesem, byla znovuobjevením tradičního nástroje k boji. Jeho nová verze však po celém světě záměrně rozšířila tradiční taktiku pracujících i na pracující, kteří se nemohou organizovat v odborech, a dokonce i na ty, kteří ani nedosáhnou na formální status zaměstnance. Konkrétně odhalila patriarchální formy vykořisťování a násilí zažívané domácími pracovnicemi, sestřičkami, pečovatelkami, pracovnicemi sexuálního průmyslu a dělnicemi neformální ekonomiky. Nicméně myšlence organizace generální stávky formou opravdové stávky místo konvenčního protestu a pochodu byla na různých místech přikládána různá váha.

Ve většině zemí toto oživené hnutí a jeho stávky zapadalo do úsilí skoncovat s patriarchálním násilím, rozšířit reprodukční práva nebo kombinace obou dvou tím, že úmrtí způsobená nelegálními potraty pokládá v zásadě za státní femicidu. Chile bylo unikátní v tom, že koordinační výbor (z něhož později vznikl CF8M) svolal první hlavní mobilizaci v zemi v roce 2018 pod heslem: „Proti prekarizaci života!“

Na základě debat koordinačního výboru NiUnaMenos v Santiagu v letech 2016–2017 byl 8. březen zasvěcen širšímu boji proti neoliberálnímu ekonomickému modelu uvalenému Pinochetovou diktaturou a dále udržovanému establishmentem po návratu k demokracii po roce 1990. Na základě jejich analýzy utrpení působené touhle politikou privatizace nejvíc dopadá na ty, které jsou už tak marginalizovány, které jsou i bez toho objekty násilí – například ženy původních národů, které čelí domácímu násilí v souvislosti s militarizací a průmyslovým vykořisťováním půdy jejich předků.

Kromě toho tyto feministky stavěly na analýze provedené jejich předchůdkyněmi, které vzdorovaly diktatuře a prohlásily, že domácí násilí a státní násilí jsou dvě strany téže mince. Za Pinocheta tajná policie praktikovala na zadržených, konkrétně na ženách, odporné metody sexuálního mučení. Záměrem těchto metod bylo potrestat ženy za jejich politické aktivity a zároveň za to, že se prohřešily proti svým daným rolím – být poddajnými matkami a pečovatelkami. Když kolektiv LasTesis popularizoval slogan „Utlačovatelský stát je mačo násilník“, dokonale vystihl realitu chilského státu, který po dlouhá léta praktikoval znásilnění a další formy genderového násilí jako metodu disciplinace ženy a lidí dalších přehlížených genderových identit s cílem zachovat patriarchální společenský řád. Ve zkratce, genderové násilí bylo hnutím chápáno jako individuální i systematický fenomén, který musí být konfrontován a vymazán ze všech sfér lidského života.

Po vydařeném dni akcí 8. března 2018 koordinační výbor stvrdil shodu na větším rozvoji vztahů s dalšími částmi sociálního hnutí s cílem spojit různorodé požadavky do feministického politického programu – takového, který by dokázal nastavit agendu pro první feministickou generální stávku, jež měla následovat příští rok. Tahle práce získala ještě větší význam po „feministickém máji“, explozi hněvu, která nabrala podobu okupací univerzit jako odpovědi na sexismus ve školství. Tento vzestup aktivit vyžadoval rychlý rozvoj infrastruktury hnutí, aby bylo schopno usměrňovat jejich vývoj. V této chvíli přestal výbor pracovat jako ad hoc skupina a stal se organizací, jež se zavázala sloužit zájmům hnutí.

Od té chvíle se stala stávka hlavním bodem agendy a důraz byl kladen zvláště na to, aby se mohli zapojit lidé, kteří si doposud mysleli, že jim v oblasti zlepšení životních podmínek feminismus nemá co nabídnout. Taktika feministické stávky se samozřejmě setkala s kritikou ze dvou stran: na straně jedné od aktivistů tradičních maskulinních (mačo) odborových svazů, které ve feminismu neviděly jednotící prvek, jenž by prospěl sociálnímu hnutí; na straně druhé byly spousty pracujících žen a další opomíjené genderové identity oprávněně skeptické vůči hnutí, které se dosud nejvíce projevovalo na elitních univerzitách hlavního města.

CF8M na kritiku odpověděl založením „feministického výboru pracujících“, který otevřeně odmítl omezenou právní definici stávky, stejně jako obdobně omezenou představu, jaký druh pracujících si zasluhuje zasednout ke stolu. V souladu s tím se výbor neskládal pouze z tradičních odborářů, ale také pracujících, jejichž práce – ať už formální, neformální, neplacená, kriminalizovaná nebo neviditelná – je zásadní pro reprodukci života. Tyto feministky prohlásily, že jsou „pracující, které nikdy nepoznaly, co je to padla“, a nepotřebují od nikoho povolení, aby se za pracující mohly označit a aby se mohly chopit akce.

CF8M k tomu inicioval kampaň „100 způsobů stávkování“, čímž vyzval, aby se zapojilo tolik lidí, kolik je jen možné. S klasickou odstávkou práce a opuštěním pracoviště už mnoho pracujících počítalo, kampaň dále zmínila akce, které mohli lidé podnikat doma, ve škole, v sousedství nebo v ulicích. Množství těchto návrhů povzbuzovalo účastnice, aby hledaly příležitosti k navazování rozhovorů a budování vztahů, často s lidmi, s nimiž žijí, jako třeba seniorky a spolupracovnice. Další návrhy spočívaly v symbolických akcích jako věšení zástěr z oken nebo nošení fialového náramku.

V roce 2020, kdy se stávkovalo znovu, byly na seznam přidány další návrhy, a tak nechyběly ani solidární aktivity pro muže. Inkluzní strategie, jak zapojit další lidi, kteří se nemohou podílet na klasické stávce nebo mobilizaci, dosáhla nových rozměrů. Například Odborový svaz pracujících v domácnosti, složený převážně z migrantů, se rozhodl, že se na stávce bude podílet třicetiminutovým sit-inem. Prostě na půl hodiny zastavili práci, sedli si na zem a svůj vzdor prezentovali na sociálních sítích.

Zatímco nejviditelnější formou účasti byly tradiční pochody, před stávkou i v den stávky probíhala široká škála aktivit. Ve školách a v sousedstvích byla svolána lidová shromáždění za účelem poprat se s problémy patriarchátu v našich komunitách. Diskuse probíhaly i v menším měřítku mezi ženami, které nechaly děti doma partnerům nebo příbuzným a volné odpoledne využily k setkání s kamarádkami a sousedkami.

Pod heslem „přiveď stávku do ulic“ proběhlo také množství kulturních intervencí. Nejznámější se stala akce „Brigády umění a propagandy“, kterou zformoval CF8M, při níž došlo na začátku března k hromadnému přejmenování stanic metra v Santiagu. Nové názvy byly inspirovány významnými postavami feminismu a sexuálního disentu. O čtyři dny později, 8. března, se Santiago probudilo do krásného dne a brzo zjistilo, že „Brigáda“ spolu s feministkami z celého města uvázala zelené šátky kolem krků soch prominentů po celé metropoli. Obě akce vyjádřily touhu proměnit veřejný prostor a představit si svět, kde bychom se mohly procházet klidně bez strachu z násilí.

Velkým úspěchem bylo, že feministickou generální stávku v roce 2019 podpořila Asociace učitelů a učitelek a tři z největších odborových svazů ve zdravotnictví. To stávku učinilo efektivní jak v tradičním slova smyslu, tak i v jejím širším pojetí z feministických pozic: „Stávky jako kumulativního procesu a itineráře boje, generální stávky jako záměru a zároveň procesu, který zahrne všechny pracovní pozice, placené i neplacené, a všechny pracující ženy.“ Za zmínku jistě stojí, že stávku podpořily i odborové svazy stavebních dělníků, kde se druží hlavně muži, a pokračovaly ve spolupráci s feministickým hnutím i během nadcházejících klíčových momentů.

Do první feministické generální stávky se zapojili lidé ze 72 měst a jednalo se o největší vzdor od pádu diktatury, což je jasná zpráva, že si hnutí zajistilo respekt. O šest měsíců později propuklo v Chile masové lidové povstání. V hlavním městě hořely vládní budovy a v ulicích se objevily graffiti: „Neoliberalismus se zrodil v Chile a taky tady zemře.“

Šest týdnů od vypuknutí vzpoury, 25. listopadu, mluvčí CF8M Alondra Carrillo v rozhovoru popsala situaci jednoznačně: „Není možné porozumět této vzpouře, aniž bychom si vzpomněli, že začala ženskou revoltou 8. března.“ Z perspektivy dnešních dnů není možné porozumět jakýmkoliv nedávným otřesům v Chile, aniž bychom sledovali trajektorii tohoto pokroku vedoucí skrze feminismus, který dokázal probudit lidovou touhu po hlubokých systémových změnách.

(pokračování příště)