Rozhovor CrimethInc. o barmských anarchistech uvnitř i vně revoluce

Přinášíme rozhovor s Htet Khine Soe, aktivistou, který více než 20 let působil v Barmě,[1] než se na konci roku 2021 přestěhoval do Mae Sot v Thajsku. Rozhovor vedl Ban Ge, čínský anarchista, který po převratu pendloval mezi Mae Sot a Barmou a úzce spolupracoval s barmskými aktivisty.

Úvodem

V únoru tohoto roku uplynulo už pět let od vojenského převratu v Barmě. Zdá se, že se život v Yankounu vrátil zpět ke křehké normalitě. Vyčerpaní revolucí, která se zdála nekonečně dlouhá a bez jasného horizontu vítězství, se mnozí, kteří odešli ze zaměstnání, aby se připojili k hnutí občanské neposlušnosti, postupně vrátili do systému, který kdysi opustili.

Mezitím se situace ve venkovských oblastech a pohraničních regionech kontrolovaných ozbrojenými silami odporu „Jarní revoluce“ stále více mění v patovou občanskou válku. Útoky dronů a letecké bombardování vojenské junty se staly rutinou a civilisté za to nadále platí vysokou cenu.

Za těchto podmínek armáda pokročila s tím, co nazývá dlouho odkládanými všeobecnými volbami – pozorovatelé je obecně popisují jako fingované volby. Vzhledem k tomu, že opoziční strany byly rozpuštěny nebo potlačeny, není pochyb o tom, že vítězství si zajistí armádou podporovaná Strana solidarity a rozvoje (USDP).

Krátce po převratu v roce 2021 se Hnutí občanské neposlušnosti (CDM)[2] a nenásilné protesty setkaly s brutálním potlačením ze strany armády. Někteří aktivisté*ky uprchli do džungle, kde se cvičili s ozbrojenými etnickými organizacemi, které již dlouho bojovaly proti armádě, vytvořili Lidové obranné síly (PDF) a zahájili ozbrojený odpor. Jiní se vydali do exilu a rozptýlili se po celém světě. Mae Sot, thajské město poblíž hranic s Barmou, se stalo jednou z prvních destinací pro mnoho exulantů*ek a zraněných odbojářů*ek.

V únoru 2023, během akcí připomínajících druhé výročí převratu, jsem potkal Htet Khine Soe (Ko Htet), barmského anarchistického aktivistu, a rozhodl se ho následovat do Mae Sot. Z Chiang Mai jsme jeli osm hodin autobusem, překročili horské hřebeny thajské provincie Tak a dorazili k hranicím. Cestou jsem mu vyprávěl o anarchistických samoorganizovaných prostorech a sítích odporu v Číně. On mi na oplátku vyprávěl příběhy z revoluce – o flashmobech, akcích městských partyzánů, atentátech, útěcích a exilu.

Během prvního roku po převratu pomáhal Ko Htet organizovat Výbor pro generální stávku a flashmoby a nakonec se zapojil do městských partyzánských operací. Poté, co byl zatčen jeho blízký spolupracovník, se jeho jméno objevilo na seznamu hledaných osob a bylo zveřejněno ve státních médiích, což ho donutilo uprchnout z Yankounu.

V prosinci uprchl do Lay Kay Kaw, města ve státě Karen, které bylo mezi mladými exulanty známé jako „osvobozená oblast“. Díky výcvikovým táborům PDF v nedaleké džungli se město stalo centrem, přes které proudily zbraně a munice, jež se nakonec dostávaly zpět do měst jako Yankoun a Mandalaj, kde zásobovaly městské partyzánské skupiny.

To ale také učinilo z Lay Kay Kaw vojenský cíl. Dne 15. prosince, pět dní po příjezdu Ko Htet, armáda zahájila letecké údery na město, které bylo dosud známé jako „město míru“. Uprchl tedy přes řeku do Thajska spolu s dalšími vlnami mladých exulantů.

Jeho manželka Su Yi, také aktivistka, později dorazila do Mae Sot s jejich dvěma dětmi, aby se k němu připojila. Rodina získala „průkazy bez státní příslušnosti“ a nakonec se zde usadila. Jejich dům se postupně stal místem setkávání revoluční exilové komunity. Po 7. říjnu 2023 jejich děti – syn a dcera ve věku základní školy – říkaly hostům, kteří přinesli Coca-Colu: „Nepijte Coca-Colu – pro Palestinu.“

V roce 2025 otevřeli Ko Htet a Su Yi v Mae Sot obchod s tričky s názvem All Colours Are Beautiful (Všechny barvy jsou krásné) – anarchistická slovní hříčka odkazující na slogan All Cops Are Bastards (Všichni policajti jsou bastardi, ACAB). Nad obchodem se nachází jejich sítotisková dílna, kde vyrábějí mnoho triček, která se tam prodávají. Jeden z nejoblíbenějších motivů je nápis v angličtině No One Is Illegal (Nikdo není nelegální). Ve městě, kde velká část obyvatelstva žije v nejisté právní situaci, je nošení tohoto trička na veřejnosti výrazně provokativní. Nedávno mi Ko Htet poslal fotografii registrační karty z imigračního zadržovacího centra, na které je barmský zadržený stojící před výškovou tabulkou – standardním pozadím pro policejní fotografie – a stále má na sobě stejné tričko s nápisem No One Is Illegal.

K pátému výročí převratu jsem pozval Ko Htet, aby z anarchistického pohledu zhodnotil revoluci: napětí mezi jejich hnutím a hlavními revolučními silami reprezentovanými Aun Schan Su Ťij a to, jak levicové sítě v Barmě – vytvořené před převratem – pokračovaly v organizování a přežily v exilu.

Htet Khine Soe při flashmobové stávce v Yankounu, březen 2021.

Ulice

Jak se anarchisté*ky v Barmě po převratu v roce 2021 mobilizovali v rámci hnutí proti juntě? A v čem jste se nejvíce neshodovali s hlavními příznivci Aun Schan Su Ťij?

V předvečer převratu se již šířily zvěsti, ale téměř nikdo nevěřil, že k němu skutečně dojde. Ústava z roku 2008[3] už armádě přiznávala enormní institucionální moc, včetně automatického nároku na 25 % křesel v parlamentu. Za těchto okolností se zdálo zbytečné, aby armáda přímo převzala moc. Přesto 1. února 2021 k převratu došlo.

Ráno v den převratu jsem diskutoval s kamarády, kteří dříve pracovali v Celobarmské federaci studentských svazů (ABFSU) – jedné z hlavních levicových studentských organizací v zemi – a s členy naší anarchistické antifašistické skupiny o tom, jak mobilizovat lidi, aby vyšli do ulic. Vysocí představitelé Národní ligy pro demokracii (NLD), kteří ještě nebyli zatčeni, spolu s příznivci [barmské političky] Aun Schan Su Ťij však vyzývali veřejnost, aby nejednala okamžitě, ale počkala sedmdesát dva hodin. Šířili přesvědčení, že mezinárodní pomoc – a dokonce i intervence R2P[4] – brzy dorazí, a naváděli lidi, aby zůstali doma, místo aby vyšli do ulic protestovat.

Ale ten samý den byl odpojen internet. Najednou nemohla ani armáda, ani NLD účinně šířit svou propagandu. Hnutí, do kterého jsem byl zapojen, se během prvních tří dnů snažilo přivést lidi do ulic. Komunikace mezi námi byla obtížná a organizování za těchto podmínek bylo extrémně náročné.

Ženy pracující v oděvní továrně ve známé průmyslové čtvrti Hlaingthaya v Yankounu byly mezi prvními, kdo vyšli do ulic protestovat, zatímco ABFSU ignorovala výzvy vedení NLD k umírněnosti a začala se organizovat sama. Mezitím začali obyčejní lidé každý večer spontánně protestovat tím, že na balkonech bouchali na hrnce a pánve.[5]

Šestý únor byl prvním a největším dnem. Dělnictvo oděvní továrny v Hlaingthaya opět vyšlo do ulic, zatímco armáda rychle zablokovala silnice. Avšak téhož dne začala celonárodní vlna demonstrací. I lidé, které jsem znal a kteří byli obvykle k politice lhostejní, se připojili k masovým protestům.

V tu chvíli se téměř všichni sjednotili pod stejným heslem: odpor proti puči a požadavek propuštění Aun Schan Su Ťij. Dokonce jsem reagoval na výzvy NLD tím, že jsem si koupil červené oblečení a nosil ho na demonstracích.

Dne 12. února jsem se zapojil do organizace Výboru pro generální stávku (GSC), který byl vytvořen pro boj proti diktatuře z lidového hnutí a sestával z členů*ek celkem 25 skupin, včetně ABFSU, odborových organizací a politických stran. Hlavními požadavky GSC byly odpor proti vojenské diktatuře, propuštění Aun Schan Su Ťij a všech politických vězňů a úplné zrušení ústavy z roku 2008. V té době by jakákoli politická mobilizace, která by nezahrnovala požadavek na propuštění Su Ťij, měla potíže získat podporu veřejnosti. Přesto jsme vždy kladli důraz na propuštění všech politických vězňů, nejen jí.

Naše hlavní neshoda s NLD se týkala ústavy z roku 2008. Vedoucí představitelé NLD a jejich příznivci doufali, že ústavu z roku 2008 využijí jako rámec k omezení moci armády a zachování výsledků voleb. My jsme naopak věřili, že tato éra skončila a že samotná ústava musí být zrušena. Lidé se museli sjednotit nejen proto, aby bránili výsledek voleb, ale také aby odstranili strukturální roli armády v politickém systému Barmy.

V té době se protesty konaly téměř denně. Nadšení veřejnosti pro odpor proti vojenské vládě bylo ohromné. Ať už lidé plně souhlasili s našimi politickými postoji nebo ne, jakmile se shromáždil dav, přidávalo se k němu stále více lidí. Během demonstrací jsme organizovali projevy a morálku povzbuzující akce, ve kterých jsme vysvětlovali, proč je nutné zrušit ústavu z roku 2008.

Dne 3. března bylo během protestu organizovaného Výborem pro generální stávku zatčeno více než tři sta lidí. Poté některé skupiny začaly vyrábět primitivní výbušná zařízení a hlukové bomby, aby odrazily policejní a vojenskou represi v ulicích. Současně nás NLD a její příznivci začali obviňovat z násilí. Tvrdili, že jakmile se protesty stanou násilnými, utrpí tím image revoluce v mezinárodním společenství.

Na sociálních médiích příznivci NLD také označili Výbor pro generální stávku za komunistický a levicový. Vzhledem k desetiletím státní propagandy, která komunismus vykreslovala jako národní hrozbu, takové obvinění snadno vyvolalo podezření a nepřátelství vůči nám mezi veřejností.

27. března 2021, „Antifašistický den“. Levicové skupiny pálí ústavu z roku 2008 na ulici v Yankounu. (Foto: Mar Naw)

Po krvavém zásahu armády 27. března se rozsáhlé pokojné protesty ve městech staly téměř nemožnými a mnoho lidí odešlo do džungle, aby zahájilo ozbrojený odpor. Někteří se však rozhodli zůstat a pokračovat v boji v městských oblastech. Mohl bys popsat, jaké to období bylo?

1. Březen byl v Barmě Dnem ozbrojených sil, místně známý jako Den Tatmadaw. V ten den opět vypukly velké protivládní protesty ve velkých městech, jako je Yankoun a Mandalaj, a my jsme se jich také zúčastnili. Armáda reagovala brutální silou a po celé zemi zabila stovky demonstrantů.

Je důležité pochopit historický význam tohoto data. 27. březen byl kdysi známý jako Den protifašistického odporu a teprve v roce 1955 byl přejmenován na Den Tatmadaw. Původně připomínal vznik téže armády, která později provedla převrat: 27. března 1945 vedl generál Aun Schan barmské síly v povstání proti japonské fašistické okupaci. Poté, co Barma v roce 1948 získala nezávislost, se Aun Schanova Antifašistická lidová liga svobody stala vládnoucí politickou silou.

V ten samý památný den v roce 2021 proto lidé vyšli do ulic, aby protestovali proti puči provedenému touto armádou, a prostřednictvím odporu tak účinně obnovili a předefinovali význam tohoto dne. Následný masakr opět dokázal, že síla, která byla kdysi oslavována jako antifašistická, se sama stala fašistickou. Po zásahu mnozí z nás začali 27. březen opět záměrně označovat jako Den antifašismu.

Dalším dnem, který jsme se pokusili znovu získat, je Den mučedníků 19. července, jenž připomíná zavraždění generála Aun Schana. V oficiálních narativech jsou jako mučedníci uznáváni pouze představitelé etnické skupiny Bamar. Vůdcům menšinových etnických skupin, kteří zahynuli v konfliktech s centrální vládou, je tento status udělován jen zřídka, pokud vůbec.

Po zásahu 27. března bylo stále obtížnější organizovat pokojné demonstrace ve městech. Mnoho mých spolubojovníků odešlo do džungle, aby absolvovali vojenský výcvik u ozbrojených etnických organizací. Někteří odešli do státu Kachin podél čínsko-barmské hranice a do státu Rakhine na hranicích s Bangladéšem, aby absolvovali výcvik u Kachinské nezávislé armády (KIA) a Arakanské armády (AA), zatímco jiní odešli do pohraniční oblasti státu Karen, aby se připojili ke Karenské národní osvobozenecké armádě (KNLA).

Později nám někteří z těch, co se z těchto oblastí vrátili, řekli, že když nově příchozí dorazili do táborů, byli často přivítáni jednoduchou otázkou jako testem: „Připojujete se k revoluci, abyste osvobodili lid, nebo jen abyste osvobodili Aun Schan Su Ťij?“

Já jsem se rozhodl zůstat v Yankounu. Od té doby jsme spolu s dalšími kamarády*kami začali organizovat flashmoby – krátké, rychle zorganizované demonstrace, které se rozešly dřív, než stačily zareagovat bezpečnostní síly. Mnoho mladých lidí se k těmto akcím nadšeně připojilo, což umožnilo pokračování odporu ve městě i za stále nebezpečnějších podmínek.

27. března 2021, flashmob v Kyi Myin Daing, Yankoun. Na transparentu je napsáno: „Hodíme kosti fašistů do rokle Bar Ka Yar.“ V Kyi Myin Daing se nachází velká rokle zvaná Bar Ka Yar. Vlajka na fotografii je vlajkou ABFSU. (Foto: Mar Naw)

Jak se změnila strategie těch, kteří zůstali v Yankounu, ve srovnání s dřívější fází odporu?

Flashmoby pokračovaly v Yankounu až do konce roku 2021. Během tohoto období se naše požadavky už neomezovaly jen na odpor proti vojenské vládě nebo volání po propuštění Aun Schan Su Ťij. Místo toho jsme začali protesty využívat k šíření širších politických poselství a k nastolování témat, která pro nás byla důležitá.

Jak již bylo zmíněno, snažili jsme se přeinterpretovat historické památné dny, jako je Den proti fašismu a Den mučedníků. Podněcovali jsme také diskuse o genderových otázkách v rámci revoluce, dopadech těžebních projektů a konfiskaci půdy, etnických vztazích a nutnosti čelit dlouhodobému barmskému šovinismu. Při výročí genocidy Rohingů jsme organizovali akce v muslimských čtvrtích, které propojovaly solidaritu s Rohingy s širšími globálními boji, včetně solidárních hnutí za Palestinu.

Lidé nesli do ulic transparenty vyjadřující lítost nad rolí, jakou příslušníci etnické většiny přímo či nepřímo sehráli v pronásledování Rohingů. Při zpětném pohledu je nyní jasné, že zatímco mnoho lidí upřímně vyjádřilo lítost, jiní považovali taková gesta za taktické nástroje pro mobilizaci proti puči; v hloubi duše mnoho z nich stále zastávalo barmské nacionalistické názory.

V polovině dubna byla v exilu vytvořena Vláda národní jednoty (NUG) a do její struktury bylo začleněno několik vůdců z hnutí zdola. Mnohé z jejich strategií a rozhodnutí však pro nás byly těžko pochopitelné. Zatímco mladí lidé stále riskovali život pořádáním bleskových protestů v ulicích, NUG začala vyzývat k „tichým stávkám“ a žádala lidi, aby zůstali doma a zastavili ekonomickou činnost namísto veřejných protestů.

Zároveň pokračovaly výpadky internetu, což komunikaci stále více ztěžovalo. V reakci na to jsme v dubnu spustili projekt Molotov Newsletter. Naše redakční kolektivy tvořilo samé levičáctvo a noviny vycházely týdně.

V Yankounu jsme je tiskli a distribuovali. První číslo, které vyšlo v dubnu, mělo nečekaně silný ohlas: rozdali jsme tam asi 5000 výtisků. Později téhož měsíce úřady prohlásily, že se jedná o nelegální publikaci. Ironií je, že v tehdejší atmosféře to jen zvýšilo jeho popularitu.

Protože bylo obtížné fyzicky se dostat do jiných regionů, nahráli jsme noviny ve formátu PDF online, aby si je lidé v různých oblastech mohli sami stáhnout a distribuovat. Každé číslo zaznamenalo v průměru asi 30 000 až 50 000 stažení.

Někteří z těch, co odešli do džungle na výcvik, se vrátili do měst už po měsíci nebo dvou a v městských oblastech se začalo objevovat ozbrojené hnutí odporu. Mohl bys nám povědět něco o tomto období?

Kolem května se někteří z těch, kteří odešli do džungle na vojenský výcvik, začali vracet do velkých měst. Přivezli s sebou zbraně a začali provádět městské partyzánské operace. V Yankounu se začaly šířit zbraně a od té doby se mnoho mladých lidí během dne účastnilo flashmobů a v noci se zapojovalo do partyzánských akcí.

V srpnu armáda provedla razii v bytě na 44. ulici v Yankounu, který sloužil jako základna pro skupinu mladých aktivistů*ek. Krátce před razií tito mladí aktivisté*ky umístili bombu pod protijuntový transparent; když policie přišla transparent odstranit, zařízení explodovalo. Později jsme se dozvěděli, jak byl byt odhalen. Taxikář, který pravidelně spolupracoval se skupinou, byl zatčen armádou. Sám aktivně podporoval protivládní aktivity po převratu a byl to někdo, komu jsme věřili. Po brutálním výslechu byl donucen prozradit umístění úkrytu na 44. ulici.

V den razie pět lidí skočilo ze střechy v zoufalé snaze uniknout zatčení. Dva z nich zemřeli na místě, když dopadli na zem, zatímco tři další byli těžce zraněni a odvezeni do nemocnice. Uvnitř bytu byli další tři zajati živí. Přeživší byli později obviněni z nelegální výroby a držení výbušnin a posláni do vězení, kde dva z nich zemřeli.

Pouze jedné osobě se toho dne podařilo uniknout. Skrýval se dvanáct hodin v malém „úkrytu“ na střeše a sotva se odvážil pohnout, zatímco vojáci prohledávali budovu pod ním. Pod rouškou tmy nakonec unikl a později nelegálně překročil hranici do Mae Sot.

Na začátku roku 2024 zorganizoval Ko Htet pohřeb člověka, který uprchl při razii na 44. ulici. Pohřeb se proměnil v protest. (Foto: El Kylo Mhu)

V zimě 2023 onemocněl, a ta nemoc měla být léčitelná, ale bez řádných dokladů totožnosti nemohl v Thajsku dostat adekvátní lékařskou péči. Nakonec zemřel v Mae Sot. Pomáhal jsem organizovat jeho pohřeb a to, co začalo jako rozloučení, se brzy proměnilo v protest.

Po razii na 44. ulici v Yankounu se k atentátům ve městě připojilo více mladých lidí, poháněných rozhořčením. Svou skupinu pojmenovali „44th Street Urban Guerrilla Group“ (Městská partyzánská skupina 44. ulice) a pomsta se stala hlavní motivací jejich činů.

Osobně jsem k těmto operacím vždy měl rozporuplný vztah. Nikdy jsem na nikoho nemířil zbraní. Ale protože jsem se bál o své kamarády – většinou děti generace Z –, často jsem jim pomáhal jinými způsoby, hlídal jsem nebo je vozil na akce a zpět. Krok za krokem jsem se do toho stejně zapletl. Pro mě je zabít někoho nebo vidět někoho umírat extrémně těžké. Je to hranice, kterou jsem emocionálně nikdy nedokázal překročit.

Během jedné z operací jsem viděl, jak byla zastřelena žena spojená s armádou. Zhroutila se přímo přede mnou. Následující dva roky se mi stále objevovala v nočních můrách.

Jednoho dne v roce 2023 mi zavolal neznámý člověk z Facebook Messengeru. Když jsem to zvedl, ukázalo se, že to byl jeden z kamarádů z 44. ulice, který byl zatčen. Krátce předtím, než ho odvedli k soudu, se mu podařilo získat přístup k telefonu a využil téhle příležitosti, aby mi zavolal. Řekl mi, že žena, o které jsme se domnívali, že byla zabita, je ve skutečnosti naživu a nyní proti němu svědčí u soudu. Myslím, že nečekal moji reakci. Když jsem se dozvěděl, že přežila, pocítil jsem obrovskou úlevu.

Jak bys popsal vztah mezi levicovými hnutími a širší protipučistickou revolucí během prvního roku po převratu?

V prvním roce po převratu byla levicová organizace velmi strukturovaná. Revoluce umožnila našim sítím rychlý rozvoj. Mnoho mladých lidí, kteří byli dříve apolitičtí nebo se záměrně drželi stranou politiky, se radikalizovalo, zatímco ti, kteří již sdíleli podobné hodnoty, se konečně mohli navzájem najít.

Ulice i veřejná sféra se staly prostorem, kde různé politické síly soupeřily o hegemonii v rámci hnutí. V té době byl jedním ze sloganů, které prosazoval Výbor generální stávky, „Vykořenit fašistickou armádu“. Rychle se rozšířil a stal se velmi populárním. Dalším sloganem, který si lidé osvojili, bylo „Nemáme co ztratit kromě svých okovů“ z Komunistického manifestu. Tyto slogany jsem dokonce vytiskl na trička a protestující je přijali s nadšením.

Levicová rétorika začala viditelně pronikat do revolučního prostoru. Stále více lidí používalo při pouličních protestech slovník levicového boje a antifašismu. Prostřednictvím Molotov Newsletteru jsme se snažili poskytnout historický kontext a vysvětlit, co fašismus a antifašistická hnutí vlastně znamenají, aby tyto slogany nezůstaly pouhými emocionálními výrazy, ale staly se součástí hlubšího politického vědomí.

Levicová komunita také vytvořila antifašistické protestní písně, aby lidem připomněla, že v historii se mnoho sil, které kdysi tvrdily, že bojují proti fašismu, nakonec stalo utlačovatelskými. To nebyla cesta, kterou jsme chtěli následovat. Například když Aun Schan Su Ťij stála po boku armády před Mezinárodním soudním dvorem a bránila Barmu proti obviněním z genocidy, mnozí z nás v tom viděli moment, kdy se stala spolupachatelkou fašismu.[6]

Levicová hnutí

Jak se lidé v Barmě během vašich formativních let mohli dostat k levicovým nebo anarchistickým myšlenkám?

Levicové síly v Barmě dlouho existovaly pod silným tlakem. Když jsem byl teenager, bylo velmi obtížné sehnat knihy o současných studentských hnutích. Existovalo jen několik knih o historii Barmy po získání nezávislosti. Naproti tomu existovalo mnoho děl o monarchii a britském koloniálním období. V oficiálním vzdělávání dominoval historický narativ antikoloniálního nacionalismu, zatímco diskuse o hnutích odporu a sociálních bojích po získání nezávislosti byly často zcela vymazány.

Většina textů o odboji po získání nezávislosti nebo alternativním politickém myšlení byla publikována v zahraničí po různých vlnách exilu a přivést takové knihy zpět do země bylo obtížné a někdy i nebezpečné.

Před rokem 2007 byl přístup k internetu v Barmě stále velmi omezený. Abychom se dozvěděli názory odlišné od oficiální propagandy, spoléhali jsme se hlavně na zahraniční rozhlasové vysílání, jako je BBC nebo Radio Free Asia. V té době kolovaly některé propagandistické a literární materiály od Barmské komunistické strany spolu s publikací nazvanou Revoluce, k jejímž úryvkům jsme se občas dostali online. Našli jsme také některé materiály související s All Burma Federation of Student Unions (ABFSU). Je však důležité si uvědomit, že v té době mohl poslech takzvaných „nepřátelských rozhlasových stanic“ nebo čtení zakázaných publikací vést k vážným trestům, včetně uvěznění.

ABFSU byla nejdůležitější levicovou studentskou sítí v Barmě. Byla založena v roce 1936, kdy byla Barma ještě pod britskou koloniální nadvládou, a později hrála klíčovou roli jak v boji za nezávislost, tak v opakovaných protivojenských hnutích.

Po vojenském převratu v roce 1962 byly studentské protesty brutálně potlačeny a režim vyhodil do vzduchu historickou budovu studentské unie na Yankounské univerzitě. Studentský odpor však nezmizel. Nové vlny studentských protestů vypukly v letech 1974, 1975 a 1976. Během celonárodního prodemokratického povstání v roce 1988 – takzvaného hnutí 8888 – se vlajky ABFSU vrátily do ulic a opět se staly symbolem odporu proti vládě armády. Poté vojenské úřady často označovaly tuto organizaci za komunistickou frontu nebo podvratnou sílu. Když jsem studoval na univerzitě, pomáhal jsem založit pobočku ABFSU na svém kampusu.

Zároveň vojenská propaganda neustále vykreslovala Barmskou komunistickou stranu jako jeden z hlavních zdrojů národní nestability a rozdělení. Je ironií, že poté, co generál Ne Win v roce 1962 uchvátil moc a nastolil desetiletí trvající vojenskou diktaturu, jediná legální politická strana povolená režimem – Barmská socialistická programová strana (BSPP) – prohlašovala, že se řídí socialismem, a prosazovala takzvanou „barmskou cestu k socialismu“, což v praxi znamenalo ekonomickou izolaci, centralizovanou kontrolu a autoritářskou vládu.

Roky hospodářského úpadku a sociální stagnace v rámci tohoto systému vedly mnoho lidí k tomu, že si chudobu a útlak přímo spojovali se socialismem. V důsledku toho se pojmy jako „komunismus“, „socialismus“, a dokonce i „levice“ staly ve veřejném diskurzu hluboce stigmatizovanými. U mnoha lidí tato slova vyvolávala strach či nedůvěru. Kvůli této historické zkušenosti bylo v Barmě vždy velmi obtížné mobilizovat lidi kolem levicových myšlenek.

Kdy a jak jste začali organizovat akce anarchistickým způsobem?

Kolem konce roku 2013 a na začátku roku 2014 jsme začali zakládat anarchistické čtenářské skupiny a budovat akční sítě. Bylo to velmi zvláštní politické období. Formální vojenská vláda skončila v roce 2012, ale Aun Schan Su Ťij ještě nenastoupila do úřadu – tato léta byla obecně popisována jako přechodné období. Armáda řídila takzvaný demokratický přechod; někteří političtí vězni byli propuštěni a dříve zakázané činnosti, jako jsou veřejná shromáždění a publikování, se opět staly částečně legálními. Začaly vznikat organizace občanské společnosti a na chvíli to vypadalo, že se země ubírá směrem k normálu.

Zároveň Aun Schan Su Ťij cestovala po zemi a propagovala strategii nenásilí a volebních změn. Povzbuzovala lidi, aby proměnili Barmu prostřednictvím voleb, ale nepodporovala protesty v terénu. Mezitím jsme se zapojili do organizování protestů proti zabavování půdy, které postihovalo zemědělce, proti porušování pracovních práv pracujících a později do studentského hnutí proti zákonu o národním vzdělávání vlády Thein Seina.

Akce provedená Anonymous Burma v Yankounu, 2014.

V roce 2014 jsme vytvořili skupinu s názvem Anonymous Burma a pod tímto jménem jsme začali provádět akce. I v té době bylo organizování otevřených pouličních protestů stále obtížné a riskantní. Nosili jsme tedy masky, pálili plakáty parlamentu v centrech měst a odpalovali ohňostroje, abychom upoutali pozornost. Někteří lidé nás začali nazývat barmskou verzí „antify“ a lidé s podobnými politickými názory nás kontaktovali s žádostí o členství.

Zin Lynn, kdysi legendární levicový aktivista, nyní politický vězeň, byl také součástí naší skupiny Anonymous Burma. Byl vedoucí osobností ABFSU a také hudebníkem, který napsal mnoho revolučních písní, včetně hymny ABFSU. Seznámil generace mladých protestujících s klasickými revolučními písněmi – napsal barmské texty k písním Bella Ciao, Do You Hear the People Sing a k Internacionále, aby je mohli zpívat v ulicích. Po násilných zásazích v březnu 2021 odešel do džungle na vojenský výcvik, později se vrátil do Yankounu, aby se účastnil městských partyzánských akcí, a v září téhož roku byl zatčen.

Dodnes zůstává ve vězení. Mnoho levicových aktivistů v exilu mu vzdává hold ve svých publikacích a během živých vystoupení.

Právě během tohoto období v Yankounu jsme také začali spolupracovat s organizací Food Not Bombs Burma. Kyaw Kyaw, zpěvák punkové kapely Rebel Riot, začal na počátku roku 2010 organizovat aktivity Food Not Bombs v Yankounu a mnoho jejich politických písní nás hluboce ovlivnilo. Od té doby Food Not Bombs, Anonymous Burma a ABFSU často spolupracovaly při protestech a politické/sociální organizaci.

V roce 2015 se v Barmě konaly první volby v období přechodu a mnoho obyčejných lidí vidělo budoucnost země nadějně. Naše aktivity odporu však pokračovaly. V tom roce jsme zorganizovali akci známou jako „Dlouhý pochod“, při které jsme vyzývali studenty, aby pochodovali z Mandalaje do Yankounu na protest proti nově zavedenému zákonu o národním vzdělávání, který centralizuje kontrolu nad univerzitami a zvyšuje státní – a nepřímo i vojenskou – kontrolu nad vzděláváním. Tisíce lidí ušly 600 km z Mandalaje a vláda v Letpadanu, městě severně od Yankounu, brutálně zasáhla.

S blížícími se volbami byli příznivci Aun Schan Su Ťij a NLD nepřátelští vůči našemu hnutí. Věřili, že naše protesty poškodí volby a naruší demokratický přechod. Podle jejich názoru jsme způsobovali potíže v kritickém politickém okamžiku.

Zdá se, že tváří v tvář společnému nepříteli v podobě vojenské vlády byl vztah mezi barmskými levičáky a Aun Schan Su Ťij často nejednoznačný – někdy kooperativní, jindy konkurenční.

Ve skutečnosti jsem nikdy nevolil Národní ligu pro demokracii. V roce 2015 jsem nevolil. Nehlasoval jsem ani ve volbách v roce 2020. V té době část levice zahájila hnutí „No Vote“ (Nehlasuj). Jediný případ, kdy jsem v Barmě volil, bylo ústavní referendum v roce 2008, a hlasoval jsem proti ústavě.

Ve skutečnosti předtím, než se Aun Schan Su Ťij dostala k moci, ji velká část barmské levice podporovala. Od voleb v roce 1990 ABFSU silně podporovala NLD. Když jsem byl teenager, účastnil jsem se také mládežnických kampaní požadujících její propuštění z domácího vězení.

Po jejím propuštění v roce 2010 jsme však brzy zjistili, že s mnoha jejími politikami a politickými programy nemůžeme souhlasit. Například zatímco my jsme požadovali úplné zrušení ústavy z roku 2008, ona se rozhodla přijmout její rámec a účastnit se voleb v jejím rámci. Mezitím pod její vládou pokračovalo mnoho velkých těžebních projektů, včetně velmi kontroverzního měděného dolu Letpadaung, kde jsme se účastnili protestů proti poškozování životního prostředí a nucenému zabavování pozemků. Mnohé z těchto projektů byly původně podepsány během vojenské vlády se zahraničními společnostmi, včetně čínských firem. Místo toho, aby je zastavila, její vláda reagovala tvrdě na místní odpor.

Totéž platilo pro projekty, jako je čínská přehrada Myitsone ve státě Kachin, kde byly protesty také potlačeny. Její vláda podporovala hospodářský rozvoj a zahraniční investice, ale výsledkem bylo často zabavování pozemků a vysídlování místních komunit.

Konečný zlom nastal s genocidou Rohingů v roce 2017. Když odcestovala k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, někteří z nás stále doufali, že odhalí zločiny armády. Místo toho armádu veřejně bránila. Brzy poté příznivci NLD po celé zemi vylepili plakáty, na nichž byla Aun Schan Su Ťij vedle vojenských vůdců se sloganem: „Stojíme za Aun Schan Su Ťij.“

Pro mnoho z nás na levici to byl moment definitivního rozchodu.

Úpadek revoluce

Dne 7. října 2023 mainstreamové „revoluční kruhy“ otevřeně vyjádřily proizraelské postoje, včetně osob spojených s NUG a mnoha zástupců barmské většiny. Ke konci roku 2025, když ABFSU vydala prohlášení odsuzující to, co popsala jako americký imperialismus po americké intervenci ve Venezuele a zatčení Madura, vyvolalo to v Barmě intenzivní odpor a mnoho lidí obvinilo ABFSU z komunismu. Kdy podle tebe levice začala ztrácet svou mobilizační sílu?

V prvním roce po převratu levicoví aktivisté*ky a anarchisté*ky konečně našli bojiště, kde jsme mohli hrát skutečnou roli. V té době jsme ještě měli silnou mobilizační sílu a byli jsme schopni přivést mnoho levicových témat do veřejné diskuse. I v roce 2022 pokračovaly mnohé aktivity, i když stále více v podzemí. Ale jak počáteční revoluční energie začala slábnout, začala slábnout i levicová hnutí.

V letech 2023 a 2024 vstoupila Jarní revoluce do období úpadku. Armáda pokračovala v postupu a upevňování kontroly, zatímco síly na straně revoluce se stávaly stále více roztříštěnými a neorganizovanými. Někteří revoluční vůdci se otevřeně vyjadřovali homofobně a v některých takzvaných „osvobozených oblastech“ se objevily zprávy o systematickém sexuálním a genderově podmíněném násilí. Pod vlajkou revoluce však byly tyto problémy často záměrně bagatelizovány nebo utajovány, protože mnozí se obávali, že vnitřní kritika oslabí odpor proti juntě.

Mnoho kamarádů*ek, s nimiž jsem kdysi bojoval, je nyní ozbrojeno. Uplynulo pět let. Už to nejsou ti samí lidé. Zbraň se stala jejich formou moci.

Tito mladí lidé se připojili k ozbrojenému odporu z hněvu a nenávisti vůči vojenské vládě. Ale jak válka pokračovala, problémy uvnitř samotné vlády národní jednoty se staly viditelnějšími a mnoho bojovníků začalo pociťovat rozčarování. Vzali do rukou zbraně, aby se postavili proti útlaku, ale zjistili, že struktury moci a hierarchie existují i v revolučním táboře a vedení NUG se nijak zásadně neliší od junty, proti které bojovali.

V důsledku toho se více bojovníků*ic rozhodlo opustit džungli. Kvůli omezením, co se týče dokladů a mobility, nemohli mnozí cestovat daleko a značná část z nich nakonec skončila v pohraničních městech, jako je Mae Sot.

V rané fázi revoluce jsme v Molotov Newsletteru opakovaně zdůrazňovali, že ozbrojený odpor musí být veden politickými hodnotami, jinak by boj mohl degenerovat do roztříštěného válečnictví. Ve skutečnosti však většina jednotek Lidových obranných sil dnes není politicky orientována; jejich jediným sjednocujícím politickým postojem je odpor proti vojenské juntě. Podobně je každá etnická ozbrojená skupina, která bojuje proti armádě, automaticky považována za legitimní politickou sílu, často bez dalšího zkoumání.

Mnohé z těchto ozbrojených skupin však zůstávají organizovány především podle etnických kritérií a jejich politické komunity jsou budovány na základě etnické identity. To s sebou nese riziko, že se nové formy etnonacionalismu budou dále rozmnožovat, místo aby byly překonány. Dokonce i skupiny, které jsou dnes obecně považovány za nejprogresivnější, jako například BPLA (Bamarská lidově osvobozenecká armáda), do jisté míry stále fungují v tomto rámci. Rozdíl spočívá v tom, že jsou více obeznámeny s progresivními diskurzy a snaží se regulovat své chování prostřednictvím těchto hodnot, proto jsou stále považovány za jedny z mála ozbrojených skupin, které se vážně zabývají politickými otázkami.

Nyní, pět let po převratu, armáda začala organizovat to, co mnoho pozorovatelů nazývá fingovanými volbami. Jak vnímáš tuto situaci?

Mnoho lidí, kteří opustili svá zaměstnání v rámci CDM, bylo nakonec nuceno vrátit se do systémů, proti kterým kdysi bojovali, jednoduše proto, aby přežili. Jiní hledali azyl v třetích zemích [po Thajsku]. Hnutí bojkotu, která začala v roce 2021, je stále obtížnější udržet. Armáda tuto realitu velmi dobře chápe a právě za těchto podmínek pokračuje v tom, co mnozí považují za další zinscenované volby.

Některé politické síly, které stály na okraji tábora NLD v počátcích povstání, jako například Lidová strana, se nyní účastní tohoto široce kritizovaného volebního procesu. Zároveň kandidáti ve volbách stále častěji hovoří o „příměří“ a „míru“ – což by bylo ještě před několika lety, kdy revoluční nadšení bylo stále živé, téměř nemyslitelné.

Myslím si, že jedním z důležitých důvodů, proč jsme se dostali do této situace, je to, že NUG vnutila své vedení spontánnímu povstání, které zpočátku vedli mladí lidé, zejména protestující z generace Z. Krátce po začátku protestů vznikla NUG a většina jejích ministrů pocházela z generace formované povstáním v roce 1988 a studentským hnutím v roce 1996. Současně byli do struktury začleněni někteří vůdci hnutí, kteří měli silný vliv na mladé lidi, často jako symboličtí představitelé, aby vedení nevypadalo zcela odtržené od mladší generace.

Například NUG klade důraz na to, co nazývá reprezentativní politikou – zajišťuje, aby ženy tvořily přibližně polovinu ve vedoucích pozicích nebo aby byly zastoupeny různé etnické skupiny. To však nutně neznamená, že tyto zástupkyně žen jsou proti patriarchátu, ani že zástupci etnických skupin skutečně bojují za kolektivní práva svých komunit. Často taková reprezentace slouží spíše jako projev rozmanitosti.

Lidé stále nenávidí vojenskou juntu, ale jsou také unaveni samotnou Jarní revolucí. Mnozí, kteří se kdysi plně věnovali odporu, se pomalu vrací k běžnému životu, unaveni realitou. Osobně to tak také vnímám. V prvním roce po převratu jsem se mohl plně věnovat revoluci. Teď, stejně jako mnoho jiných, také bojuji o přežití.

Z mého pohledu „Jarní revoluce“ už selhala. Je velmi těžké to říct otevřeně a po tolika obětech to mnoho lidí nedokáže přijmout. Nemyslím si však, že můžeme dál žít v iluzi, že vítězství je na dosah ruky. Pokud jednoho dne chceme znovu zvítězit, jedinou cestou vpřed může být návrat k politickému vzdělávání, organizování mladých lidí a znovuzískání ideologického a hodnotového terénu.

Zároveň musím dodat, že moje zkušenosti a hodnocení revoluce nereprezentují všechny levicové odbojáře*ky v Barmě. Kamarádi*ky, kteří odešli do džungle na vojenský výcvik a pokračují v boji na etnických ozbrojených územích nebo v regionech jako Sagaing ve střední Barmě, prožívají revoluci velmi odlišně.

V listopadu 2025 vznikla Aliance Jarní revoluce. Mnoho ozbrojených skupin se k této alianci připojilo a vzdálilo se vedení Vlády národní jednoty. Zavázaly se, že se budou řídit společnými progresivními principy. Pro mnoho lidí tato aliance stále představuje zbývající naději na jednotu v rámci odporu.

Exil

Na jedné straně se zdá, že revoluční elán slábne. Na druhé straně se zde v Thajsku zdá, že v barmské exilové komunitě se „revoluce“ stala průmyslem řízeným nevládními organizacemi. Jak to vidíš ty?

Ve skutečnosti tento trend nezačal až po Jarní revoluci. Jeho kořeny sahají do dřívějšího období demokratické transformace.

Poté, co se v roce 2015 dostala k moci Aun Schan Su Ťij, zažila Barma období relativního otevření. Pro mnoho lidí to bylo poprvé, co měli pocit, že se Barma znovu spojuje s širším světem. Právě v těchto letech také do Barmy vstoupilo velké množství západních nevládních organizací, které do občanské společnosti přinesly značné finanční prostředky.

Mnoho bývalých aktivistů*ek z řad občanské společnosti začalo zakládat vlastní nevládní organizace a stalo se součástí tohoto nového institucionálního ekosystému. Agendy byly často utvářeny dárci a aktivisté*ky stále více pracovali podle priorit financování. Aktivismus se postupně stal profesí.

V letech 2015 až 2020 bylo jasně vidět, že mnoho projektů a programů v rámci občanské společnosti bylo utvářeno agendami řízenými zvenčí, které někdy nebyly v souladu se skutečnými potřebami komunit v terénu. Během tohoto procesu bylo bolestné sledovat, jak byli někteří aktivisté*ky, kdysi plní energie a přesvědčení, postupně pohlceni – a někdy i zkorumpováni – systémem nevládních organizací.

Nyní, pět let po převratu, jsme svědky vzniku další generace takzvaných aktivistů*ek nevládních organizací. Někteří využívají revoluci a utrpení lidí k budování své osobní kariéry – získávají stipendia v zahraničí, vstupují do mezinárodních sítí nevládních organizací a stávají se mluvčími demokratického boje v Barmě. Ve skutečnosti se však mnozí z nich stále více vzdalují tomu, co se děje doma.

Já osobně jsem vždy postupoval podle jiné logiky. Provozuji vlastní malou firmu, abych se mohl nezávisle živit a zároveň se účastnit sociálních hnutí. Ať už během přechodného období, nebo nyní, moji kamarádi*ky a já jsme pokračovali v organizování podle anarchistických principů, spoléhali jsme se na crowdfunding a vzájemnou pomoc, místo abychom psali rozpočty, žádali o granty nebo předkládali zprávy o projektech, abychom mohli pokračovat v naší práci.

Mohl bys popsat, jak se teď v exilu zapojujete do sociálního organizování?

V této fázi se většina mé činnosti soustředí na organizování v rámci exilové komunity. Do Mae Sot jsem přijel na konci roku 2021. Od té doby jsem ukončil svou práci v Generálním stávkovém výboru a přeorientoval se na organizování místní komunity.

Mae Sot hostí velkou přechodnou populaci. Mnozí z nich jsou mladí lidé, mnozí další jsou rodiny, které uprchly se svými dětmi. Značná část z nich se kdysi účastnila Hnutí občanské neposlušnosti a po opuštění svých pracovních míst byla zařazena na černou listinu vojenských úřadů. Neschopni legálně opustit Barmu, skončili v tomto pohraničním městě v jakési dočasné existenci. Mae Sot je také místem odpočinku a zásobování pro mnoho bojovníků PDF. Někteří jsou stále aktivní v odboji v džungli a sem přicházejí jen příležitostně odpočívat. Jiní opustili bojiště kvůli zraněním nebo deziluzi a snaží se zde prozatím přežít.

Někteří z těchto lidí se možná nakonec přestěhují do třetích zemí, ale věřím, že mnozí se jednoho dne do Barmy vrátí. Prozatím téměř všichni zde žijí v nejistotě – bez stálé práce a bez skutečného domova. Mnozí revolucionáři však tyto vysídlené osoby již nepovažují za součást revoluce. Postupně jsem si uvědomil, že právě zde musíme začít pracovat: organizovat ty, kteří uvízli v těchto pohraničních oblastech.

Založil jsem tedy takzvaný „Mae Sot Home“ a využil jej jako platformu k organizování každodenních aktivit – fotbalových zápasů, filmových projekcí, čtenářských kroužků –, abych svedl dohromady lidi z velmi odlišných prostředí: migrující pracovníky, exilové odbojáře, Bamary, Kareny a členy muslimských komunit. Na těchto setkáních diskutujeme o antifašismu, genderových otázkách a etnických vztazích.

Iftar během ramadánu v Maesotu, 2024. Food Not Bombs Mae Sot poskytuje jídlo muslimské komunitě.

Zároveň jsme spolu s dalšími kamarády*kami založili Food Not Bombs Mae Sot. Vaříme jídlo pro vysídlené barmské uprchlíky, ale ne charitativním způsobem shora dolů. Místo toho chceme předávat myšlenky vzájemné pomoci a solidarity. Někteří lidé zapojení do ozbrojeného odporu se nám vysmívají, nebo nás dokonce napadají s tím, že nyní je čas na zbraně a že Food Not Bombs zní jako protiválečný aktivismus. Ve skutečnosti jsme však aktivity Food Not Bombs organizovali v Yankounu už na počátku roku 2010, dlouho před převratem. Dnes bojujeme proti armádě, abychom jednoho dne mohli znovu žít v míru – ne proto, aby společnost zůstala trvale militarizovaná.

V rámci práce Mae Sot Home se stal jedním z našich nejdůležitějších organizačních nástrojů fotbal, částečně z bezpečnostních důvodů. Mnoho lidí zde nemá legální status a veřejná shromáždění se často pohybují v šedé zóně. Jednou jsme se pokusili uspořádat koncert a byli jsme nahlášeni úřadům, což nás donutilo na poslední chvíli změnit místo konání. Fotbalové zápasy se však pořádají snáze, protože tento sport je zde široce přijímán a je velmi populární. Ještě důležitější je, že fotbal nemá téměř žádné překážky pro vstup a barmští migrující pracovníci v Mae Sot už mají silnou fotbalovou kulturu. Stává se tak snadným způsobem, jak sblížit mladé exulanty a migrující pracovníky. Organizujeme také ženské týmy a mládežnické zápasy a během těchto akcí diskutujeme o tématech, jako je domácí násilí, rovnost pohlaví a antifašismus.

Někteří lidé, kteří se sem přistěhovali před převratem, se původně cítili od revolučního hnutí vzdálení, ale díky společnému hraní fotbalu se postupně začali zapojovat do rozhovorů a rozumět problémům, s nimiž se ostatní potýkají. Zároveň se někteří mladí lidé, kteří přišli po převratu, zejména ti z velkých měst, někdy příliš ztotožňují se svou identitou „revolučních exulantů“ a pohlížejí s despektem na ty, kteří přišli dříve – často migrující pracovníky nebo muslimské přeshraniční obchodníky –, protože je považují za nedostatečně pokrokové. Ve skutečnosti však rasismus a barmský šovinismus existují i v samotném revolučním hnutí. Místo neustálého vymezování přátel a nepřátel je podle mě důležitější nechat lidem prostor pro změnu.

Barmský vzdělávací systém vychoval generace formované nacionalistickými předsudky. Nyní, díky zlomu způsobenému převratem, revolucí a exilem, máme možná konečně šanci některé z nich získat zpět.

Poznámky:
[1] Mnoho barmských anarchistů*ek používá anglický termín „Burma“ namísto „Myanmar“, protože ten je od svého oficiálního přijetí v roce 1989 spojován s vládnoucím vojenským režimem. Jiní barmští levičáci dávají přednost termínu „Myanmar“ navzdory této asociaci, protože označení „Barma“ (které preferuje také liberální Národní liga pro demokracii) je úžeji spojeno s barmskou většinou i s britským kolonialismem. Termíny jsou v barmštině identické; rozdílný anglický pravopis představuje literární a hovorovou výslovnost. Oba termíny jsou odvozeny od barmského termínu pro jejich vlastní etnickou skupinu.

[2] Hnutí občanské neposlušnosti (CDM) v Barmě, které vzniklo po převratu v únoru 2021, je nenásilným hnutím odporu, v jehož rámci úřednictvo a dělnictvo vstoupilo do stávky a odmítlo spolupracovat s juntou, čímž se navzdory tvrdým represím stalo ústřední silou Jarní revoluce.

[3] Ústava z roku 2008, vypracovaná za vojenské vlády a schválená v kontroverzním referendu krátce po cyklónu Nargis, je opozičními silami široce vnímána jako nástroj k udržení vojenské kontroly. Vyhrazuje 25 procent parlamentních křesel pro armádu, čímž jí fakticky uděluje právo veta nad ústavními změnami.

[4] Odpovědnost chránit (R2P) je mezinárodní norma schválená Organizací spojených národů v roce 2005, jejímž cílem je zabránit genocidě, válečným zločinům, etnickým čistkám a zločinům proti lidskosti. Předpokládá, že suverenita s sebou nese odpovědnost, a pokud stát nedokáže ochránit své obyvatelstvo, musí mezinárodní společenství zasáhnout diplomatickými prostředky nebo – jako poslední možnost – vojenskými prostředky.

[5] Zvyk bouchat v podvečer na balkonech na hrnce a pánve vychází z tradiční barmské lidové víry, že hlasité zvuky za soumraku zahánějí zlé duchy.

[6] V prosinci 2019 se tehdejší státní poradkyně Aun Schan Su Ťij dostavila před Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, aby bránila Barmu proti obvinění, že armáda páchala genocidu muslimských Rohingů.

Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2026/02/10/five-years-of-coup-burmese-anarchists-within-and-without-the-revolution-an-interview
(10. 2. 2026)

Související odkazy:
Myanmarská rebelka
Není jenom Ukrajina
FNB Myanmar neustává v činnosti
Podporu hnutí odporu v Myanmaru!
Punx for Myanmar
Revoluční punk
Problémy Myanmaru nejsou tak vzdálené
V Praze proti juntě
Naše požadavky jsou neskromné
Solidarita s protestujícími v Myanmaru
A3: Proti juntě v Myanmaru
„Potřebujeme globální solidaritu“
Výzva k mezinárodní solidaritě s Hnutím občanské neposlušnosti
„Děláme to, v co věříme. Věříme v to, co děláme.“
Solidaritu s těmi, kdo bojují proti puči v Myanmaru

28.2.2026 CrimethInc.

История Свет Люди