Prvního února si připomínáme druhé výročí puče v Myanmaru, a to rozhovorem s anarchistkou, která proti vojenskému režimu bojuje se zbraní v ruce.

Následující text připravil myanmarský anarchista Obi-Y Kanochi, který se zamýšlí nad mnoha otázkami týkajícími se myanmarské revoluce a současné situace v zemi. Vedle toho pořídil rozhovor s jednou z myanmarských rebelek – Leisou, a to ohledně ozbrojeného boje a jejích postřehů z probíhající revoluce v Myanmaru.

Od chvíle, kdy se myanmarská armáda chopila převratem státní moci, uplynuly dva roky. Navzdory jejímu brutálnímu útlaku a kontrole nad veškerým obyvatelstvem prostřednictvím různých metod lidé nadále vzdorují různými způsoby, od CDM (Hnutí občanské neposlušnosti) až po ozbrojený boj. Zejména v centrální oblasti země a na venkově, kde armádní letouny a vrtulníky ruské výroby provádí bombardování a pozemní jednotky junty srovnávají vesnice se zemí. Vůle lidí, kteří nechtějí, aby jim vládla armáda, donutila venkovské rolnické milice k permanentnímu boji, kdy jako bájný Fénix stále povstávají z popela.

Myanmarské jaro odporu však nezačalo ozbrojeným bojem, nýbrž jako pokojný protest továrních dělníků a studentů, hnutí občanské neposlušnosti vládních zaměstnanců a některých hnutí městské mládeže, jako například hnutí Block Boc, které blokovalo čtvrť a stavělo barikády a budovalo autonomii, či Hnutí nespolupráce, které bojkotovalo vše spojené s armádou a věci, jako jsou daně nebo účty za elektřinu.

Tyto spontánní akce nejsou řízeny jediným řídícím orgánem nebo systematickým odporem. Přesněji řečeno, nevede je ani vítězná volební strana NLD (Národní liga pro demokracii), ani CRPH (Výbor zastupitelů parlamentu), ani žádní konkrétní bojovníci a aktivisté. Když je toho zapotřebí, zasáhne společnost a různé třídy s různým ideologickým zázemím se spojí a vzájemně se podporují ve společném cíli.

V prvním půlroce po převratu jsme byli svědky toho, co by statistici mohli označit za utopické. Technicky vzato se oběma vojenským převratům nepodařilo nastolit svou vládu a vítěz voleb neměl šanci vládnout. Kvůli hnutí CDM byla pozastavena vládní zdravotní péče a vzdělávání, a tak odhodlaní dobrovolníci vyrazili, aby zaplnili mezeru ku prospěchu společnosti, jak to jen jde. Zatímco policie byla zaneprázdněna konfrontací s demonstracemi, bdělí dobrovolníci vytvořili bezpečnostní tým a ve dne v noci hlídkovali ve svém okrsku či čtvrti. Vzájemná pomoc je přirozenou reakcí na potřeby společnosti, kde neexistuje zločinnost a kde je silná solidarita; od pouličních prodavačů až po majitele malých obchodů, jejich příspěvky společnosti sahají od individuálních až po masové a uspokojují její potřeby. Avšak tato hmatatelná utopie bezvládí je ničena ze strany armády a policie nadměrným užitím síly. Brutální represe, masové zabíjení a používání smrtících zbraní proti neozbrojeným protestům donutily lidi k útěku z měst a k boji, a tak se revoluce dramaticky změnila v boj se zbraní v ruce.

Nyní jsem měl možnost udělat rozhovor s dlouholetou kamarádkou, která je v současné době zapojená do místní domobrany neboli LPD (Local People Defense). Na základě tohoto rozhovoru se můžeme zamyslet, reflektovat a zhodnotit libertinské hnutí prostřednictvím jejího osobního pohledu a zkušenosti s revolucí.

Jak ses zapojila do revolučního ozbrojeného odporu?

Začala jsem se angažovat v hnutí městského odporu s některými skupinami UG (Urban Resistance). Následně jsme však byli nuceni uprchnout z měst. Někteří z mých kamarádů odešli do oblastí kontrolovaných EAO (Etnickými ozbrojenými organizacemi), aby získali základní bojový výcvik.

Já jsem zůstala ve městě sama, abych pokračovala v podpoře těch, kteří se angažovali v CDM. Zajišťovala jsem pomoc dvacítce aktivistů CDM. Každý měsíc jsem každému z nich poskytla jeden pytel rýže a 50 000 kyatů (asi 25 dolarů).

Po celou dobu jsem musela prodávat veškerý svůj majetek, a teprve když jsem si to už nemohla dovolit, začala jsem na internetu žádat o dary ostatní lidí. Od začátku revoluce jsem prodala veškerý svůj majetek včetně domu a auta, o dalších osobních věcech ani nemluvě. A pak se moji kamarádi vrátili z výcviku v džungli. Nejprve jsme se nemohli rozhodnout, ke které odbojové jednotce se přidat. Nakonec jsme se rozhodli přidat se k LPD v regionu, tedy do SBDF. Přihlásili jsme se do jejich základny čítající dva tábory. V té době jsme ještě neměli důvěru veřejnosti a podporu lidí. Museli jsme jíst a přežívat jen z toho, co jsme našli v džungli, například z bambusových výhonků a ryb. Snažili jsme se vyrábět výbušniny a ručně dělané pušky, a to s omezenými dovednostmi a znalostmi, které jsme posbírali během krátkého kurzu při výcviku. Ujala jsem se zajišťování dopravy a logistiky. Ať pršelo nebo svítilo slunce, byl den nebo noc, pašovala jsem na motorce do našeho odbojového tábora materiál a zbraně vyrobené na skrytých místech ve městě. A to ani nemluvím o mnoha incidentech, kdy mě málem zatkli. Abych byla upřímná, bojím se smrti, a tím, že jsem bojovala a snažila se nezemřít, se ze mne stala silná žena.

Lidé jako my, kteří nemají víru ve věčný život, se smrti bojí víc, protože jakmile zemřeme, je konec. Jakkoli naše odbojové síly potřebují obrovskou podporu, jsou velmi účinné a provádí mnoho velmi razantních operací. To samozřejmě nemůžeme dělat sami bez solidarity z venku, podpory od lidí a vzájemné pomoci. Máme také pokladníka, jehož krycí jméno je pan Yar Zar. Díky jeho kontaktům v zahraničí jsme získali velkou podporu od migrantů, kteří pracují v cizině. Na druhou stranu jsme v boji utrpěli mnoho obětí a zažili mnohá strádání. Začínali jsme s dvaceti kamarády, které vycvičily EAO, nyní z nich zůstávají tři, přičemž polovina je KIA (killed in action / zabit v akci) a zbytek je zraněný a už nemůže do boje.

Navzdory ztrátám máme vítězství na dosah všude, kde zasahujeme; během dvou let se nám podařilo akčně operovat a splnit spousty misí. Máme údaje a statistiky, které po revoluci zveřejníme.

Mohla bys podrobněji popsat, jak se vaše odbojová skupina v rámci pobočky SBDF transformovala v současné Buffalo Soldiers?

Ve dvou táborech naší pobočky SBDF jsme měli jen třicet členů a nedostatek potravin a materiálu na výrobu zbraní. Nebyla tam ani elektřina. Kvůli výrobě zbraní jsme museli provozovat generátor, což stálo 50 000 kyatů denně na palivu. Proto jsme diskutovali o našem přežití a rozhodli jsme se posílit naši roli v oblasti public relations a odhalit veřejnosti některé mise, abychom získali finanční prostředky. Pokud jde o zbraně a munici, mohli bychom je získat od NUG (Vláda národní jednoty), pokud vstoupíme do jejich COC (Chain of Command). Po tomto rozhodnutí jsme požádali velitele Than Ma Niho z SBDF o povolení založit novou místní obrannou skupinu s názvem „Dynamit“ a povolení nám bylo uděleno.

Věhlas nové domobranecké skupiny se rozšířil po celém regionu a my získali podporu místních obyvatel. Dokonce jsme si mohli koupit útočnou pušku. Den co den k nám přicházejí noví rekruti, a to nejen z regionu, ale i od našich sousedů. Naše skupina tak začala získávat rysy praporu. S pomocí bývalého člena strany NLD a mládežnického koordinátora z vesnice jsme požádali o to, abychom se stali oficiálním praporem uznaným ministerstvem obrany Vlády národní jednoty. A on byl jmenován velitelem našeho praporu. Jak si asi umí každý představit, organizační struktura praporu je velmi hierarchická shora dolů. Mně osobně se to nelíbilo, ale byla jsem prostě v menšině, takže jsem se musela řídit jejich rozhodnutími podle majoritní demokracie. A pak se stalo něco, co způsobilo, že jsme se opět rozdělili. Já a druhá polovina mých kamarádů jsme prapor opustili a stali se Buffalo Soldiers.

Dohodli jsme se, že věci, zbraně a munici, které jsme získali z dárcovských fondů, když jsme byli ve skupině Dynamit, necháme praporu, a tak jsme tu znovu a začínáme od nuly. V Buffalo Soldiers však již neexistuje struktura autority shora dolů. Každý má přidělenou svou vlastní roli a odpovědnost. Já mám oficiálně na starosti účetnictví a jsem delegována k jednání s veřejností a dalšími skupinami.

Setkala ses jako žena, která prakticky bojuje v ozbrojené revoluci, s patriarchálním stigmatem a genderovou diskriminací?

Rozhodně jsem čelila mnoha překážkám, od genderové diskriminace až po náboženské vlivy.

Většinou nás zachránili mniši. Od klášterů jsme dostávaly přístřeší a jídlo. V jednom případě jsme my, ženy, nesměly jít do druhého patra kláštera, což bylo jediné místo, kde byl přístup k internetu. Když přišli mniši, musely jsme projevit úctu a sepnout ruce. Někteří vesničané se nám posmívali, že máme tetování, nosíme kalhoty a líčíme se. Prozatím je však vše vyřešeno a s hlavním mnichem se nám podařilo vybudovat si důvěru a vzájemný respekt do té míry, že jsme se mohli rovnocenně pohádat. Stejně jako já projevuji úctu k jejich náboženství, oni musí projevit úctu k mé svobodě a mým hodnotám. Obecně řečeno, v této buddhistické komunitě je několik mnichů, kteří se ohánějí mocí; věří, že jsou morálně nadřazeni svým oddaným. Kromě toho jsou arogantní a užívají si moci nad svými věřícími. Podobají se tak politikům – náboženství a politika se vždy prolínaly.

V minulosti se rolničtí vesničané neodvažovali ani vstoupit do stínu mnichů, kteří si říkali Sangha, Buddhovi synové, a oblékali si náboženské roucho jako mocenskou uniformu, jen aby získali bohatství a moc. Nyní však nadávají na ty mnichy, kteří se zasazují o nespravedlnost. Ignorují je, když jde o dary. Těší mě, když vidím takové projevy. Navíc se domnívám, že jen pokrokoví mniši jsou schopni kriticky zkoumat náboženské postoje a hodnoty, které se tradují a ovlivňují je z generace na generaci, a jen oni jsou schopni zbořit náboženskou zeď, kterou postavili. Proto si myslím, že jsme tím, jak postupujeme, dosáhli určitého zlepšení. Lidé nyní nemají důvěru v moc, kterou si náboženství vybudovalo, a náboženská stigmata pomalu mizí.

Myslíš si, že došlo k určitému zlepšení i v oblasti ženských práv a feminismu?

Nemám o tom nějaké příliš jednoznační mínění. Jako příklad bych se chtěla podělit o jednu příhodu, kterou jsem zažila v dobách svého praporu. Jedna dívka natočila jednoho kluka, když se mu nevědomky odhalil zadek při hraní kuliček, a video jen tak z legrace rozšířila mezi celou skupinu. Klukovi bylo trapně a málem se začal prát. Já jsem se ho tehdy zastala a obořila se na holky: „To jste si, holky, myslely, že to je vtipný?“ „To teda není,“ odpověděla jsem zároveň. „Každý má svou tvář a důstojnost, ať už holky nebo kluci; to musíme respektovat. Teď, když je obětí chlapec, si myslíte, že o nic nejde. Ale kdyby to byl on, začali byste to řešit jako sexuální obtěžování a mít se za oběť, že? Je to proto, že chlapce nevnímáte jako člověka, ale takového, jakým by měl muž být, a přijímáte tak genderové hodnoty společnosti.“

Pokud nedokážeme vidět lidi takové, jací jsou, a hledíme přitom na pohlaví, není to rovnost. Musíme se k lidem chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali k nám, bez ohledu na pohlaví. Když se nějaká žena nedokáže změnit a chovat vzájemný respekt, není oprávněná mluvit o rovnosti pohlaví.

Obecně lze říct, že ačkoli lidé na venkově začali akceptovat, že ženy mohou mít tetování a nosit šortky a muži i ženy mohou stejně pracovat, sex a sexualita jsou stále tabu.

Do jaké míry coby anarchistka očekáváš od této revoluce, že už nyní dosáhnete svobody a rovnosti?

Na základě vlastních postojů a přesvědčení si přeju dosáhnout toho, aby nemohl nikdo nikomu vládnout a vláda už nebyla potřeba. Ve skutečnosti však bojujeme po boku systému zastupitelské demokracie proti vojenské diktatuře. To mi bylo od začátku jasné. Situace, ve které se nacházím, mě donutila bojovat a já nemám jinou výsadní možnost než bojovat a přežít, takže jsem se rozhodla bojovat v této revoluci kvůli jedné upřímné naději, že společně s revolucí dokážeme do jisté míry uhasit dlouhodobé opomíjení práv utlačovaných, třídní vykořisťování, náboženský extremismus a diskriminaci na základě pohlaví.

Chceš na závěr něco dodat?

Abych byla upřímná, ti, kdo aktivně bojují v revoluci, pocházejí většinou z nižších lidových vrstev a venkovských rolnických rodin. Lidé ze střední třídy, kteří jsou pokrokoví nebo liberálně vzdělaní (maloburžoazie), se angažují méně; žijeme ve společnosti, kde si někteří privilegovaní nárokují práva tím, že rozšiřují svou svobodu, kterou hodnotí jen podle ceny. Já sama bojuji pro vlastní přesvědčení či za vlastní zájem, abych mohla něco trochu změnit; nečekám příliš. I můj malý příspěvek povede jednoho dne ke spontánní změně. Budu bojovat den za dnem – každý den s novou nadějí.

Poznámka:
Podle prohlášení AAPP (Asociace pro pomoc politickým vězňům) zemřelo od převratu do současnosti 2200 protestujících a přihlížejících. Vzhledem k počtu mrtvých v konfliktních zónách a obtížnému dokumentování porušování lidských práv ve stále uzavřenější zemi je přesný počet zabitých obtížné vypočítat. V mnoha vesnicích a městech vyhnaly útoky junty desítky tisíc lidí z jejich domovů. UNOCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí) odhadl, že bylo od převratu do začátku září 2022 vnitřně vysídleno 974 000 lidí. Od převratu do června 2022 uprchlo do sousedních zemí přes 40 000 lidí a junta vyzvala k opakování voleb, aby zmírnila tlak na mezinárodní legitimitu své vlády. Odpor lidí v Myanmaru je ale postaven na naději – a pokračuje.

Zdroj:
https://libcom.org/article/rebellion-built-hope-interview-leisa-female-rebel-burma

Související odkazy:
Není jenom Ukrajina
FNB Myanmar neustává v činnosti
Podporu hnutí odporu v Myanmaru!
Punx for Myanmar
Revoluční punk
Problémy Myanmaru nejsou tak vzdálené
V Praze proti juntě
Naše požadavky jsou neskromné
Solidarita s protestujícími v Myanmaru
A3: Proti juntě v Myanmaru
„Potřebujeme globální solidaritu“
Výzva k mezinárodní solidaritě s Hnutím občanské neposlušnosti
„Děláme to, v co věříme. Věříme v to, co děláme.“
Solidaritu s těmi, kdo bojují proti puči v Myanmaru

1.2.2023 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Samospráva Válka