Recenze na knihu carly bergman a Nicka Montgomeryho „Radost z boje za lepší svět“, kterou loni vydalo nakladatelství Neklid.

Je potěšující sledovat, že se v rámci českého anarchistického hnutí začínají objevovat knižní tituly, které se nevěnují jen historii a teorii společenské přeměny, ale i ty, jež reflektují problémy spojené se samotným hnutím, jeho dynamiku a způsoby organizování – a to nejen v deklarativní rovině, ale na základě zkušeností a reflexe. Jednu z takových knih vydal v roce 2022 vydavatelský projekt Nevim, který funguje při brněnském kolektivu Tři Ocásci. Šlo o Vzájemnou pomoc od Deana Spadea, v jejíž druhé části autor řešil zdraví aktivistických kolektivů, předkládal mnohé poznatky z praxe a stejně tak doporučení, jak je možné některé problémy řešit nebo jim předcházet.

Dalším počinem v tomto směru je kniha autorské dvojice carla bergman a Nick Montgomery, kterou vydalo v loňském roce spřátelené nakladatelství Neklid – Radost z boje za lepší svět s podtitulem Jak v toxických časech budovat vzkvétající hnutí. Jsem přesvědčen, že oběma knihám by měla být v hnutí dopřána pozornost a jistě by neuškodily interní i otevřené diskuse nad některými jejich podněty.

Radost je ve zkratce snahou odhalit procesy, které mohou z hnutí, jež vychází z úžasných myšlenek, vytvořit pro mnohé vlastně ne zrovna příjemné prostředí. A na druhou stranu hledá způsoby, jak takovým procesům předcházet a z hnutí udělat místo, ve kterém se každý bude moci cítit dobře, důstojně, rovně a smysluplně. Ze samotné knihy je pak cítit, že autorské dvojici nejde jen o předestření vlastních zjištění a teorie, ale že samotná jejich práce je naplněním toho, o čem píšou. I úvodní dlouhé a důkladné poděkování je součástí toho, o čem kniha je – ocenění, sounáležitost, péče, přátelství, učení, inspirace, respekt…

Dle předmluvy Hari Alluriho je záměrem knihy „překonat černobílé vidění ,dobré/zlé‘ a vykročit do prostoru etických otázek, který je sám o sobě rozporuplný a proměnlivý, ale přesto může být pevným základem, na němž se dá stavět“. To se pak promítá v tom, že ač hledají autorka s autorem odpovědi, dávají si velký pozor na to, aby je nepodávaly jako neměnné pravdy a proti starým dogmatům tak nestavěli nová. Namísto korektivů nabízejí podněty.

Abychom mohli knihu číst, je třeba si osvojit pojmosloví, které bergman a Montgomery používají, přičemž jedním z jejich důležitých výchozích bodů je filozofické dílo Barucha Spinozy. Není tedy od věci vracet se během četby ke slovníku pojmů na konci knihy, a to (jako to bylo v mém případě) i opakovaně. Některé totiž nejsou tak jednoznačné a bývají použity i pro trochu jiný význam, než můžeme být z běžného jazyka zvyklí.

Kniha je založena na výpovědích a pozorováních mnoha aktivistek a aktivistů a přímo vybízí k tomu, přemýšlet nad příklady z vlastního aktivistického života, i nad sebou samými… a dokonce i jít dál nad rámec řečeného, jelikož naše společné zkušenosti jsou značně rozsáhlejší, než co se vejde do jedné knihy, která navíc vychází zejména z praxe amerického aktivistického prostředí.

Autorské duo se mimo jiné zabývá fenoménem, který nazývá rigidním radikalismem, jejž můžeme znát také pod označeními smutná militantnost, syndrom věčně nespokojeného bojovníka, machistický anarchismus, puritánství… Rigidní radikalismus je jak „zafixovaný způsob bytí“, tak „způsob hledání chyb“. S tímto fenoménem se ale nedá vypořádat „podle návodu“ nebo ho „redukovat na nějakých pár lidí“. A tak je dobré mít hned od začátku na paměti, že „naše hnutí nemůžeme od těchto tendencí zcela očistit, protože touha po čistotě je součástí problému“.

Na mysl nám v této souvislosti mohou připadnout ti, kteří ostatní bez přestání kádrují a určují, kdo se může považovat za anarchistku či anarchistu; ti, kteří nám říkají, za co a proti čemu máme bojovat, a to zpravidla na základě více jak sto let starých pouček a jejich účelových interpretací. Můžeme si vybavit svazující tlak aktivistických organizací, kde je důležité neustále něco dělat, sebeobětování vedoucí k vyhoření, nebo naopak bezohledný individualistický přístup těch, kteří postrádají smysl pro odpovědnost vůči ostatním. Můžeme zavzpomínat na promarněné hodiny při sestavování zkostnatělých stanov, jimž praktický život zcela logicky ukazuje záda, či na frustrující nastavení nedosažitelných cílů. A stejně tak se můžeme zamýšlet sami nad sebou, jelikož veškeré problémy nepocházejí vždy jen zvenku, ale často na nich máme účast, i kdyby to bylo jen tím, že k nim mlčíme. „Tak jako každý tradiční směr i anarchismus může vykrystalizovat do rigidní ideologie. Může vytvářet uzavřené a dusivé prostředí.“ V té souvislosti vyzývá scott crow: „Anarchismus není rigidní, je flexibilní a fluidní, takže zahoďte předsudky o tom, jaký by měl být, a pomozte z něj udělat to, čím může být.“

Je samozřejmě důležité reflektovat, co nás svazuje, odrazuje, znechucuje, nudí… ale ještě důležitější je pracovat na tom, aby naše boje byli radostné. Radikální militantnost, další častý pojem, s nímž se v knize operuje, stojí mimo kategorie optimismu a pesimismu, zato jí je vlastní kreativita, experimentování, budování vztahů, vzájemná péče, důvěra a odpovědnost. „Nejúžasnější anarchistické proudy jsou z našeho pohledu ty, které lidi vybízejí k odlišnému životu tady a teď a k propojování každodenního života s organizovaným aktivismem.“

Knihou se prolíná také pojem Impérium, tedy síť nadvlády, systém v širokém slova smyslu se svými toxickými vztahy útlaku, nerovnosti a poddanství a morálkou, která ho pomáhá udržovat. Impérium podporuje pasivitu a prodává štěstí. „Zatímco štěstí slouží jako otupující anestetikum, které vyvolává závislost, s radostí roste naše schopnost konat a zakoušíme nové věci způsobem, který nás závislosti zbavuje.“ A jak v knize říká Silvia Federici, radost je hmatatelný prožitek kolektivní síly. Navíc „radost nepramení z honby za vzdáleným cílem, ale z boje v naší konkrétní situaci“.

V otázce budování vztahů a důvěry kniha otevírá také téma zranitelnosti a potřeby umět ukončovat škodlivé vztahy. „Díky tomu, že porozumíme našemu vzájemnému propojení, můžeme být věrnější síti našich vztahů a životních okolností. Tato věrnost však není morální, ale etická.“ Radostná militantnost je důsledkem vztahů – ne za každou cenu dobrých, ale solidárních, a řada hnutí se „reprodukuje díky kolektivizující péči od vaření přes soužití až po plnohodnotné trávení času s druhými“.

Podle bergman a Montgomeryho „bojovat za radost znamená utvářet společné pojmy, které umožní, udrží a prohloubí transformaci tady a teď, a vycházet při tom z toho, v jaké situaci se lidé vynachází“. Nabízí také tři způsoby, jak se naladit na transformační potenciál. Tím prvním je zesílení vlastní citlivosti a plnější prožívání, druhým schopnost napojit se na odkaz vzdoru, vzpour a bojů, které se odehrály v minulosti, a ten třetí tkví ve vděčnosti a oslavě života.

Knihu vřele doporučuji, a to nejen k přečtení, ale zejména k živým debatám, a recenzi zakončím citátem z rozhovoru s již zmiňovanou Federici: „Naděje je pozitivní, pokud zůstává aktivní vášní. Nesmí ovšem nahradit práci, bez které úspěchu nedosáhne.“

carla bergman, Nick Montgomery: Radost z boje za lepší svět. Jak v toxických časech budovat vzkvétající hnutí. Neklid, 2023. 333 stran, cena 350 Kč. K dostání na neklid.org.

Recenze na další knihy od Neklidu:
Ztracen ve světě i textu
Boj proti kapitalismu je bojem za lidstvo
Přeorání starého pole
Ze zápisků mědky
Anarchie tady a teď
Ženy nepatří na druhou kolej
Když věda neslouží moci
Komunální přepych
Přenašeči vzdoru a rebelie
Dvakrát sláva Jamesi C. Scottovi
Evoluce a revoluce
Kapitalismus smrdí. Už dlouho
Boj za chléb a růže
Kde přistát?
S etickým kompasem a vizí
My jsme důstojnost
Chybějící kapitola Vzpoury proti zkáze
Jak vše bude jednou jinak

24.3.2024 -jk-

Teorie Recenze