Anarchistická federace

Chybějící kapitola Vzpoury proti zkáze

Recenze na knihu o klimatickém hnutí od nakladatelství Neklid

obálka

Spřátelené nakladatelství Neklid vydalo v loňském roce knihu amerického angažovaného autora Jeremyho Brechera Vzpoura proti zkáze, která nese podtitul Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě. Ačkoli vychází především ze zkušeností hnutí a právního, politického a kulturního prostředí ve Spojených státech, je kniha bezesporu jednou z klíčových publikací, z níž může vycházet i klimatické hnutí v České republice. Samozřejmě s vědomím toho, jak píše v předmluvě klimatický aktivista a redaktor Deníku Referendum Josef Patočka, že při uvádění popisovaných myšlenek do českého kontextu nelze brát knihu jako doslovný návod k použití. I sám Brecher vyzývá ke kritickému čtení, odhalování nedostatků a vytváření lepších alternativ.

Patočka nejenže v předmluvě shrnuje hlavní myšlenky knihy, ale snaží se je pokud možno zasadit do české, potažmo evropské reality. Vedle toho také reflektuje nutnost proměny konceptu environmentálního hnutí, když říká: „Pryč jsou časy, kdy jsme si mohli představovat, že bude stačit, aby potřebná opatření odpovědným politikům vysvětlili profesionální aktivisté placení z grantů a příspěvků příznivců.“ A varuje před odůvodněným pocitem bezmoci a frustrace, která žene lidi do náruče krajní pravice.

Od krize ke hnutí

Nástup Trumpa je průvodním jevem politické tendence místo řešení klimatické krize ji popírat a ještě prohlubovat, a to navzdory konsenzuální shodě na poli vědy (nepočítáme-li „vědce“ sponzorované fosilním průmyslem). V rámci Pařížské dohody se v roce 2015 zavázalo 195 zemí chránit klima, ale zároveň daly zřetelně najevo, že tomu nehodlají dostát. „Je nade vši pochybnost jasné, že vlády klima naší planety nezachrání. Je to na nás.“ To si žádá klimatickou vzpouru, již Brecher stručně definuje jako „strategii, která chce získat podporu většiny veřejnosti pro prosazení našeho společného zájmu na ochraně stabilního klimatu“.

Vzniká hnutí, které Brecher nazývá „globální nenásilnou ústavní vzpourou“. Ústavní, protože staví na ústavou zaručeném právu na příznivé životní prostředí, a nenásilná, protože moc politiků a korporací se zakládá na souhlasu a spolupráci nás ovládaných, kterou můžeme vypovědět. (Bylo by ale dobré si přiznat, že důsledné vypovězení takové poslušnosti by doprovázela jednostranná vlna násilí.)

Hnutí potřebuje „prolomit nevyřčené kulturní bariéry, jež lidem brání o změnách klimatu přemýšlet“, tzn. „nalézt nové způsoby“, jak se dostat z izolace a vytvořit rozsáhlou organizační základnu. Jenže to je věčný problém všech hnutí obecně. Víme, že lidé „by si měli uvědomit… porozumět… pochopit…“ Jenže o to se snažíme léta celkem bezvýsledně i v jiných otázkách, a tak víme, že musíme vycházet ze strategií, které známe (nebýt k nim však nekriticky připoutáni), a nečekat na nalezení nových způsobů, jako někteří čekají, že za ně klimatickou krizi vyřeší jako zázrakem zatím neznámé nové technologie.

Od hnutí ke vzpouře

Podle Brechera by klimatické hnutí mělo přesvědčit veřejnost o třech věcech. Zaprvé: nemá-li dojít ke klimatické katastrofě, musíme pohřbít fosilní průmysl. Zadruhé: energetickou potřebu jsme schopni zajistit i bez produkce CO2. A zatřetí: pokud budeme jednat společně, dokážeme to. Je tedy nutné vyhlásit fosilní moratorium (zastavit novou fosilní infrastrukturu) a zavést do praxe klimatický akční plán (nahrazení fosilních paliv jinými zdroji). Základními prostředky k tomu má být organizování akcí, které změní postoje lidí; podvracení pilířů podpory fosilního průmyslu; snižování závislosti na fosilních palivech zaváděním alternativ; diskreditace klimatických zločinců; vytváření struktur paralelní moci, vytvoření celosvětového závodu v ochraně klimatu…

Autor nabízí možnosti, na co vše se zaměřit v boji proti nové fosilní infrastruktuře, a nabádá k tlaku na jednotlivé instituce, aby neprodleně vytvářely a naplňovaly vlastní klimatické akční plány. Stejně tak rozebírá výše jmenované prostředky a uvádí také řadu příkladů a zkušeností. Klade důraz na spravedlivou transformaci, práci s odbory a vytváření nových pracovních míst. Trochu nebezpečnou se jeví představa postupného osvícení institucí represivního aparátu v přístupu ke klimatické otázce. Požadavky klimatického hnutí jsou legitimní, stejně jako jeho nenásilné akce, ač z pohledu zákona mohou být nelegální. O tom je občanská neposlušnost. A jak Brecher varuje, nikdo by k ní neměl automaticky přistupovat s tím, že díky svým dobrým úmyslům bude při případném procesu osvobozen.

Prvním krůčkem je začít ve svém okolí o změnách klimatu mluvit, následně skupiny z různých prostředí navzájem spojovat v sítě, formulovat společné cíle, vytvářet dle potřeby pracovní skupiny a provádět účinné akce. Vždyť „síla se rodí ze schopnosti spolupracovat“. Jedním z klíčových cílů hnutí je pak překonání pochybnosti velké části lidí, že bude mít jejich jednání nějaký účinek. Klimatické hnutí musí odhalit lidem jejich sílu a naučit je ji používat.

Od kapitalismu ke kapitalismu

Brecherova vzpoura i přesto, že přiznává mnohé souvislosti, nepřekračuje svůj vlastní stín. Je především apelem na stát, aby plnil deklarované závazky vůči svým občanům. Je potřeba „vymáhat naplňování principu veřejné odpovědnosti, chránit sdílené statky a přírodní zdroje, které patří nám všem. A trvat na tom, aby vlády přestaly posluhovat korporacím a začaly plnit svou povinnost vůči občanům.“ Jenže dnešní podoba buržoazní demokracie v rámci třídního systému globalizovaného kapitalismu má jasně daná pravidla, která jdou naprosto opačným směrem – princip odpovědnosti vůči trhům, privatizace sdílených statků a přírodních zdrojů, provázanost s korporacemi a co nejmenší ohledy na občany.

Cílem je zlomit dominantní zájmy fosilního průmyslu, za nimiž stojí obrovské finanční zdroje a které odolávají tlaku ochránců klimatu, kteří se orientují na konvenční stranickou politiku či lobbing občanských organizací. Demokratický proces je v takovém případě neprůchozí a jedinou silou schopnou dosáhnout změny je mobilizující nenásilná občanská neposlušnost. „Právě strach z odepření poslušnosti může mocné motivovat k tomu, aby přestali bránit změnám.“

Podmínkou je, aby se lidé začali nejprve sami organizovat a skrze společné jednání objevili svou moc v praxi. Horké hlavy se sociální představivostí ale Brecher usazuje k zemi: „Základním cílem klimatické vzpoury není žádné triumfální svržení vlády. Jde zkrátka o řešení problému globálního oteplování.“ Celá kniha je určována udržením společného jmenovatele, který by sjednotil co největší počet různorodě založených lidí, a to i přes mnohou systémovou kritiku a popis obludnosti stávající provázanosti kořistnických korporací a politické sféry.

Od vzpoury k sociální revoluci

I když Vzpoura proti zkáze není nijak revoluční, přesto ponechává pootevřená zadní vrátka, do nichž bychom měli jako anarchisté a anarchistky plnou silou vtrhnout. „Přechod ke klimaticky udržitelné ekonomice nám může pomoci dospět k sociálně spravedlivějšímu uspořádání společnosti Spojených států – i celého světa.“ Podle Brechera může klimatické hnutí vytvořit prostor pro experimentování s novými formami společenského života. A tak lze mezi řádky číst, že z organizování, které má nehierarchickou a antiautoritářskou podobu, se může generovat nakonec víc než jen požadavek zachování klimatu.

Klimatická krize je nanejvýš aktuální. Jak říká autor: „Nemůžeme čekat, až budeme mít k dispozici dokonalý návod.“ Starý anarchistický scénář říká, že až během sociální revoluce budou zničeny veškeré pilíře moci, lidé sami budou řídit společnost a ekonomiku ve vlastním zájmu, k němuž patří i kvalitní životní prostředí. Nečekejme ale na sociální revoluci, která následně vyřeší klimatickou krizi. Řešme klimatickou krizi tady a teď a dělejme vše pro to, aby nastartovaný proces pokud možno přerostl v sociální revoluci.

Dál je mezi řádky zjevné, že je nutné propojovat jednotlivá hnutí a být vzájemně solidární, jelikož ve skutečnosti jde o společný boj proti chamtivosti, nerovnosti a diskriminaci. Boj za klima tak souvisí s bojem za práva domorodých národů, za autonomii v Rojavě, za práva zvířat, za sociální spravedlnost, za dostupné bydlení, za bezplatnou hromadnou dopravu… Právě proto je potěšující vidět například na klimakempech, jak se tato různá témata diskutují, propojují a přinášejí projevy solidarity, ať už praktické či symbolické.

Od hrozby k jejímu naplnění

Brecher píše, že „hrozba dvojí suverenity či paralelní moci může být nakonec nejkrajnějším prostředkem klimatické vzpoury, nejtvrdší sankcí proti strukturám, které by ani pod setrvalým tlakem veřejného mínění nechtěly od ničení klimatu upustit“.

Je jasné, že elity se své moci a zdrojů bohatství zadarmo a bez boje nevzdají. Možná by nebylo tedy od věci takové hrozby začít naplňovat. Úkolem anarchistů a anarchistek budiž tedy dopsat další kapitolu této knihy, scénář budoucnosti nejen bez fosilních paliv, ale také bez státu a kapitalismu.

Počítejme však s tím, že systém (státy, korporace, různé instituce a média) sloužící fosilnímu průmyslu se bude snažit hnutí za klimatickou spravedlnost rozdělit. Na jedné straně bude naoko vyjednávat se stranou mírného pokroku v mezích zákona a na druhé straně bude všemi dostupnými prostředky potírat všechny aktivisty a aktivistky, kteří nebudou chtít při obraně planety a lidstva přistupovat na kompromisy a k cíli nevedoucí vyjednávání. Ty označí za extremisty a podle toho s nimi bude zacházet.

 

Jeremy Brecher: Vzpoura proti zkáze. Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě. Neklid, 2019. 136 stran A5, cena 176, k dostání na kosmas.cz.


Píšou jinde

Podporujeme