Recenze na knihu „Manifest socialistického hnutí“

Nakladatelství Neklid vydalo u příležitosti 10. ročníku Anarchistického festivalu knihy publikaci Michaela Hausera Manifest socialistického hnutí s podtitulem Cíle a strategie socialistů v jedenadvacátém století. Zároveň měl být tento spisek představen během panelové diskuse, která měla završit přednáškový/diskusní program festivalu. Pozvání usednout do panelu vedle autora dostala i Anarchistická federace (AF). Jelikož v rámci AF se tradičně nikdy nikdo zrovna dvakrát nehrne, aby někde řečnil, stočil se pohled ke mně coby pravidelnému recenzentovi zinů a knih. Nu, co se dá dělat, šel jsem do toho.

Nakladatelství mi zaslalo sazbu knihy, a já tedy četl. Naštěstí nešlo o nic extrémně dlouhého, i když manifest bych si představoval poněkud útlejší, stručný, jasný, bodový… Během četby se mi vynořovala stále jedna otázka, která mě neopustila ani na konci: K čemu to má celé sloužit?

Jal jsem se tedy rozjímat nad odpovědí. A začal jsem rovnou u autora. Michaela Hausera jsem viděl v životě asi jen jednou během nějaké besedy, co pořádal Socialistický kruh, jejž sám založil. V ulicích si ho nevybavuji. Je tedy jasné, že ho neznám a mohu vycházet jen z dojmu, který na mě zanechal jeho Manifest a který, přiznávám, může být nespravedlivý: levicový intelektuál si po své padesátce chce postavit vysněný pomníček a přitom se přišpendlit na nástěnku hned vedle Marxe. Jak se píše v úvodu nakladatelství: „Michael Hauser si bere za inspiraci Marxův a Engelsův Komunistický manifest z 19. století a na jeho půdorysu promýšlí socialistickou politiku pro století naše.“ Ano, jde o takové přeorání starého pole novým pluhem, který ale táhne stará herka.

Dále podle úvodního slova nakladatele jde o „manifest socialistické levice, která nostalgicky nevzpomíná na zlaté časy reálného socialismu ani na zlaté období sociálního státu, nýbrž se dívá do budoucnosti“. Podle mě poněkud nadnesené hodnocení. Manifest bere období „reálného socialismu“ tak nějak jako součást socialistické tradice, nijak se od něj nedistancuje, nerozporuje jeho východiska a pro jistotu z něj nevyvozuje ani žádná vážnější teoretická ponaučení. Žádné varování před slepými uličkami autoritářství, stranictví a uchopení státní moci. A nemohu souhlasit ani s na úvod řečeným tvrzením, že Manifest „svým politickým uvažováním jde podobným směrem jako libertinský, svobodný socialismus“. Pokud si pod tímto pojmem představím nestátní socialismus, tedy přesněji řečeno anarchismus, pak podobný směr nevidím, jelikož Manifest se k historické úloze, povaze a otázce pokračování či nepokračování státu vůbec nevyjadřuje.

Popravdě mě jako anarchistu tento manifest úplně míjí. Není pro mě žádným krokem vpřed. Nepřináší emancipační vizi. Je to spíš jen takové ověšení loňského Marxova stromečku několika novými ozdobami. Ambici Manifestu být novým Komunistickým manifestem nepomůže ani tvrzení, že „naše momentální situace připomíná 40. a 50. léta 19. století“. Kdo chce, nějakou dílčí paralelu vždy najde, ale význam Manifestu to nijak nezvětší. Nejenže o něm nebude nikdo vědět za třicet let, kdy by podle autora po něm mohlo následovat i skutečné masové hnutí jako kdysi, svým způsobem je zastaralý už teď – alespoň z pohledu existujících antiautoritářských hnutí. Navíc, jak se domnívám, autor není součástí nějakého konkrétního hnutí, které by jím sepsaný manifest mělo schopnost a vůli zviditelňovat. A pokud je ambicí Manifestu sjednotit roztříštěná hnutí, pak mu chybí to zásadní, nějaká definice socialismu, nad níž by takové sjednocení mohlo proběhnout, volání po změně a sociálně spravedlivější společnosti mi v takovém případě přijde nedostatečné.

Dalším obecným nedostatkem Manifestu je předjímání historických schémat, jako když autor očekává, „že levice v 21. století projde podobným vývojem jako ve století 19.“ A také to, že postrádá náznak odvážnější politické imaginace, která by manifestu určenému pro budoucnost neměla rozhodně chybět. Pokud „socialisté vycházejí z reálného stavu společnosti“ a jejich „teze… nejsou založeny… na utopických snech“, těžko snít o jiném světě.

Marxovi si autor dovoluje vytknout jeho tehdejší tvrzení, že kapitalismus je na konci svého vývoje, aby následně sám udělal stejný závěr pro současnost, namísto toho, aby kapitalismu přiznal schopnost proměnlivosti a přizpůsobivosti. Je vidět, že marxistická teoretická samolibost se táhne už od samotného Marxe. Tomu odpovídá i jistota, že „neprivilegované třídy… jsou teprve na cestě k plnému procitnutí“. Jako by se nepřipouštěla možnost, že se procitnutí konat nebude, jakkoli v něj všichni doufáme.

V Manifestu se sice píše o nutnosti zohledňování místních a národních specifik a nutnosti řešení klimatické krize, jako celek se ale nese v antropocentrickém a eurocentrickém duchu. Jako anarchista vnímám silně absenci morálních hledisek, jimiž se podrobně zabýval už Kropotkin, a dal tak libertinskému socialismu právě tolik potřebný antropologický nadhled. Stejně tak se jako anarchista nespokojím se zrušením oligarchického vlastnictví, jelikož problém sociální nespravedlnosti tkví v samotné instituci soukromého vlastnictví.

Celkově odpovídá Manifest tomu, jak bych si asi představil sociálnědemokratický program dneška. Nejde v něm o odstranění kapitalismu, ale „o vydobytí politické moci na finanční oligarchii prostřednictvím opatření, která omezí vliv fiktivního kapitálu“. Tomu odpovídá i 10 navržených opatření. Z definice nepřítele, jímž je hyperburžoazie, skoro čiší nostalgie po staré dobré buržoazii, kdy bylo jasné, kdo je kdo. Avšak na popisu dnešního kapitalismu se s autorem bezesporu shodneme. Zároveň ale z manifestu cítím jakousi snahu najít shodu s fašizujícími davy v ulicích tím, že jejich východiska trochu poupravíme – neurčitá nenávist vůči elitám se tak má transformovat v nenávist vůči hyperburžoazii, volání po vylučující národní jednotě má být přesměrováno ke „kritickému vlastenectví“ a zpátečnický pohled na LGBT+ a genderové teorie odkloněn zdůrazněním apelu na důležitost rodiny.

Nikde není naznačeno, jak daných cílů dosáhnout. Bylo by fér zabývat se různými možnostmi, zvlášť k problematické minulosti socialismu. S jinou variantou, než je uchopení státní moci, se tu ale nepočítá. Jelikož nedochází ani ke zpochybnění stávajícího systému (parlamentní) buržoazní demokracie, tak zřejmě prostřednictvím vítězství ve volbách. Tím pádem se otázkou revolučního násilí žádná úvaha ani nemusí zabývat. Nu, starý socdemácký socialismus čouhá z Manifestu jako sláma z bot. A právě to je železná koule, kterou Manifest za sebou vleče a která ho stahuje.

Určitě se shodneme na některých věcech, jako na potřebě sblížení hnutí práce a environmentálního hnutí, na problematičnosti nepodmíněného příjmu při zachování kapitalistických vztahů…, ale pojďme k některým jednotlivostem, které bych Manifestu vytknul.

Není pravda, že „zapatisté, alterglobalizační hnutí, Occupy Wall Street a další hnutí z posledních tří dekád… nepřinesly jasné politické poselství“. Kdo chce ono poselství číst, přečte ho. Je jím minimálně nutnost vystoupit z pravidel určených shora (buržoazní demokracie) a důraz na solidaritu a komunitu. Pokud jde o požadavek na univerzální řešení, takové není – to nás měla již naučit minulost.

Polemizoval bych s tím, že „celoplanetární přírodní systém narušil až kapitalismus“, pokud by pod to nebyl počítán příspěvek kapitalismu státního, tedy tzv. reálného socialismu. Jde spíše o bezohledný technokratismus, který by se vposledku nemusel vyhnout ani anarchistické společnosti, pokud by do svého civilizačního vzorce nezapočetla přírodu. Navíc i dřívější civilizace (např. ta mayská) měly problémy s narušením životního prostředí do té míry, že se jejich sídla stala neobyvatelná.

Při četbě mi vadilo, že autor své politické protivníky karikuje a tuto karikaturu pak bere za základ dalších úvah. K liberálnímu feminismu mohu mít také spoustu výhrad, ale klást mu za vinu kdeco a afektovaně tvrdit, že napomáhá „k rozpadu solidarity a nesobecké lásky v důvěrných mezilidských vztazích, v rodinách i ve společnosti“, už mi přijde přes čáru a také poměrně konzervativní. Stejně jako lpění na rodině, která se „stává hradbou, která vzdoruje čistě tržní morálce“ a kterou chtějí zlé liberální feministky „rozvolnit či zcela zrušit“, protože je „v ní pozůstatek patriarchální civilizace“. Jenže atomární rodina jako základ společenské sounáležitosti je poněkud zpátečnický nesmysl. Naopak, snahou by mělo být rozvolnit formy soužití, jejich diverzifikace, vymýcení patriarchátu ze všech aspektů lidských životů. Manifest konzervativního socialismu dále hlásá: „Liberální ideologie se k plození dětí staví jako k individuální volbě žen… Liberálové nechápou, že lidé nepadají z nebe, nýbrž se rodí z žen.“ Jenže to, aby ženy-matky nebyly ekonomicky znevýhodněné, se tu neřeší, jen navazuje na úvahy o rodině. Chybí (opět) troška sociální imaginace ohledně péče, která by navíc neměla být vztažena jen na děti. Stejně tak se tu neřeší patriarchální druhá směna žen, místo toho se tu v otázce rovnosti žen odkazuje na Engelse, Bebela a Lenina. Úvahy o sexuální a genderové identitě se sbíhají v klišovitý závěr, který nepůsobí zrovna jako projev pochopení, natož nějaké vize.

Další za vlasy přitaženou karikaturou jsou „levicoví globalisté“. Na jejich adresu se píše: „Pracující většina se prý nejprve musí očistit od údajného nacionalismu. Pak k ní levicoví globalisté sestoupí z nebe svých čistých idejí… Levicoví globalisté nerozumějí pracující většině.“ No, ještě že autor ano – třeba, že „pracující nemají co ztratit, leda své okovy“ (opravdu si to pracující v kulturním nastavení konzumu myslí?). S nacionalismem pracuje podobně jako minulý režim poukazem na potřebu vyzdvihování událostí sociálního vzdoru v historii národní kultury. I přes tyto snahy ale vidíme, že nacionalismus zůstává nacionalismem a mimo zápas proti národnostnímu či etnickému útlaku na něm není nic emancipačního. Důraz by se měl klást zejména na komunitu, společné zájmy neprivilegovaných, ne na národ, který je tu pěstován od dob romantismu a poté, co docházelo jeho jménem ke kulturní a jazykové nivelizaci.

V části, která zabíhá do historie koncentračních táborů, nějak podezřele vypadla zkušenost socialistických států. Sovětské Rusko je naopak zobrazeno jako ten, kdo hlásal „právo na sebeurčení národů“, aniž by bylo zmíněno jeho bezohledné zacházení s národy uvnitř jeho hranic. Dnešní neoliberální kapitalismus je zobrazen jako viník sociální atomizace, avšak žádná zmínka o tom, že u nás jen navázal na změnu sociálního nastavení během normalizace. Pokud autor píše, že „vycházíme z bohaté minulosti našeho hnutí“, zajímalo by mě, co všechno do té minulosti tedy počítá. Při hledání styčných bodů s liberály mluví o principech buržoazní demokracie, které je však třeba doplnit o prvky „osobní disciplíny a socialistického pořádku“. S konzervativci zas má socialisty pojit důraz na lidskou pospolitost. Přitom v celém Manifestu není nic o socialismu jako hnutí, které by budovalo solidární paralelní struktury (na rozdíl od některých náboženských konzervativců nebo anarchistů). Naopak je tu cítit spoléhání na řešení shora, tedy od státu.

Většinu uvedených výhrad jsem autorovi během panelové diskuse sdělil s tím, aby je bral coby zpětnou vazbu z prostředí, které se nedívá jen jedním směrem jako ekonomizující marxismus, ale snaží se analyzovat povahu autority v jejích různých podobách. Co si z toho vezme, je na něm.

Michael Hauser: Manifest socialistického hnutí. Cíle a strategie socialistů v jedenadvacátém století. Neklid 2023. 132 stran, k dostání na neklid.org.

3.6.2023 -jk-

Teorie Recenze