Rozhovor s běloruskými anarchisty, kteří nalezli azyl ve Varšavě

Zveřejňujeme rozhovor s Káťou a Ignatem ze Skupiny běloruských anarchistů/ek ve Varšavě, který poskytli serveru nottoday.media. Káťa se do Polska přestěhovala v roce 2021 a Ignat tam žije už několik let. V rozhovoru mluví o rozdílech mezi anarchistickým hnutím v Bělorusku a Polsku a o společných problémech obou zemí. Druhá část rozhovoru je o účasti běloruského anarchistického hnutí na odporu proti ruské okupaci a také o tom, jak podpořit běloruské aktivistky a aktivisty.

Jaká je vaše aktivistická historie?

Během naší dlouhé aktivistické „kariéry“ jsme se podíleli na mnoha různých věcech. Mezi ty, o kterých můžeme otevřeně mluvit, patří různé vzdělávací projekty: např. projekt AntiUniverzita. Účast na masových protestech: Protiatomový odpor na přelomu milénia a v následujících letech, protesty v letech 2011, 2017 a samozřejmě v roce 2020. V průběhu let jsme se také podíleli na organizaci vlastních nepovolených akcí, které zahrnovaly jak pochody a pikety, tak kreativní pouliční přímé akce. Podíleli jsme se i na obraně parků (mimo jiné parku Kotovka), na ekologickém a feministickém aktivismu, organizování Critical Mass, freemarketů, kterých se účastnily tisíce lidí. V letech 2012–2020 mělo hnutí v centru města vlastní anarchistickou knihovnu Volnaja dumka (s přestávkami kvůli represím). Jednou z nejstarších anarchistických iniciativ v Minsku bylo Food not Bombs, které existovalo přes 15 let a nakonec ho zničily represe v roce 2021. Od roku 2009 existuje běloruská skupina Anarchistického černého kříže, která se po všechny ty dlouhé roky angažovala a stále angažuje v podpoře anarchistických a antifašistických vězňů.

Je už těžké si vzpomenout, co všechno jsme dělali, ale seznam je mnohem delší a rozmanitější, protože proběhlo také mnoho neveřejných aktivit.

Co děláte ve Varšavě?

Z veřejných aktivit můžeme jmenovat třeba šíření anarchistických myšlenek a praktik v ruskojazyčných diasporách (hlavně v běloruské). Účastníme se demonstrací s programem osvobození Běloruska. Komunikujeme s účastníky a organizátory takových akcí, šíříme praxi kolektivní diskuse a sebeorganizace zdola. Stáli jsme u zrodu iniciativy nedělních „Běloruských akcí ve Varšavě“ a dodnes jsou naši kamarádi součástí organizačního kolektivu.

V letech 2021–2022 jsme pořádali „Školu anarchismu“ – sérii tematických přednášek představujících, co je anarchismus, co anarchistky a anarchisté chtějí, jaké cíle sledují a jaké metody volí. Pořádáme workshopy pro diasporu a pravidelné přednášky a diskuse na různá společensko-politická témata. Na začátku července jsme uspořádali „Festival proti autoritářství“, kde jsme otevřeli mnoho zajímavých témat a uspořádali řadu workshopů.

Podílíme se také na podpoře našich kamarádů, kteří se vydali na frontu v boji proti kremelskému imperialismu. Shromažďujeme peníze, nakupujeme vybavení a zásoby a posíláme je na Ukrajinu. Pomáháme uprchlíkům a uprchlicím. Na našich akcích upozorňujeme na důležitost boje proti imperialismu.

Kromě toho se zapojujeme do místní agendy. Anarchistické hnutí je mezinárodní a pro nás neexistuje dělení na národy a rasy, neuznáváme ani státní hranice. Všichni anarchisté na světě obvykle drží při sobě, a proto se aktivně zapojujeme i do lokálních bojů: za práva žen, queer lidí a uprchlíků na bělorusko-polské hranici.

Je nějaký rozdíl v přístupu k aktivismu v Bělorusku a v Polsku? Kde je společnost uvědomělejší a připravenější na změnu?

Ano, samozřejmě že existují rozdíly, především kvůli odlišným politickým podmínkám v těchto dvou zemích a naší osobní zkušenosti s emigrací a uprchlíky.

Například co se týče politických podmínek, v současné době běloruští anarchisté v Polsku nepatří ke skupinám, které by byly vystaveny jakýmkoli represím ze strany státu. Proto můžeme jednat otevřeněji než v Bělorusku – můžeme dělat veřejné vzdělávací akce, zvát všechny, zveřejňovat naše oznámení a prohlášení na sociálních sítích. Někteří kamarádi se dokonce rozhodli veřejně vystupovat jako anarchisté, čemuž se v Bělorusku téměř všichni vyhýbali.

Méně se zapojujeme do pouličních akcí a intervencí a více se zaměřujeme na vytváření vzdělávacího obsahu, i když stále pomáháme organizovat demonstrace a účastníme se jich.

Status uprchlíka, na jehož základě se většina běloruských anarchistů a anarchistek v Polsku nachází, zároveň velmi omezuje naši možnost působit v oblastech, které stát kontroluje a kriminalizuje. Například polská vláda v jednu chvíli kriminalizovala jakoukoli pomoc lidem překračujícím hranice v oblasti Podlesí – dokonce i poskytování lékařské péče. Důsledky pro aktivisty s polským občanstvím a pro ty se statusem uprchlíka by při zadržení v této oblasti byly velmi odlišné.

Co se týče připravenosti společnosti na změnu – nevěříme, že „sociální povědomí“ je rozděleno hranicemi národních států. Zároveň je zřejmé, že různé politické a společenské podmínky vytvářejí různou míru politizace.

V roce 2021, kdy většina z nás opustila Bělorusko, byla běloruská společnost mnohem více zpolitizovaná a otázky politických a společenských změn byly aktuálnější než kdy jindy. Dnes je těžké posoudit, zda tyto otázky zůstaly stejně aktuální – z jiné země a tváří v tvář represím, které se snaží zadusit jakoukoli možnost projevu. Běloruská diaspora v Polsku je rozhodně mnohem političtější než průměrný polský občan, ale nemůžeme říct, jak vypadá situace v Bělorusku, protože tam nejsme.

V Polsku došlo k mobilizaci kolem hnutí Strajk kobiet, ale z pohledu člověka, který zde žije teprve krátce, se to nezdá tak komplexní kvantitativně ani kvalitativně. Hesla proti vládnoucí straně jsou zde sice velmi populární, ale lidé nejsou moc ochotni zapojit se do aktivního protestu, vyjít do ulic, vytvářet politické struktury a hnutí jako v Bělorusku, stejně tak mnohem méně zpochybňují státní moc (aspoň to tak vidíme, možná by s námi lidé v Polsku nesouhlasili).

Obecně platí, že v každé zemi na světě existuje nerovnost a panuje velká nespokojenost s uspořádáním společnosti. Tato nerovnost je vždy podporována stávající mocí a stačí dostatečně výrazný spouštěč ostré politizace, aby zasáhla co nejvíce lidí.

Jaké jsou nejpalčivější problémy Běloruska a Polska? A jaká vidíte řešení?

Existuje řada problémů, které jsou důležité pro obě tyto země, a některé, které se týkají především lidí jen v jedné z nich. Mezi problémy, které jsou relevantní pro Polsko i Bělorusko, bychom jmenovali válku na Ukrajině. Bělorusko je odrazovým můstkem pro ruský stát, zatímco v Polsku vede hrozba ze strany východního souseda k omezování svobody ve jménu bezpečnosti.

Diktatura a represe – možná někoho překvapí, že se jedná v Polsku o tak naléhavý problém, ale připomeňme, že strana Právo a spravedlnost je u moci už téměř osm let a při tom se aktivně snaží omezovat občanské svobody. Polsko se začíná stále víc podobat autoritářskému státu. V případě Běloruska je asi zbytečné vysvětlovat, proč se jedná o naléhavý problém.

Atomizace a depolitizace – lidé nevnímají politiku jako něco, na čem se mohou podílet, delegují rozhodování na zvolené strany a lidi, a tím ztrácejí kontrolu nad svými životy. Když přemýšlejí o svých osobních problémech nebo problémech ve společnosti, nemají pocit, že by mohli něco změnit nebo ovlivnit. Také jak v Bělorusku, tak i v Polsku jsou lidé stále více atomizovaní – už nám nepřipadá obvyklé komunikovat se svými sousedy a žádat je o pomoc, sdružovat se k řešení některých problémů. Hnutí dvorů z let 2020–2021 ukázalo, že můžeme žít jinak, lidé se začali dávat dohromady, ale represe tomuto procesu zabránily.

Chudoba a nejistá životní úroveň – v obou zemích musí obrovské množství lidí přežívat od výplaty k výplatě, šetřit, pracovat na více místech, hladovět a žít na ulici. Tato situace je uměle vytvořena systémem kapitalismu – přitom žijeme ve světě, kde každý může mít potřebné prostředky k důstojnému životu.

Hranice jako omezování svobody pohybu osob a xenofobie – na bělorusko-polské hranici dochází denně k mučení a zabíjení lidí, což je způsobeno důslednou rasistickou a xenofobní politikou Běloruska i Polska. Lukašenko využívá lidi z Blízkého východu a Afriky jako nátlak na EU, což je možné jen díky protiuprchlické xenofobní politice EU a Polska.

Pro Polsko je velmi aktuální otázka tělesné autonomie – v roce 2020 došlo k masovým protestům proti zpřísnění kriminalizace potratů, které k ničemu nevedly. Od té doby počet žen, které zemřely na komplikace při porodu, neustále roste. Potrat by jim mohl zachránit život, ale lékaři jsou zastrašeni stávajícími zákony a nejsou ochotni jim pomoci.

Ačkoli se zdá, že se tento problém Běloruska netýká, protože potraty jsou u nás stále povoleny, širší problém genderově podmíněného násilí a patriarchátu je citelný i tam. Po roce 2020 byly uzavřeny téměř všechny iniciativy pracující s oběťmi domácího násilí a nyní je velmi obtížné najít podporu v případě projevů tohoto druhu násilí.

Na otázku řešení je v rozhovoru poměrně obtížné odpovědět. O tom, jak tyto problémy řešit, píšou lidé celé knihy. Obecně lze říct, že tyto problémy řeší sebeorganizace a solidarita. Když jsou lidé ochotni spojit se v boji proti útlaku, když jsou ochotni si navzájem pomáhat a uvědomují si, že péče o druhého je předpokladem života ve společnosti, pak můžeme tyto problémy vyřešit.

Zdá se, že ve světě nyní dochází k úpadku levicových myšlenek. Čím je to podle vás způsobeno? A jak to lze změnit?

Hlavním nepřítelem anarchismu je nejen stát, ale také kapitál. Kapitalismus pohlcuje mysl, touhy a potřeby lidí. Ve světě odcizení a atomizace, v němž je konkurence považována za normu a vnucována lidem od plenek jako jediný správný způsob existence, je velmi logické očekávat pohyb doprava. Kapitalismus z nás dělá spotřebitele, ze subjektů společnosti objekty své reklamy a obchodu. S rozvojem trhu tráví lidé stále méně času společenským životem, systém nás uzavírá v našich domovech a ničí sociální vazby. Dnes už ani neznáme jména sousedů na poschodí a ani je nepozdravíme. Lidé se uzavírají do každodenního života a plnění tužeb, které jim vnucuje kapitalistický systém. Už nepotřebujeme společná setkání na dvoře, ani komunikaci, ani pomoc lidí kolem nás. Lidé, kteří se uzavírají do sebe, se nesnaží společně řešit problémy, které se v jejich životě objevují, ale raději se obracejí na „speciálně vytvořené“ služby nebo píšou stížnosti. Neúspěšnost tohoto přístupu způsobuje, že jsou lidé ještě víc frustrovaní a méně ochotní vůbec něco dělat. Frustrovaní delegují své pravomoci na někoho, komu často nedůvěřují, aby ze sebe sejmuli břemeno odpovědnosti.

Lidé se tak postupně stávají apolitickými objekty manipulace ze strany těch, kteří politiku využívají k útlaku. Policie brutálně potlačuje všechny formy nesouhlasu a pokusy lidí o převzetí moci zpět. Na pozadí tohoto všeobecného poklesu politizace se tu a tam stále častěji objevují pravicově konzervativní až fašistické strany. K uchopení moci využívají populismu, jemuž hrají do karet aktuální podmínky.

Zdá se, že nejsme svědky pouze úpadku levicových názorů, ale úpadku politizace obecně, a na druhé straně vzestupu pravice a ultrapravice. Abychom tomu mohli čelit, musíme se zbavit okovů individualismu, sobectví a začít se zajímat o své životy a životy lidí kolem nás. Čím víc se lidé budou zajímat o to, co se děje s jejich životy, tím obtížněji se budou k moci dostávat její milovníci a ziskuchtiví kapitalisté.

Není hlavním problémem levicových myšlenek jejich utopičnost? Co je to anarchie? Je to utopie, nebo je to něco, co lze ve společnosti skutečně vybudovat?

Především musíme poznamenat, že anarchismus se vůbec nenachází na ose souřadnic „levice–pravice“. Toto paradigma předpokládá rozdělení stran v jejich boji o moc. Protože anarchismus nebojuje o uchopení moci, do tohoto schématu se prostě nemůže vejít. Pro anarchismus je jedno, jestli jsou šéfové nalevo nebo napravo – jejich bič se tím nezmenší. Levice často není o nic méně autoritářská než pravice, někdy dokonce víc (stalinisté, maoisté atd.). Levici jde o centralizaci, vytváření státu a řízení jeho zdrojů shora dolů. Je to moc byrokratů, moc menšiny.

Zatímco anarchismus znamená svobodnou spolupráci místních komunit a družstev za účelem dosažení vzájemného prospěchu. Veškeré procesy a rozhodnutí, které ovlivňují komunitu, neřídí malá skupina byrokratů, ale všichni členové komunity. Jedná se o sebeorganizaci a samosprávu. To je absence státu, a tedy i jakéhokoli aparátu útlaku.

Jde o utopii? Záleží na tom, co si představíte pod slovem „utopie“. Pokud má být významem tohoto slova ideálnost a krása, pak proč ne, ale pokud tomuto pojmu dáme význam neproveditelnosti, pak těžko. Koneckonců komunity organizované podle anarchistických nebo téměř anarchistických principů v historii existovaly a existují dodnes. Nebudeme se zabývat podrobným popisem různých z nich – takové informace můžete najít na internetu. Níže uvedeme tři příklady z historie i současnosti, protože jich je skutečně hodně. Byla tu Pařížská komuna – anarchismus, socialismus. Machnovština – anarchismus. Španělsko během občanské války (1936–1939) – anarchokomunismus, anarchosyndikalismus. Z aktuálních příkladů: Zapatisté (Chiapas, Mexiko) – tak trochu směs anarchismu a marxismu, Rojava (syrský Kurdistán) – demokratický konfederalismus. Nebo některé izraelské kibucy – socialismus.

Jaká agenda je nyní pro anarchistické hnutí nejrelevantnější? A co pro vás?

Pro mezinárodní anarchistické hnutí existují čtyři oblasti boje, které zůstávají aktuální již mnoho let:

Antikapitalismus – bojuje proti vykořisťování chudých bohatými, za vytvoření nového společensko-ekonomického systému. Kapitalismus škodí nejen lidem, ale i přírodě. Odstranění kapitalismu je nezbytné k zastavení globální klimatické krize.

Antiautoritářství – míří proti státní moci, která je vykonávána prostřednictvím státního monopolu na násilí, a za právo na sebeurčení a samosprávu lidí.

Antifašismus – bojuje proti útlaku lidí na základě jejich etnické příslušnosti, proti kontrole pohybu lidí přes hranice, xenofobii a rasismu a proti autoritářství a militarismu.

Feminismus – staví se proti genderovému útlaku, patriarchálnímu binárnímu pojetí pohlaví a kultu násilí spojenému s konceptem maskulinity.

Konkrétně pro nás, běloruské anarchistky a anarchisty, kteří se nejvíce angažují v problémech našeho regionu, je relevantní antiautoritářský a antifašistický boj. Se zničením diktatury v Bělorusku, stejně jako fašismu v Rusku, by zmizely války, represe a mnoho dalších procesů, kterými lidé v našem regionu trpí.

Obecně se zabýváme celou výše uvedenou agendou, ale hodně času věnujeme právě boji proti těmto diktaturám.

V hnutí bývají běžné pocity vyhoření. S čím podle vás souvisí? A jak se jim vyhnout?

Vyhoření je v zásadě velmi častým problémem všech aktivistů. Faktory, které způsobují vyhoření v anarchistickém hnutí, budou pravděpodobně známé mnoha aktivistkám a aktivistům v různých sférách:

Počet aktivistů/ek – v běloruském anarchistickém hnutí zůstalo poměrně málo lidí na svobodě a často se jeden aktivista podílí na třech či čtyřech projektech. Proto je každý velmi pracovně vytížen.

Život v kapitalismu – všichni potřebujeme někde bydlet a něco jíst a snaha zajistit sebe a své rodiny nám často bere veškerou energii a čas. A protože jsme všichni museli utéct z Běloruska do nové země, máme ještě větší potíže s organizací života – byrokracie, neznalost jazyka, adaptace na nové místo, traumata ze setkání se státním násilím atd.

Často nebývá zřejmý výsledek aktivismu – ať se angažujeme sebevíc, zdá se, že utrpení ve světě nikdy neskončí. Je velmi snadné vyhořet, když nevidíte žádné přímé výsledky své práce, a stát a kapitalismus jako by byly stále drzejší a násilnější.

Nejistota je asi jediný bod, který je pro anarchistické hnutí charakteristický, ale anarchistické boje byly vždy pronásledovány státem, dávno před rokem 2020, a mnoho lidí nevydrží žít v neustálé úzkosti a represi a aktivismus prostě opustí.

Chtěli byste říct něco o válce na Ukrajině?

Situace na Ukrajině je poměrně složitá, ale každý má právo být chráněn před státním násilím. V případě války vidíme, že násilí přichází především ze strany ruského státu. Příklad Mariupolu ukazuje, že Putinova armáda je pro dosažení svých cílů připravena zničit celá města, znásilňovat, zabíjet a unášet lidi. Ukrajinský stát zůstává státem a překážkou osvobození lidí od vlády, ale žádný ukrajinský politik neprosazuje takovou míru státního násilí, jakou umožňuje Putinův režim. Rádi bychom upozornili, že zvěrstva Kremlu na Ukrajině jsou jen pokračováním politiky potlačování svobod v samotném Rusku.

Mučení, vraždy a únosy jsou pro národy, které se ocitly pod Putinovou kontrolou, každodenní záležitostí. Můžeme mluvit o politickém a sociálním pronásledování napříč Ruskem, stejně jako o diktátorských režimech po celé planetě, které Kreml podporuje.

Vítězství Ruska v této válce by bylo naprostou katastrofou nejen pro Ukrajinu, ale pro celou východní Evropu. „Ruský svět“ se nadále šíří kontinentem jako mor ve snaze vybudovat nové impérium. V takovém prostředí si lze jen těžko představit úspěch nového povstání v Bělorusku, Kazachstánu nebo jiných zemích pod kontrolou Moskvy. My, běloruské anarchistky a anarchisté v exilu, ztratíme vše, co jsme se snažili vybudovat za posledních třicet let. Pád Putina a porážka ruské armády povede k osvobození nejen Běloruska, ale i desítek dalších národů, které byly v tomto žaláři uvězněny.

Myslíte si, že je možné uplatňovat stejné principy v době míru i v době války? Třeba pacifismus a humanismus?

Pacifismus, který často zmiňují moderní liberální Evropané, je nevhodný jak v době války, tak v době míru.

Ještě nikdy v dějinách taktika nenásilí neporazila žádný autoritářský režim, natož imperiální expanzi. Všechny příklady, kterými se pacifisté tak rádi ohánějí, jsou fraška a manipulace. Ani boj za nezávislost Indie na britské koruně, ani protesty proti válce ve Vietnamu, ani boj za rovná práva černochů v USA atd. Protesty, kterými se pacifisté tak rádi chlubí, nebyly ani vítězné, ani výhradně nenásilné – to dobře ilustruje kniha Petera Gelderloose Jak nenásilí brání stát.

Každý by měl mít právo na sebeobranu – lidé, kteří jsou napadeni policií, pohraniční stráží, armádou nebo státem, mají právo použít na svou obranu jakoukoli taktiku, včetně násilí. Málokdo by odsuzoval oběť bití za to, že se snaží bránit, ale pokud jde o konflikt na Ukrajině nebo například o protesty, které v současné době probíhají ve Francii, okamžitě se najdou „pacifisté“, kteří odsuzují jakékoli použití síly na obranu proti útočníkovi.

Velmi často si lidé, kteří se označují za pacifisty nebo odpůrce násilí, nevšímají velmi reálného násilí ze strany policie, pohraniční stráže a armády jednoduše proto, že je legitimizováno státem. Vychází se z toho, že pokud člověk stráví celý život tím, že trpí kvůli tomu, jak je společnost uspořádána pro lidi jeho barvy pleti nebo ekonomické situace, pak jedinou formou protestu, kterou si může dovolit, jsou přátelské transparenty a petice adresované jeho trýznitelům.

Chápeme, že státní násilí je strukturální a často neponechává žádnou možnost volby taktiky těm, kteří jsou mu vystaveni.

Nejčastěji je pacifismus výsadou úspěšných bílých lidí, kteří žijí v relativním bezpečí, pohodlí a blahobytu, a učí utlačované skupiny lidí (nebílé, ženy, LGBTQ+, menšiny atd.), kteří jsou přímo postiženi útlakem a systematickým násilím, jak mají protestovat a jaké formy protestu zvolit. Jsme však přesvědčeni, že kombinování a spojování taktik (násilných i nenásilných) s větší pravděpodobností povede k vítězství nad utlačovateli, pokud budou obě strany efektivně spolupracovat. Stačí si vzájemně pomáhat, nikoliv se vylučovat a hledat provokatéry.

To platí spíš pro boj proti autoritářským režimům a státnímu násilí doma, ale v době války se o pacifismu nedá vůbec mluvit. Ovšem i v tak hrozných podmínkách se vyplatí projevit humanismus. I dnes vidíme příklady vojáků, kteří poskytují potřebnou zdravotní péči svým nepřátelům. Humanismus, nebo spíš empatie a péče (protože je potřebují nejen lidé, ale i zvířata) by měly být základem každé společnosti, každého vztahu. Násilí se vyplatí používat jen tam, kde je to nevyhnutelně nutné, spolu se snahou překonat touhu po pomstě. Anarchismus usiluje o společnost, v níž násilí nebude formou řešení problémů a konfliktů a stane se zbytečným.

Jak hodnotíte události roku 2020 v Bělorusku? A proč si myslíte, že k masovým protestům došlo právě v tomto roce, a ne dříve nebo později?

Jako anarchisté jsme měli velkou radost, když jsme viděli, jak se v rámci protestu v roce 2020 vytvořila horizontální propojení, lidé se samoorganizovali do politických skupin, projevovali solidaritu s protestujícími. Protest jako takový neměl žádného vůdce a lidé sami vytvářeli podpůrné systémy, které fungovaly bez jakýchkoli pokynů shora. Možná i díky tomu mohl takto aktivní protest trvat několik měsíců.

Při hledání odpovědi na otázku, proč v roce 2020 došlo k tak masovým protestům, se domníváme, že největší vliv měla epidemie covidu-19. Samotná pandemie a její důsledky zasáhly téměř každého člověka na světě, přičemž stát se ukázal jako zcela zbytečný, bezmocný, a dokonce destruktivní, ignoroval nebezpečí viru a nechal mnoho lidí zemřít.

Zároveň začaly vznikat samoorganizované iniciativy, které plnily úkoly, jež podle mnohých příslušely státu: zásobování nemocnic, šíření informací, pomoc těm, kteří nemohli opustit své domovy. Tato zkušenost ukázala sílu samoorganizace a dokázala, že můžeme vytvořit sítě, které se umí postavit destruktivitě státu.

Kromě toho bylo mnoho lidí jednoduše unaveno životem v diktatuře – životní podmínky mnoha z nich byly nesnesitelné, měli toho dost, což nakonec nabylo formu protestu.

Může být nacionalismus v nějaké své podobě zdravý? Vždyť po událostech roku 2020 se v Bělorusku objevily vlny nacionalismu…

Především chceme říct, že ve veřejných diskusích je nacionalismus velmi mnohoznačné slovo, takže se o něm dá těžko mluvit. A je jasné, že v Bělorusku, které bylo dlouho pod vlivem impéria, kde byl důsledně ničen jazyk a kultura, je to ještě složitější otázka.

Jsme přesvědčeni, že nacionalismus v jakékoli podobě je omezováním svobody a demokracie. Nacionalismus vždy potřebuje „Jiného“ – kterému lze upřít empatii a svobodu. Nacionalismus nemůže existovat bez militarizace, násilí a nerovnosti.

Snažíme se o nacionalismu více mluvit a vzdělávat o jeho nebezpečích. Náš kamarád to napsal v proslovu k běloruské diaspoře: „Znalost historie, znalost jakéhokoli jazyka, úcta k příbuzným nebo láska k rodnému městu z vás ještě nedělá nacionalistu. Znalost historie je nutná, abychom se vyvarovali chyb, a používání jazyka je nezadatelné lidské právo. Podle jakých znaků tedy můžete rozlišit, určit nacionalistu? Nenávist nebo lhostejnost k těm, kteří se liší. (…) Je to touha po silné vládě. Jen slabá společnost potřebuje silnou vládu. To je cesta k tyranii…“

Zpět k vašim aktivitám, moderujete podcast, o čem je? A jaké aktivity ještě plánujete? Jestli je tedy možné o tom mluvit?

Nedávno jsme vydali podcast s názvem „Dogma“ o válce na Ukrajině z anarchistických pozic. Mluvili jsme v něm s anarchisty z různých zemí o tom, jak na válku na Ukrajině reagovalo hnutí v jejich zemi: někteří začali válčícím anarchistům pomáhat, někteří vstup anarchistů do války států odsoudili, někteří ji považovali za střet dvou impérií.

Tento podcast dobře ukazuje, jak různě lze interpretovat myšlenky anarchismu – koneckonců flexibilita a decentralizace patří k hlavním hodnotám anarchismu, takže reakce na tak významnou událost, jakou je válka, byly různé.

Náš další velký projekt se uskuteční v srpnu – je to pro nás nabitý měsíc, na jehož začátku bude výročí protestů v Bělorusku a v posledním srpnovém týdnu Mezinárodní týden solidarity s anarchistickými vězni. V Bělorusku je asi 30 anarchistických a antifašistických vězňů a více než stovka vězňů po celém světě. Připravujeme akci, která na tento problém upozorní a dá lidem příležitost projevit solidaritu s lidmi ve vězení.

Co byste popřáli našim čtenářům?

Přejeme vám, abyste věřili v sebe i ostatní, nevzdávali se, pamatovali na všechny lidi, kteří trpí nesvobodou a nespravedlností, a bojovali dál, i když se zdá, že už jsme vyhráli. Svobodu a solidaritu!

Jaké knihy z vašeho distra byste doporučili našim čtenářům k přečtení?

Knížek je hodně, takže je těžké vybrat jen tři čtyři. Samozřejmě vřele doporučujeme knihu Jedu do Magadanu od běloruského anarchisty Igora Oliněviče, kterou napsal, když byl vězněn v letech 2010–2015. Nejenže v ní pronikavě popisuje vězeňský život, ale také nabízí vynikající analýzu toho, jak a na úkor čeho funguje represivní stát. Přestože od jejího napsání uplynulo víc než deset let, kniha stále velmi přesně popisuje, co se v Bělorusku nyní děje – a Igor je opět ve vězení s obrovským trestem.

Kniha Feminismus pro 99 % velmi jednoduchým jazykem vysvětluje, jak spolu souvisí genderový a ekonomický útlak, a nabízí řešení, která jsou vhodná pro všechny. Navíc je to velmi útlá kniha.

Černé vlajky a větrné mlýny jsou dobrou ilustrací toho, jak anarchistické principy skutečně fungují. Je to kniha o tom, jak anarchistky a anarchisté organizovali síť vzájemné pomoci po hurikánu Katrina v New Orleans. Zatímco stát ze strachu z rabování uzavřel vstup do města a povolal armádu, anarchisté spolupracovali s místní komunitou na zajištění potravin, lékařské péče a podpory.

V distru máme také několik knih, které přístupnou formou vysvětlují, co je to anarchismus: Anarchie funguje a Anarchismus: od teorie k praxi. Budou zajímavé pro ty, kdo chtějí lépe pochopit teoretické principy anarchismu a jejich uplatňování v praxi.

Celkově je však v distribuci asi 20 knih na velmi různá témata, od práce až po dějiny antifašismu, takže doporučujeme podívat se, zda vás něco z toho nezaujme!

Zdroj:
https://www.avtonom.org/news/intervyu-s-belarusskimi-anarhistami-v-varshave

Samosprávné komunitní centrum Trhlina a pražská skupina Anarchistické federace zvou v rámci Mezinárodního týdne solidarity s anarchistickými vězni, který probíhá ve dnech 23. až 30. srpna, na besedu s Anarchistickým černým křížem Bělorusko. Beseda se bude konat 27. srpna od 18.00 na Trhlině (Jaromírova 9, Praha-Nusle). Více ZDE.

Související odkazy:
V emigraci za své kamarády
Omezená moc mříží
Předmluva k 2. vydání „Magadanu“
Běloruský večer v Brně
Ihar Aliněvič: Jedu do Magadanu
har Aliněvič: Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty
Příběhy vězněných anarchistů
Igor Oliněvič: Jedu do Magadanu
Statě o revoluci (česky o událostech v Bělorusku)
Běloruští anarchisté na svobodě
Bělorusko: vynesen rozsudek nad anarchopartyzány
První máj v Brně s Igorem Oliněvičem
Ať žije revoluce!
Krev na vašich rukou
Nasta Lojka odsouzena

25.8.2023 Zahraniční sekretariát AF

Represe Ze světa Samospráva