Balkan Anarchist Bookfair
7. 7. 2023, Lublaň (Slovinsko)
Výroční anarchistický knižní festival. …(více)
Upoutávka na nedávno vydanou knihu „Jedu do Magadanu“ od Igora Oliněviče
Nakladatelství Anarchistické federace připravilo 2. vydání knihy Igora Oliněviče Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty – nově s grafickou úpravou a obálkou od Jany Anny. Knihu seženete na obvyklých distribučních místech, v e-shopu Roleta39 nebo na kosmas.cz. Jako upoutávku přinášíme předmluvu k 2. vydání z pera našeho kamaráda Maxe Ščura.
Anarchistů není a nikdy nebylo málo. Revolucionářů je a vždy bylo podstatně míň.
Ihar Aliněvič je revolucionář.
Patří k obdivuhodné generaci běloruských anarchistů, která dozrála na přelomu tisíciletí a vstoupila do politického života v nultých letech. Během dospívání její představitelé nepoznali jiné zřízení než Lukašenkovu diktaturu: Lukašenko se chopil moci v roce 1994, když bylo Iharu Aliněvičovi jedenáct let.
Zatímco předchozí, o desetiletí starší generace antiautoritářsky a libertárně smýšlející běloruské mládeže (do níž jsem patřil i já) byla anarchisty v první řadě podle svého životního stylu a brala postsovětskou Lukašenkovu diktaturu jako dočasný historický jev, nová generace anarchistů v ní rozeznala smrtelného nepřítele, o jehož zákeřnosti se záhy přesvědčila doslova na vlastní kůži.
Autoritářskému státu vadila (a vždy bude vadit) jakákoli iniciativa zdola, jakákoli nezávislost myšlení a jednání. Není proto divu, že se běloruský stát s touto generací mladých anarchistů hned dostal „do křížku“: bál se jejich aktivity, jejich nekompromisnosti a jejich ideálů. A tato generace v podstatě neměla jinou možnost než tuto výzvu přijmout a postavit se diktatuře. Učinili tak jako jedni z prvních: většině běloruské společnosti trvalo dalších deset let, než se pokusila o otevřený vzdor vůči lukašismu.
Psal se rok 2010, a vysoké tresty na sebe nenechaly dlouho čekat. Za organizaci protiválečného pochodu a několika akcí solidarity s ruskými anarchisty byl Mikola Dziadok odsouzen k čtyřem a půl rokům vězení, Aliaksandr Franckevič ke třem rokům. Ihar Aliněvič vyfasoval zdaleka nejvíc: osm let vězení, z nichž si nakonec odseděl „jen“ pět.
Jedu do Magadanu je jedno z nejlepších děl novodobé běloruské vězeňské dokumentární prózy a autor za ni byl v roce 2013 vyznamenán cenou, která nese jméno vězně gulagu Františka Aliachnoviče. Je to dílo zcela autobiografické: vidíme v něm autora na konci jeho anarchistického mládí a na začátku jeho dráhy revolucionáře a politického vězně. Oproti esejistické knize Mikoly Dziadka Paralelní svět v barvě [česky vydalo Nakladatelství Anarchistické federace v roce 2018], která líčí hrůzy běloruského vězeňského systému v průběhu odpykávání trestu, popisuje Aliněvič jen prvních několik měsíců v minské vazbě KGB Amerykanka. Žel, takřka nic z toho, o čem se v knize dočteme, neztratilo platnost dodnes. Ba naopak, revoluční události roku 2020 jen aktualizovaly a potvrdily Aliněvičovo líčení brutálních metod, pomocí kterých běloruská represivní mašinerie potlačuje nespokojenost obyvatelstva.
Aliněvič ve své knize skvěle vystihl fungování stroje na násilí, kterým je v postsovětských zemích takzvaný „právní systém“ a který se ukazuje být naprosto nezbytnou, ne-li hlavní složkou fašistického státu. Anarchisté v rozvinutých západních zemích tradičně vnímají ekonomický útlak systému, ale nedokážou si většinou představit, co je to autoritářský bezprávní stát, kde nezávislé soudnictví z principu neexistuje. Právě proto je pro ně Aliněvičova kniha tak užitečná. Obzvlášť Dodatek, v němž líčí fungování státní korporace, které říká Rodina, je naprosto trefným popisem toho, jak funguje státní kapitalismus v postsovětských zemích.
Čteme-li knihu současnou optikou, vedle přesných charakteristik běloruského fašismu překvapuje například autorovo dobové hodnocení Ruska jako klasického kleptokratického státu, kde politickým špičkám jde jen o to, nahrabat si co nejvíc. Jenže uběhlo deset let, a „bělorusizace“ (tj. fašizace) Ruska za Putina nesmírně pokročila. Výsledky této fašizace vidíme dnes v podobě imperialistické války na Ukrajině, kde proti ruské agresi se zbraní v ruce bojují i mnozí Aliněvičovi vrstevníci a kamarádi z anarchistického hnutí.
Ihar Aliněvič se tohoto boje neúčastní, a to z jediného důvodu: během revolučních událostí roku 2020 byl znovu zatčen a dnes si v Bělorusku odpykává dvacetiletý trest za „terorismus“, tj. za zapálení policejní budovy v Mazyru a policejních aut v Salihorsku, při nichž nebyl nikdo zraněn. Ve vězení byl mučen, stejně jako jeho kamarádi anarchisté Siarhej Ramanau (dostal u soudu dvacet let vězení), Zmicer Razanovič (devatenáct let) a Zmicer Dubouski (osmnáct let). Za mřížemi se dnes znovu nachází i Aliněvičovi spolubojovníci z roku 2010, Mikola Dziadok (odsouzen k pěti letům vězení) a Aliaksandr Franckevič (je ve vazbě). A to nemluvíme o desítkách dalších běloruských anarchistů a anarchistek, kteří vyfasovali menší tresty.
Také věřím, že oba tyto režimy (které jsou jedním) brzy padnou a že jejich političtí vězňové nebudou muset strávit v žaláři značnou část svých životů.
Březen 2022
7. 7. 2023, Lublaň (Slovinsko)
Výroční anarchistický knižní festival. …(více)
19. 7. 2023, St-Imier (Švýcarsko)
Několikadenní interkontinentální anarchistické setkání s bohatým programem …(více)