Upoutávka na nedávno vydanou knihu „Jedu do Magadanu“ od Igora Oliněviče

Nakladatelství Anarchistické federace připravilo 2. vydání knihy Igora Oliněviče Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty – nově s grafickou úpravou a obálkou od Jany Anny. Knihu seženete na obvyklých distribučních místech, v e-shopu Roleta39 nebo na kosmas.cz. Jako upoutávku přinášíme předmluvu k 2. vydání z pera našeho kamaráda Maxe Ščura.

Anarchistů není a nikdy nebylo málo. Revolucionářů je a vždy bylo podstatně míň.

Ihar Aliněvič je revolucionář.

Patří k obdivuhodné generaci běloruských anarchistů, která dozrála na přelomu tisíciletí a vstoupila do politického života v nultých letech. Během dospívání její představitelé nepoznali jiné zřízení než Lukašenkovu diktaturu: Lukašenko se chopil moci v roce 1994, když bylo Iharu Aliněvičovi jedenáct let.

Zatímco předchozí, o desetiletí starší generace antiautoritářsky a libertárně smýšlející běloruské mládeže (do níž jsem patřil i já) byla anarchisty v první řadě podle svého životního stylu a brala postsovětskou Lukašenkovu diktaturu jako dočasný historický jev, nová generace anarchistů v ní rozeznala smrtelného nepřítele, o jehož zákeřnosti se záhy přesvědčila doslova na vlastní kůži.

Autoritářskému státu vadila (a vždy bude vadit) jakákoli iniciativa zdola, jakákoli nezávislost myšlení a jednání. Není proto divu, že se běloruský stát s touto generací mladých anarchistů hned dostal „do křížku“: bál se jejich aktivity, jejich nekompromisnosti a jejich ideálů. A tato generace v podstatě neměla jinou možnost než tuto výzvu přijmout a postavit se diktatuře. Učinili tak jako jedni z prvních: většině běloruské společnosti trvalo dalších deset let, než se pokusila o otevřený vzdor vůči lukašismu.

Psal se rok 2010, a vysoké tresty na sebe nenechaly dlouho čekat. Za organizaci protiválečného pochodu a několika akcí solidarity s ruskými anarchisty byl Mikola Dziadok odsouzen k čtyřem a půl rokům vězení, Aliaksandr Franckevič ke třem rokům. Ihar Aliněvič vyfasoval zdaleka nejvíc: osm let vězení, z nichž si nakonec odseděl „jen“ pět.

Jedu do Magadanu je jedno z nejlepších děl novodobé běloruské vězeňské dokumentární prózy a autor za ni byl v roce 2013 vyznamenán cenou, která nese jméno vězně gulagu Františka Aliachnoviče. Je to dílo zcela autobiografické: vidíme v něm autora na konci jeho anarchistického mládí a na začátku jeho dráhy revolucionáře a politického vězně. Oproti esejistické knize Mikoly Dziadka Paralelní svět v barvě [česky vydalo Nakladatelství Anarchistické federace v roce 2018], která líčí hrůzy běloruského vězeňského systému v průběhu odpykávání trestu, popisuje Aliněvič jen prvních několik měsíců v minské vazbě KGB Amerykanka. Žel, takřka nic z toho, o čem se v knize dočteme, neztratilo platnost dodnes. Ba naopak, revoluční události roku 2020 jen aktualizovaly a potvrdily Aliněvičovo líčení brutálních metod, pomocí kterých běloruská represivní mašinerie potlačuje nespokojenost obyvatelstva.

Aliněvič ve své knize skvěle vystihl fungování stroje na násilí, kterým je v postsovětských zemích takzvaný „právní systém“ a který se ukazuje být naprosto nezbytnou, ne-li hlavní složkou fašistického státu. Anarchisté v rozvinutých západních zemích tradičně vnímají ekonomický útlak systému, ale nedokážou si většinou představit, co je to autoritářský bezprávní stát, kde nezávislé soudnictví z principu neexistuje. Právě proto je pro ně Aliněvičova kniha tak užitečná. Obzvlášť Dodatek, v němž líčí fungování státní korporace, které říká Rodina, je naprosto trefným popisem toho, jak funguje státní kapitalismus v postsovětských zemích.

Čteme-li knihu současnou optikou, vedle přesných charakteristik běloruského fašismu překvapuje například autorovo dobové hodnocení Ruska jako klasického kleptokratického státu, kde politickým špičkám jde jen o to, nahrabat si co nejvíc. Jenže uběhlo deset let, a „bělorusizace“ (tj. fašizace) Ruska za Putina nesmírně pokročila. Výsledky této fašizace vidíme dnes v podobě imperialistické války na Ukrajině, kde proti ruské agresi se zbraní v ruce bojují i mnozí Aliněvičovi vrstevníci a kamarádi z anarchistického hnutí.

Ihar Aliněvič se tohoto boje neúčastní, a to z jediného důvodu: během revolučních událostí roku 2020 byl znovu zatčen a dnes si v Bělorusku odpykává dvacetiletý trest za „terorismus“, tj. za zapálení policejní budovy v Mazyru a policejních aut v Salihorsku, při nichž nebyl nikdo zraněn. Ve vězení byl mučen, stejně jako jeho kamarádi anarchisté Siarhej Ramanau (dostal u soudu dvacet let vězení), Zmicer Razanovič (devatenáct let) a Zmicer Dubouski (osmnáct let). Za mřížemi se dnes znovu nachází i Aliněvičovi spolubojovníci z roku 2010, Mikola Dziadok (odsouzen k pěti letům vězení) a Aliaksandr Franckevič (je ve vazbě). A to nemluvíme o desítkách dalších běloruských anarchistů a anarchistek, kteří vyfasovali menší tresty.

Také věřím, že oba tyto režimy (které jsou jedním) brzy padnou a že jejich političtí vězňové nebudou muset strávit v žaláři značnou část svých životů.

Březen 2022

8.4.2023 Nakladatelství AF

Represe Publikace