V běloruských věznicích sedí značné množství anarchistek a anarchistů. Přinášíme recenzi na knihu jednoho z nich.

Bělorusko dlouhá léta trpí pod autoritářskou vládou prezidenta Lukašenka. Lidé se čas od času bouří. Jejich volání po svobodě je přehlušováno represemi. V první řadách po celou dobu stojí anarchistky a anarchisté. Není divu, že se jim za to běloruský režim mstí a desítky se jich nacházejí, často s dlouholetými rozsudky, za mřížemi. V současné době je běloruské anarchistické hnutí buď tam, či v exilu nebo v podzemí. Díky mohutným represím je velká část aktivit namísto různorodých bojů proti státnímu útlaku a kapitalistickému vykořisťování soustředěna na pomoc stíhaným a vězněným kamarádkám a kamarádům.

Anarchistická federace začala aktivně podporovat běloruské anarchistické hnutí v roce 1998. Ve spolupráci s Anarchistickým černým křížem ještě v dobách, kdy fungoval a byl volně provázán s federací, začalo Nakladatelství AF s vydáváním publikací, které měly za cíl upozorňovat jak na boj proti Lukašenkovu režimu, tak na situaci anarchistických vězňů v této postsovětské zemi. A to nepočítáme dlouhou řadu článků, které na toto téma vyšly na webu federace.

Prvním takovým publikačním počinem byly Příběhy vězněných anarchistů vydané česky v lednu 2014. Popisovaly osudy několika anarchistů zatčených v roce 2011 a poté exemplárně odsouzených. Byli mezi nimi i Ihar Aliněvič a Mikola Dziadok. Krátce po vydání zmíněné brožury spojilo Nakladatelství AF síly s Antifašistickou akcí, aby v dubnu 2014 společně publikovaly vězeňský deník Ihara Aliněviče Jedu do Magadanu. Na rozmanitost způsobů fízlování v Bělorusku upozornil v roce 2017 překlad knihy Sergeje Gavrilina Deník konfidenta. Další rok vydalo Nakladatelství AF knihu zmíněného Mikoly Dziadoka Paralelní svět v barvě vyprávějící o vězeňském prostředí a pobytu za mřížemi. Autor pak na pozvání AF hostoval na dvou ročnících Anarchistického festivalu knihy, a to v letech 2017 a 2018. V létě 2020 se Běloruskem přehnala v souvislosti s dalšími zmanipulovanými prezidentskými volbami vlna protestů, které reflektovala publikace Statě o revoluci (česky o událostech v Bělorusku).

Po tomto zlomeném lidovém povstání se zintenzivnily represe i vůči anarchistům a anarchistkám. Mikola byl zadržen, mučen a nakonec odsouzen na 5 let. V prosinci pak byl vynesen rozsudek nad čtyřmi anarchopartyzány, mezi nimž se nacházel i Ihar Aliněvič. Dostal 20 let. Další a další anarchistky a anarchisté putovali za mříže. Je skvělé, že se Nakladatelství AF rozhodlo připomenout je všechny druhým vydáním Aliněvičova vězeňského deníku, a to v nádherném grafickém zpracování a s jazykovou úpravou ve formě běloruského přepisu jmen. Navýsost potěšující pak je, že brněnské Divadlo 3+kk nastudovalo pod názvem Jedu do Magadanu: Nevěř, neboj se a nepros adaptaci Iharova vězeňského deníku a uspořádalo besedu „Role anarchistického hnutí v běloruském boji za svobodu“, které se účastnil i zástupce AF.

Nové vydání knihy bylo obohaceno o předmluvu z pera běloruského anarchistického exulanta Maxe Ščura, který ji začíná slovy: „Anarchistů není a nikdy nebylo málo. Revolucionářů je a vždy bylo podstatně míň. Ihar Aliněvič je revolucionář.“ Dále přibyla Iharova závěrečná řeč při soudním jednání, kterou zakončil zvoláním: „Ať žije Anarchie!“ Původní předmluva byla zachována, jelikož stručně a příhodně uvádí vězeňský deník do kontextu stavu Lukašenkovy diktatury v době, kdy byl jeho autor poprvé odsouzen. „Právě antisociální politika běloruského režimu podnítila protest anarchistů. Toho boje se účastnil Ihar.“ Do dalšího kontextu – dynamiky anarchistického hnutí kolem roku 2010 – pak čtenáře zavede původní doslov od A. Žyněviče.

Deník sám o sobě popisuje jen období od zatčení do vynesení rozsudku. Nemá cenu z něj nic prozrazovat. Pořiďte si knihu a při jejím čtení uvidíte svět represe očima anarchisty a seznámíte se s jeho postřehy a úvahami, jak nad životními otázkami, tak nad na první pohled běžnými maličkostmi. Dovolím si však zopakovat základní ponaučení, která Ihar shrnuje hned v úvodu a která mají obecnou platnost:

„První pravidlo: Nevěř jim! Všechno, co říkají, je lež nebo polopravda. A i kdyby to byla pravda, tak jen využitá k další manipulaci. (…) Používali všechno: výhrůžky, lichotky, vydírání, ujišťování o zbytečnosti vzdoru… zpochybňovali věrnost kamarádů, apelovali na moje sobectví a tak dál. (…) Druhé pravidlo říká: Neboj se. Zpravidla blafují. A jestli náhodou ne, tak jen aby zjistili, kolik vydržíš. Kdo se začne bát, už prohrál. Dej najevo strach a už tě mají, vytáhnou z tebe všechno. (…) Třetí pravidlo: O nic nepros! Každá prosba vytváří vlídnější atmosféru a mohla by to být poslední kapka, která zvrátí situaci v jejich prospěch.“

Naše kamarádky a kamarádi v Bělorusku si mají odkroutit dlouhé roky ve vězení, ale jak píše Ihar, „všechno není tak zlé, jak se zdá. Režimy se nečekaně hroutí, jak dokládá historie.“ A zatímco doufáme v toto zhroucení, nezapomínejme na naše vězněné přátele a podporujme je. Způsobů je dost – více (včetně přehledu vězněných) určitě najdete na webu Anarchistického černého kříže – Bělorusko.

Ihar Aliněvič: Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty. Vydalo Nakladatelství Anarchistické federace v roce 2022 (2. vydání), grafická úprava a obálka Jana Anna Cholvadt, rozměry 13×18,2 cm, 241 stran, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 250 Kč (v distribuci AF 220 Kč). K sehnání na distribučních místech, v e-shopu Roleta39 nebo na kosmas.cz.

Související odkazy:
Předmluva k 2. vydání „Magadanu“
Běloruský večer v Brně
Ihar Aliněvič: Jedu do Magadanu
har Aliněvič: Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty
Příběhy vězněných anarchistů
Igor Oliněvič: Jedu do Magadanu
Statě o revoluci (česky o událostech v Bělorusku)
Běloruští anarchisté na svobodě
Bělorusko: vynesen rozsudek nad anarchopartyzány
První máj v Brně s Igorem Oliněvičem
Ať žije revoluce!
Krev na vašich rukou
Nasta Lojka odsouzena
V emigraci za své kamarády

15.7.2023 -jk-

Repression Publishing