Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Vysvětlení: Nová zapatistická autonomie

Rozhovor časopisu Freedom s Billem Weinbergem na pozadí nových komuniké EZLN

Minulý týden vydala Zapatistická armáda národního osvobození (EZLN) prohlášení, v němž představila novou decentralizovanou strukturu autonomních domorodých komunit v Chiapasu. Freedom položil několik otázek Billu Weinbergemovi, dlouholetému novináři a anarchistovi z New Yorku, aby získal více informací o této změně a jejím významu. V roce 2000 vydalo nakladatelství Verso Billovu knihu o zapatistech Homage to Chiapas: The New Indigenous Struggles in Mexico (Pocta Chiapasu: Nové domorodé boje v Mexiku). V devadesátých letech strávil mnoho času jak v Chiapasu, tak i jinde v Mexiku, kde se věnoval domorodým hnutím. V posledních desetiletích cestuje po Jižní Americe a nyní dokončuje knihu o domorodých bojích v Andách, zejména v Peru. Zapatisty a Chiapas nadále pozorně sleduje a na svých webových stránkách CounterVortex.org se věnuje světovým autonomistickým hnutím.

* * *

Když sis přečetl prohlášení, které zapatisté vydali ohledně změny své autonomní struktury, jak bys tuto změnu vysvětlil? Co je podle tebe podstatou transformace, kterou toto prohlášení avizuje?

Chápu to jako reakci na nové tlaky, na obnovení polovojenských aktivit v Chiapasu, které se zaměřují zejména na zapatistické komunity. Je to velmi úzce spojeno s drogovými gangy, které se snaží získat kontrolu na mexické hranici s Guatemalou. A zdá se, že jde o další decentralizaci hnutí. Když poprvé oznámili, že rozpouštějí své autonomní obce, měl jsem trochu obavy. To bylo ve čtvrté části nové série komuniké, vydané 6. listopadu; ale pak, 13. listopadu, vydali devátou část, ve které vysvětlují „novou strukturu zapatistické autonomie“, z níž jasně vyplývá, že v podstatě zachovávají systém místní autonomní správy, jen bude více lokalizovaný.

Rozdělují takzvané MAREZ, zapatistické povstalecké autonomní obce, na jejich základní komunity, které se budou nazývat místní autonomní vlády nebo španělskou zkratkou GAL. Zatímco podle komuniké existovalo jen několik desítek zapatistických autonomních obcí MAREZ, nyní existují tisíce GAL a místních autonomních vlád. A podle tohoto komuniké existuje řada struktur, v nichž se GAL mohou na základě dobrovolného sdružení spojit do federativní struktury, do větších celků na regionální úrovni.

Další úrovní jsou tedy kolektivy zapatistických autonomních vlád neboli CGAZ, které nahradí takzvané „rady dobré vlády“, jež koordinovaly staré autonomní obce, odpovídající karakolům, místům setkávání zapatistických komunit, které byly vybudovány v několika vesnicích v Chiapasu.

Dále bude následovat další stupeň, kdy shromáždění kolektivů autonomních vlád vytvoří ACGAZ v „zónách“, větších celcích než „regiony“. Zdá se tedy, že se vše začíná více zodpovídat základním komunitám a že vyšší struktury, které vznikají na základě dobrovolného sdružování nebo federativních principů, se stávají subjekty, jež vznikají spontánním působením základny. Zdá se tedy, že dochází k další decentralizaci hnutí, která je, jak předpokládám, vnímána jako odolnější.

Docela temně zní překlad komuniké, oficiální anglický překlad na internetu na stránkách zapatistů: „Struktura a dispozice EZLN byly reorganizovány tak, aby se zvýšila obrana a bezpečnost měst a matky Země v případě agresí, útoků, epidemií, invaze koncernů, které se přiživují na přírodě, částečné nebo úplné vojenské okupace, přírodních katastrof a jaderné války“.

Můžeš tedy trochu víc vysvětlit, co se v poslední době děje s kartely, mexickou policií či armádou a dalšími silami, které ohrožují zapatistické komunity?

No, v 90. letech, tedy v letech bezprostředně následujících po zapatistickém povstání v roce 1994, byly všechny ty polovojenské skupiny v podstatě organizované na místní a regionální úrovni, tvořily protizapatistickou koalici a snažily se hnutí terorizovat, aby se podřídilo. Budovali je místní vlastníci půdy, dobytkáři a takzvaní caciques. Tito domorodí vesničtí bossové byli klienty tehdy vládnoucí mexické diktatury jedné strany pod vedením PRI (Institucionální revoluční strany), která proslula tím, že byla hlavně institucionální, ne revoluční. A to samozřejmě vyvrcholilo známým masakrem v Acetalu v prosinci 1997, kde bylo zmasakrováno asi 40 členů komunity, která ani nebyla přímo zapatistická. Šlo o rolnickou domorodou pacifistickou skupinu Las Abejas (Včely), která sympatizovala se zapatisty, ale nebyla pod jejich velením. Bylo to ošklivé, odporné vyvrcholení polovojenské kampaně proti zapatistům a komunitám, které s nimi v 90. letech sympatizovaly.

Pak PRI přišla o moc v celostátních volbách v roce 2000 – a zapatisté si podle mého názoru zaslouží uznání za to, že vyprovokovali demokratické otevření Mexika, protože PRI si uvědomila, že se bude muset trochu uskromnit, jinak bude čelit revoluci. Tak to vypadalo v roce 1994; bylo to vnímáno jako možnost. Tehdy tedy začali víceméně povolovat svobodné volby. Naneštěstí demokratického otevření nejúspěšněji využila spíše politická pravice než levice, k moci se dostala PAN (Strana národní akce) pod vedením Vicenteho Foxe a neoliberální reformy se poté ještě urychlily.

Nicméně se tím rozpadlo trojstranné propojení mezi PRI, oficiálními ozbrojenými silami a místními polovojenskými skupinami v Chiapasu. Pokud však mohu soudit, caciques zůstali obecně loajální vůči PRI. Možná se ale míra spolupráce, kterou dostávali od oficiálních ozbrojených sil na tajné bázi, začala snižovat a toto propojení začalo slábnout. V tomto procesu se tedy polovojenské jednotky v prvních letech 21. století dostaly do určitého útlumu.

Vicente Fox slavnostně prohlásil, že vyřeší dilema Chiapasu a uzavře se zapatisty mír během 15 minut; to se mu ovšem nepodařilo, protože vláda jim stále nesplnila jejich minimální požadavek na mír, kterým je smysluplná ústavní reforma zavádějící autonomii pro domorodé komunity. Z neúspěšného dialogu za prezidenta Ernesta Zedilla v 90. letech vzešla jakási pseudoreforma, kterou zapatisté nepřijali, ale ke skutečné reformě nikdy nedošlo, rozhodně ne k takové, kterou by Zapatistická armáda národního osvobození kdy přijala. Ačkoli tedy nedošlo k žádné mírové dohodě s vládou, v rozporu s tím, co Fox velkohubě sliboval, násilí v Chiapasu ustalo, vláda do jisté míry ustoupila a nechala zapatistické komunity, aby si vládly samy. Takže do jisté míry takový přístup „represivní tolerance“.

Mezitím se začalo dít to, že se drogové války vymkly kontrole, což se zpočátku týkalo hlavně severního Mexika a vstupních přístavů do Spojených států, kde soupeřící kartely z Tijuany, Juarezu a Zálivu soupeřily o kontrolu nad těmito hraničními přechody. V letech po roce 2000 se však násilí začalo šířit po celém Mexiku, v podstatě ze severu směrem na jih, přičemž se kartely snažily získat kontrolu nad dopravními trasami po celé zemi, stejně jako kontrolu nad pěstováním máku a konopí, a začaly mít také více skutečných polovojenských prvků, když se objevily skupiny jako Zetas. A pak Felipe Calderón, Foxův nástupce, rovněž z PAN, nasadil proti kartelům armádu, což mělo podle očekávání za následek dramatickou eskalaci násilí.

Za jeho vlády se tak násilí rozšířilo po celé zemi a nakonec zasáhlo i jih, především Guerrero, ale stále častěji se dostávalo až do Chiapasu, nejjižnějšího státu Mexika. A nyní se zdá, že různé zločinecké sítě, z nichž některé jsou možná napojeny na Zetas, usilují o získání kontroly nad guatemalskou hranicí a vstupními body do Mexika. V této souvislosti tedy došlo k obnovení polovojenského protizapatistického násilí – ne na takové úrovni jako v 90. letech, ale přesto bylo zabito několik lidí a v posledních letech docházelo k ozbrojeným útokům na základní komunity.

Je zajímavé, že v původním komuniké oznamujícím reorganizaci (komuniké ze 6. listopadu), v němž se oznamuje rozpuštění autonomních obcí, subcomandante Moises, který komuniké podepsal, nepřímo zmínil nový tlak v podobě rostoucí moci „dezorganizovaných zločineckých kartelů“ v Chiapasu. Jde tedy o velmi typicky zapatistické ironické či jazykolamné ztvárnění – nikoli organizovaný zločin, ale dezorganizovaný zločin, čímž se naznačuje, jak se kartely roztříštily díky vzájemným válkám. To znamená, že není úplně jasné, kdo je má pod kontrolou. Už to není jako v 90. letech, kdy tři velké kartely byly z Tijuany, Juarezu a Zálivu. Teď je to mnohem, mnohem složitější. Ale nyní jsou ještě násilnější než tehdy.

Jak to souvisí s decentralizací struktury? Jak by to mohlo zajistit odolnost, kterou ta předchozí nezajišťovala?

To je dobrá otázka a možná bych vám dokázal odpovědět lépe, kdybych byl v Chiapasu, což nejsem. Ale obecně platí, že centralizace dává nepřátelům cíl, na který mohou zaútočit, že? Další decentralizace by mohla vytvořit více rozptýlených cílů a učinit hnutí odolnějším. Nebude existovat žádný centrální bod zapatistické organizace, na který by se tyto nové polovojenské skupiny mohly zaměřit – pokud jsou skutečně nové, což si nejsem jistý. Protože, jak říkám, po ztrátě moci PRI přinejmenším do jisté míry ustoupily do pozadí, protože strana byla jako lepidlo, které drželo spojenectví mezi místními polovojenskými skupinami a oficiálními ozbrojenými silami. Takže do jaké míry toto propojení stále existuje? A to samozřejmě souvisí s širší otázkou vztahu mezi kartely a státem.

Zatímco Calderón poštval armádu proti kartelům, zároveň se ukázalo, že spousta jeho vlastních úředníků, včetně vojenských, byla kartely kooptována. Došlo k mimořádně zlověstnému vývoji, kdy v různých oblastech Mexika působí ozbrojenci a milice kartelů, kteří nosí uniformy státní nebo federální policie. Odkud tyto uniformy berou? Jsou to napodobeniny, nebo opravdu získávají skutečné uniformy? Je to tedy zajímavá otázka – do jaké míry je staré antizapatistické propojení mezi polovojenskými jednotkami a oficiálními ozbrojenými silami stále živé?

To vyvolává otázku, jak mohou decentralizovaní, antihierarchičtí nestátní aktéři bojovat proti hierarchickým nestátním nebo polostátním aktérům, jako jsou kartely nebo milice. To je typický argument proti anarchismu: „Co budete dělat, až si pro vás přijdou gangsteři, když nebude existovat policie?“ Představuje tato změna odpověď zapatistů, nebo ukazuje, že nemají jak reagovat?

Já bych se přikláněl k tomu prvnímu. Řekl bych, že ano, toto je odpověď. Podívejte, zapatisté byli hodně kritizováni ze strany takzvané tvrdé levice nebo ultras, jak jim říkají v Mexiku, že se v roce 1994 vydali na cestu s velkými ambicemi, že svrhnou vládu, udělají národní revoluci a budou pochodovat na Mexico City, ale samozřejmě to neudělali. Takže se jim ultras posmívají, že jsou vlastně „ozbrojení reformisté“. Ale já tento názor nesdílím. Jak jsem již uvedl, zapatisté z velké části vyprovokovali otevření demokracie v Mexiku a skutečně vyprovokovali ústavní reformy. Nebylo to něco, co by podle nich splnilo jejich požadavky, ale přesto mexická ústava poskytla domorodým komunitám větší míru autonomie.

A konečně, což je nejvýznamnější, navzdory omezením, s nimiž se potýkají v Chiapasu, kde již více než jednu generaci nepanuje ani válka, ani mír, se jim podařilo zachovat samosprávnou autonomní zónu. Stále se jedná o rozsáhlé oblasti, zpravidla chudší, okrajovější a odlehlejší oblasti státu, ale přesto velké části území v horách a džungli Chiapasu nejsou pod kontrolou vlády. Ani federální, ani státní, ani „oficiální“ místní vlády. Jsou pod kontrolou základních komunit. Zdá se mi tedy, že již dosáhly velké míry odolnosti tváří v tvář všem tlakům, kterým čelí, zejména ozbrojenému tlaku polovojenských skupin, ale příležitostně také vládním vojenským tažením proti nim. Přesto se jim podařilo udržet si své území.

Myslím si tedy, že vědí, co dělají, pokud jde o autonomní samosprávu. Domnívám se, že to dokazují fakta. Zavádějí novou strukturu, kterou právě oznámili, ale předpokládám, že už nějakou dobu funguje. Pravděpodobně se začala spontánně vyvíjet jako něco, co má kořeny v nejmenších lokalitách státu, v základních obcích, a je organičtější, a tudíž odolnější.

S tím souvisí celá otázka domorodého vedení zapatistů a otázka, jakou roli hráli nebo možná stále hrají tamní „kádři“. Notoricky známý Subcomandante Marcos se před několika lety „zrušil“ a řekl, že novým hlasem hnutí bude Subcomandante Galeano, a všichni jsme se domnívali, že to je jen Marcos píšící pod novým jménem.

Nyní však toto nejnovější komuniké vydal Subcomandante Moisés a ten byl od samého počátku jedním z původních, domorodých, tuším že tzeltalských Mayů, vůdců hnutí a jedním z vůdců velitelské struktury vojenského křídla hnutí, Tajného výboru domorodé revoluce neboli CCRI. Takže je také cítit, že v rámci celého procesu reorganizace se možná více prosazuje skutečné mayské vedení hnutí. Naopak v míře, v jaké nadále existovalo, se mestické kádry stávají méně relevantními.

Existují zřejmé analogie mezi Chiapasem a jinými zkušenostmi s decentralizovanými revolučními organizacemi v době války, jako je situace v dnešní Rojavě, historické příklady Katalánska ve španělské občanské válce nebo machnovština na Ukrajině během ruské revoluce. Lze z těchto příkladů vyvodit nějaký obecný poznatek o podmínkách možnosti decentralizované autonomie?

Jiné je to asi v tom, že zapatisté se na rozdíl od situace na Ukrajině před sto lety a na rozdíl od dnešních Kurdů v Rojavě vyhnuli nutnosti vést přímý vojenský boj na obranu svých zemí, což s sebou zase nese ušpinění rukou nevyhnutelnými politickými propletenci. Tedy, anarchistům se nelíbí, když to říkám, ale je fakt, že rojavské Kurdy podporuje americký imperialismus a že mají ve svých řadách zakomponované vojáky amerických speciálních sil a svou vojenskou kampaň proti ISIS koordinují s Pentagonem.

Stejně tak machnovci museli uzavřít dohodu s Rudou armádou, která je nakonec zradila, aby mohli bojovat proti bílým a ukrajinským nacionalistům. Totéž lze říct o Španělsku. Katalánští anarchisté museli uzavřít pakt s vládou Lidové fronty v Madridu, aby mohli bojovat proti Frankovým silám. Pak byli vládou Lidové fronty zrazeni a rozdrceni ještě předtím, než se Franco ujal vlády. Zapatisté se tomu tedy do jisté míry vyhnuli jen díky tomu, že měli to štěstí, že se nacházeli v odlehlé, okrajové a nepříliš strategické části světa. Ačkoli se zde nachází ropa, jediná věc, která oblast nyní činí strategickou, je skutečnost, že leží podél guatemalských hranic, což ji dělá atraktivní pro kartely. Zapatisté jsou tedy nyní do jisté míry vtahováni do sféry potenciálního zapletení, ale zatím se jim daří do značné míry se tomu vyhýbat.

Pokud je decentralizace snahou bránit komunity před nátlakem, může to s sebou nést nebezpečí izolacionismu. Zdá se však, že se zapatisté snaží udržet si tímto způsobem internacionalistickou perspektivu. Možná by ses mohl vyjádřit k tomu, jak pokračují v propojování toho, co dělají na místní úrovni, s globálními záležitostmi.

Řekl jsem, že zapatisté vyvolali v Mexiku politické otevření. Myslím, že vyvolali také politické otevření na globální scéně. Alterglobalizační hnutí, které vyvrcholilo protesty v Seattlu v roce 1999, bylo do značné míry inspirováno zapatisty, kteří samozřejmě načasovali své povstání na dobu, kdy 1. ledna 1994 vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu. A tyto mezinárodní vazby udržovali po celá ta léta díky „Intergalaktickým setkáním“, jak je nazývali a během nichž se na jejich území sjížděli aktivisté z celého světa. To je jasný duch internacionalismu a multikulturalismu a výměna emisarů s jinými hnutími, jako jsou rojavští Kurdové. Takže to všechno bylo velmi, velmi povzbudivé.

Teď, když v tom úvodním komuniké ze 6. listopadu oznámili, že zavádějí tuto novou strukturu autonomie, řekli, že uzavřou svá území pro cizince. Trochu jsem se obával, že to možná naznačuje, že se stahují ze světa, opouštějí tuto etiku internacionalismu a stávají se více izolovanými a odříznutými. Ale v novém komuniké to tak není a dovedu si představit, že jde o dočasné opatření, než zavedou tento přechod k nové struktuře. Dovedu si představit, že si svého „intergalaktického“ ducha v té či oné podobě zachovají.