L. Oikonomakis vyzdvihuje přínos zapatismu a vyvrací tak neudržitelnou kritiku ze strany pravicových i levicových komentátorů.

1. ledna 1994, 3 hodiny ráno

Mexický prezident Carlos Salinas de Gortari šel dnes spát spokojený. Mexiko se totiž ke konci jeho mandátu připojilo k Severoamerické dohodě o volném obchodu známé také jako NAFTA. Mezi Mexikem, Kanadou a Spojenými státy americkými se tak teď budou moci volně pohybovat nejen peníze, ale i zboží a služby. Dohoda samozřejmě neobsahuje ani zmínku o hraniční zdi mezi Mexikem a Spojenými státy. Je to dohoda o volném pohybu zboží, peněz a služeb – nikoli lidí.

Odstranění ochranných obchodních opatření zároveň v podstatě otevírá mexickou ekonomiku kanadskému a americkému zboží, které je vyráběno levněji a ve větším množství (v některých případech je i geneticky upraveno). Špatná zpráva pro mexické farmáře, kterým zároveň hrozí, že na svých ejidos (komunitní půdě, která byla do té doby chráněna před privatizací mexickou ústavou) najdou nápis „Na prodej“.

Vládní propaganda však může tuto smlouvu prezentovat s velkou fanfárou a vychvalovat prezidenta za jeho „triumf“: Mexiko se konečně stává členem vyspělého světa!

Crrrrrr, crrrrr, crrrr!!!!!!

Muž, který probudil Carlose Salinase ze „snu o vyspělém světě“, byl ministr obrany generál Antonio Riviello Bazán.

Oznámil mu, že v Chiapasu právě začalo povstání. Tisíce maskovaných mužů a žen okupuje několik měst jihovýchodního mexického státu. Říkají si zapatisté a svou armádu nazývají EZLN (Ejército Zapatista de Liberación Nacional, Zapatova armáda národního osvobození).

„Nerad ruším, ale tohle je revoluce!“

To, co se spolu se zapatisty vynořilo z chiapaské mlhy, bylo pro Mexiko, Latinskou Ameriku i mezinárodní levici přízrakem revoluce s velkým R – byl to úkaz, o němž si mexická vládnoucí autokracie Partido Revolucionario Institucional (PRI, Institucionální revoluční strana) myslela, že ho vymýtila už před dlouhým časem v pozdních sedmdesátých letech dvacátého století.

Po masakru v Tlatelolcu v roce 1968, k němuž došlo pár dní před zahajovací ceremonií olympijských her v Mexico City, přestala mexická mládež věřit v možnost společenské změny skrze protesty a volby. Pod vlivem Kubánské revoluce nebo jiných maoistických myšlenek a praxe odešli někteří z nich do hor a měst na venkově, aby tam zorganizovali povstaleckou armádu, která by svrhla vládu PRI a přinesla do Mexika socialismus. Podle knihy México Armado (Ozbrojené Mexiko) od Laury Castellano fungovalo v Mexiku mezi lety 1960 a 1980 více než 30 městských a venkovských gerilových skupin.

Mexický stát zahájil válku proti vlastním mladým lidem – vraždil je, mučil a nechával systematicky mizet. Toto temné období je označováno jako la guerra sucia – špinavá válka. Tisíce jich jsou stále nezvěstných, těla některých byla nalezena v masových hrobech a tisíce dalších byly mučeny a vězněny ve vojenských kasárnách. S amnestií a novým volebním právem z roku 1978 si vláda myslela, že se s revolucionáři, s jejich foquismem[1] a vleklými lidovými válkami vypořádala.

No… ne se všemi!

Las Fuerzas a zapatismus

Jednou z těchto geril, z pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, byla skupina zvaná Fuerzas de Liberación Nacional (FLN, Síly národního osvobození). Nepatřila mezi nejznámější, nebyla ani nejlépe organizovaná a nikdy neoslovila velké množství rekrutů. FLN byly totiž velmi specifická gerilová skupina. Nikdy se neúčastnily bankovních loupeží, únosů nebo jiných spektakulárních akcí, jejichž účelem bylo jen „udělat si jméno“, jak bylo v té době mezi revolučními skupinami běžné.

Možná, že to, že se pohybovali a jednali v podzemí, což jejím členům nakonec dovolilo přežít i v časech, kdy jiné skupiny zanikly kvůli represivním státním snahám, bylo jejich strategií – nejednou měly však FLN blízko k zániku. Ukázkovým příkladem bylo odhalení jejich útočiště v Nepantle a zavraždění většiny vůdců v tréninkovém táboře v Chiapasu nedaleko Ocosinga roku 1974.

Nicméně navzdory bolestivé zkoušce a dramatické chybě se FLN, oproti většině jiných skupin, nerozpadly. Odmítly amnestii z roku 1978 a nakonec v roce 1983 založily povstaleckou armádu v Chiapasu. Oddíl, který v osmdesátých letech akceptují místní domorodé kmeny Tsotsilů, Tseltalesů, Cholesů, Tojolabalesů, Zoquesů a Mamesů a který prvního ledna 1994 překvapí Mexiko i zbytek světa jako armáda EZLN.

EZLN 80. let se samozřejmě lišila od té, která měla na svědomí povstání roku 1994. Ideologie skupiny, která začínala jako ozbrojená větev castro-guevarismu, vanguardismu (se skupinou vůdců v popředí) a striktně hierarchickou organizací, narazila na domorodou realitu a odhodlání těch, kteří přišli, aby „osvítili“ hlubiny hor a džunglí mexického jihovýchodu. Vanguardismus FLN byl v rozporu se způsobem rozhodování na shromážděních, který byl typický pro domorodé obyvatelstvo Chiapasu a který částečně vzešel z předchozího působení teologů osvobození a maoistických militantů v tomto regionu.

EZLN brzy došlo, že jestli chce uspět, musí se změnit. Rozešla se se zastaralým vanguardistickým přístupem a osvojila si novou organizační formu a strukturu rozhodování. O pár let později se tak mohla vydat na „pochod do Mexico City“, jak se psalo v První deklaraci z Lakandonské džungle.

Povstání však nedopadlo tak, jak zapatisté očekávali. Jejich volání do zbraně nebylo vyslyšeno a mexický lid se namísto do hor vydal do ulic a požadoval mír a ukončení pokusů mexické armády EZLN vyhladit.

Následovala jednání, která vedla k podepsání dohod ze San Andrés a měla v podstatě zaručit institucionální autonomii EZLN. Dohody však měly jen jediný účel – aby je vláda porušovala. EZLN poté oznámila, že bude pokračovat cestou autonomie – tentokrát de facto a ne de jure – a přesně to od té doby dělají: vytvářejí nové cesty a objevují nové horizonty imaginace, které sahají mnohem dál než slepé uličky tradiční levice.

Kritika zleva

Využitím jiných strategií – a samozřejmě díky vybroušené dikci Subcomandanta Marcose (který v současnosti vystupuje jako Subcomandante Galeano) – se zapatisté stali pro mezinárodní levici charakteristickým symbolem. Návštěva Chiapasu a mezikontinentálních encuentros (setkání) EZLN je pro aktivisty alterglobalizačního hnutí takřka povinnou poutí. Zapatisté se na druhou stranu hlavně v posledních letech stali terčem kritiky zejména ze strany zastánců tradiční a institucionální levice.

Jako příklad můžeme uvést nedávno vydaný článek Bhaskara Sunkary, ve kterém novinář a vydavatel listu Jacobin vykresluje zapatisty jako sice sympatický, ale spíš nešťastný model pro mezinárodní levici.

Pomineme-li zjevné chyby v jeho článku, které pramení pravděpodobně z autorovy omezené znalosti tématu (členové FLN nebyli maoisté a nezmizeli „stejně rychle, jako se zjevili“ – FLN naopak fungovaly déle než jiné gerilové skupiny té doby; Subcomandante Marcos nepatřil mezi zakládající členy prvního tábora EZLN v roce 1983 – přišel do hor až o rok později), Sunkara se snaží diskreditovat zapatisty z ideologických důvodů, protože podle jeho názoru inspirovali různá hnutí, která však pouze zaujímají negativní postoj místo toho, aby tvořila něco nového.

Sunkara dále tvrdí, že vliv zapatistů je neodůvodněný, protože Chiapas je stále velice chudým regionem a „za dvě desetiletí trvající revoluce se moc nepředvedli“. Podle Sunkary, který do jisté míry reprezentuje starou levici, jsme milovali zapatisty proto, že jsme se „obávali politické moci a politických rozhodnutí“. A argumentuje tím, že zapatisté a ti, kteří se jimi inspirovali, toho mnoho nedosáhli. Zdá se, že jediná smysluplná cesta vpřed je organizovat hnutí pracující třídy v marxisticko-leninistické tradici.

Opravdu tak málo úspěchů?

Na obranu svého tvrzení nabízí Sunkara statistická data z Chiapasu, která ukazují, že se region za posledních 20 let příliš nezměnil – negramotnost zůstává stejná (něco přes 20 %), tekoucí voda, elektřina a kanalizace stále v mnoha komunitách neexistují a dětská úmrtnost je i nadále extrémně vysoká.

Tato čísla jsou správná, ale statistika ne vždy říká celou pravdu.

Kdyby se Sunkara zajímal o téma hlouběji, zjistil by, že statistiky (nejspíš získané od mexické státní Národní statistické agentury – zdroj v článku neuvádí) odkazují převážně na nezapatistické komunity. Chiapas je obrovský region zhruba o velikosti Irska a z 5 milionů lidí, kteří v něm žijí, je zapatistů ve skutečnosti pouze něco mezi 200 až 300 tisíci.

Většina zapatistických komunit, tzv. bases de apoyo, navíc není v žádných oficiálních datech zahrnuta, a to od doby, kdy nepovolují přístup státním autoritám – jsou autonomní. A i když má Sunkara pravdu v tom, že společenskou transformaci „můžeme zkoumat empiricky“, jeho článek, který se spoléhá na úzce vývojovou logiku statistické změny, právě v tomhle selhává.

Emancipace!

Podívejme se na následující příběh, který je charakteristický pro emancipační společenské změny, jež v zapatistických komunitách probíhají více než dvacet let. Příběh, který je pro jakékoliv oficiální statistiky neviditelný.

Můj přítel z Baskicka, kterého jsem před lety potkal v Chiapasu, mi řekl, že na něj při poslední návštěvě zapatistických komunit nejvíce zapůsobilo postavení žen. Baskický soudruh do Chiapasu přijel poprvé v roce 1996, dva roky po povstání, a živě si pamatoval, jak ženy kráčely sto metrů za svými manžely – a kdykoliv manžel zastavil, zastavily se taky, aby si udržovaly tuto vzdálenost. Ženy mohly být vyvdány za krávu nebo kukuřičné pole – a jejich manžely se ne vždy stávali muži podle jejich výběru. Situace byla pěkně vykreslena v zapatistickém filmu Corazon del Tiempo (Srdce času).

Po necelých dvaceti letech se můj baskický přítel do Chiapasu vrátil na první ročník Escuelita Zapatista. Tentokrát mohl po akci svobodně tancovat s promotoras a část z nejvýše postavených velitelů EZLN – pro milovníky statistik přesněji: je to 50 procent velitelů tajného revolučního domorodého výboru – tvoří ve skutečnosti ženy. Ženy navíc v současnosti zakládají své vlastní kooperativy, které přispívají do rodinného a komunitního rozpočtu. Účastní se také na vzdělávání (jsou doslova „pořadatelkami“ – promotores – vzdělání, tj. učitelkami), jsou sestrami a doktorkami; jsou členkami Rady Dobré vlády (Juntas de Buen Gobierno) a působí jako gerilové bojovnice.

Dovolte mi uvést další příklad, který mluví sám za sebe. V jednom ze zapatistických caracolů působí hudební skupina, která se jmenuje Otros Amores (Jiné lásky). Otros Amores je fráze, kterou zapatisté označují členy LGBTQ komunity. A tohle všechno se děje v dříve hluboce konzervativní, machistické oblasti (a zemi). Jen si zkuste představit něco podobného ve zbytku Mexika – nebo tam, odkud pocházíte!

Vzdělání!

Sunkarův článek se věnuje také vzdělání. K tomu bychom měli poznamenat, že v oblasti, kde škola byla dříve neznámým pojmem a učitelé velmi vzácným fenoménem, není dnes jediná zapatistická komunita bez základní školy a v caracolech dnes existují už také další stupně vzdělávacího systému. Je to důsledek úsilí zapatistů. Tyto školy by bez zapatistů neexistovaly.

Autonomní zapatistické povstalecké školy samozřejmě nemají nic společného s těmi státními: jsou dvojjazyčné (španělština a tsotsilština, tojolabalština, tseltalština, cholština, mamelština nebo zoqueština – podle regionu), vyučuje se v nich lokální domorodá historie, jejich osnovy jsou tvořeny zdola s aktivním zapojením studentů a komunit a jsou zcela přizpůsobeny jejich specifickým potřebám.

Participace!

Participace je jedním z klíčových konceptů společenské proměny, která se v zapatistických komunitách v posledních dvaceti letech odehrává. Mluvíme o těžce zbídačeném regionu, kde velcí vlastníci pozemků ovládali jak půdu, tak obyvatelstvo. A za zády měli armádu a federální stát, který se však většinou neúčastnil.

Vztah mezi vlastníky a „robotníky“ (rolníky) byl spíše otrocký, možná téměř feudální. Vlastníci měli dokonce právo „první noci“ s manželkami svých rolníků (takzvané derecho de pernada). Říká se, že velcí finqueros jako Absalón Castellanos Dominguez počal právě s manželkami a dcerami pracovníků ze svých rančů mnoho potomků.

Když měli možnost projevit svá demokratická práva (která byla do povstání v roce 1994 omezena jen na účast ve volbách), rolníci své hlasy pravidelně měnili za pár pesos, nějaké jídlo nebo o nich jednoduše rozhodoval vlastník ranče. Není proto překvapující, že PRI v těchto oblastech dostávala přes 90 procent hlasů.

Pokaždé když dnes vkročím do některé z kanceláří Rady Dobré vlády, setkám se tam s rozdílnými tvářemi. Liší se věkem i zkušenostmi. Podle zóny a caracolu, ve kterých se kancelář nachází, se tito lidé střídají ve funkcích administrativy rady po dobu od jednoho do osmi týdnů. Viděl jsem staré campesinos, 16leté absolventy zapatistických škol nebo mladé matky kojící své děti. Všichni tu po daný čas s mandátem příslušné komunity působí jako delegáti kolektivního samosprávného řízení svého území.

V samotných komunitách se pravidelně konají shromáždění, která jsou organizována zdola nahoru. Diskutuje se na nich o lokálních otázkách, událostech pojících se k hnutí a na základě horizontální a přímé demokracie se na nich rozhoduje o otázkách, které ovlivňují jejich každodenní život.

Komunita, obec, zóna

Zapatistické komunity – na rozdíl od armády EZLN – mají horizontální strukturu. Určitý počet komunit tvoří autonomní obec (municipio autónomo) a určitý počet autonomních obcí tvoří zónu (zona). „Administrativní centrum“, které je zároveň kanceláří řídicí rady v každé zóně, je caracol – což v překladu znamená šnek nebo ulita.

Caracol je v rámci domorodého pohledu na svět a každodenní praxe Mayů velmi důležitým symbolem. Tradičně se využíval ke svolávání komunitních shromáždění nebo za účelem informování dalších komunit a komunikace s nimi. Z tohoto důvodu šnek reprezentuje „slovo“ (la palabra).

Existuje pět zón a pět caracolů, s rozdílným počtem komunit a obcí. Zapatistické komunity, které administrativně patří ke každému z caracolů, nemusí nutně tvořit jedna etnická skupina. Například zóna Los Altos (Vysočina) je převážně tsotsilská, i když v ní žijí i tseltalské komunity.

Rozhodnutí jsou přijímána na místní úrovni, na shromážděních, která se konají ve školách, na basketbalových hřištích nebo v kostelích (ano, i ty tu jsou) a kterých se může účastnit každý, kdo je starší dvanácti let. Každý z komunity má právo vyjádřit svůj názor a hlasovat o každé z probíraných otázek. Každá komunita vybírá své zástupce do rady a každá rada vybírá své zástupce do zóny, kteří se pak mohou případně zapojit do některé z rotujících funkcí v Radě Dobré vlády.

Rada Dobré vlády je odpovědná za všechny otázky a problémy, které se týkají místní a komunitní sebeorganizace oblastí, jež k ní náleží: spravedlnost, politiku, administraci přírodních zdrojů, vzdělání, zdraví a tak dále. V caracolech se také konají semináře a setkání s národní a mezinárodní občanskou společností. Jde vlastně o „vstupní bránu“, skrze niž lidé, kteří o to mají zájem, můžou vstoupit do zapatismu. Stejně tak skrze ni může hlas zapatistů proniknout do vnějšího světa.

Sedm principů

Zde je sedm principů, které definují zapatistickou samosprávu:

1. Poslouchat, nikoli udílet rozkazy

2. Zastupovat, nikoli vytlačovat

3. Pohyb dolů, nikoli nahoru (ve smyslu předávání moci)

4. Sloužit, nikoli být obsluhován

5. Budovat, nikoli ničit

6. Navrhovat, nikoli zavádět

7. Přesvědčovat, nikoli dobývat

Aby se předešlo profesionalizaci politiky a vytváření vládnoucích oligarchií, má každý člen zapatistické komunity právo a povinnost reprezentovat svou komunitu v oblasti a zóně pouze jednou, a to na vymezené časové období. Když je jeho či její mandát u konce, nemůže nabýt stejného práva a stejné zodpovědnosti, dokud není turnus kompletní – tj. dokud se v této funkci neprostřídají všichni členové komunity.

Mandát každé z Rad Dobré vlády se liší zónu od zóny a je určován samotnými komunitami. Třeba v caracolu Oventic rada rotuje každých osm dní, zatímco v caracolu La Realidad každé dva týdny a v caracolu Roberto Barrios každé dva měsíce. Popsaný princip fungování je plodem zapatistického hnutí a nemohl by existovat, kdyby hnutí přijalo tradiční organizační strukturu levice.

Otevírání se novým cestám

Největším přínosem zapatistů pro mezinárodní levici – kromě toho, že jsou připomínkou skutečnosti, že historie opravdu ještě neskončila – je to, že dokázali překonat běžné návody revolučních kuchařek, znovuobjevili revoluci s „malým r“ a otevřeli se inovativním a autonomním cestám demokratické sebeorganizace. Samozřejmě, že takhle nezačínali.

Zapatisté byli zprvu ozbrojeným křídlem castro-guevaristické, posttlatelolcké revoluční skupiny. Vyzkoušeli i strategii foco guerrillero, které se nakonec zřekli, a později přešli k maoistické lidové válce. To byl ve skutečnosti pokus vyvolat dlouho očekávanou Revoluci s velkým R. Nicméně potom, co Revoluce selhala, stejně jako selhaly pokusy mexických gerilových skupin připojit se k povstání roku 1994, museli zapatisté začít hledat nové cesty. Doslova si je prošlapat.

Zatímco se mohli jednoduše vydat již prošlapanou cestou jiných ozbrojených revolučních skupin – vrátit se do džungle a z ní útočit na armádu –, překvapivě si místo toho zvolili „ozbrojené nenásilí“.

Zapatisté se vrátili ke svým domorodým komunitám, radili se s nimi a rozhodli se pro samosprávu autonomní cestou. Bez velkých vůdců, bez všemocných a všeovládajících politických stran nebo avantgardních struktur, fungujících shora dolů, jež domorodé komunity Chiapasu odmítly už dávno.

„Nekopírujte nás!“

Společně se stovkami dalších aktivistů jsem měl možnost účastnit se Escuelita Zapatista („malá zapatistická škola“) v srpnu 2013. Spočívalo to v tom, že jsme žili a pracovali s několika rodinami ze zapatistických podpůrných základen. Bydleli jsme v jejich domech a komunitách a z první ruky jsme tak zažívali, jak vypadá svoboda a autonomie podle zapatistů.

Nicméně nejdůležitější lekcí Escuelity byl vzkaz na rozloučenou určený studentům: byla to žádost o to, aby nekopírovali organizační strukturu zapatistů a jejich speciální podobu samosprávy, ale aby spěchali do svých vlastních zemí a zkusili tam „dělat to, co se sami rozhodnou dělat, a to způsobem, jaký si sami zvolí“. Jak napsali: „Nemůžeme vám vnucovat naše postupy (a ani nechceme). Musíte se rozhodnout sami.“

Tohle byla pokorná zpráva od hrdých a úctyhodných lidí, kteří „si zahalují obličeje, aby byli viděni, a umírají, aby mohli žít“.

Proč pořád ještě milujeme zapatisty

Zapatisté jsou dnes, tedy víc než dvacet let po povstání z roku 1994, stále tady. Domorodí lidé Chiapasu, kteří dřív byli negramotní, marginalizovaní a vykořisťovaní, budují nový svět, a to podle svých představ. Bez revolučních kuchařek a návodů na sociální změnu krok za krokem, bez ústředních výborů, oligarchických politbyr nebo salonních intelektuálů. Bez hierarchie, revolučních proroků nebo politiky založené na volbách – a také bez přílišného množství zdrojů.

Ti nejchudší z nejchudších, nejignorovanější z ignorovaných nám dali zásadní lekci: budování nového světa je mnohem víc než jen akademické cvičení. Je to otázka otevírání nových cest, které se musí prošlapat.

Přesně to spatřují mezinárodní aktivisté v zapatistickém boji, to obdivují a tím se inspirují. Odmítání strany – v tradičním smyslu – jako organizační formy a zastupitelské demokracie jako politického systému neznamená samozřejmě pouze „negaci“ ve významu jakéhosi nihilistického přístupu.

Je to také tvoření nové, autonomní struktury založené na přímé demokracii: od piqueteros přes okupované fabriky v Argentině po Coordinadora por la Defensa del Agua y la Vida v Bolívii, od okupovaných náměstí a společenských klinik, výrobních kooperativ a dalších solidárních ekonomických projektů zdola v Řecku, Španělsku a Turecku až po multietnické revoluční kantony v Rojavě – autonomní hnutí upevňují svou moc všude.

„Tázáním kráčíme,“ říkají zapatisté. A dělají, co nejlépe umí: organizují se zdola (a doleva), vymýšlejí si vlastní autonomní a demokratické struktury a realizují je. A jako malé zářivé světýlko prozařují kapitalistickou temnotu. Osobně nevidím nebezpečí v tom, obdivovat je za to a pokoušet se následovat jejich příklad skrze vymýšlení a vytváření podobných struktur v našich zemích – přizpůsobených našim potřebám a tvarovaných našimi sny –, nesmíme však samozřejmě zapatisty považovat za další revoluční návod, který bychom mohli okopírovat.

Poznámka:
[1] Foquismus – teorie revoluce vedené v podobě partyzánských válek inspirovaná marxistickou revoluční zkušeností Ernesta „Che“ Guevary a formulovaná francouzským intelektuálním a vládním úředníkem Régisem Debraym.

Leonidas Oikonomakis rapuje s řeckým hiphopovým kolektivem Social Waste, je doktorandem politických a společenských věd na Evropském univerzitním institutu (EUI) ve Florencii a výzkumníkem v Centru pro studia sociálních hnutí (COSMOS) ve Scuola Normale Superiore di Pisa. Jeho výzkum se zaměřuje na politické strategie zapatistů a bolivijských cocaleros. Je také členem redakčního kolektivu ROAR magazínu.

Článek poprvé vyšel v nultém čísle (zima 2015) ROAR magazínu. Originál je dostupný na https://roarmag.org/magazine/why-we-still-love-the-zapatistas. Přeloženo družstvem Black Seeds, které dováží zapatistickou kávu. Česky vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2019 na téma „Zapatistické povstání“ a na webu Black Seeds.

28.9.2021 L. Oikonomakis

Ze světa Samospráva