Anarchistická federace

Pomalu, ale kupředu

Zapatismus a emancipace žen v teorii a praxi

zapatistky

Přestože se boj žen za rovnoprávnost stal jedním z nejvýraznějších vnějších znaků zapatistického hnutí, nelze o něm říct, že by probíhal pouze ve veřejné a politické sféře. Možná je tomu právě naopak: nejtěžší bitvy je třeba vybojovat v soukromí domova, především v kuchyních a ložnicích. V tomto smyslu se cesta zapatistických žen ke svobodě a rovnoprávnosti stává příkladem i nám. Vždyť buďme k sobě upřímní: kdo z nás je skutečně ochoten vzepřít se zavedeným zvyklostem a důsledně bojovat třeba proti maloměšťácké tradici hospodyněk a jejich Mužů s vyšším posláním?

* * *

Dominují na fotografiích, hledí na nás z triček i velkolepých nástěnných maleb, píšou politické texty a hovoří z videí a podcastů. Jejich figurky z hadříků se prodávají na tržištích po celém Chiapasu. Ženy bezesporu ovládly přinejmenším vnější tvář zapatistického hnutí, a tím je odlišily od jiných revolučně osvobozeneckých hnutí po celém světě. Jaká je ale skutečnost? Lze opravdu říct, že zapatisté přistoupili k otázce ženských práv radikálně a nezaujatě a vyřešili tento problém jednou provždy? Anebo je to spíš tak – jak tvrdí někteří kritici –, že se jedná o pouhá politická hesla a že zapatisté ve skutečnosti neudělali pro emancipaci žen o mnoho víc než autoritářské levicové režimy, které měly sice ženských práv plnou hubu, ve skutečnosti s nimi ale příliš nepohnuly? Americká novinářka Hilary Kleinová strávila v zapatistických komunitách v Chiapasu celkem šest let. Cíleně se tam věnovala právě otázce postavení žen a jejich role v revolučním boji; vyslechla a zaznamenala stovky svědectví, zmapovala osudy desítek lidí, kteří se v této věci snažili něčeho dosáhnout. Její kniha Compañeras, z níž v následujícím textu budeme vycházet, říká – jak lze asi očekávat –, že realita je složitá a že nic není zadarmo. Že politická hesla a nástěnné malby jsou skutečně něco jiného než tvrdá fakta. Že revoluce v lidských srdcích postupuje o dost pomaleji než revoluce ve společenské a politické rovině. Říká ale také, že pokud je k dispozici jasný cíl a dost odhodlání, lze nakonec pohnout i s tím největším balvanem.

Před a po

Hovoří-li ženy ze zapatistických komunit o svém postavení ve společnosti, často používají výrazy „předtím“ a „potom“. Přelomovým bodem je pro ně rok 1994 a první ozbrojené vystoupení revoluční armády EZLN. Svoji situaci v době „předtím“ popisují jako dvojí útlak. Jednak byla většinovou mexickou společností utiskována a marginalizována domorodá komunita jako celek, a jednak byly utiskovány samotné ženy v rámci své komunity:

Před rokem 1994 neměly ženy žádný respekt. Dokonce i naši otcové nám říkali, že nejsme k ničemu. Neměly jsme právo nést jakoukoli veřejnou odpovědnost. Když jsme chtěly promluvit na shromážděních, muži si z nás dělali legraci. Uráželi nás a říkali, že ženy ani neví, jak se má mluvit.

V dobách před ozbrojeným vystoupením otcové rozhodovali, za koho se jejich dcery provdají, a manželé rozhodovali, kolik budou mít jejich manželky dětí. Jen minimum žen mělo přístup ke školnímu vzdělání. Ženy čelily domácímu násilí a neměly k dispozici žádný nástroj, kterým by tento problém mohly řešit. Nelze však říct, že by otázka postavení žen nebyla v Chiapasu v letech před povstáním nikdy nastolena a že by organizace EZLN začínala zcela od nuly. První náznaky nového myšlení se objevily už v šedesátých letech a významnou úlohu v tomto procesu sehrála kupodivu místní katolická církev. Tato náboženská organizace zaujímá v dějinách Latinské Ameriky velmi rozporuplné postavení. Celá staletí poskytovala morální zaštítění kolonizaci a útisku původních obyvatel, miliony lidí držela v porobě a nevědomosti. Na druhou stranu se v ní od počátku objevovaly i opačné tendence. Prvním biskupem v Chiapasu byl jmenován Bartolomé de las Casas, který v knize Stručná zpráva o pustošení zemí indijských z roku 1552 poskytl první zásadní analýzu postupu španělských dobyvatelů a jeho katastrofálních důsledků. Toto dědictví přetrvalo v Chiapasu až do dvacátého století a nového života se mu dostalo v roce 1960, kdy se biskupem sancristóbalské diecéze stal přívrženec teologie osvobození Samuel Ruiz. Ten aktivně vystupoval proti útisku indiánů, často působil jako prostředník mezi nimi a vládou a mimoto se věnoval i otázce rovnoprávného postavení žen. Pod jeho vedením vzniklo několik občanských skupin, které se tímto problémem aktivně zabývaly. Řada odchovanců těchto organizací se později stala významnými organizátory a bojovníky v řadách EZLN. Takto na Samuela Ruize vzpomíná jedna tzeltalská žena, která se v osmdesátých letech podílela na práci katolického Centra pro ženská práva státu Chiapas:

Don Samuel nám vyprávěl o bibli. Říkal, že jsme si všichni rovni, že bychom si měli cenit svých práv a nikdo by neměl nikoho diskriminovat, protože všichni máme právo účastnit se a mluvit. Tehdy se ženy ničeho neúčastnily. Ale Don Samuel říkal: Ne, já chci, aby se ženy taky účastnily. Říkal, že muži i ženy jsou lidské bytosti, že nikdo nesmí zůstat stranou a všichni se musí zapojit – mladí, děti, muži, ženy i staří. Každý má v církvi své místo. Na to kladl veliký důraz.

Napojení církve na revoluční levicová hnutí patří ke specifikům latinskoamerické kultury, která se z evropského hlediska obtížně přijímají. Je ale třeba si uvědomit, že vedle velmi silných – možná převládajících – konzervativních a reakčních proudů působí v církvi v Latinské Americe i proudy velmi progresivní, jako je právě teologie osvobození. Katolická církev navíc dokázala svoji doktrínu naroubovat na starší domorodé tradice a v podobě pozoruhodného náboženského synkretismu výrazně obohatit místní kulturu. Zahájit proces obrody právě v rámci katolické církve bylo proto pro původní obyvatele Chiapasu zcela přirozené.

Otvírání očí

Přesto je nepochybné, že příchod EZLN znamenal pro ženy obrovskou změnu nebo spíše sérii změn, jaké se ve společnosti obvykle prosazují celá desetiletí. Ženská otázka byla pro organizaci od počátku jedním z hlavních témat.

Už v době utajení v letech 1983–1994 prosazovala EZLN rovnost pohlaví a ženy měly v jejích řadách vždy své zastoupení. Významným krokem na cestě k emancipaci bylo přijetí tzv. Ženského revolučního zákona. Došlo k němu v roce 1993, tedy ještě před ozbrojeným vystoupením. Tento stručný text vymezuje základní práva žen následovně:

1. Ženy, bez ohledu na rasu, vyznání, barvu pleti nebo politickou příslušnost, mají právo účastnit se revolučního boje, jakýmkoli způsobem je k tomu vedou jejich tužby a schopnosti.

2. Ženy mají právo pracovat a přijímat za svoji práci spravedlivou mzdu.

3. Ženy mají právo rozhodovat, kolik budou mít dětí.

4. Ženy mají právo účastnit se komunitního života a zastávat v něm vůdčí pozice, pokud do nich budou svobodně a demokraticky zvoleny.

5. Ženy a jejich děti mají právo na základní péči v oblasti zdraví a výživy.

6. Ženy mají právo na vzdělání.

7. Ženy mají právo vybírat si partnera; nesmějí být nuceny do manželství proti své vůli.

8. Žádná žena nesmí být bita a nesmí s ní být špatně fyzicky zacházeno, ať už rodinnými příslušníky nebo cizími lidmi. Znásilnění a pokusy o znásilnění budou přísně trestány.

9. Ženy mají právo zastávat vůdčí pozice v organizaci a vojenské hodnosti v revolučních ozbrojených silách.

10. Ženy budou mít všechna práva a povinnosti obsažené v revolučních zákonech a ustanoveních.

Přijetí Ženského revolučního zákona znamenalo malou revoluci přímo v řadách EZLN. Takto jeho projednávání později popsal Subcomandante Marcos:

V březnu 1993 diskutovali soudruzi o ustanoveních, z nichž se později měly stát „Revoluční zákony“. Susana obcházela všechny komunity, hovořila s ženami a z jejich názorů se potom skládal tzv. Ženský zákon. Když se sešel CCRI, aby o zákonech hlasoval, dostali se ke slovu zástupci všech komisí: agrární, spravedlnosti, pro válečné daně, pro práva a povinnosti lidu v ozbrojeném boji, pro ženy. Susana byla vyzvána, aby přečetla návrhy, které poskládala z názorů tisíců domorodých žen. Jak četla, shromáždění CCRI poněkud zneklidnělo. Bylo slyšet šeptání a různé poznámky v mayských jazycích i ve španělštině. Susana se ale nenechala vyrušit a četla dál: „Nechceme být nuceny k manželství s někým, koho nechceme. Chceme mít právě tolik dětí, kolik jich chceme mít a o kolik se dokážeme postarat. Chceme mít právo zastávat vedoucí pozice v komunitě. Chceme mít právo veřejně mluvit a chceme, aby naše názory byly respektovány. Chceme mít právo studovat a třeba i řídit auto.“

A takto pokračovala až do konce. Rozhostilo se tíživé ticho. Ženské zákony, které Susana přečetla, znamenaly skutečnou revoluci v indiánských komunitách. Zástupkyně žen dosud poslouchaly překlad Susaniných slov do domorodých jazyků. Muži se dívali jeden po druhém a neklidně se ošívali. Avšak ve chvíli, kdy tlumočníci skončili, začaly všechny ženy jako na povel tleskat a jásat. Netřeba říkat, že Ženské zákony byly jednohlasně přijaty.

Jeden tzeltalský muž poznamenal: „Ještě že moje manželka neumí španělsky, protože jinak…“ Hned mu do řeči skočila jedna žena, která měla v povstaleckém vojsku hodnost majora: „Tak to je s tebou konec, protože my to všechno přeložíme do všech indiánských jazyků.“ Soudruh sklopil oči k zemi. Ženské delegátky nadšeně zpívaly, muži se drbali za ušima. Raději jsem vyhlásil přestávku…

První povstání EZLN proběhlo už v březnu 1993 a vedly je zapatistické ženy. Zvítězily v něm, aniž by prolily jedinou kapku krve.

Jedna věc jsou ovšem zákony a něco jiného zase jejich naplnění. Ze začátku šly věci nepochybně pomalu. Jak sdělila Hilary Kleinové jedna žena, která dnes zastává v organizaci velmi respektované postavení, v prvních letech se ženy politického života navzdory všem prohlášením příliš neúčastnily:

Nejdřív pozvali do EZLN jen mého manžela. Začal chodit na schůze, ale ani mi neříkal, kam vlastně chodí. Ale protože mě zná a ví, jaká jsem, později mi sám začal vyprávět o organizaci, a mně se líbilo všechno, co jsem slyšela. Vysvětloval mi, jak nás mocní utiskují. Že rolníci tvrdě pracují, ale plody své práce dokážou prodat jen za velmi nízké ceny. Vysvětloval mi spoustu věcí o organizaci a že se musíme navzájem podporovat jako bratři a sestry. Například když se někdo zraní, máme mu nosit dříví na topení. Potom jmenovali mě a ještě jednu ženu zástupkyněmi organizace, ale nefungovalo to, možná proto, že jsme tam byly jediné. Ani nás nezvali na schůze; odpovědnost jsme nesly jen formálně.

Přestože reálných výsledků zprvu nebylo mnoho, už jen nastolení tématu mělo velký význam. Jak Kleinové sdělila aktivistka Amelia, „ze všech důvodů, které nám předkládali, byl pro mě právě tento nejdůležitější: že se s ženami už nebude zacházet špatně. Předtím neměly ženy žádnou svobodu, byly jsme pod nadvládou manželů. Cítily jsme, že nám EZLN otvírá oči.“

Velký význam v procesu „otvírání očí“ měla přímá zkušenost žen z revolučního boje. Nejenže se aktivně účastnily prvního ozbrojeného vystoupení v lednu 1994; naprosto klíčovou úlohu sehrály v následujících pěti letech, kdy docházelo k tvrdým střetům mezi vládním vojskem a paramilitárními jednotkami na jedné straně a obyvateli čerstvě založených autonomních komunit na straně druhé. Bez přispění žen by mnohé z těchto komunit nedokázaly přežít. Vojáci se při vpádech na osvobozené území zaměřovali především na muže, které odvlékali do vězení, mučili a ponižovali. Nakonec to dopadalo tak, že kdykoli se vojsko k osadám přiblížilo, muži všeho nechali a rychle zmizeli v kopcích. Vojáci však ničili vybavení osad, vybíjeli dobytek a dopouštěli se násilí na ženách, které jim zůstaly vydány napospas. S každým dalším útokem se ale smýšlení žen měnilo. Věděly, že v nastalé situaci nemají co ztratit, a byly čím dál víc odhodlané sebe i své vesnice bránit. A fungovalo to. Po dvou neúspěšných pokusech rozprášit zapatistické hnutí hrubou silou se mexická vláda snažila zachovat si – především v mezinárodním měřítku – přívětivou tvář a zakazovala vojákům vstupovat do přímé ozbrojené konfrontace s obyvateli mayských vesnic. Likvidace hnutí mělo být dosaženo prostřednictvím „války nízké intenzity“, tedy zejména pronásledováním, zavíráním a mučením jednotlivců, každodenním obtěžováním obyvatel a ničením jejich hospodářství a úrody. Když se vojáci setkali s odhodláním žen bránit osady doslova zuby nehty, nedokázali efektivně reagovat. Přestože byla v letech 1996–2000 armáda přítomná v Chiapasu doslova všude (byla tam povolána více než třetina celkového stavu vládního vojska), nedosáhla ničeho podstatného a postupně se stala spíše terčem posměšků. Po roce 2000, kdy došlo na nejvyšších postech státní správy ke střídání stráží, konečně vláda od strategie „války nízké intenzity“ ustoupila a početní stav vojska v oblasti byl výrazně snížen.

Dva nedostatky

Zapatistická společnost udělala za třicet let své existence bezpochyby obrovský pokrok. Ženy působí jako velitelky v revoluční armádě, jsou aktivní v mnoha sférách veřejného života, především ve zdravotnictví a školství.

Přesto není ani dnes tato otázka zcela vyřešena. Největším problémem zůstává privátní sféra, tedy rodinný život, vztahy mezi manžely a mezi rodiči a dětmi. Jak to bývá, řada mužů, kteří ve veřejné sféře vystupují velmi aktivně a progresivně, mění názory a postoje, jakmile překročí práh svého domu. Zapatistické hnutí sice poskytuje instance, na něž se oběti násilí mohou obrátit, faktem ale zůstává, že ženy tak často nečiní a o svých problémech raději mlčí. Revoluční spravedlnost zůstává v takových případech bezmocná, navíc ne vždy dokáže vyvinout mechanismy, jejichž prostřednictvím by k problémům dokázala přistupovat citlivě a individuálně. EZLN za to čelila kritice z řad občanských organizací a mexického feministického hnutí, které vyjádřilo znepokojení nad „rozpory mezi politickými prohlášeními EZLN a její skutečnou politikou“.

EZLN na tuto kritiku nepřímo odpověděla v roce 2004 v komuniké „Dos fallas“ (Dva nedostatky), jehož autorem byl Subcomandante Marcos. Ten byl v podstatě nucen uznat, že kritika zvenčí je důvodná a že postavení žen představuje jeden ze dvou hlavních problémů, jimž hnutí v daném okamžiku čelí (druhým problémem byla přetrvávající vůdčí úloha EZLN ve struktuře zapatistické společnosti):

Ženy se práce organizace účastní dosud málo a ve Výborech Dobré vlády a v autonomních radách nejsou zastoupeny téměř vůbec… Zatímco v Tajných revolučních výborech činí ve všech zónách jejich účast třicet tři až čtyřicet procent, v autonomních radách a ve Výborech Dobré vlády obvykle nepřesahuje ani jedno procento. Ženy zůstávají stranou při obsazování postů komisařů ejidos a budování složek milicí. Práce ve vedení je nadále především dílem mužů… A to není jediný problém. Přestože zapatistické ženy sehrály zásadní roli v hnutí odporu, jejich práva zůstávají často jen na papíře. Je pravda, že jsme dosáhli poklesu domácího násilí, příčinou toho je ale spíše omezení spotřeby alkoholu než rozkvět nové kultury v oblasti rodiny a genderu. Ženy se dosud nemohou ve velké míře účastnit aktivit, které vyžadují jejich nepřítomnost ve vesnici. Nikde to není psáno ani výslovně řečeno, to ale nic nemění na tom, že žena, která odchází z domu a opouští manžela nebo děti, čelí nesouhlasu okolí a ostatní o ní zle smýšlejí… Je to ostuda, ale nezbývá nám než být k sobě upřímní: pokud jde o ženy, zatím nemáme mnoho dobrých zpráv. Nedaří se nám zajišťovat jim takové podmínky, v nichž by se mohly rozvíjet, nedaří se nám příliš budovat takovou kulturu, která by dostatečně uznávala všechny jejich vlohy a dovednosti. Zdá se, že to je práce na velmi dlouho; přesto doufáme, že jednou budeme schopni říct, že aspoň v této věci jsme svět dokázali změnit. I kdyby se nám nepodařilo nic jiného, stálo by to za to.

Otázka konzumace alkoholu, kterou Subcomandante Marcos ve své zprávě zmínil, hraje v procesu velmi důležitou roli. Skutečnost je dnes taková, že na zapatistickém území platí striktní suchý zákon, který je většinou také vymáhán a dodržován, často s pomocí relativně přísných trestů. Takový drsný přístup vyhlíží možná poněkud přehnaně z hlediska naší kultury, kde nebylo-li by alkoholu, nebylo by snad ani sociální interakce, je ale třeba si uvědomit, že společnost původních obyvatel Mexika představuje velmi odlišný kontext. Alkohol byl v minulosti jednou z hlavních zbraní kolonizátorů; jeho konzumaci dobyvatelé vědomě propagovali, vedl k decimaci celých národů. Ještě dnes mexická vláda záměrně dováží alkohol na zapatistické území a snaží se jeho prostřednictvím oslabit a rozdělit místní komunity. Zapatistická koordinátorka Ernestina k tomu říká následující:

Dříve, když ještě muži pili, nebyly v rodinách žádné peníze. Muži si vždycky na alkohol nějaké peníze našli, ale potom se vůbec nestarali o to, jestli je v domě něco k jídlu. A potom trpěly ženy. Naše děti neměly co jíst a musely jsme horko těžko shánět peníze na jídlo. Pili úplně všichni muži, nejen někteří. Dalo by se říct, že to byl takový zavedený zvyk. Ženy nemohly ani vyjít z domu, protože na ulicích byli samí opilci. Někdy přišel muž domů v bojovné náladě, a když se ho žena zeptala, proč pije, hned ji uhodil. Žena pak raději z domu utekla. Muži se potom třeba cítili provinile, ale už bylo pozdě, to bití se nedalo vzít zpátky. Někdy muži bili i děti, a když děti viděly, že jde otec domů opilý, raději hned někam utekly.

Alkohol byl tedy příčinou velké většiny domácího násilí a jeho spotřeba měla za následek prohlubování chudoby, apatii a únik od reality. Byl jednou z hlavních překážek na cestě k politickému uvědomění a semknutí lidí. Proto musel být z života komunit odstraněn. Ženy měly na tomto procesu – možná obtížnějším, než bylo samo ozbrojené povstání – zásadní podíl:

Přestože se proti alkoholu už předtím kázalo v kostele a věci se trochu začínaly měnit, ke skutečné změně došlo teprve poté, co jsme vstoupily do organizace (EZLN). Ženy dobře věděly, že alkohol je špatná věc. Muži ale nejdřív zuřili, přestože i oni patřili k organizaci. Muži nějak nechápali, že alkohol je zlo. Mysleli si, že pít je správné, že je to zavedený zvyk. Pomalu jim ale začínalo docházet, že alkohol škodí.

Když byl předložen zapatistický zákon o zákazu alkoholu a diskutovalo se o něm ve všech komunitách, ženy promluvily. Řekly jsme, že alkohol působí mnoho problémů. Mužům, kteří pili, se nelíbilo, když tak ženy mluvily. Chtěli, abychom mlčely. Ale my jsme o problémech spojených s alkoholem mluvily naprosto jasně. Proto byl také zákon nakonec schválen – protože tolik žen z tolika vesnic nechtělo, aby muži pili.

Změnit se musí všichni

V souvislosti s postavením žen lze v zapatistické společnosti v posledních letech sledovat určitý nepokoj. Navzdory dosaženým změnám a nepochybným úspěchům je totiž zřejmé, že cesta není zdaleka u konce. To vede k otázce, co by se mělo dělat a co přesně je třeba změnit. Začalo se hovořit o tom, že Ženský revoluční zákon z roku 1993 je ve stávající podobě nedostatečný, nepokrývá zdaleka všechny oblasti společenského života a měl by se rozšířit. Na toto téma probíhají živé diskuse. Zaznívají názory, že nová verze zákona má zohledňovat takové oblasti, jako je vlastnictví půdy a právo na péči o děti v případě rozvodu, právo na dědění majetku, právo na odpočinek a právo na obranu nejen před fyzickým násilím, ale i před násilím verbálním. Je ale jasné, že to všechno jsou zase jen psané zákony a že hlavní změna musí proběhnout v myšlení lidí. Zapatistické hnutí i v tomto ohledu experimentuje s různými přístupy a strategiemi.

Hilary Kleinová popisuje situaci, kdy se skupina mužů a žen spravujících družstevní obchod učila vést účetnictví a pracovat s kalkulačkou. Zvláště pro starší lidi z venkovských oblastí jsou i takové úkony velmi obtížné, protože se v životě téměř nesetkali se školní výchovou. Jedna žena vyššího věku nad svou kalkulačkou trochu váhala, načež jí ji vzal z rukou jeden mladík a řekl: „Podívej, takhle se to dělá…“ Tím by to mohlo skončit, ale neskončilo. Ženy vyjádřily nad takovým jednáním nelibost a později požádaly instruktora, aby mužům vysvětlil, že jakkoli se třeba snaží pomoci, svou blahosklonností všechno jenom komplikují. Instruktor se neklidně ošíval, ale nakonec slíbil, že o tom s muži promluví. Když potom pracovali muži s ženami opět společně a jedné ženě trvala práce s kalkulačkou zase o něco déle, znovu se k ní drali někteří ochotní jedinci a hlasitě nabízeli pomoc. Ostatní je ale okřikli, a žena tak mohla práci dokončit vlastním tempem. Všechny ženy se po sobě dívaly s radostí a pocitem vítězství.

Kleinová zasazuje tuto zdánlivě nepatrnou příhodu do širšího rámce celospolečenské změny a představuje ji jako velký úspěch: „Sešlo se zde několik věcí: skupina žen, které se navzájem chápaly a stály při sobě; muž, který byl ochoten jednat jako jejich spojenec a zasáhnout v jejich prospěch; a skupina mužů, kteří se dokázali povznést a přizpůsobit své jednání nové situaci. Žádná z těchto věcí není výhradní doménou zapatistického hnutí, toho dne mi ale připadalo jasné, že zapatistické hnutí má hlavní zásluhu na tom, že se všechny tyto tři prvky objevily v danou chvíli na daném místě.“

Mnozí lidé ze zapatistických komunit dospěli k závěru, že skutečný pokrok musí být dílem všech. „Ženy se musí změnit; změnit se musí ale také muži!“ Bez spolupráce ze strany mužů nebude rovnoprávnosti nikdy dosaženo a nikdy se nepodaří vybudovat skutečně svobodnou společnost. Proto se objevily pokusy zapojit muže přímo do díla a přimět je, aby se na věci podívali ženskýma očima. „Při jednom setkání se jedna velitelka zeptala mužů, zda si vzpomínají, jak je někdy někdo ponižoval. Muži řekli, že ano, a jako příklady uváděli střety s pozemkovými vlastníky a policií. Velitelka je potom požádala, aby tyto vzpomínky vztáhli na situace, které popisují ženy. Při jiném setkání účastníci říkali, že byli sexistickým představám vystavováni celé generace, a proto trvá tak dlouho, než se věci změní, současně ale také zdůrazňovali pozitivní příklady genderové rovnoprávnosti, které znali z prostředí povstaleckého vojska.“

Objevují se workshopy a vzdělávací skupiny, které mají na této nelehké cestě pomoci především mužům. Že je to nezbytné, dokládá svědectví koordinátorky Esmeraldy:

Nedávno nám ženy řekly: „Chceme workshopy o genderu, ale tentokrát chceme, aby se jich účastnili muži a ženy společně.“ Například v severní zóně plánujeme workshop o maskulinitě. Pozveme tam politické vůdce, členy autonomních rad a všechny ostatní, kdo budou mít zájem. Uvidíme, jak to bude fungovat. (…) Někdy muži říkají: „Co s námi? Copak my nemáme práva?“ Když ale začnou takhle mluvit, ptáme se jich: „Jaká práva tedy muži mají? Mají vůbec nějaká práva, nebo ne? Jaké věci muže trápí? Co třeba alkohol? Odkud se vzal machismus?“ Při jednom setkání s ženami jsme hovořily o právu rozhodnout, kolik dětí bude žena mít. Přítomno bylo i několik mužů. Ženy mluvily všechny naprosto jasně: „Má mít tolik dětí, kolik sama chce, jen ona o tom může rozhodnout.“ Muži ale začali odporovat: „Žena má mít tolik dětí, kolik jí Bůh pošle. Pokud žena používá antikoncepci, podvádí tím svého manžela.“ Vyvinulo se to v pěkně divokou debatu. A je třeba říct, že ti muži, o kterých mluvím, byli všichni zapatisté! Člověk se potom ptá, jak uvažují muži, kteří zapatisté nejsou…

I v oblasti postavení žen má pravdu zakuklený zapatistický šnek, který z mnoha nástěnných maleb po celém Chiapasu poklidně sděluje: „Lento pero avanzo“ (Jdu pomalu, ale kupředu). Pravda, je to dlouhá a únavná cesta, ale každý krok se počítá. Skončíme tedy slovy zapatisty Pacheka z regionu Santo Domingo, který dříve působil jako člen místní Komise pro čest a spravedlnost a nyní vykonává funkci v místním Výboru Dobré vlády:

Dřív, když mi bylo osmnáct, dvacet, pětadvacet, tak mě vůbec nenapadlo, že ženy mají nějaká práva. Myslel jsem si, že ženy nemají právo mluvit, že mluvit smějí pouze muži. Myslel jsem, že ženy ničemu pořádně nerozumějí. Mé názory se ale postupně měnily, protože rád kladu otázky. Pokud něco nevím, tak se zeptám. V organizaci jsem viděl, že i ženy dovedou mluvit, a tak jsem se ptal, abych to pochopil. Zkoumal jsem své vlastní zkušenosti, semínko bylo zaseto a mé názory se začaly měnit.

V roce 1994 jsem ještě většinou setrvával ve starých názorech. V roce 1994 jsme ale všichni slyšeli, že i ženy mají práva, a vydali jsme se po správné cestě. Ženy začaly pracovat v autonomním zdravotnictví, ve vzdělání, všude. Začalo nám docházet, že do boje se musí zapojit i ženy a že s tím, jak budeme získávat další a další zkušenosti, zbavíme se postupně špatných zvyklostí. Dřív rodiče dcerám ani nedovolovali vycházet z domu, ale dnes se věci mění. Viděl jsem, že ženy dovedou bojovat, pracovat, mluvit.

Obě mé dcery zastávají politické pozice. Jedna je členka autonomní rady a druhá je koordinátorka řemeslnického družstva. Cítil jsem, že je pro ně důležité, aby se učily, aby se vymanily z toho špatného zvyku, že žena má pracovat jen v kuchyni, aby se zbavily svého strachu. Říkám jim, aby tvrdě pracovaly, aby se učily, jak jen to půjde. Vybízím je, aby kladly otázky, kdykoli něčemu nerozumí. Dávám jim svobodu. Dřív mladé ženy mnoho svobody neměly. Chci, aby získávaly další zkušenosti, aby se učily, jak jen to půjde, přestože nikdy nechodily do školy.


Zařazené citace jsou převzaty z knihy Hilary Klein: Compañeras: Zapatista Women’s Stories (New York: Seven Stories Press, 2015).

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2019 na téma „Zapatistické povstání“.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy