Překlad rozhovoru s izraelským anarchistou

Pokaždé když se ve světě děje něco podstatného, ať již jde o různé katastrofy, konflikty, formy útlaku a diskriminace, stejně jako o akty odporu a snahy o lepší podmínky pro životy lidí, zvířat a přírody, nemusíme mít kapacity o tom informovat či na to nějakým způsoben reagovat. Pokud tak ale už činíme, snažíme se naslouchat hlasům ze samotného místa, a to pokud možno těm anarchistickým, které odráží svobodomyslnou perspektivu, jakkoli se nemusíme s vyřčeným stoprocentně shodovat. Nejinak konáme i v případě aktuálních událostí v Palestině/Izraeli. Nyní například překladem rozhovoru s izraelským anarchistou z Haify, který vyšel 19. října na webu 161 Crew.

* * *

Situace v pásmu Gazy je každým dnem katastrofálnější. Ve snaze lépe pochopit situaci v regionu jsme udělali rozhovor s izraelským anarchistou. Hovoříme v něm o moderním anarchistickém hnutí, izraelské okupaci Palestiny, odporu proti ní a vyhlídkách do budoucna.

* * *

Možná bychom mohli začít tím, že se nám v rychlosti představíš?

Jistě, jsem anarchista z Haify v okupované Palestině. Aktivní jsem už přes deset let, hlavně v antikoloniálním hnutí a v solidaritě s Palestinci, v osvobozování zvířat a v ekologických otázkách.

Jak ses stal anarchistou?

Krátká odpověď zní: punk. Delší odpověď je samozřejmě trochu složitější. Když vyrůstáte jako osadník v koloniálním režimu apartheidu, na té „správné“ straně plotu a stát vám přiřkne židovství, přirozeně se od vás očekává, že se nebudete bouřit a stanete se vězeňským dozorcem jako ostatní. Vyrůstáte obklopeni militaristickými obrazy, sionistickou indoktrinací ve škole a historické události jako holokaust a židovské náboženství jsou zbraněmi pro posílení patriotismu a nacionalistické propagandy. Verze judaismu, která se zde vyučuje, je taková, že my jsme vyvolený národ, tato země nám patří z božího nařízení, Bůh je realitní agent, kterého lze využít v každém sporu o půdu, a všichni ostatní jsou odsouzeni být přinejlepším občany druhé kategorie.

Je opravdu těžké vysvětlit kamarádům v zahraničí, jak kolektivní je sionistický projekt. Izrael nemá skutečnou občanskou společnost. Všechno je přijatelné, pokud se to drží ve velmi omezených, předem definovananých hranicích. Můžeš být levičák, gay, podivín, cokoli chceš – jsme osvícení liberálové a pro každého se najde místo – ale buď sionista, služ v armádě, buď loajální občan a netlač na pilu. Pokud můžeš, buď také bílý a navrch bohatý. Jakýkoli krok mimo národní konsenzus – a jsi nelegitimní zrádce.

Omezenou vizi či vzpouru v sionistické krajině lze demonstrovat například na masovém protestním hnutí za „záchranu izraelské demokracie“ během několika předchozích měsíců v zemi (v současnosti pozastaveném kvůli válce) proti soudní reformě. I kdyby Izraelci vyšli každý víkend do ulic ve statisícových počtech proti tomu, co je zjevně pokusem o krajně pravicový puč, stejně by udělali vše pro to, aby se o apartheidu a okupaci Palestinců nemluvilo, a bojovali by za záchranu „židovské demokracie“; tj. režimu etnické nadřazenosti jen pro ně, za status quo. Obě strany tohoto hnutí charakterizují vnitroosadnický konflikt jako to, jak lépe zvládnout apartheid – liberální přístup versus fašistický přístup. Je zřejmé, že ať by zvítězil kdokoli, nežidovské obyvatelstvo této země, především Palestinci, by vždy prohráli.

Vzhledem k tomuto kontextu tedy „izraelská levice“ není přitažlivá pro nikoho, kdo hledá skutečnou spravedlnost pro toto místo. Pro mě, vzhledem k povaze zdejší situace, osadníci s dobrým svědomím, kteří se chtějí připojit k protikoloniálnímu odboji, jenž je jediným revolučním hnutím v regionu a předvojem jakékoli skutečné radikální změny, to nemohou udělat jako Izraelci, zevnitř izraelské společnosti, když hledají způsoby, jak ji reformovat a zlepšit. Naopak, musíme se zbavit jakékoli koloniální identity a vyvinout nástroje a prostředky pro účinnou zradu rasy. Musíme vyvinout protiizraelskou politiku, obrátit se proti naší společnosti a připojit se k utlačovaným a kolonizovaným, za jejich podmínek a pod jejich vedením. Anarchismus mi dává jazyk i nástroje, jak si tuto politiku představit. Pro mě neexistuje žádná „anarchistická společnost“, o kterou bychom měli usilovat, protože to není konečný cíl, anarchismus vnímám jako hnutí odporu, arzenál nástrojů pro utlačované na celém světě v boji proti současné dystopii, a právě to je to, co mě k němu přitahuje.

Dříve ses podílel na projektu nazvaném „Radikální Haifa“, ale ten už zanikl. Zní to jako velmi zajímavá iniciativa. Můžeš nám o ní říct víc?

Upřímně řečeno, není moc o čem mluvit. Měli jsme v Haifě malou skupinu přátel, která se před několika lety zorganizovala jako anarchistický kolektiv. Dělali jsme věci jako projekt vzájemné pomoci a distribuce potravin během covidových lockdownů, iniciovali jsme další komunitní organizace a zapojovali se do místních bojů ve městě. V současné době skupina není aktivní, i když se možná v blízké budoucnosti objeví nový kolektiv. Radical Haifa se mezitím stala především twitterovým účtem, který šířil zprávy a analýzy z Palestiny z proodbojové a antiautoritářské perspektivy, a poté, co twitter ovládli fašisté, se účet přesunul na Mastodon/Kolektiva.

Jednou z nejznámějších anarchistických skupin pocházejících z této oblasti se zdají být Anarchisté proti zdi. Zapojil ses do ní? Jaký je tvůj názor na tuto skupinu?

Anarchisté proti zdi byli po roce 2000 rozhodně nejaktivnější a nejvýznamnější skupinou mezi izraelskými radikály a antiautoritáři. Zrodila se uprostřed druhé intifády, kdy se solidární aktivisté účastnili místních bojů ve vesnicích na Západním břehu Jordánu proti stavbě segregační zdi, a její hlavní význam spočíval v tom, že porušovala všechny zavedené normy a pravidla fungování izraelské levice. Projednou se lidé na obou stranách plotu nesetkali jako nepřátelé, ani jako nějaká povrchní podívaná na téma „soužití“, ale jako bojovníci za stejnou věc, kamarádi, spoluspiklenci a komplicové, za rovných podmínek. Aspekty společného odporu a společného boje byly upřednostňovány a v takovém režimu stačila pouhá akce setkání s Palestincem jako s člověkem a přítelem, aby byla považována za radikální a vymykající se způsobu fungování běžné, zavedené levice.

V době svého největšího rozmachu dokázala skupina přivést na Západní břeh stovky Izraelců, aby pochodovali přímo s Palestinci a zažili odpor na vlastní kůži. Také bylo provedeno mnoho přímých akcí, jako například fyzické poškozování plotu a sabotování zařízení. Nakonec však skupina pomalu uvadla a dnes již neexistuje. Osobně jsem se zapojil ke konci, jako teenager vycházející z tehdejší telavivské anarchopunkové scény, a jako mnoho dobře míněných radikálních solidárních iniciativ organizovaných lidmi z privilegované strany v koloniálním kontextu nebyla skupina zrovna imunní vůči mocenským vztahům a skrytému hierarchickému chování. Na adresu skupiny se ke konci objevilo mnoho kritických poznámek a bylo diskutováno, jakou roli vlastně osadníci připojující se k protikoloniálnímu odporu hrají. V určitém okamžiku jsme také viděli, jak nám některá naše privilegia fyzicky unikají a začíná být nemožné jednat starým způsobem. Pravicoví „vyšetřovatelé“ infiltrovali protest skrytými kamerami a záběry odvysílala televize. Kamarádi se za přímé akce dostali do právních potíží způsobem, který paralyzoval jejich schopnost pokračovat. Jiní se stali obětí doxů a útoků fašistů. Politická situace se změnila a s ní i dostupné prostředky boje. Celkově si myslím, že to byla cenná zkušenost s mnoha ponaučeními pro kamarády všude na světě.

Existuje nyní v Izraeli něco, co by připomínalo anarchistické hnutí?

No, vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy každý, kdo má wifinu, může být anarchistickou buňkou, dá se to rozhodně říct. Ve skutečnosti však ne tak docela. Ve skutečnosti žádné hnutí neexistuje. Řekl bych, že přinejlepším tu a tam roztroušení jednotlivci, nějaká subkultura mládeže, nějaká estetika, ale vlastně žádné organizované struktury, skupiny nebo dokonce diskuse. Obecně bych řekl, že izraelská společnost je velmi pravicová, včetně pracující třídy, a lidé jsou naučeni žít v neustálém záchvatu úzkosti a vnímat stát jako velkého ochranitelského rodiče, bez kterého jsme všichni odsouzeni k záhubě. Chtít po Izraelcích, aby se vzdali státu, znamená mluvit s nimi cizím jazykem. Za těchto podmínek si nemyslím, že by tyto myšlenky měly šanci se zde v dohledné době rozšířit a stát se populárními. Myslím si však, že má šanci stát se fenoménem v okrajových částech říše, a to nikoliv jako izraelské hnutí, ale jako hnutí dezertérů a zrádců rasy, ochotných připojit se k boji za osvobození této oblasti od imperialismu, kolonialismu a státního teroru, minoritním hnutím, které by mohlo položit základy něčeho jiného. Ale uvidíme.

Vzpomínám si, že v určitém období se zdálo, že existuje malá, ale aktivní menšina „refuseniků“, lidí, kteří navzdory vězení a represím odmítli nastoupit vojenskou službu. Jak velký byl její rozsah a jak s nimi zacházela izraelská společnost?

Hnutí odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí existovalo v Izraeli v malém měřítku po mnoho let. Nedá se říct, že by se nějak rozšiřovalo a mělo větší dopad, ale přesto je to samozřejmě velmi pozitivní jev a tito teenageři jsou velmi stateční. Většinová izraelská společnost je považuje za zrádce a mohou sedět dlouhou dobu ve vězení. Jen před pár měsíci, což mi v tuto chvíli připadá jako dávná zpráva, skupina teenagerů odmítla sloužit v armádě a na jejich podporu se rozběhla dlouhá kampaň. Nakonec byli propuštěni. Mesarvot (doslova znamená: odmítání) je organizace, která pomáhá politickým odpíračům z protiokupačních důvodů.

Samozřejmě je třeba odlišit toto hnutí od jiných odpíračských hnutí v Izraeli, z nichž některá mají sionistické důvody. Existují organizace, které podporují armádní záložníky v jejich rozhodnutí nesloužit na okupovaných územích z roku 1967, tj. na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Také během masového hnutí za „izraelskou demokracii“ někteří záložníci odmítají sloužit, dokud nezmizí „ohrožení demokracie“. Nemají problém s okupací, apartheidem a neustálými masakry a válečnými zločiny, ale když jsou v sázce jejich privilegia střední třídy, je to pro ně přes čáru. Každopádně je důležité zmínit, že ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, genocida v Gaze pokračuje a všechna tato rétorika už je pryč. Teď se všichni sjednocují za armádou.

Víte o nějakých palestinských anarchistech nebo antiautoritářích?

Palestinská akademička Dana El-Kurdová ve své knize Polarized and Demobilized – Legacies of Authoritarianism in Palestine (Polarizovaní a demobilizovaní – dědictví autoritářství v Palestině) uvádí argument, že palestinský boj je nejen antikoloniální, ale také antiautoritářský ve svých kořenech. V době první intifády měli Palestinci živou občanskou společnost, která spontánně organizovala místní výbory pro koordinaci boje a řešení potřeb místních komunit. Toto povstání bylo ve své podstatě demokratické a bylo vedeno proti vůli OOP. Dokonce i v rámci OOP, jak tvrdí Edward Said ve své knize The Question of Palestine (Palestinská otázka), byla tato struktura organizována velmi demokratickým způsobem, s vnitřními diskusemi a otevřenou kritikou, což je v naprostém kontrastu s politikou v arabském světě, oblasti plné reakčních režimů a samozvaných diktátorů a nedotknutelných monarchů. Palestinské osvobozenecké hnutí bylo vždy nejdemokratičtějším a nejpokrokovějším hnutím v regionu a inspirovalo mnoho dalších antiautoritářských hnutí a povstání, z nichž některá jsme viděli během arabského jara a mnohá stále pokračují. Mnozí tvrdí, že porážka palestinské levice v Libanonu, zřízení Palestinské samosprávy po dohodách z Osla a vzestup politického islámu obraz změnily, ale myslím, že mnoho z původních charakteristik zůstalo zachováno.

Přesto nemohu říct, že by Palestinci někdy měli anarchistické hnutí jako takové. Palestinští anarchisté sice existují, ale stejně jako mezi Izraelci nejsou organizováni jako hnutí, ani nemohu říct, že by šlo o lidovou myšlenku. Domnívám se však, že i když se název anarchismus nepoužívá, Palestinci mají tendenci se organizovat anarchistickým způsobem, aniž by to tak nazývali. Nové partyzánské skupiny na Západním břehu v posledních letech, jako je Lví doupě v Nábulusu, Jeninská brigáda v Jeninu a prapor Balata v uprchlickém táboře Balata, se organizují nehierarchickým způsobem a jsou v zásadě nesektářské, otevřené všem různým frakcím, které se k nim mohou připojit. Tyto mládežnické skupiny jsou zcela mimo kontrolu palestinské samosprávy a staré politiky frakcí a stran a jejich nepředvídatelná, spontánní povaha je pro izraelské úřady výzvou. To platí i pro lidový boj, stejně jako boje ve vesnicích na Západním břehu Jordánu (kam jsme se jako Anarchisté proti zdi vydali), které byly organizovány místními lidovými výbory, jež se vzájemně koordinovaly a fungovaly na demokratických principech.

V posledních měsících jsme byli svědky rozsáhlých pogromů a stále častějších smrtících útoků osadníků, kteří jednali zdánlivě zcela beztrestně, a poté zoufalých sebevražedných útoků namířených proti Izraelcům atd. Zdálo se, že to dříve či později nevyhnutelně skončí obrovskou tragédií. Řekl bys, že to bylo zřejmé i lidem v Izraeli, nebo ne až tak moc? Byla nedostatečná reakce na osadnické násilí ze strany úřadů záměrná, aby se ještě víc zatlačilo na palestinské obyvatelstvo, nebo to byla jen jakási lhostejnost vůči nim?

Vzhledem k tomu, že Izrael je od roku 1948 postaven na etnických čistkách, je více než rozumné předpokládat, že je to zcela záměrné. Na Západním břehu Jordánu vidíme, jak se úzký rozdíl mezi „civilním“ a „vojenským“ kontextem apartheidu zcela vytrácí, protože extremističtí osadníci a vojáci pracují ruku v ruce, někdy ve spolupráci a někdy tím, že pogromy ignorují a umožňují jejich konání. Mnohdy jsou potlačováni právě Palestinci, kteří se brání. To, co se děje v současnosti, je však třeba vidět v trochu jiném kontextu. Je třeba to vidět v kontextu 16 let trvajícího obléhání Gazy, které začalo jako kolektivní trest poté, co si Palestinci žijící na okupovaných územích v roce 1967 demokraticky zvolili podle Izraele a USA špatnou stranu a zvolili si Hamás. Poté, co Fatah, současná vládnoucí strana Palestinské samosprávy, s podporou Západu a Izraele doslova zinscenovala převrat, aby se udržela u moci, převzal Hamás v roce 2007 Gazu v občanské válce, po níž Izrael uzavřel její 2 miliony obyvatel, čímž z ní učinil největší otevřené vězení na světě. Kromě toho, že Izrael kontroloval hranice Gazy, námořní oblast a vzdušný prostor, diktoval, kdo smí do Gazy vstoupit a kdo ji opustit, schvaloval příchozí zboží a plně kontroloval ekonomiku, téměř každoročně také Gazu bombardoval a při mnoha „vojenských operacích“ zahynuly tisíce lidí. Gaza byla po mnoho let udržována ve stavu humanitární katastrofy.

Pokud něco, vláda Hamásu nad Gazou umožnila, aby místo zůstalo do jisté míry stabilní, pod určitou správou a nezvrhlo se v úplnou katastrofu, a proto byla užitečná pro Izrael, který jí umožnil pokračovat v kontrole Gazy a správě jejího obyvatelstva. Problémem Hamásu je však to, že není poslušný a na rozdíl od „Palestinské samosprávy“ na Západním břehu Jordánu se odmítá nechat plně domestikovat Izraelem a zachovává své odhodlání k ozbrojenému boji. To, co Hamás udělal v sobotu 7. října, bylo prolomení ghetta, a to jak fyzicky, tak symbolicky. Prolomili brány obklopující Gazu a (znovu)obsadili území uvnitř Izraele a také se postavili do pozice síly přesahující jejich přidělenou roli vlády Gazy. Postavili se do čela palestinského osvobozeneckého hnutí a přímo dekolonizovali území. V mnoha ohledech to skutečně bylo nevyhnutelné a přímým důsledkem rozhodnutí Izraele v posledních letech.

Záběry přicházející z jižního Izraele v den útoku 7. října bylo samozřejmě velmi těžké emocionálně zpracovat. Na masakru mnoha civilistů není co oslavovat a podle všech definic a měřítek se jedná o válečný zločin. Věci je však třeba vidět v souvislostech. V dějinách také neexistuje žádný příklad čistoty, „čistého“ hnutí odporu a osvobození, které nezabíjelo nevinné lidi. Ať už to byl odpor proti apartheidu v Jižní Africe, proti britské kolonizaci Indie, proti otroctví v Americe či proti nacistické okupaci v celé Evropě – ve všech těchto případech umírali nevinní lidé. Tím nechci nic ospravedlňovat, ale požadavek purismu pouze ze strany palestinského osvobozeneckého hnutí je nereálný. Větší odpovědnost nese okupant.

O posledních krvavých útocích Hamásu se v příštích měsících pravděpodobně objeví spousta konspiračních teorií. Myslíš si jako člověk, který tam žije, že je možné, že o nich Netanjahu a spol. věděli a rozhodli se hned nezasáhnout v naději, že to bude jeho obdoba 11. září a umožní mu to zůstat u moci? Nebo šlo spíš o aroganci a podcenění nepřítele, což vyústilo v tragické události, jichž jsme byli všichni svědky?

Je zřejmé, že neexistuje způsob, jak takové spiknutí potvrdit. Rád bych se vyhnul konspiračnímu smýšlení a dospěl k závěru, že Izrael asi opravdu není tak silný, jak se prezentuje. To, co zatím víme, jak o tom informovala izraelská média, je, že Šin Bet, izraelská bezpečnostní služba, jakási obdoba FBI v Izraeli, sice v noci předtím tušila, že by se mohlo něco stát, ale nic takového rozsahu. Šéf Šin Betu a IDF byli zřejmě v noci informováni, že tisíce bojovníků v Gaze se pohybují směrem k hranicím, a do oblasti byly povolány některé speciální týmy, ale nic nenasvědčovalo tomu, že jde o velkou operaci a vyhlášení války. Celkově to vypadá jako velmi velké selhání zpravodajských služeb.

Zvenčí to vypadá, že izraelská krajní pravice konečně dostala ideální příležitost zbavit se „palestinského problému“ jednou provždy. Máš tušení, jak to s Gazou dopadne? Zdá se, že sledujeme poslední dějství tragédie, která se odehrává před našima očima, a je to horší než kdy jindy.

V tuto chvíli je těžké cokoli předpovídat. Události se vyvíjejí velmi rychle a dostáváme jednu zničující zprávu za druhou. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je v Gaze zavražděno asi 3000 lidí a asi milion je vysídlen. Dovnitř se nesmí dovážet potraviny, palivo ani elektřina. Izraelské jednotky obkličují hranici s Gazou a připravují se na skupinovou invazi. Gaza je krvavá lázeň. Rozsah lidské tragédie je neúnosný. Plně genocidní vyhlazovací válka proti palestinskému obyvatelstvu v Gaze. Opravdu není jasné, co je jejím hlavním cílem. Izrael již oznámil svůj záměr zničit Hamás a pravděpodobně mu již nikdy nedovolit z Gazy operovat, ale navíc v současné době není jasné, zda je cílem také opětovná okupace Gazy a její anexe, jak navrhují někteří izraelští politici, nebo její předání Palestinské samosprávě, či něco jiného. Poté, co Izrael vyzval Palestince v severní Gaze, aby se přestěhovali na jih pásma, a to hovoříme o více než milionové populaci, a následně přistoupil k bombardování těch, kteří tento příkaz uposlechli a přestěhovali se, zazněly výzvy směrem k Egyptu, aby otevřel své hranice s Gazou pro prchající, což možná naznačuje největší plán etnických čistek v dějinách sionismu, větší než Nakba v roce 1948.

Existují v Izraeli lidé, kteří se vyslovují proti myšlence kolektivního trestu na civilním obyvatelstvu za akce ozbrojených skupin? Viděli jsme prohlášení podepsané různými mírovými skupinami působícími v Izraeli a Palestině, které vyzývají k ukončení nevybíravých zásahů proti lidem v Gaze. Je šance, že to bude mít vůbec nějaký účinek, nebo jsou teď všichni zaslepeni vražedným šílenstvím?

Právě teď ne. V době, kdy píšu tyto řádky, je v Izraeli nulová protiválečná mobilizace. V podstatě všichni se teď chtějí pomstít. Izraelci se sjednocují v plné podpoře války a každý, kdo se ozve, se vystavuje nebezpečí. Je opravdu těžké vysvětlit, jak pod rouškou války narůstá fašismus. Arabští studenti jsou vylučováni z univerzit a dělníci přicházejí o svá pracovní místa. Studenti jsou nabádáni, aby donášeli na své spolužáky a univerzity, a jsou rezesílány maily, že jakákoli „podpora Hamásu“ (což by za současné atmosféry mohlo snadno znamenat i výzvu k zastavení krveprolití v Gaze) se setká s nulovou tolerancí. Přijímají se zákony, podle nichž bude poškozování „národní morálky“ (což lze opět vykládat široce) trestáno vězením. Ve východním Jeruzalémě jsou Palestinci pronásledováni, dokumenty odhalují, že policisté vstupují do arabských podniků, nutí lidi otevírat telefony a hledají jakoukoli podporu Hamásu. Krajně pravicové gangy obklíčily dům levicového ultraortodoxního novináře poté, co ho obvinily z podpory Hamásu, a střílely v jeho domě petardy, což způsobilo, že ho policie musela zachránit z jeho vlastního domu a pomoci mu utéct. Obecně se lidé bojí otevřít ústa. Ze strany židovských Izraelců přichází určitá mobilizace s cílem vyvinout tlak na vládu, aby propustila zajatce a rukojmí, někteří z nich byli napadeni policisty a fašisty v Jeruzalémě a Haifě. Jakékoli organizování by se nyní setkalo s rychlou represí.

Už ses zmínil o nové generaci palestinského odporu, která začíná nabírat na síle. Myslíš si, že pro Palestince stále existuje cesta k úspěšnému osvobozeneckému hnutí, které neskončí pod kontrolou náboženských fundamentalistů? Vzhledem k bezprecedentní devastaci Gazy a míře lidské tragédie, které jsme svědky, je jednou z velkých obav, že se tamní lidé ještě víc přikloní k autoritářským skupinám, jako je Hamás nebo Islámský džihád apod.

To je opravdu těžké říct. Je pravda, že obecně vzato mezi Palestinci skutečně přibylo reakčních prvků a podobně jako Izraelci se i oni v posledních letech posunuli doprava. Zmíněné skupiny nemají žádnou ideologii a mohou se k nim přidat členové všech frakcí, od Hamásu po IJ či Lidovou frontu pro osvobození Palestiny. Obecně se zdá, že to, co v současnosti charakterizuje palestinský odpor na Západním břehu Jordánu i v Gaze, jsou společné a široké fronty. Bok po boku bojují islamisté, sekularisté, marxisté, a dokonce i národní liberálové, jako jsou některé frakce Fatahu. Útoku v sobotu 7. října se zúčastnili také bojovníci PFLP a DFLP. Palestinské osvobozenecké hnutí je velmi různorodé, ale právě teď se zdá, že lidé dávají své rozdíly stranou a bojují společně. Celkově mi to trochu připomíná různé diskuse o anarchistech na Ukrajině, kteří bojují po boku fašistů proti ruské genocidní armádě. Nevíme, co se bude dít dál, rozhodně to může lidi dohnat k novým extrémům a urychlit některé velmi znepokojivé procesy. Ale uvidíme.

Rozsah toho, co se děje, se zdá být ohromující a je velmi těžké doufat v jakýkoli pozitivní vývoj. Mohou nyní lidé udělat něco, co by mohlo situaci nějak ovlivnit?

Každému, kdo žije v zahraničí, bych řekl, aby se připojil k odboji ve svém okolí. Existuje široké mezinárodní solidární hnutí a potřebuje vaši podporu více než kdy jindy. Připojte se k palestinským uprchlickým komunitám v diaspoře, postavte se na jejich stranu, podpořte jejich úsilí a mluvte nahlas. Může to být děsivé, protože stejně jako v Izraeli i jiné vlády využívají zástěrku války k šíření fašismu. Mnoho států v uplynulém týdnu a půl odhalilo své autoritářské tendence a lidé čelili různým represím. Německo a Francie zakázaly demonstrace solidarity s Palestinou a policisté napadli lidi, kteří se zákazu vzepřeli a protestovali. Studenti v USA, kteří podepsali prohlášení o solidaritě s Gazou, byli na některých pracovištích zařazeni na černou listinu. Mnozí politici a instituce v Izraeli a západním světě v současné době chápou, že vnější tlak mezinárodní lidové podpory může nyní napáchat značné škody, a proto zdvojnásobují snahy o jeho zastavení a propagandu. To je to nejmenší, co mohou lidé udělat, a já je o to žádám. Zaplňte ulice. Připojte se k palestinským iniciativám, jako je BDS. Bojkotujte Izrael. Ozvěte se. Vzdělávejte sebe i ostatní. Zapojte se. Toto jsou historické časy.

Děkujeme za rozhovor. Chtěl bys na závěr ještě něco říct?

Jak jsem už řekl, je čas být aktivní a ozvat se. Jsme svědky největšího pokusu o etnickou čistku a genocidu v historii tohoto státu. Nemůžeme si dovolit mlčet. V sázce je mnoho. Postavte se na stranu spravedlnosti. Čekají nás temné a těžké časy. Bojujte dál a hodně štěstí.

Zdroj:
https://161crew.bzzz.net/interview-with-an-israeli-anarchist/

Související odkazy:
Hnutí Fauda v Palestině
A3: Civilisté v ohni nenávisti
Frankofonní AF: K situaci v Palestině
Jaderná velmoc a vyvlastnění lidé
Proti válce v Gaze
Uznání Palestiny?
Palestina: Aktivista střelený vojáky do tváře zemřel
Za mír a svobodu v Palestině
Izraelské věznice se naplňují těmi, co nenásilnou cestou bojují za ukončení protiprávní okupace
Report z přednášky o nenásilném hnutí odporu v Palestině
Palestina-Izrael: report aktivistů kolektivu Anarchisté proti zdi
Anarchisté proti zdi

28.10.2023 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Válka