Anarchistická federace

Lekce z projektů vzájemné pomoci

Zamyšlení nad vlnou vzájemné pomoci v souvislosti s koronavirovou krizí v Británii

Vzájemná pomoc

V počátcích pandemie zveřejnil časopis Freedom výzvu k zakládání solidárních skupin na pomoc lidem, kteří se nějakým způsobem potýkají s lockdownem, což záhy získalo virální rozměr. Anna Kleist, jedna z původních organizátorek tohoto fenoménu, se zamýšlí nad získanými zkušenostmi:

V dubnu 2020 jsem nabídla pět myšlenek o úspěších a neúspěších skupin Covid Mutual Aid, které se objevily po celé zemi:

* Většinu nabízené „pomoci“ tvořila zpravidla dobrovolná nákupní služba, nezpochybňovala stát ani kapitál.

* Některé skupiny směřovaly za hranice komoditní směny akty přímého ekonomického přerozdělování, bezplatného poskytování zásob a mobilizací, které bránily vystěhování.

* Dokonce i skupiny „nákupních služeb“ nabídly skutečnou materiální pomoc desítkám tisíc lidí, z nichž mnozí bojovali o přežití díky kryptoeugenické reakci vlády.

* Místní skupiny vzájemné pomoci pomohly – neuvěřitelnou rychlostí – vybudovat vazby přátelství a solidarity zpřetrhané 40 lety rasistického neoliberalismu.

*Mohli bychom posunout skupiny vzájemné pomoci libertinským směrem prosazováním demokratických struktur, propojením s jinými boji a prosazováním forem pomoci a solidarity nad rámec nakupování.

Dodnes si za tím do značné míry stojím. Covid Mutual Aid odvedla fantastickou práci, když se vyhnula obvyklým ostrovním bublinám krajní levice a dokázala vytvořit spojení mezi lidmi, kteří obývají stejnou geografickou oblast, ale kteří postrádají sdílenou politickou identitu a často mají jen málo důvodů k vzájemné interakci.

Neobešlo se to bez problémů. V mnoha skupinách přežívá rasismus, sociální předsudky a třídní nadvláda, zatímco místní úřady – zejména labourističtí radní – se snažili sabotovat a/nebo kooptovat snahy, které se nacházely mimo jejich přímou kontrolu. Nicméně lokalizovaná, nebyrokratická povaha těchto skupin jim umožňuje vytvářet a uspokojovat materiální potřeby lidí mnohem rychleji a efektivněji než státní agentury nebo korporátní charity.

Mnoho lidí – včetně skupin, do nichž jsem byla zapojena – se ale propadlo do odpolitizovaného modelu služeb, v němž jedna skupina dobrovolníků pomáhala jiné, odlišné skupině tím, že nakupuje v supermarketech (které vykořisťují zaměstnance a dodavatele, poškozují životní prostředí atd.). Bez širší politické vize se mnoho skupin snažilo udržet za „vrcholem“ první pandemické vlny.

Asi nejsmutnější je, že zatímco vzestup skupin vzájemné pomoci zostudil jak vládu, tak třetí sektor, nepodařilo se nám ho přetavit v jasně artikulovanou kritiku toho, jak vláda „zvládá“ pandemii, natož v hnutí schopné se jí postavit. Namísto zvyšování kolektivního vědomí byla covidová „vzájemná pomoc“ až příliš snadno asimilována do nacionalistického příběhu „blitz spirit“. Cynicky smýšlející lidé by mohli namítnout, že vzájemná pomoc v souvislosti s covidem se bolestně přiblížila snu rudých konzervativců o „velké společnosti“ vyplňující prostor po ustupujícím státu. [V článku v deníku Guardian, který zmiňuje kropotkinovskou ideu vzájemné pomoci, se mj. píše o tom, jak se někteří konzervativci pokoušejí tuto přirozenou tendenci zneužít při své ideologické propagaci „konzervativismu řízeného komunitou“, údajných projevů brexitérství a znehybňování starající se ruky státu.]

To však neznamená, že bychom se neměli angažovat nebo že bychom neměli směřovat svou energii do projektů vzájemné pomoci. Klimatická krize navíc předjímá, že budeme čelit stále více katastrofám, což dělá z rozšiřování projektů vzájemné pomoci spíše něž otázku taktiky otázku nutnosti. Pokud jde o masové projekty vzájemné pomoci, nemáme jinou možnost než se řídit Beckettovým imperativem: Zkuste to znovu. Selžete opět. Selžete lépe.

V některých skupinách vzájemné pomoci jsme se tak moc snažili vyhnout tomu, abychom se stali levicovou ozvěnou, že jsme kladli důraz na to nevypadat příliš „politicky“, a to vše ze strachu, že bychom lidi odradili. Místo toho jsme se rozhodli přijít s politikou až později, nebo – ještě hůře – jsme si mysleli, že to nepotřebujeme, a věřili jsme, že „inherentní“ politická povaha vzájemné pomoci posune lidi k opoziční, osvobozující vizi.

Jak ukázal loňský rok, bylo to z naší strany velmi naivní. „Vhodný“ okamžik k nastolení politiky nikdy nenastal, a pokud existovala nějaká trajektorie, směřovala k charitě, nikoli k solidaritě.

K tomu se přidala naléhavost krize a vysoká míra potřeb. Dokonce i v mé mikrolokální skupině v jižním Lewishamu jsme vyřizovali tolik žádostí o jídlo a recepty, že jsme měli jen málo času nebo vůbec žádný čas kriticky přemýšlet. A v našem stavu stresu a vyčerpání bylo až příliš snadné upadnout do pouhého modelu poskytování služeb.

Máme-li se obdobným nástrahám v budoucnu vyhnout, nemůžeme čekat až na vrchol příští krize. Musíme využít (relativního) klidu v naší katastrofické přítomnosti, abychom založili místní skupiny, jejichž odhodlání k emancipační antikapitalistické vzájemné pomoci je vepsáno do jejich organizační DNA. Takže když přijde katastrofa, mohou rychle a účinně reagovat, aniž by degenerovaly do podoby třetího sektoru pro kutily.

Abychom tyto organizace vybudovali, musíme počítat s dlouhými, někdy až obtížnými rozhovory o politice. Zatímco kdysi bylo cílem revoluční levice se do nich zapojit, dnes se často zdá, že děláme všechno možné, abychom se jim vyhnuli. Limity covidového hnutí vzájemné pomoci ukazují, že takhle to nemůže dál pokračovat. Máme-li se podílet na revolučním třídním uvědomění, nemůžeme naši sebeorganizaci zakládat na údajně neutrální fantazii „pomoci potřebným“, ale pouze na kolektivní touze po lepším světě. Abychom tuto touhu zažehli, musíme oslovit ty, které neznáme, i když se s nimi nemusíme nutně ztotožňovat, a začít mluvit. Nejen o tom, jak špatné věci jsou, ale také o tom, o kolik lepší by mohly být.


Zdroje:
https://freedomnews.org.uk/2021/12/19/lessons-of-the-covid-mutual-aid-projects/
https://www.theguardian.com/commentisfree/2021/nov/24/left-mutual-aid-hyper-local-groups-pandemic-community

Související odkazy:
Kdo na nás dělá Dlouhý nos?
Mezinárodní solidaritou proti globálnímu autoritářství!
Zdraví není zboží
Bojovat se má o každý život
Vakcíny pro všechny!
Chraňme životy, zastavme průmysl!
A3: Kapitalismus proti lidem
Česká republika není pracovní tábor
Zisky, nebo životy? O to tu běží
Lidé zase až na posledním místě
Za tlak zdola
Za krizi zaplatí zase jen ti dole
Akční den Zero Covid
A3: Pandemie sobectví


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy