Krátké nahlédnutí do dobrodružného života slavného revolucionáře.

Na postavu Michaila Bakunina se můžeme dívat jako na vcelku nudného fousáče, autora starých knih. Jenže když sledujeme Bakuninův život, máme zfleku námět hutného akčního filmu. Americký anarchistický kolektiv CrimethInc to pěkně vystihl v časopise Rolling Thunder č. 6: „Mezinárodním rozměrem svých aktivit a svou vizí byl předzvěstí potulného povstaleckého anarchismu řady moderních anarchistů; když se podíváme na jeho život, vidíme propojení antiautoritářských myšlenek a dobrodružství zažívané na celém světě dávno před nástupem globalizace, ,politiky životního stylu‘ nebo současné generace toulavých odpadlíků.“

Když v roce 1848 vypukla únorová francouzská revoluce, Bakunin se z Bruselu s cizím vypůjčeným pasem okamžitě vydal do Paříže, aby se jí aktivně zúčastnil. Demonstroval, mluvil, psal, diskutoval. Chtěl ale šířit revoluci dál, blíže své vlasti, tak se po měsíci vydal na východ, do Polska; po cestě byl na žádost ruských úřadů zadržen (už v té době byl v nepřítomnosti odsouzen ke třem letům těžkých nucených prací) a byl mu zabaven jeho pravý pas; za nejasných okolností byl ale obratem propuštěn. To mu nicméně zabránilo dostat se do Polska.

Skončil v Praze, kam dorazil tak akorát, aby se zapojil do bojů na barikádách během pražské revoluce. Vydržel tu ale jenom tři týdny, večer před kapitulací město na poslední chvíli opustil. O pár měsíců později už hrál ústřední úlohu v povstání v Drážďanech, kde do poslední chvíle koordinoval obranu města proti pruským a saským vojákům poté, co ostatní revolucionáři opustili potápějící se loď.

Cestu zpět do Prahy s cílem vyvolat zde opravdovou revoluci už unavený Bakunin nestihl; v Saské Kamenici byl dopaden a zadržen. Přišel čas zúčtování ze strany státní moci. Třináctiměsíční pobyt v drážďanském vězení vyvrcholil odsouzením k trestu smrti. Namísto před popravčí četu byl ale Bakunin eskortován do Čech (respektive Rakouska). Nejprve na Hradčany do klášterní budovy bývalé kněžské káznice sv. Jiří, kde bylo po nepokojích v roce 1848 zřízeno vězení pro politické vězně. Okolnosti jeho pobytu v něm ilustrují nebezpečnost, jakou Bakunin pro stát představoval. Vladimír Kašík je v monografii M. A. Bakunin (Praha, 1969) popisuje takto:

„Na Hradčanech byl Bakunin umístěn ve speciálně zajištěné cele. Byla to samotka č. 2 v prvním patře, po obou stranách byly místnosti vojenského dozoru, hlídány byly těžké, zámky opatřené dveře a stráž stála i pod oknem cely, jež bylo chráněno ještě štítem.“

I přesto byl raději v obavách před jeho osvobozením dalšími revolucionáři přemístěn do kasemat olomoucké pevnosti. Převoz probíhal po železnici a Bakunina doprovázelo dvanáct granátníků, dva kaprálové a jeden hejtman. V olomoucké cele byl Bakunin přikován ke zdi a po dvou měsících si vyslechl rozsudek: trest smrti oběšením. Ale i zde už podruhé smrti unikl. Namísto provazu byl předán další eskortě, tentokrát ruské. Skončil v cele petropavlovské pevnosti v Petrohradě, kde byl svého času vězněn i Petr Kropotkin. Ten ve svých pamětech v pasáži o věznění v této pevnosti na Bakunina vzpomíná:

„... myšlenky mé zastavovaly se však jmenovitě u Bakunina, jenž – třebaže proseděl dva roky v řetězech přikovaný ku zdi v rakouském žaláři po r. 1848 a potom vydaný ruské vládě ještě šest let v Alexejevském ravelině – vyšel však ze žaláře po smrti železného despoty energičtější než mnozí jeho druhové, kteří tuto dobu trávili na svobodě. Vše to vydržel, řekl jsem sám sobě, ani já nepoddám se žaláři.“

Po šesti letech vězení byl Bakunin vyhoštěn na Sibiř, což paradoxně znamenalo významné zlepšení. Bakuninovo zdraví bylo pobyty v žalářích značně podlomeno a Sibiř měla na jeho zdraví pozitivní vliv. Byl tam sice ve vyhnanství (nejprve v Tomsku, pak v Irkutsku), ale těšil se osobní svobodě; mimo jiné se zde oženil.

V roce 1861 dostal šanci na útěk, kterou bez váhání využil; jeho průběh bere dech i sto padesát let poté. Oficiální místa ho pustila na obchodní cestu do Nikolajevsku na Amuru. Namísto návratu ale Bakunin oklamal místní úřady a nastoupil na palubu lodi do Kastri a v Olze následně na jinou do Japonska. Zde se na hranicích doslova prořval přes zmateného ruského konzula a o pár týdnů později již byl v Jokohamě. Tam si sehnal loď do USA, jejíž kapitán pozval v předvečer vyplutí Bakunina na narozeninovou party významného hosta. Tím nebyl nikdo jiný než ruský generální konzul, který o Bakuninovi samozřejmě slyšel a moc dobře věděl, že v Japonsku nemá co dělat… Bakuninovi se ale podařilo celý večer zatloukat a vymýšlet absurdní výmluvy o tom, jak a kdo mu dovolil vyjet tak daleko.

Loď druhý den vyrazila i s Bakuninem na palubě a po pár týdnech dorazila do San Franciska. Další lodí skrz panamský průplav se Bakunin za půjčené peníze dostal do New Yorku. Na krátké návštěvě Bostonu se mu podařilo narazit na jednoho z členů eskorty, která ho převážela z Drážďan do Prahy… Nakonec nasedl na loď do Liverpoolu, kam dorazil po dvanácti letech ve vězení a sedmi měsících na útěku, kdy prakticky objel celý svět. Když vkročil do londýnského bytu svého starého kamaráda z dob povstání v Drážďanech Alexandra Gercena, ten zrovna odpočíval na kanapi po večeři. „Válet se je na nic. Musíme pracovat, ne se válet,“ řekl mu Bakunin na uvítanou…

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2014.

Související odkazy:
Slovem a činem
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)
Bakunin 2014 (V.)
Bakunin 2014 (VI.)
Bakunin 2014 (VII.)
Bakunin 2014 (VIII.)
Bakunin 2014 (IX.)
Bakunin 2014 (X.)
Bakunin 2014 (XI.)
Bakunin 2014 (XII.)
Michail Alexandrovič Bakunin (1814 – 1876)
Predstavujeme osobnosti hnutia - Bakunin, Kropotkin a Machno

6.6.2018 Jan Hanuš

Osobnosti