Předposlední díl našeho výročního seriálu se dotkne proslulého vztahu Bakunina a Marxe.

V listopadovém pokračování bakuninovské série přinášíme překlad nepublikovaného rukopisu Bakuninových ospravedlnění vůči Marxovi a také Mazzinimu. Jde o druhou část rozsáhlejší obhajoby, k níž první část tvoří rovněž nepublikovaný rukopis, nazvaný „Dopis členům Internacionály v Boloni. Drobná ospravedlnění I“ („Lettre aux internacionaux de Bologne. Pieces justificatives no. 1“, poprvé vydáno v Archives Bakounine I, druhá část: Michel Bakounine et l’Italie, ed. Arthur Lehning, Brill, Leiden 1963, s. 105–118). Druhá část pochází z prosince roku 1871. Je to doba, kdy Bakunin v Itálii bojuje na dvou frontách – jednak v rámci Internacionály proti vlivu generální rady, řízené Marxem a Engelsem, jednak v samotném italském hnutí proti vlivu mazziniovců. Zatímco boj proti generální radě v Internacionále vedl k dočasnému vítězství a vyústil v založení Anarchistické internacionály v Saint-Imier následujícího roku, poslední Bakuninův pokus o sociální revoluci v Itálii v srpnu 1874 skončil neslavným zatýkáním v ještě před vypuknutím povstání.


Poznámky k mým osobním vztahům s Marxem
Drobná ospravedlnění II.

Michail Bakunin

Je to stará historie: moc lidi korumpuje, dokonce i ty nejinteligentnější, dokonce i ty nejoddanější. A jistě, lidé jako Marx, jako Engels a někteří další Němci, kteří dnes ovládají generální radu Internacionály v Londýně, jsou lidé oddaní a inteligentní. Poskytli Internacionále ty největší služby, nikoli jako členové generální rady – role generální rady jako takové musela být pro samotnou svobodu vývoje Internacionály velmi omezující kvůli našim všeobecným statutům a (na druhé straně) její finanční prostředky, tak znamenité na papíře, ale tak nicotné ve skutečnosti, jí nedovolovaly vůbec plnit povinnosti, které jí tyto statuty, stejně jako rezoluce kongresu, ukládaly, takže jestliže se Internacionála vyvíjela a rozrůstala několik let tak impozantním způsobem, nelze to připisovat činnosti generální rady, která byla nutně nulová, ale správnosti a spravedlivosti jejího principu, jenž není ničím jiným než promyšleným, nejvěrnějším výrazem těch nejintimnějších, nejhlubších, nejvášnivějších nadějí proletariátu všech zemí – a nejsou to tedy ani tak členové generální rady, fakticky i formálně neschopní, jako spíš jiní lidé, které bych chtěl jmenovat, kdo poskytl Internacionále velké služby, prostřednictvím propagace a prostřednictvím svých individuálních akcí.

Marx je člověk vysoce inteligentní a navíc vědec v nejširším a nejserióznějším smyslu tohoto slova. Je to důkladný ekonom, ve srovnání s ním může být Mazzini, jehož ekonomické znalosti jsou krajně povrchní, nazýván sotva školákem. K tomu je Marx vášnivě oddaný věci proletariátu. O tom nemá nikdo právo pochybovat, neboť již dobrých třicet let této věci slouží s vytrvalostí a věrností, jež nikdy neochably. Věnoval této věci celý svůj život. Mazzini, jehož momentální bezmocnost hledá svou smutnou útěchu v jedovatých nespravedlivých invektivách, ve smyšlených báchorkách a pomluvách, tvrdí, že Marxe neinspiruje láska, ale pouze nenávist. Rozumějme si dobře: hluboká lidská láska, vážná, vášnivá, je vždy doprovázena nenávistí. Není možné milovat spravedlnost, aniž by člověk nenáviděl nespravedlnost, milovat svobodu, aniž by člověk nenáviděl moc a autoritu, milovat lidstvo, aniž by člověk nenáviděl intelektuální a morální zdroje veškerého despotismu, tu nemorální fikci nebeského despoty, dobrého boha. Není možné milovat utlačované, aniž by člověk nenáviděl utlačovatele, a proto ani není možné milovat proletariát, aniž by člověk nenáviděl buržoazii. Marx miluje proletariát, a proto nenávidí buržoazii. Není možné celých třicet let vášnivě sloužit nějaké věci a přitom ji nemilovat, a člověk musí být hanebně předpojatý a náchylný k pomluvám, aby se odvážil popírat Marxovu lásku pro věc proletariátu.

Dodejme nakonec, že kromě všech těchto ohromných a nepopiratelných zásluh byl Marx jedním z iniciátorů a hlavních inspirátorů založení Internacionály.

Takové jsou jeho zásluhy. Ovšem každá medaile má i svůj rub, každé světlo má svůj stín a každý lidský jedinec má své chyby. Proto nelze nikdy svěřit moc nad velkým kolektivem lidí jednomu jedinému člověku, jakkoli by šlo o „člověka korunovaného géniem ctnosti“, ani nějaké menšině, jakkoli inteligentní a dobromyslná by mohla být, protože podle zákona, který je vlastní samotné moci, s sebou každá moc nutně přináší zneužití moci a každá vláda, i kdyby vzešla ze všeobecných voleb, směřuje nevyhnutelně k despotismu.

Bakunin a Marx

Marx má tedy následující chyby:

1. Především je stejný jako všichni profesionální vědci, je doktrinářem. Věří absolutně ve své teorie a z výšin svých teorií opovrhuje celým světem. Vzdělaný, inteligentní, má nutně svou stranu, jádro slepě oddaných přátel, kteří přísahají jen na jeho slova, kteří myslí jen v jeho myšlenkách, kteří chtějí jen v souladu s jeho vůlí, zkrátka kteří jej zbožňují a uctívají a kteří jej tímto uctíváním korumpují a dokonce jej už významně zkorumpovali. Přihodilo se mu proto, že se zcela vážně považuje za papeže socialismu, nebo spíš komunismu, neboť je díky své teorii autoritářským komunistou, který chce dosáhnout tak jako Mazzini, ačkoli s jinými idejemi a mnohem realističtějším, mnohem pozemštějším způsobem než Mazzini, emancipace proletariátu prostřednictvím centralizované moci státu.

2. K této adoraci sebe sama ve svých absolutních a absolutistických teoriích se u Marxe jako přirozený důsledek přidává nenávist nikoli již pouze proti buržoazii, ale proti všem, dokonce i proti revolučním socialistům, kteří se odváží mu odporovat a postupovat podle řádu idejí lišícího se od jeho teorií.

Marx, což je věc jedinečná u tak inteligentního a tak vážně oddaného člověka, věc, kterou je možné vysvětlit jen jeho vzděláním vědce a německého beletristy – a především jeho psychickou povahou žida –, Marx, je extrémně ješitný, ale tak ješitný, že to vede až ke sprostotě, až k zbláznění. Když má někdo tu smůlu, že se tím nejnevinnějším způsobem dotkne této chorobné ješitnosti, neustále podezíravé a neustále podrážděné, stane se okamžitě nesmiřitelným nepřítelem; potom se Marx domnívá, že si může dovolit použít jakékoli prostředky a ve skutečnosti použije ty nejhanebnější, naprosto nedovolené prostředky, aby jej u veřejného mínění zničil. Lže, vymýšlí si a snaží se o něm šířit ty nejšpinavější pomluvy. V této souvislosti měl Mazzini vlastně pravdu, když mluvil o jeho odporné povaze; rád bych vás však, drazí přátelé, poprosil, abyste si všimli, že Mazzini sám se navzdory přirozené velkorysosti své duše, poháněn nevyhnutelně svou vzrůstající nemohoucností, uchýlil v posledních polemikách proti svým nepřátelům k téměř stejným postupům.

Protože Mazzini i Marx, ve všech ohledech natolik odlišní – a tato odlišnost není zdaleka vždy v Marxův neprospěch – jsou poháněni stejnou vášní: politickými ambicemi, u jednoho náboženskými, u druhého vědeckými a doktrinářskými; potřebou ovládat, vzdělávat a organizovat masy svou ideou. U Mazziniho, jehož velkorysá osobní nezaujatost, čistota a povznesenost duše jsou známy, je to potřeba vidět triumfovat své myšlenky, svou stranu, své apoštoly; u Marxe, jehož instinkty jsou ve srovnání s Mazzinim mnohem méně nezaujaté, je to vášnivá touha vidět triumfovat své myšlenky, proletariát a spolu s proletariátem i svou vlastní osobu. U jednoho jsou to tedy ambice vyšší a zejména nezaujatější, u druhého osobnější; ale u jednoho i u druhého ústí ve stejné machinace.

Zlo spočívá v hledání moci, v lásce k vládnutí, v žádostivosti po autoritě. A Marx je tímto zlem hluboce zasažen.

3. Jeho teorie se mu k tomu výborně hodí. Vůdce a inspirátor, ne-li dokonce hlavní organizátor Německé komunistické strany – Marx je obecně málo organizátorem, má spíš talent lidi rozdělovat pomocí intrik než je organizovat – je doktrinářským komunistou a stoupencem emancipace a nové organizace proletariátu prostřednictvím státu, a v důsledku toho shora dolů, pomocí inteligence a vědy osvícené menšiny, vyznávající přirozeně socialistické názory a vykonávající pro vlastní dobro nevzdělaných a hloupých mas nad nimi legitimní moc. Je to téměř stejný politický systém jako ten Mazziniho, pouze s odlišným programem. To zčásti vysvětluje jejich velkou vzájemnou nenávist a jejich společnou neschopnost být jeden k druhému spravedlivý. Nejsou jen rozděleni svými idejemi, svými programy: zároveň spolu bojují o tutéž moc. Neboť oba, jeden pro své ideje a pro své apoštoly, druhý pro své ideje a pro sebe samého, se nespokojí pouze s nadějí, že budou jednoho dne vládnout ve své vlastní zemi, sní o univerzální moci, o univerzálním státě: Mazzini prostřednictvím Itálie, organizované nejprve podle jeho idejí, jež se poté stane královnou celého světa; Marx prostřednictvím Německa, německé rasy, která podle něho musí obrodit svět. Mazzini je „italianista“ a Marx je pangermanista až do morku kostí.

Existuje mezi nimi rozdíl, který hovoří zcela ve prospěch Mazziniho. Mazzini miluje své věrné přátele, své apoštoly, více než sebe sama; je vůči nim velmi shovívavý, někdy dokonce až příliš shovívavý, a je dostatečně velkorysý, aby dokázal v hloubi svého srdce odpustit nespravedlivosti, urážky a křivdy, kterých se proti němu osobně jeho přátelé dopustili. Co neodpouští, to je nevěra vůči náboženství, vůči jeho božským idejím…

Marx příliš miluje svou vlastní osobu, než aby miloval své přátele a své učedníky, a neexistuje u něj vůbec přátelství, které by vzdorovalo ranám, byť sebemírnějším, uštědřeným jeho ješitnosti. Mnohem snáze odpustí nevěru vůči svému filozofickému a socialistickému sytému; bude ji považovat za doklad hlouposti nebo přinejmenším intelektuální podřadnosti svého přítele, a to mu bude činit potěšení. Nebude v něm již spatřovat rivala, schopného dosáhnout jeho úrovně, a možná ho proto bude mít ještě raději. Neodpustí však nikdy nikomu osobní prohřešek: je třeba ho uctívat, zbožňovat, aby jím byl člověk milován; strpěl by patrně i strach; rád se obklopuje patolízaly, přisluhovači a pochlebovači. Nicméně v jeho blízkém okolí je i několik vynikajících lidí.

Obecně je však třeba říci, že v úzkém Marxově okruhu je jen velmi málo bratrské upřímnosti. Naopak, je tu mnoho postranních myšlenek a diplomacie. Existuje tu jistý druh utajeného zápolení a neslýchaných kompromisů mezi různými typy samolibosti. A tam, kde je ve hře ješitnost, není místa pro bratrství. Každý se má na pozoru, protože každý se obává, že se ukáže být další obětí a že bude zničen. Celý Marxův kroužek je svého druhu vzájemná dohoda mezi ješitnostmi, které jej tvoří; Marx je vrchním rozdílečem poct, ale vždy také věrolomným a záludným, nikdy přímým a otevřeným podněcovatelem perzekucí proti jednotlivcům, kteří v něm vzbudí nedůvěru nebo kteří mají tu smůlu, že mu neprokazují takovou uctivost, jakou by od nich očekával.

_____
Z francouzského originálu „Rapports personnels avec Marx. Pieces justificatives no. 2“, nevydaného rukopisu, poprvé publikovaného v Archives Bakounine I, druhá část: Michel Bakounine et l’Italie, ed. Arthur Lehning, Brill, Leiden 1963, s. 121–124, přeložil Č. Pelikán.

Ostatní díly cyklu Bakunin 2014:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)
Bakunin 2014 (V.)
Bakunin 2014 (VI.)
Bakunin 2014 (VII.)
Bakunin 2014 (VIII.)
Bakunin 2014 (IX.)
Bakunin 2014 (X.)