Dvaadvacetiletá Rana Qarmut líčí, jak prožívala a prožívá období izraelské etnické čistky, a poukazuje na zdravotní riziko, které pro obyvatelstvo představují otřesné hygienické podmínky v uprchlických táborech.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Rana Qarmut

Jsem vdaná za sedmadvacetiletého Aláa Qarmuta, s kterým mám devítiměsíční holčičku. Před válkou jsem s Aláem žila v ulici al-Alawín ve městě Džabalíja al-Balad, nedaleko mešity al-Omarí, ve dvoupodlažním domě, který patřil jeho rodině. Přestože jsem s Aláem strádala, byla jsem vděčná za to, co máme, a cítila se v bezpečí. Můj manžel přijímal jakoukoliv práci, kterou dokázal najít, aby nás uživil: někdy na stavbě, jindy při nošení a nakládání zboží, jindy plnil nádoby na pitnou vodu nebo dělal omítkářské a obkladačské práce. Nikdy neodmítl žádnou práci, bez ohledu na to, jak byla namáhavá, jen aby zajistil, že budeme mít aspoň nějaké peníze, díky kterým dokážeme přežít.

Takový byl náš život, dokud se 7. října 2023 všechno nezměnilo. Toho dne se náš život proměnil v nekonečná muka. Už od prvních dnů války jsem cítila, jak se pod našima nohama otřásá zem, a viděla, jak na domy, mešity, ulice a školy v našem okolí dopadají rakety. Všude jsem slyšela výbuchy a viděla lidi, jak utíkají ze svých zničených domovů.

Asi o týden později začala armáda shazovat letáky, které nám nařizovaly z oblasti odejít. Neměla jsem s manželem kam jít, a tak bylo domluveno, že zůstaneme doma, dokud se bombardování nezhorší natolik, že bude ohrožovat náš život.

Armáda nakonec bombardovala všechno kolem nás, takže jsem s manželem musela nakonec pod nepřetržitou palbou utéct. Odešla jsem s Aláem z domova a třásla se strachy. S sebou jsme mělx jen trochu oblečení a nějaké deky. Naším cílem byla škola an-Nadžeb v Džabalíji al-Balad, která se proměnila v uprchlický tábor pro vysídlené osoby.

Tam jsem s manželem zůstala jen pět dní, ale připadalo nám to jako roky. Armáda se neustále přibližovala, až vtrhla do všech částí uprchlického tábora Džabalíja a dorazila i ke škole. Obklíčily nás tanky a drony, které nám neustále kroužily nad hlavami a střílely a děsily ženy a děti.

Všichni lidé, kteří tam byli uvěznění, hladověli, protože celé dva dny nic nejedli, a byli vyděšení, někteří to tam dokonce pokládali za peklo. Nikdo z nás nevěděl, zda se odtamtud dostane živý, nebo jestli náhodou za okamžik nezemře. Armáda zatkla některé z mužů a nám ženám nařídila jít směrem na západ Pásma. To byl začátek té hrozné cesty, toho nuceného vysídlení a toho utrpení, které prožívám dodnes.

Chodila jsem s manželem z místa na místo napříč Pásmem Gazy. Žila jsem ve stanech postavených mezi zdmi Islámské univerzity, po několika měsících jsem se přesunula do uprchlického tábora aš-Šatí. Poté, co se armáda stáhla, jsme se vrátila do školy an-Nadžeb v Džabalíji. Celé ty měsíce nikdo z nás nevěděl, co s námi bude. Každý den jsem s manželem utíkala před smrtí, z jedné ulice do druhé, z uličky do uličky, a s sebou vlekla těch pár přikrývek a oblečení, co nám zbylo na přikrytí. Všude kolem nás byla vidět smrt.

Pak přišel 20. leden 2025, den, kdy bylo vyhlášeno příměří. Všichni lidé okolo, včetně mě, plakali štěstím a mysleli si, že naše utrpení je konečně u konce. Naše radost byla ještě větší, když jsem zjistila, že jsem v prvním měsíci těhotenství. Měla jsem pocit, jako bychom znovu začínali žít. Po dlouhých měsících, kdy byli lidé vysídleni a ponižováni, jsem se s manželem vrátila domů do Džabalíje al-Balad. Děkovala jsem Bohu, když jsme zjistila, že náš dům stále stojí. Byla snaha vrátit se zpět k našim předešlým životům, manžel si začal hledat jakoukoliv práci, aby nás uživil, nakonec začal pracovat jako rozvozce pitné vody.

Cítit se v bezpečí bylo možné jen krátce. Dne 18. března 2025 začala válka nanovo a s ní přišla opět smrt, hlad, bombardování a masové zabíjení. Letecké útoky byly na denním pořádku. V té době už jsem byla ve třetím měsíci těhotenství a měla jsem obrovský hlad. Kvůli špatné stravě bez výživných potravin, jako jsou vejce a maso, a kvůli tomu, že jsem neměla přístup k doplňkům stravy, jsem o dítě málem přišla. Zažívala jsem takový hlad, jaký jsem do té doby nikdy nepocítila.

Situace se ještě zhoršila, když nám armáda znovu nařídila opustit náš domov v Džabalíji al-Balad a opět vtrhla do severních a východních oblastí. Na začátku května 2025 jsem s manželem uprchla do západní části Gaza City a ubytovala se ve stanu v oblasti Ansár. Byly to dny plné hrůzy. Kolem nás byly bombardovány budovy, v blízkosti stanů dopadaly dělostřelecké granáty a uprchlické tábory byly násilně evakuovány těsně předtím, než je armáda vybombardovala a tamní lidi přesunula na jih.

Na začátku července jsem se s Aláem musela znovu stěhovat, tentokrát do města Dejr al-Balah v centrální části Pásma. Tam jsem se ubytovala u vysídlených příbuzných na fakultě ad-Da’wa. Tam to bylo ještě horší: nedostatek jídla, žádná voda vhodná k pití, žádné lidské podmínky k životu. Dne 17. srpna 2025 se mi narodila holčička. Žila jsem tam jako vysídlenkyně, v neustálém utrpení, nekonečném strachu o náš osud a bez jakéhokoliv zázemí. Alá bojoval každý den o to, aby pro nás sehnal aspoň kousek chleba.

Tak vypadal náš život až do 10. října 2025, kdy bylo vyhlášeno další příměří. Všichni, včetně mě, jsme byli opět nesmírně šťastní a děkovali Bohu, protože jsme věřili, že se konečně budeme moci vrátit domů. Když jsem ale s manželem dorazila do Džabalíje, nenašla jsem nic. Všechno bylo kompletně zničené. Domy se proměnily v hromady trosek a ulice úplně zmizely.

Stála jsem uprostřed trosek, brečela jsem a netušila, kam jít nebo jak vůbec budeme žít. Po nějakém čase jsem našla místo v uprchlickém táboře Halawa, který je určený pro lidi, jejichž domovy byly zničeny. Žijeme tu v chatrném, roztrhaném stanu, který nám sotva poskytuje střechu nad hlavou. Manžel znovu hledal jakoukoliv práci, ale nedokázal zajistit ani naše nejzákladnější potřeby, a to ani pro naši novorozenou dcerku. Žijeme v chudobě, máme hlad a nedostatek jídla, a jen s velkými obtížemi jsme pro ni sehnalx kojenecké mléko. Jak může bezbranné miminko růst v takových podmínkách, kdy jsou nám odpírána i ta nejzákladnější práva a nemůžeme pro ni sehnat ani sušené mléko a dětskou výživu? Z trhů zmizely dokonce i plenky.

Válka skončila jen na papíře. Naše utrpení nikdy neskončilo. Ani v táboře Halawa nejsme v bezpečí před každodenní střelbou ostřelovačů a ostřelovaček, kteří na nás míří.

Kromě hladu nás zabíjejí také škůdci a hmyz, kterými jsou uprchlické tábory zamořené. Stany jsou plné potkanů, červů a hmyzu, který žije v troskách, písku a na hromadách odpadků. V noci potkani lezou do stanu a sežerou všechno, co najdou. Sežrali i to málo jídla a mouky, co jsem s manželem měla. Zkoušela jsem nastražit pasti, ale jejich počty dál rostly a přebíhali ze stanu do stanu.

Mám neustále obavy o svou holčičku. Bojím se, že se k ní potkani přiblíží, když spí. Nedokážu usnout. Skoro celou noc probdím a hlídám ji kvůli potkanům a nemocem, které šíří. Koušou dokonce i do samotného stanu a ničí ho, zatímco armáda odmítá povolit dovoz dalších stanů, plachet a dalšího základního vybavení pro každodenní život.

Asi před dvěma týdny jsem na chvíli usnula. Probudil mě naléhavý pláč mé dcery. Když jsem ji vzala do náruče, zjistila jsem, že jí potkani ve spánku okousali nožičku. Dostala jsem takový strach, jako by mě opustila vlastní duše. Začala jsem křičet a plakat, popadla ji a s manželem jsem zběsile běhala mezi zdravotnickými stanovišti, abych sehnala nějaké léky nebo dezinfekci proti infekci a otravě. Armáda ale do Gazy nedovolí vozit ani léky, ani dezinfekční prostředky. Zůstala jsem tam stát s pláčem a s dcerou v náručí, paralyzovaná hrůzou, že se jejím maličkým tělíčkem rozšíří nákaza, zatímco já tam jen bezmocně stojím a nedokážu ji zachránit.

Od toho dne žiju v neustálém strachu. Bojím se, že se potkani vrátí a obličej nebo tělíčko mé dcerky ve spánku sežerou. Bojím se usnout a panikařím, kdykoliv se ve stanu cokoliv pohne. Můj manžel je naprosto bezmocný. Nedokáže nám zajistit domov, jídlo, a dokonce ani nový stan, který by nás ochránil.

V tuto chvíli neexistuje žádné řešení. Zranění své dcery léčím, jak nejlépe dokážu, a to jen s pomocí primitivních prostředků. Žijeme v roztrhaném stanu, mezi hladem a blokádou.

V této válce jde o mnohem víc než jen o bombardování a ostřelování. Je to válka vedená pomocí hladu, ponižování a vystavování tělíček našich dětí dravým hlodavcům a nemocem. Jediné, co teď můžeme dělat, je modlit se, aby naše holčička přežila to utrpení, kterým si tu procházíme.

Doprovodné video

Svědectví bylo poskytnuto terénnímu pracovníkovi organizace B’Tselem Muhammad Sabah dne 18. května 2026.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/rana_qarmut

Další svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

Ašraf al-Muftí

Lajla Zijára

Muna Hassan

Hajel al-Kurd

Ahmed Dremly

Žluté linie v Gaze

19.6.2026 Rana Qarmut

World War