Přinášíme příběh Abdallaha Aljazzara, který se v srpnu roku 2025 rozhodl opustit Pásmo Gazy. Text zachycuje poslední chvíle autora v Gaze, jeho myšlenky a pocity.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh, anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Má poslední slova Gaze

„Potřebuji ostříhat,“ řekl jsem svému holiči. „Dobře. Jako obvykle?“ zeptal se mě. „Ne, zítra žádám svou drahou o ruku.“ Lhát bylo jednoduché: jsem teď single, vlastně jsem sám už nějakou dobu. Ale chtěl jsem, aby se holič mému účesu věnoval s velkou péčí, protože se nejednalo o obyčejný sestřih.

O něco málo dřív se mi ozvala irská vláda. Stalo se tak jednoho srpnového úterý. „Připravte se opustit Gazu a vycestovat do Irska. Maynoothova univerzita je připravená.“ Přes rok jsem nacvičoval svůj odchod z Gazy, z mého domova, stejně jako můj mladší bratr Ali nacvičoval pouštění draků. Nyní bylo nacvičování u konce.

Měl jsem obrovské plány, ale jak je možné opustit svůj život? Jak se vzdát svého domova? Chtěl jsem odejít se vztyčenou hlavou a zachovat si důstojnost. Nechtěl jsem se cítit, jako bych utíkal pryč. Ale opustit domov s „důstojností“? To slovo ztratilo jakýkoliv význam.

Pro začátek jsem se rozhodl, že to znamená, jak vypadám. V zrcadle holičství jsem viděl fatu morgánu svého bratra Noura – policisty, který je nezvěstný od chvíle, kdy zmizel během izraelského bombardování Chán Júnisu. „Jak vypadám?“ zeptal jsem se ho tiše. „Vypadám pro Irsko dostatečně lidsky?“

Po celý svůj život jsem byl já tím, kdo byl ustavičně opouštěn. Sledoval jsem ostatní, jak mizí do možnosti jiného života: bratranci a sestřenice, kamarádstvo, známí a známé. Ale tentokrát jsem byl já tím duchem, který se připravoval zmizet. Moje radost byla zahalena strachem, jako bych měl na sobě druhou kůži. Co když si někdo z izraelského vojska na přechodu Kerem Šalom do Izraele řekne, že mě nenechá odejít – nebo hůř? Tohle je realita života v Gaze: už tehdy jsem věděl, že nadšení znamená jen připravovat sám sebe na zklamání.

Ten večer jsem si odnesl dva galony vody do své provizorní koupelny a polil si tělo. Kůže si pomalu znovu vzpomínala, jaké to je být čistá. Nikdo by mě tam neviděl plakat – omývaného vodou, pískem, solí, mýdlem a vlastním žalem.

Oblékl jsem se do svého jediného čistého oblečení a prošel jsem stezkou plnou objetí, maminku jsem si nechal na konec. Moje mamka je ztělesnění čisté lásky, neschopná nenávisti, přestože jí nenávist vzala tolik blízkých. Naposledy jsem se nadechl vůně domova. Pak jsem vystoupil z našeho stanu a rodina mě následovala do ulice jako pohřební průvod.

Autor se snaží rozloučit se svými sourozenky, Aseel a Janou, a to jen pět minut před svým odchodem do centra Gazy a poté do Irska. 26. srpna 2025.

Na poslední chvíli jsem místo oslího povozu našel taxi, které mě mělo odvézt z Al-Mawasi do Deir Al-Balah, do středu Pásma, kde bych měl nastoupit do evakuačního autobusu. V ten okamžik jsem si uvědomil, že tohle by mohlo být mé poslední rozloučení. Co bych měl říct? Předtím, než jsem nastoupil do taxi, jsem pohlédl na svého mladšího bratra a řekl jsem mu: „Deer balak ’ala ammak.“ Nebyl jsem si jistý, jestli mě pochopil. „Ali, dávej na sebe pozor a starej se o mámu, dobře?“

To byla má poslední slova Gaze.

Ani jsem se za svou rodinou neohlédl. Cítil jsem se tak zahanbeně. Odcházel jsem za mírem, zatímco vše, co onx mělx, byl jen hlad a válka. Snažil jsem se sám sobě namluvit, že jsem je opouštěl kvůli tomu, abych je také jednou mohl dostat pryč z Gazy. Ale ani já sám jsem tomu nevěřil.

Tu noc, kdy jsem čekal, než dorazí autobus, jsem ležel na asfaltu a využíval jsem svůj batoh jako polštář. Nemohl jsem usnout, zůstal jsem vzhůru a dodržoval jsem všechny irské instrukce s oddaností mnicha. Ve tři hodiny ráno jsem vstoupil do autobusu a do neznáma společně s více než čtyřicítkou dalšího utečenectva.

Když autobus vyrazil vpřed, vše, co jsem viděl, byla jen krajina plná ruin, rozpadlá Gaza, Aliho oči plné těžké odpovědnosti a Nourova nepřítomnost. V sedm hodin ráno jsme dorazilx do Rafahu, na místo, kde jsem se narodil. Válka ho proměnila ve hřbitov okupovaný silami, které ho prohlásilx za no-go zónu.

I tak jsem ale prohledával sutiny. Možná byl Nour někde uvězněn a čekal. Nourovo jméno znamená v arabštině světlo a bez něj je můj život zahalen temnotou.

Autor se svým sourozenectvem, Janou a Nourem, a se svým strýcem Mohammedem na Nourově promoci. Květen 2023.

Na přechodu Karem Abu Salem/Kerem Shalom mi jeden z palestinského úřednictva nabídl cigaretu. Uvnitř Pásma stojí jedna cigareta celodenní výdělek. Přestal jsem kouřit, ale jednu jsem si stejně vzal pro jakýsi rituál této soudržnosti. Brzy jsem se ocitl v kruhu dalšího vyhnanstva, které vyfukovalo kouř do ranního vzduchu a sledovalo, jak se vznáší přes hranici.

Konečně jsme přešlx na izraelskou stranu. Irské velvyslanectví na nás čekalo jako andělé. Dalx nám jídlo, které se dalo jíst, a vodu, která nebyla na příděl. Byl jsem také svědkem toho, jak se z tiskárny vynořovalo moje vízum. Když jsem se na něj podíval, zatmělo se mi před očima. Ten malinký kousek papíru bylo vše, co jsem potřeboval?

Zbytek cesty – do Jordánska, poté do Turecka a do Dublinu – je stále v mlze. Pořád však, ve spánku i bdění, ke mně promlouval hlas Noura: „Vezmi si mě s sebou, ne jako zátěž, nýbrž jako tvoje křídla.“

Během války v roce 2014 jsme přišlx o náš rodinný podnik, o továrnu na zpracování mramoru. Trvalo to pár let, ale postavilx jsme ji znovu. V roce 2021 však byla opět částečně zničena. V současnosti už je kompletně pryč, pravděpodobně i s mým domovem, farmou a Nourem.

Příměří, které bylo vyhlášeno minulý týden, mi připadá neskutečné. Jediné, na co myslím, je to, jak dostat mou rodinu pryč, ulehčit jim a najít jim klidné prostředí, zpracovat trauma a začít znovu. Ale nevím jak.

V noci snívám o tom, že se na mě Nour dívá. „Jsem v Irsku, drahý bratře,“ volám na něho. „Všechno je tu zelené a poklidné. Přestěhoval jsem se do Maynoothu. Je to jen jeden pokoj, ale dost velký i pro dva. Držím ti tu místo u okna. Jen mi řekni, kde jsi, můj drahý bratře. Přijdu si pro tebe.“

Říkám si, jestli nežije někde v nějakém izraelském vězení, a proto se za námi nemůže vrátit. Bude propuštěn jako součást dohody? Bude na mě volat z rodinného stanu v Gaze: „Taky mi chybíš, bratře“?

A pak, minulé úterý, mě probudilo vyzvánění mobilu, volala mi rodina. Potkalx troje Palestinstvo, které bylo zrovna propuštěné z izraelského vězení, a řeklx jim, že vidělo Noura. Je naživu. Bude v pořádku.

Po chvilce jsem si uvědomil, že ležím na zemi a pláču. Jen mi řekni, kde jsi, drahý bratře. Přijdu pro tebe.

První verze tohoto textu byla publikována v The Irish Times. Můžete si ji přečíst zde.

Zdroj: https://www.972mag.com/leaving-gaza-last-words/ 

23.1.2026 Abdallah Aljazzar

Historie Ze světa Válka