Lajla, devětadvacetiletá matka čtyř dětí ze čtvrti al-Tufah v Gaze, vylíčila amputaci nohy svého synka i svůj boj o jeho život v neutichajícím bombardování a při nuceném útěku z domova.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Lajla Zijára

Až do začátku války jsem žila ve čtvrti al-Tufah v Gaze se svým devětatřicetiletým manželem Muhatdim Zijárahem a našimi třemi dětmi: desetiletou Mirou, sedmiletým Muhammadem a dvouletou Celine. První den války se naše rodina přestěhovala k mým rodičům do stejné čtvrti, protože naše oblast byla pod těžkým bombardováním. Tam jsem s rodinou zůstala asi 40 dní, ale když se místo stalo taky nebezpečné, padlo rozhodnutí evakuovat se na jih.

Opustila jsem sever Gazy se svým manželem, dětmi a rodiči za silného ostřelování a náletů. Cestou celá naše rodina viděla děsivé věci: rozčtvrcená těla s useknutými hlavami a vyhřezlými vnitřnostmi. Šla jsem s manželem a dětmi po ulici Saláh ad-Dín a nesla si jen pár věcí. Pěšky jsem překročila kontrolní stanoviště Netzarim a pokračovala v dlouhé cestě dál. Cesta nás zavedla k našim přátelům do Chán Júnisu, tam nám bylo poskytnuto přístřeší asi na 17 dní. Když se bombardování zhoršilo, rozhodla jsem se s manželem a dětmi znovu utéct, opět pod palbou. To, že ten den jsme nikdo nepřišli o život, byl zázrak, protože bombardování trvalo dvě hodiny v kuse. Měla jsem pocit, jako by se střílelo přímo uvnitř domu.

Hani Zijára v nemocnici po amputaci nohy.

Odtud jsem se s dětmi a manželem přesunula do provizorní boudy v uprchlickém táboře al-Maghází. V drsných podmínkách, téměř bez jídla a vody, tam naše rodina přečkávala asi 20 dní. Poté se odebrala do Dejr al-Balah, kde žila tři dny ve stanu, a následně se přesunula do oblasti al-Mawasi v Rafáhu, kde strávila pět měsíců. Samotné vysídlování a neustálé stěhování z místa na místo bylo samo o sobě noční můrou.

Potom 19. ledna 2025 začalo příměří a já se vydala s rodinou zpět na sever. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, takže jsem místo pěší chůze jela autem. Na kontrolním stanovišti Netzarim jsem s manželem a dětmi čekala téměř 38 hodin bez přístupu k toaletě, bez jídla i vody. Byl to jeden z nejtěžších dnů mého života.

Hani Zijára před svým zraněním.

Nakonec se naše rodina vrátila domů do al-Tufah. O pár týdnů později, 22. února 2025, se mi narodil Hani. Byla to nesmírná radost. Říkala jsem mu, že nám přinesl naději, protože se narodil, když válka skončila. Ta radost ale netrvala dlouho. Necelý měsíc nato začala válka znovu, a to s ještě větší brutalitou. Dům vedle nás byl vybombardován a lidé nás museli vyprostit zpod trosek, celé pokryté prachem. Hani měl celý obličej černý od sutin.

Přestěhovala jsem se s rodinou zpátky k mým rodičům. Bylo nás tam osm. Dne 21. června 2025 byl dům vybombardován, zatímco celá naše rodina byla uvnitř. V tu chvíli jsem seděla a kojila Haniho, kolem byly děti a mé sestry. Ozval se mohutný výbuch. Slyšela jsem, jak se hroutí stěny, padají kameny a tříští se sklo, a pak se objevil hustý kouř a úplná tma. Nebylo možné vidět jeden druhého. Slyšela jsem křik, pláč a hlasy, které se ptaly: „Jste všichni v pořádku? Je někdo zraněný?“

Prohmatávala jsem Haniho hlavičku, pak tělo. Když jsem sjela rukou k jeho pravé noze, prostě tam nebyla. Začala jsem křičet o pomoc. Žádné sanitky nejezdily. Lidé, kteří nás zachraňovali, mi vzali Haniho z náručí a nesli ho v deseti pěšky do nemocnice al-Ma’madaní. Šla jsem za nimi. Tam nám bylo řečeno, že má pravou nohu u kyčle amputovanou a že mu možná budou muset vzít i tu levou. Klíčilo v nás přesvědčení, že Hani nepřežije.

Hani v nemocnici podstoupil několik operací, při kterých mu byl ošetřen pahýl pravé nohy, odstraněny střepiny z trávicího ústrojí a močového měchýře a ošetřeny hluboké rány na hýždích a na levé noze, která byla těžce zraněná. Poté byl převezen do nemocnice Přátel pacienta (Friends of the Patient Hospital) ve čtvrti ar-Rimál, kde strávil tři dny na jednotce intenzivní péče. Po dvou dnech jsem se vrátila do nemocnice al-Ma’madaní, kde jsem dodnes. Zůstávám tu s ním, zatímco můj manžel je v jednom ze stanů v západní části Gazy s našimi dalšími dětmi a mými rodiči.

Haniho stále kojím, i když je to kvůli jeho zraněním velmi obtížné. Někdy mu dávám i umělé mléko, pokud ho seženu. Je ale velmi drahé a těžko dostupné, ostatně jako všechno ostatní. Z domova jsem s dětmi a manželem odešla s prázdnýma rukama. Bez oblečení, bez dokladů. Ale Haniho se nevzdám. Dávám mu všechno, co můžu.

V nemocnici mu rány čistí jednou denně na operačním sále pod anestezií. Oblast pánve je neustále ohrožena infekcí, protože je velmi blízko konečníku a močové trubice. Podstoupil další operaci břicha a nyní má vývod. Jeho stav je velmi vážný. Naléhavě potřebuje léčbu mimo Pásmo Gazy, protože nemocnice mu nemůže poskytnout náležitou péči – chybí léky i prostředky proti bolesti. Hani má neustále strašné bolesti. Pláče bez přestání. Prosím o pomoc. Musím ho dostat pryč z Pásma Gazy, abych mu zachránila život.

Hani je nejmladším miminkem v Pásmu Gazy, které ve válce přišlo o nohu.

Svědectví bylo poskytnuto terénní pracovnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurd dne 1. července 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/laylah_ziyarah

Další svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

Ašraf al-Muftí

15.5.2026 Lajla Zijára

Ze světa Válka