Pětačtyřicetiletá Sabrin, matka devíti dětí, popsala opakované vysídlování, ztrátu dcery, která byla zabita i s celou svou rodinou, potíže se zajištěním péče o další dceru, jež potřebuje dialýzu, a také úplnou ztrátu soukromí, kterou s sebou nese život ve stanu

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Sabrin ad-Dame’

Před válkou jsem žila v městečku Džabálija v našem pětipatrovém rodinném domě a vedla jsem krásný, stabilní život. Byla tam elektřina, tekla voda. Měla jsem velkou kuchyň se všemi spotřebiči a nádobím. Měla jsem svůj vlastní pokoj, své pokoje měly i mé děti.

Můj padesátiletý manžel Muntasser, který pracuje u civilní obrany (záchranná služba), a já jsme s dětmi rádi*y chodili*y na pláž, do zahrad a podobně. Nejšťastnější jsem byla tehdy, když se sešla celá moje rodina a trávili*y jsme čas společně. Měli*y jsme devět dětí: osmadvacetiletou Shaimaa (vdaná), sedmadvacetiletého Husseina (ženatý), šestadvacetiletou Rumaysu (vdaná, matka dvou dětí, která žila s námi, protože její manžel je už pět let v zahraničí), pětadvacetiletou Fidu (vdaná, matka dvou dětí), dvaadvacetiletého Ihaba, dvacetiletého Qassema, devatenáctiletého Salaha, šestnáctiletou Rawaa, která trpí onemocněním ledvin a potřebuje třikrát týdně dialýzu, a třináctiletou Eileen.

Sabrin ad-Dama’ se svou rodinou v obytném stanu v západní části Gaza City.

Moje rodina se u mě doma pravidelně scházela a já připravovala ta nejchutnější jídla, dorty, ma’amoul a sušenky. Absolvovala jsem cukrářské kurzy a plánovala jsem si otevřít vlastní živnost se zaměřením na pečivo a zákusky. Sedávali*y jsme u jednoho stolu. Byli*y jsme rodina plná radosti ze života. Hostili*y jsme příbuzné při slavnostních příležitostech i ve všední dny a já jsem často navštěvovala své rodiče, také žili v Džabáliji. Byla jsem šťastná, že jim můžu být nablízku.

Osudný 7. říjen byl temným dnem, který mi obrátil život vzhůru nohama. Nejdříve jsme se snažili*y udělat si zásoby jídla a vody a poté jsme se kvůli obavám z bombardování přesunuli*y k mým rodičům do západní části Džabálije, dál od hranic. Žili*y jsme tam čtyři měsíce a pak jsme se vrátili*y domů, protože u rodičů bylo příliš těsno. Náš život byl už tehdy těžký, vyčerpávající a krutý. Museli*y jsme neustále plnit nádoby vodou. Moje děti chodívaly dlouhé trasy, aby naplnily kbelíky vodou a přinesly je domů. Často si stěžovaly na bolesti rukou a nohou. Dva mí synové, Kásem a Saláh, dostali z nošení vody kýlu a oba museli během války podstoupit operaci. Syn Saláh má ze stejného důvodu bolesti v rukou.

Voda byla nekvalitní a Rawaa, která má nemocné ledviny, potřebuje vodu čistou. Obcházela jsem lidi a potloukala se ulicemi, ptala jsem se všech, jestli náhodou nemají pro mou dceru čistou vodu, ale nikoho jsem nenašla. Začala jsem tedy vodu převařovat a filtrovat, aby ji Rawaa mohla pít. Později už jsme neměli*y plyn na vaření, a tak jsem sbírala odpadky, abych z nich mohla rozdělat oheň, uvařit vodu a jídlo pro děti.

Po nějaké době nám armáda nařídila opustit domov a my se přesunuli*y do školy, která byla přeměněna v tábor pro vnitřně vysídlené osoby. Zůstali*y jsme tam tři měsíce, které dnes hodnotím jako ty nejhorší v mém životě. Třídy byly nacpané k prasknutí, byl tam kritický nedostatek vody, toalety byly nesnesitelně špinavé a pokaždé, když jsem je musela použít, cítila jsem v sobě odpor a averzi. Moje dcery a já jsme stály hodiny ve frontě na záchod. Mezi lidmi čekajícími ve frontách na vodu nebo na toalety neustále docházelo k potyčkám. Školní dvory byly plné splašků a zápach byl nesnesitelný. Komáři a mouchy se tam rojili v množství, jaké jsem v životě neviděla. Moje děti trpěly silnými vyrážkami po celém těle a nepomáhaly jim ani léky. Rozhodli*y jsme se tedy školu opustit a já si řekla, že se na to místo už nikdy nevrátím.

Sabrin ad-Dama’ se svou rodinou v obytném stanu v západní části Gaza City.

Poté jsme se přesunuli*y do uprchlického tábora aš-Šatí a pronajali*y si tam dům, po krátké době jsme ovšem odešli*y a nastěhovali*y se k přátelům, protože manžel neměl dost peněz na nájem. Stále sice dostává plat, ale ten činil jen 1 000 šekelů (asi 6 500 Kč) měsíčně, což vzhledem k prudkému nárůstu cen kvůli válce na potřeby naší rodiny nestačilo.

Tehdy začal extrémní hladomor. Nebyla ani mouka, a tak jsem musela mlít krmivo pro zvířata, abych mohla upéct chleba a měli*y jsme co jíst. V té době jsem ale nevěděla, co připravit pro Rawaa, ani jak v těchto podmínkách zvládnout její zdravotní stav. Cítila jsem se hrozně, když jsem jí musela dávat chleba vyrobený z krmiva pro zvířata.

Moji synové začali chodit k distribučnímu centru v Zikim. Loučila jsem se s nimi v slzách, a když se vraceli, líbala jsem jim nohy, objímala je a prosila, aby už nikam nechodili. Slyšela jsem totiž o mladících, kterým tanky rozdrtily hlavy, i o nákladních autech, která mladé muže přejela a zabila. Odpovídali mi: „Mami, umíráme hlady, a tak si chceme udělat zásoby mouky, abychom už nehladověli.“ Bombardování kolem nás sílilo a situace se den ode dne zhoršovala, a my jsme nevěděli*y, kam jít. Nechtěla jsem se přesunout na jih Pásma Gazy a žít ve stanu.

Sabrin ad-Dame’

Dne 12. září 2025 byla rodina mé dcery Fidy zlikvidována. Byla zabita společně se svým manželem Hussamem Jum’ahem (28 let) a jejich dětmi, čtyřapůlletou Jud a tříletým Mustafou. Když jsem se tu tragickou zprávu o smrti své dcery, jejího manžela a jejich dětí dozvěděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Ta rodina byla prostě vymazána z registru obyvatel. Byli*y v táboře pro vysídlené osoby, který byl zřízen ve škole Feisal v Džabálii, ale když bombardování zesílilo a izraelská armáda začala vyhazovat budovy do povětří, odešli*y a přestěhovali*y se k přátelům do čtvrti as-Slatin v Beit Lahíji – a právě ten dům byl vybombardován.

Týden poté, co byla moje dcera se svou rodinou zabita, jsme se museli*y přesunout do města az-Zawaida ve střední části Pásma Gazy. Pronajali*y jsme si tam pozemek o rozloze 50 metrů čtverečních za 300 šekelů (asi 2 000 Kč) měsíčně. Zůstali*y jsme tam jen jeden měsíc. Cítila jsem se tam jako úplná cizinka, bez rodičů, sourozenců a sourozenkyň, bez svého sousedstva. Všechny tváře kolem mě byly neznámé.

Bylo to poprvé, co jsem zažila život ve stanu. Žilo nás v něm deset a veškerý život nás všech – žen, mužů i dětí – se odehrával v tom nepohodlném stanu. S manželem jsme neměli*y žádný vlastní prostor, a dokonce i jako rodina jsme postrádali*y jakékoliv soukromí, protože všechny stany stály těsně vedle sebe. Když jsem o něčem mluvila se svým manželem, druhý den mi sousedka z vedlejšího stanu řekla: „Mluvila jsi s manželem o tom a o tom.“ Měla jsem pocit, jako by seděli*y ve stanu s námi, bez jakéhokoliv oddělení, a to mě docela dost zneklidňovalo. Cítila jsem se ponížená do hloubi duše. Navíc jsem musela pomáhat manželovi s úkoly, které obvykle dělají muži, protože sám by všechno nezvládl: obcházet a hledat veřejné kuchyně, stát ve frontě na vodu, kupovat čistou vodu z cisteren, pokud tedy vůbec přijely, a kupovat chleba v pekárně. Když jsem tyhle věci prováděla, nepřipadala jsem si už pořádně jako žena.

Sabrin ad-Dame’

Poté jsem se dozvěděla, že v Chán Júnisu je pozemek, kde se dá zdarma žít a kde je voda. Rozhodla jsem se tam s rodinou přesunout. Řidiči chtěli za cestu 1 000 šekelů (asi 6 500 Kč), tak jsme si ty peníze půjčili*y a znovu se přestěhovali*y. I tam jsme žili*y asi měsíc, opět ve stanu.

Toalety byly sdílené se sousedstvem, musela jsem stát dlouhé fronty, což bylo občas dost těžké, protože trpím střevními potížemi a nevydržím dlouho. Útrapy života v těchto podmínkách způsobily problémy i mezi mnou a manželem. Říkala jsem mu, že takhle ve stanu nebo v uprchlických táborech nemůžu žít, že kvůli svým potížím nezvládám stát fronty na záchod a že potřebuji bidet. Navíc snad největší problém, kterému jsem během války čelila, byl nedostatek vložek. Jako náhradu jsem pro sebe i pro dcery musela stříhat látku, protože sehnat vložky bylo velmi těžké, a i když se na trhu objevily, byly pro nás příliš drahé.

Poté, co bylo v říjnu 2025 oznámeno příměří, jsme se vrátili*y na sever Pásma Gazy společně s mými švagry a jejich rodinami. Muži se šli podívat, v jakém stavu je náš dům, a k našemu velkému zármutku zjistili*y, že se celá pětipatrová budova proměnila v hromadu trosek. Hledali*y jsme proto jiné místo, kde bychom si mohli*y postavit stan. Ten náš starý byl už samá díra a nepoužitelný, tak jsme si za 1 700 šekelů (asi 11 000 Kč) koupili*y nový a postavili*y ho na malém pozemku v západní části Gaza City, jehož majitelé jsou mimo Pásmo.

Stále tu žijeme, deset lidí v jednom stanu. Protože tu není žádné soukromí, žijeme s manželem jako bratr a sestra, nikdy nemáme možnost být sami. Já i dcery zůstáváme po celý den v modlitebních oděvech (dlouhý oděv zakrývající tělo i vlasy), což je docela obtížné. Nemůžu se ani převléknout, když jsou synové nablízku. Během války se vytratilo soukromí žen, mé soukromí, a to si vybralo krutou daň na mém duševním zdraví. Někdy, když se s manželem hádáme, mu říkám: „Tenhle život už nezvládám. Udělal ze mě psychicky nemocného člověka. Celý můj svět se obrátil naruby. Podívej se, kde jsem teď a kde jsem byla dřív.“

Doma jsem měla vlastní pokoj a mé děti také. Dnes žijeme všichni ve stanu, kde volně pobíhají myši a kočky. Od té doby, co jsme ve stanu, noci spíš probdím. Nemůžu spát, a tak trávím noci modlitbami, recitováním veršů z Koránu a přemýšlením o tom, co se mi to děje – jak jsem z bezpečného a stabilního života doma klesla až na úplné dno. Používání toalet mi stále působí značné potíže, protože jsou sdílené se švagrovými, švagry a dalšími rodinami v táboře. Sním o tom, že budu mít vlastní koupelnu, ale to je nemožné, protože vedle stanu není žádné volné místo.

A to jsem ani nemluvila o tom, jak trpíme v zimě. Ten krutý mráz nás ničí. Do stanu zatéká dešťová voda a zaplavuje nám oblečení i jídlo. Dívám se na stan bořící se do vody a nevím, co dělat. Nezbývá mi než se s tím smířit a říct si: „Jsem jako ostatní ženy tady.“ Celý den trávím u ohně, abych ohřála vodu na koupání pro děti, abych uvařila nebo upekla chleba v hliněné peci. Hned jak se probudím, jdu hledat dřevo a plasty, abych mohla rozdělat oheň. Moje děti také tráví dny hledáním plastu a dřeva, abychom si mohl*y uvařit aspoň šálek čaje.

Teď se blíží měsíc ramadán. Bude to první ramadán od chvíle, kdy byla zabita moje dcera Fida a její rodina. Jak ten ramadán bez ní zvládnu? Jak je možné, že s námi nebude sedět u stolu? Kéž se nad tebou Bůh smiluje, dcero moje, i nad tvým manželem a dětmi. Kéž mi Bůh pomůže unést tu bolest z vaší ztráty.

Navíc mi působí velké trápení to, že nedokážu zajistit potřeby pro dceru Rawaa. Na trzích je teď k dostání sice všechno – zelenina, ovoce, sladkosti, maso –, ale můj manžel je prostý úředník, který dostává plat v otrhaných a rozmočených bankovkách, které mnozí prodejci nechtějí přijímat, a já tak nemůžu koupit, co potřebuji. Rawaa teď chodí na dialýzu třikrát týdně do nemocnice aš-Šifá a já si nemůžu dovolit koupit jí jídlo, o které mě prosí, ani jí vždy zajistit čistou a bezpečnou vodu k pití, což mi láme srdce. Teď čekáme, až budeme moci vycestovat do zahraničí, aby Rawaa mohla podstoupit transplantaci ledviny, kterou jí daruji. Doufám, že se nám podaří odjet, že operace proběhne úspěšně a že utrpení mé dcery skončí.

Tato válka mi vzala všechno: mou dceru, její děti i manžela, mou sebeúctu i pocit vlastní hodnoty a můj domov. Teď jsem bezdomovkyně a žiju na ulici. Nenávidím slovo stan. Nejsem na tento život zvyklá a nevím, jak se kdy budeme schopni*y přizpůsobit životu ve stanech. Doufám, že nám Bůh pomůže a život se vrátí do stavu před válkou, že se vrátím domů a tato tragédie konečně skončí.

Svědectví bylo poskytnuto terénní výzkumnici organizace B’tselem Olfat al-Kurd dne 30. ledna 2026.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/sabrin_a_dame

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

17.4.2026 Sabrin ad-Dame’

Ze světa Válka