Čtyřicetiletý otec osmi dětí z uprchlického tábora Džabálija v severní části Pásma Gazy, Hajel, vylíčil týrání, které zažil v izraelských věznicích, a vyprávěl o tom, jak se po svém propuštění dozvěděl, že jeho syna zabil výbuch granátu.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Hajel al-Kurd

Když válka začala, zůstal jsem doma s manželkou a našimi osmi dětmi, kterým bylo od pěti do patnácti let. Rozhodl jsem se i navzdory nebezpečí zůstat, protože se v okolí pohybovalo obrovské množství vysídlených lidí, a tak prostě nebylo kam jít. Cesta na jih byla příliš nebezpečná. Náš dům stál hned vedle školy UNRWA, takže jsem se cítil já i ostatní o něco bezpečněji.

Mahmúd al-Kurd, Hajelův syn, kterého zabil izraelský útok.

Přestože se situace dost vyostřila, zůstával jsem stále s rodinou v severní části Pásma. Během první invaze do uprchlického tábora Džabálija koncem října 2023 jsem s rodinou zůstal doma, celá oblast byla ostřelována a systematicky ničena, tanky do naší čtvrti však nevjely. Tehdy v severní části Pásma začal krutý hlad. To utrpení, co celá Gaza zažívala, nedokážu ani popsat. Musel jsem s dětmi chodit do rizikových oblastí, kde jsem s nimi sbíral dříví na oheň a sléz na jídlo. Jednou při sběru dopadly kousek od nás granáty. Uteklx jsme a jen úplnou náhodou se nám nic nestalo.

V květnu 2024 začal druhý útok na tábor. Ostřelování zesílilo a naše rodina se rozhodla utéct do západní části tábora. Tam přežívala asi měsíc. Poté, co se armáda z tábora stáhla, jsem se  s rodinou vrátil domů a našel tam náš dům téměř zničený. Podařilo se mi jeho části opravit. Částečně zničené zdi a okna jsem utěsnil igelitovými plachtami – a když to bylo hotové, nastěhovala se rodina zpátky. I tehdy jsem musel chodit dlouho a daleko, abych pro rodinu sehnal nějaké jídlo a vodu. Každý den bylo nutné si rozdělat oheň, na kterém se vařilo.

V říjnu 2024 armáda vtrhla do tábora znovu. Tato invaze byla v porovnání s těmi ostatními asi nejhorší. Ostřelování bylo velmi intenzivní. S rodinou jsem se schovával uvnitř našeho poničeného domu, ale když jsem uslyšel blížící se tanky, rozhodla se naše rodina znovu utéct a vydat se na západ. Tam zůstala patnáct dní a situace byla těžká i tam: ostřelování bylo neúprosné a stále sílilo. Když jsme si uvědomilx, že invaze nekončí a spousta lidí umírá nebo je zraněná, padlo rozhodnutí znovu utéct, tentokrát do Bajt Láhije v severní části Pásma.

Jednoho dne shodil dron letáky, které všem lidem v oblasti nařizovaly, aby se shromáždili poblíž kontrolního stanoviště „Civilní správy“ východně od uprchlického tábora Džabálija. Odtud se davy lidí měly přesunout do západní části Gaza City. Ve čtvrtek 31. října 2024 naše rodina vyrazila směrem ke kontrolnímu stanovišti. Byly tam davy vysídlených lidí. Vojsko nás rozdělilo do řad: ženy a děti do jedné řady a muže od patnácti let výše do druhé. Pak nám kontrolovalo občanské průkazy a vyvolávalo pro kontrolu naše jména.

Když jsem přišel na řadu a bylo vyvoláno mé jméno, byl jsem zadržen. Když jsem se přiblížil k vojsku, zeptalo se mě, jestli jsem z Hamásu. Řekl jsem, že k té organizaci nepatřím a že pracuji pro Palestinskou autonomii. Vojsko mi řeklo: „Budeš popraven.“ Přikázalo mi svléknout se do spodního prádla, vzalo mi průkaz totožnosti i telefon, zavázalo mi oči, spoutalo ruce a přikázalo mi kleknout si s hlavou k zemi vedle tanku, který tam stál. Pak mě odtáhlo do jednoho opuštěného domu a tam mě drželo asi sedm hodin se spoutanýma rukama a zavázanýma očima.

Později mě armáda přemístila do objektu, kterému říkala „lednice“, kde mě vyslýchala. Vyšetřovatel neustále opakoval, že patřím k Hamásu, a vyhrožoval mi: „Když se nepřiznáš, pošleme tě do pekla. Vyber si: peklo, nebo domov.“ Znovu jsem mu řekl, že nejsem členem Hamásu, a požádal ho, aby si mě ověřil u Šin Bet. Voják, který mě vyslýchal, odpověděl: „My jsme Šin Bet.“ Jiný voják na mě nalil naftu a pokusil se mě zapálit zapalovačem, ale důstojník, který tam byl, ho zastavil. Pak přišla další skupina vojáků a zbila mě. Myslím, že mi zlomila žebra, a neustále mi nadávala.

Jeden z vojáků se mě zeptal, jestli chci vodu. Když jsem řekl, že ano, jiný voják vzal láhev s vodou a hodil ji na zem. Pak mě armáda posadila do džípu a převezla na jiné místo, kde byla další vojenská skupinka. Ta mě svlékla úplně donaha, nenechala mi ani spodní prádlo, vyptávala se na rukojmí a na Hamás, vysmívala se mi a bila mě.

Později přišel nějaký důstojník a představil se jako „Abú Alí“ nebo „Abú Lahab“. Udeřil mě a posadil do jiného džípu. Nakonec mě vojsko odvezlo do věznice Sde Tejman. Dorazil jsem tam úplně vyčerpaný, kolem čtvrté hodiny ráno. Tam mi dal personál bílou vězeňskou uniformu, znovu mě zbil, vyfotil mě a hodil do klece k ostatním zadrženým.

Ve Sde Tejman mě vojsko drželo čtyři měsíce, z toho pětadvacet dní jsem měl spoutané ruce a zavázané oči. Podmínky tam byly příšerné. Násilí tam bylo na denním pořádku, tamní personál na nás poštvával psy, byla tam obrovská zima a příděl jídla byl nedostatečný. Také nám bylo zakázáno mluvit s ostatními zadrženými. Spal jsem na tenké matraci, o kterou jsem se dělil s dalšími vězni. Každý den ve čtyři ráno nám matraci personál vzal a vrátil ji až v jedenáct večer. Někdy nás také nutil klečet celé hodiny bez hnutí.

Po sedmnácti dnech v zadržení mě vojsko začalo vyslýchat na místě, kterému přezdívalo „diskotéka“. I tam mě jedna vojenská skupina zbila a vyhrožovala mi. Byla tam obrovská zima a oblečení i přikrývky, které nám vězeňská služba dala, byly tenké jako papír. O jednu matraci jsem se dělil s pěti nebo šesti dalšími zadrženými.

Dne 16. února 2025 mě armáda přesunula do věznice Negev (Keci’ot), kde mě držela asi osm měsíců. Byl tam nedostatek oblečení, nedostatek jídla a extrémně se tam rozšířil svrab, z kterého jsme po celém těle měli hnisající rány. Vedení věznice nám odmítlo poskytnout lékařskou péči. Asi šest měsíců mě tam armáda držela v klecích. Nebyl nám umožněn ani přístup k toaletám – v cele byl jen kbelík.

Dne 24. června 2025 na mě zaútočila jednotka Mecada a zranila mě gumová kulka. Na patnáct dní mě věznice poslala do nemocnice, a ještě cestou tam mě nějaká skupinka zbila. Vojsko mě znovu vyslýchalo ohledně Hamásu, rukojmí a domů, v nichž měly být nastraženy výbušniny. Armáda mi vyhrožovala, že pokud jim nedám informace, zatknou a znásilní mou manželku a mou matku. Téměř každý den mě vojáci surově bili a ponižovali. Někdy nám ukazovali černý pytel na mrtvoly a říkali: „Tohle je jediný způsob, jak odsud odejdete.“ A znovu požadovali, abychom jim prozradili polohu Hamásu a tunelů – tedy věcí, se kterými jsme neměli vůbec nic společného.

Tři dny před tím, než jsem byl z věznice propuštěn, jeden zadržený, který se vrátil z výslechu, řekl, že mu tam vyslýchající osoby sdělily, že došlo k dohodě a vězni budou propuštěni. To bylo poprvé, co jsme o tom slyšeli. O dva dny později nás armáda přesunula do jiné části věznice, kde byly čisté cely. V každé místnosti bylo deset zadržených a všichni jsme mělx spoutané nohy. Zpravodajský důstojník nás varoval, abychom po svém propuštění nespolupracovali s „teroristickými organizacemi“, jinak bude nám i našim rodinám „ublíženo“. Přišlo pracovnictvo Červeného kříže a řeklo nám, že k našemu propuštění by mělo dojít v nejbližších dnech.

V den, kdy jsem byl z věznice propuštěn, tedy 13. října 2025, mi vězeňská služba spoutala ruce tak pevně, že to hrozně bolelo. Posadila nás do autobusů se spoutanýma rukama i nohama. Asi po hodině a půl jsme dorazili na hraniční přechod Kerem Abú Sálim (Kerem Šalom), kde nás armáda rozvázala. Vstoupili jsme do Pásma Gazy a nastoupili do palestinských autobusů.

Byli jsme převezeni do nemocnice Násir, kde nás přivítaly davy lidí. Absolvovali jsme lékařská vyšetření a lékařský personál mi předepsal nějaké léky. Když jsem vyšel ven, čekalo na mě mé příbuzenstvo. Byl jsem strašně šťastný. Nemohl jsem uvěřit, že mě z vězení armáda konečně propustila. Odtud jsem se s příbuzenstvem vydal za svou rodinou, která byla v Dajr al-Balahu. Moje žena a děti tam sdílely jeden stan s mými bratry a bratranci.

Když jsem tam dorazil, setkal jsem se se svým dvanáctiletým synem Abd ar-Rahmánem a pak i se svými ostatními dětmi. Když jsem se zeptal na svého čtrnáctiletého syna Mahmúda, nikdo neodpovídal. Vešel jsem do stanu, zeptal se manželky a ta mi řekla, že Mahmúda zabil střep ze šrapnelu, který ho zasáhl do hlavy, když celá rodina seděla ve stanu v severní části Pásma. Řekla, že byl tři dny na jednotce intenzivní péče se zraněním mozku a svým zraněním nakonec podlehl. Říkala, že je z jeho smrti stále v šoku. Ani jsem se s ním nestihl rozloučit. Doteď s tím nejsem srovnaný.

Rok zadržování, vysídlení, ztráta domova a všechno to nesmírné utrpení – to všechno není nic ve srovnání se ztrátou mého syna. Když jsem byl ve vězení, neustále jsem myslel na svou rodinu, na Mahmúda a své ostatní děti, a také na svou matku a dvaačtyřicetiletého bratra Hajsama, který má specifické potřeby. Teď jsem se svou rodinou v Dajr al-Balahu. Všxchnx jsme naživu a zdravx, ale Mahmúd mi strašně chybí.

Svědectví bylo poskytnuto terénní pracovnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurd dne 11. listopadu 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/hayel_al_kurd

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

Ašraf al-Muftí

Lajla Zijára

Muna Hassan

29.5.2026 Hajel al-Kurd

Ze světa Válka